Nejbližší akce

Rubrika ‚Moravskoslezský’

Výstup na Smrk – Beskydy, 7. ledna 2012

14. ledna 2012 01:49

vystup-na-smrk_beskydy_leden-2012_13Tak a konec! Bylo dost zimního vylehávání a cpaní se cukroví! Hurá na hory ! Slezská část Svornosti nezahálela a 7. ledna vyšla opět objevovat krásy Beskyd. Tentokrát jsme navštívili „kopeček“ blízký  našeho předposledního výletu - Lysé hory (1276 m n. m.). Vrchol s názvem Smrk. Název je stručný, jednoduchý a ostrý, jako cesta nahoru. Smrk (1323 m n. m.) je druhá nejvyšší hora Beskyd a leží v blízkosti obce Ostravice, odkud jsme se také po značené stezce vydali.

Cesta ze začátku vedla mírně stoupajícím, zasněženým terénem. Vše se změnilo na rozcestí „Pod Holubčankou“ kde se cesta rozdvojila. Oficiálně značená trasa vede po červené na bod : Smrk, sedlo a poté se stáčí na samý vrchol Smrku. Neoznačená cesta - „zkratka“ vede rovně přímo k vrcholu ( na mapě označená černě ). I zde by se dalo uplatnit hláška ze známého českého filmu : „ je to sice dále ale o to horší cesta.“ Na rozcestí pod Holubčankou se naše výprava rozdělila a vyzkoušeli jsme obě dvě trasy. Budu nyní mluvit za část skupiny která se vydala stezkou smrti. Terén neústavně stoupal a i když na rozcestníku byla dána vzdálenost 3 km, připadalo nám to spíše jako trojnásobek. Namrzlé kameny a sněhu popás, neúnavný ledový vítr  a všude přítomné ticho nasvědčovalo že jsme ztraceni – ztraceni někde v pustině na konci světa. Šli jsme s nadějí, že za každým horizontem bude již vrchol, místo toho jsme byli odměněni další řadou stromů, nabírajících čím dál větší stoupání. Když už jsme mysleli, že musíme být někde v Krkonoších a kolem nás byl už jenom zakrslé stromky mohutně zahaleny zmrzlým sněhem, uviděli jsme na horizontu dřevěné zábradlí, nebo aspoň to co po něm zbylo v tak nevlídném prostředí. Z posledních sil jsme se doslova vyplazili na vrchol. A právě včas! Mraky zahalující celou dobu okolní krajinu se roztrhly. Naskytl se Nám neskutečný pohled do údolí. V dálce šla vidět samotná obec Ostravice, dále Frýdlant nad Ostravicí a když člověk zašilhal na obzoru viděl industriální obrysy Ostravy (brrrr!). Po druhé skupině ani stopa. A jelikož na vrcholu nestojí žádná hospůdka ani restaurace, vydali jsme se dolů.

Když na to vzpomínám, nevím co bylo horší … cesta dolů nebo nahoru ? Po strmém svahu člověk stoupal pomalu, ale jistě. Nyní jsme doslova jeli finálové  kolo super obřího slalomu! Namrzlé kamení si vybíralo svou daň. Nebýt větví okolní stromů, které jsme šetrně používali jako brzdy skončili bychom jistě v jednom z čouhajících pařezů. Byli jsme rádi když jsme „dojeli“ pod holubčanku a mohli si vydechnou a vypustit z úst kletby - které byli namístě - aniž by jsme se neudávili sněhem. Zbytek cesty dolů jsme vyšli volným tempem a přáli jsme si, aby naše společníky napadlo to vzít dolů naší „zkratkou“ ( společníci nezklamali :D ) . Cesta mojí skupině nahoru trvala asi 2 hodiny a dolů díky skvělému terénu asi hodinu a půl. Když jsme došli do nejbližšího podniku, usadili se a objednali si pořádný kotel čaje, zazvonil mobil; „ Vláďo, tak jsme nahoře…„ (J) Když se druhá skupina navrátila, začala živá diskuze na téma „horší cesta“. Každý vyprávěl jak neuvěřitelným terénem procházel a jaké překážky musel překonat. (je samozřejmostí,  těžší to měla skupina moje !!!) Po zahřátí a doplnění dlouho potřebné stravy jsme se vydali na vlak. Ve vlaku se scházeli různí běžkaři turisté kteří se ráno z vlakového nádraží rozutekli po okolních horách, aby také nasávali zimní přírodu. A jelikož již bylo blízko k večeru, placatkami to ve vlaku jen cinkalo a i paní průvodčí měla problémy, aby místo jízdenky neorazítkovala svou vlastní ruku.

Tento výlet bych chtěl ohodnotit jako velmi přínosný jak pro naše těla tak i pro duši. Smrk je sice o něco menší než Lysá Hora, o to ale náročnější a nechodí tam tolik turistů jako na jeho „sestru“. A možná by to tak mělo zůstat. Díky tomu že na vrcholu je jen rozcestník, zůstává tato hora stále jednou z panenských krás Beskyd. Jde to i poznat na jejich návštěvnících. Jsou totiž sami k sobě přátelštější a pravidelně se zdraví i když se vidí prvně v životě. Nejvíc mě překvapilo že tykání je zde i přes obrovské věkové rozdíly jakoby „povinné“. Těším se na další krásný výlet po Beskydách.


Vláďa Turek

[gallery link="file" columns="4" orderby="title"]

Zobrazit více…

Výstup na Lysou horu – 18. prosince 2011

23. prosince 2011 21:37

vystup-na-lysou-horu_18.12.11_07Hory v prosinci přímo vybízejí k nějakému pěknému výletu, blízké Beskydy jsou jasný tip. Ráno jsme v Ostravě nasedli na vlak a s jedním přestupem jsme dorazili na Ostravici. A hurá, zdolat Lysou. Jak všichni víme, letošní zima zatím příliš sněhu nenadělila. Okolí mého domova, není výjimkou, proto sníh na Ostravici byl první, který jsem letos viděl a nebyl jsem sám. Během několikahodinové vycházky jsme si fajn popovídali. Jakmile zmizely stromy, vyhlídka nám umožnila spatřit nepopsatelnou paletu barev západu slunce. Barevná obloha se odrážela od bílého sněhu, který pokrýval celou krajinu kolem nás.

Unavení a trochu vymrzlí jsme si nahoře sedli do místní hospody, abychom se trochu ohřáli. Po krátké pauze a odpočinku nás čekalo milé překvapení, když jsme otevřeli dveře od pohostinství, celá krajina byla pohlcená tmou. V dálce šli vidět světla okolních měst, které na obzoru splývaly s hvězdami. Krásnou noční krajinou jsme se vydali zpět dolů a po dlouhé a velmi náročné cestě, při které se nám zřejmě podařilo sejít z trasy, jsme ušli o pár kilometrů více. Ale stálo to zato. Málo co je tak úžasné, jako česká krajina při západu slunce.

[gallery link="file" columns="4" orderby="title"]

Zobrazit více…

Beseda s prezidentem České republiky Václavem Klausem

17. prosince 2011 21:11

beseda-s-klausem_slezko_7.12.11_37. prosince 2011 k nám do Slezska přijel V. Klaus. Dorazil z Prahy do Ostravy soukromým vlakem firmy RegioJet, čehož se novináři neuměli nabažit. Poté přestoupil na vlak do Opavy, kde na vysoké škole měl přednášku. Tu samou přednášku měl i odpoledne u nás v Ostravě a samozřejmě že Svorní nemohli chybět.

Prezidentova návštěva se týkala jeho nové knihy: „Evropská integrace bez iluzí“.

Než jsem sehnal tuto 150stránkovou knížku, kterou pan prezident napsal, jak sám řekl, když byl nemocen, musel jsem oběhnout nejmíň tucet knihkupectví. Hned po vydání byl o ní opravdu velký zájem. A není se čemu divit. Poslední dobou s panem prezidentem souhlasí více a více lidí. Názory na knížku se můžou hodně lišit, protože je to kniha názorová. Proto o ní řeknu jen pár slov. První co mě na knize zarazilo, byla její velikost. Je to malá krátká knížka s velkými písmeny. To je asi také důvod proč jsem měl knihu přečtenou během chviličky. Musel jsem ji však číst u zapnutého googlu, abych porozuměl, alespoň polovině cizích a odborných pojmům. Kniha se zabývá Evropou, převážně dnešní Unií. Václav Klaus naznačuje v knize, že jsme dnes vešli jakoby do slepé uličky a musíme zpět. V knize se také setkáme s různými staršími výroky pana prezidenta, které jsou do knihy jednoduše vloženy, a troufám si říct, že zaplňují, při nejmenším třetinu obsahu. K těmto, svým straším výrokům, se pan prezident vrací a poukazuje na ně slovy: „Já to říkal“.

Beseda

Na besedě bylo tolik lidí, že bych to snad ani nespočítal. Většina dotazů k panu prezidentovi se však netýkala jeho knihy, jak čekal, ale současné situaci na české politické scéně. Samozřejmě, že i my jsme položili (pro Svornost typický) dotaz: „Má se dnes mládež vychovávat k vlastenectví?“ A pan prezident mile odpověděl (odpověď je i ve videu): „Určitě! Jen se držte!“.

Petr Langer

[gallery link="file" columns="4" orderby="title"]

Video

Zobrazit více…

Návštěva divadelní hry: Ekonomie dobra a zla – 2. listopadu 2011, Ostrava

12. listopadu 2011 17:56

ekonomie-dobra-zlaVěřte tomu, nebo ne, ale i v Ostravě jsou divadla! A není jich zde zrovna málo. Tentokrát jsme však na divadelní představení nešli do divadla, jak bývá zvykem, ale nyní se hrálo v prostorách ostravského výstaviště.

Představte si Ekonomiku. Pro mě je to nudný, nepříliš probádaný směr. A v životě by mě nenapadlo, že bych se u toho mohl smát. S novou divadelní hrou přichází na scénu Lukáš Hejlík, Alan Novotný a Tomáš Sedláček. Nevzali si jako předlohu Shakespeara, ani nic podobného, jak to pro divadlo bývá zvykem. Ale jako předlohu použili knihu Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka. Najednou během hodiny udělali na jevišti z ekonomie krásnou vědu, která sahá až do dávných dob naší historie. Na konci milého představení byl prostor pro diskuzi. O své názory, které jsou v celém světě velmi uznávané, se s námi podělil Tomáš Sedláček. Dnešní systém označil za tzv. růstovou demokracii. Je to vlastně typ demokracie, která aby fungovala, musí stále růst. A pokud neroste, tak systém krachuje - jako Řecko. Stejně tak pokud roste příliš rychle, také může zkrachovat - Irsko.

Také se mu podařilo přirovnat politické režimy k pití piva. Nabídl otázku - "Co se stane, když u stolu sedí tři lidé a před nimi jsou jen dvě piva"? Říká, že jedna možnost je piva si rozdělit (všichni se budou mít stejně – komunismus). Druhá možnost je vyhodit od stolu jednoho člověka. Například podle rasy, nebo pohlaví (utlačování menšiny – nacismus). No a třetí možnost? No ta je jednoduchá. Půjčíme si odněkud třetí pivo. Až je vypijeme a zase dostaneme dvě nové, opět si půjčíme třetí. No a tento poslední příklad přirovnal k dnešnímu systému - k růstové demokracii.

Celá přednáška byla velmi zajímavá i poučná a dozvěděli jsme se spoustu nových věcí.

Autor: Petr Langer

Zobrazit více…

MO-S 24 … rok druhý

4. října 2011 09:06

mo-s_24_II-04Jak již název naznačuje, článek pojednává o rekonstrukčních pracích na objektu MO-S 24 “Signál“ v roce druhém – tedy 2007. Tento rok se stejně jako předchozí nesl v duchu neustálého vyklízení suti a odpadků. Ostatně takto začínala většina muzeí v naší republice.

Úklidové práce probíhaly téměř po celém objektu, jelikož se suť dostala skoro do všech místností. Například snižovací schodiště do prostoru střelecké místnosti minometu bylo zakryto metrovou vrstvou úlomků betonu a cihelných zbytků. Kusy betonu pocházely z půl metru silné podlahy, která byla v těch místech proražena. Místnost filtrovny byly sutí pokryta celá a byl zde obtížný přístup. Zajímavostí je, že při vyklízení byl nalezen původní čep, který držel silnostěnné dveře z prostoru vchodu v zárubních.

S ubývajícím odpadem v interiéru mohly začít i jiné rekonstrukční práce. Jednou z prvních stavebních úprav byla obnova explozí zničené příčky v prostoru schodiště do týlového patra. Díky nezkušenosti členů a nedostatku materiálu probíhalo zdění poměrně dlouho a omítnické práce na této zdi stále nejsou dokončeny. Další práce, do které se klub pustil, bylo natírání zachovalých střílen základní barvou. Bohužel se ani tento postup neosvědčil , a šedá syntetická základová barva neodolala rozmarům počasí.

Jednou z posledních prací, která tento rok probíhala, byl nález a vyčištění tzv. „žabí klapky“. Tato klapka je společné vyústění všech odpadních a drenážních vod z prostoru srubu a nachází se v údolí, asi 80 metrů od srubu.

Autor : Jiří Menšík

mo-s_24_II-01mo-s_24_II-02mo-s_24_II-03mo-s_24_II-05mo-s_24_II-06mo-s_24_II-07mo-s_24_II-08mo-s_24_II-09

Zobrazit více…

Luciferovy rybníky aneb Ostravské laguny

25. září 2011 18:36

ostravska-lagunaVšichni víme, že v Ostravě byla a dodnes je, jedna z největších průmyslových zón v naší republice. Dnes se zaměřím na tzv. Ostravské laguny (místní název pro větší „kalový rybník“). Na úvod bych pro nezasvěcené zmínil, že ostravská "laguna" je uměle vytvořená nádrž pro uchovávání tekutého odpadu a vůbec odpadních vod. Ten se zde rozkládá a vysychá.

Teď něco málo z historie Ostravských lagun
Již v předminulém století, roku 1888, byla založena rafinerie minerálních olejů. Tato rafinérie zpracovávala ropu dováženou z tehdejšího Rakouska - Uherska. Rafinerie vyráběla především petrolej na svícení, letecký benzín a spoustu typů olejových mazadel ve velmi vysoké kvalitě. Vznikající odpady z této rafinérie byly ukládány do těchto lagun ještě roku 1996, kdy Ostravu postihla obrovská a zničující povodeň. Laguny se nacházejí ve středu Ostravy, proto byl pochopitelné obavy, že by se Laguny vylily přímo do ulic města. Naštěstí unikla Ostrava, díky doslova příslovečným pár centimetrům, ekologické katastrofě nedozírných rozměrů. Po roce 1996 zde odpady již odkládány nebyly.

Namísto hrůzostrašných lagun, příjemný lesík
Od roku 2001 se Ostrava těchto černých rybníků definitivně zbavuje a to za 3,5 miliard korun (podle ihned.cz). Dokončení sanace bude mít samozřejmě zpoždění, to je dnes už jasné. Dokončení se odhaduje okolo roku 2018, na místo původně uvažovaného roku 2015. A příjemný lesík by zde měl stát na místo třech lagun už v roce 2020.

Co ale s tím odpadem?
Plán byl vcelku jednoduchý… (samozřejmě jeho realizace už tolik ne). Z odpadu lze po přimíchaní vápence a uhelného prachu  vytvořit alternativní palivo. Dovolím si však říct, že právě díky agresivnímu tisku, který palivo nejednou označil za nebezpečné, už o něj není příliš zájem. Proto se nyní odpad bude vozit k likvidaci přes celou republiku až do vzdálených Čech.

Den otevřených dveří!
Včera jsem se díky DOD na laguny mohl podívat zblízka. Byl to rozhodně dech beroucí pohled. Nafotil jsem pár fotek, které vás určitě zaujmou.

Autor: Petr Langer


[gallery link="file" columns="4" orderby="rand"]

Zobrazit více…

Opevněná hranice II. – 3. září 2011, areál bunkru MO-S 21 Jaroš

11. září 2011 09:32

mo-s-21-jarosV sobotu 3. září proběhla u pěchotního srubu MO-S 21 Jaroš již historicky druhá bojová ukázka z roku 1938, kdy německé skupiny freikorps napadly hraniční závoru IPPEN a společně s wehrmachtem postupovaly dále proti opevnění. Akci pořádala osádka srubu a členové KVH MO-S 21 - Družstva SOS, mezi dalšími zúčastněnými KVH zde byl i 19. prapor SOS Hodonín (více o nich zde).

Samotný MO-S 21 je izolovaný pěchotní oboustranný srub III.stupně odolnosti. Srub se nachází severně od obce Darkovičky a patří do stavebního úseku ŽSV II.Hlučín. Objekt byl před obsazením hranic kompletně dokončen a zařízen výjma části vodoinstalace. Za okupace byly vytrhány střílny hlavních zbraní a byly odstřeleny oba zvony a kopule. Srub patřil do třídy nejsilněji vyzbrojených srubů mimo sruby tvrzové. Dnes je srub rekonstruován do stavu z roku 1938 ...

Na programu nebyly jen dvě bojové ukázky - nejprve útok několik freikorps na členy Pohraniční finanční stráže a pak fiktivní boje československé armády proti nacistickému vojsku se zapojením opevnění, ale i módní přehlídka několika roztomilých slečen v dobových kostýmech. Návštěvníci byli určitě spokojení, nejen s programem, ale i se zázemím - občerstvení, dobová hudba, prodej suvenýrů. Doporučuji tuto akci navštítvit i v dalších letech.

Autor: David Kohut

[gallery link="file" columns="4"]


Zobrazit více…

Beskydy 2011: 19. – 21. srpna 2011

31. srpna 2011 21:13

vyletniciAkce Beskydy 2011 byla původně zamýšlena jako přátelská návštěva, nicméně kvůli zájmu o beskydskou krajinu jsem ji pojal více aktivně, sportovně.
Původní plán navštívit v pátek večer trojmezí na Hrčavě vzal za své díky pozdnímu příjezdu přátel z východních Čech a dohodli jsme se na nedělním ránu. Večer se již dále odehrával v přátelském hovoru o všem možném a návštěvou pravé gorolské gospody.
Sobotní ráno nás přivítalo polo-oblačným počasím a příjemnou teplotou, takže jsme vyrazili z našeho domu přes pastviny a les směrem k Velké louce. Cestou jsme potkávali nemálo houbařů a Pája nás bavil svými houbařskými úspěchy v okolí Hradce Králové. Po cca 3 km jsme se napojili na žlutou turistickou značku vedoucí z Bocanovic směrem na Skalku. Trasa vede přes místo zvané Velká louka, kde se na konci druhé světové války odehrála menší bitva rumunských vojáků s Wehrmachtem.
Před polednem jsme dorazili na Skalku, kde jsme si ve stejnojmenné chatě dali menší oběd a Východočeši mezitím studovali historii chaty a poměry mezi turistickými organizacemi v období mezi válkami. Dále jsme pokračovali k chatě Severka, odkud je v ideálních podmínkách výhled až na hřebeny Vysokých Tater anebo alespoň Lysé hory, a pak ke Kamenné chatě pod Velkým Polomem. V bezprostřední blízkosti Kamenné chaty se v současné době rekonstruuje turistická rozhledna, původně z 20. let minulého století. Tady si neodpustím výtku směřující k čerpání dotací z evropských fondů - to už opravdu není možné postavit, opravit či obnovit nic bez pomoci EU?!!! Vždyť v minulém století vznikaly podobné rozhledny z čisté radosti a úsilí několika vlastenců či turistických organizací.
Od Kamenné chaty nás čekala pěšina vedoucí až na Bílý kříž, nicméně my jsme zamířili jen k vrcholu Velkého Polomu ležícího na Slovensku ve výšce lehce nad 1000 m.n.m. Okolí Velkého Polomu je přírodní rezervací s "původním" beskydským smrkobukovým porostem.
Cestou zpět jsme museli překonat výškový rozdíl 600 metrů a sešli jsme do části Mosty u Jablunkova zvané Šance, kde jsme si prohlédli zbytky původně středověkého opevnění. Bohužel se jedná o jedno z dalších mnoha krásných míst naší země, které postupně zarůstá a rozpadá se...
Sobotní odpoledne jsme zakončili návštěvou místní kulturní akce - Mostecké léto 2011, kde jsme si pochutnali na mjoduli a plackach se špyrkou. Bohužel jsme již nestihli vystoupení žádného folklórního souboru.
V neděli ráno byl naplánován výlet na Trojmezí, které se nachází v obci Hrčava na česko-slovensko-polském pomezí. Samotné místo je zhruba 2 km vzdálené od centra obce v nedalekém údolí a především Poláci mají možnost až k němu dojet autem. Cestou zpět jsme ještě navštívili místní dřevěný kostel - malý, ale milý.
S přáteli z východních Čech jsme se zanedlouho rozloučili a popřáli jim šťastnou cestu domů.
Příští rok bych podobnou akci rád zopakoval a přidal i nějaké další sportovní aktivity, takže se můžete těšit na Beskydy 2012!
Autor: David Kohut

[gallery link="file" columns="4"]

Zobrazit více…

Na kole okolo Ostravy – do Hukvald

28. srpna 2011 11:00

cyklista-RobinV pozdějších ranních, nedělních hodinách jsem vyjel na kole. Směr Josefovice (asi 20km od centra Ostravy)! Slunce se odráželo o vyhřátý asfalt a za zády pomalu utíkal a zmenšoval se panoramatický pohled na druhé největší město naší republiky. Za mnou, zpoza kopců, vykukovaly místo barokních věží desítky ostravských komínů a před mnou nebylo nic jiného, než příroda. Zbýval asi tak kilometr a mohl jsem být na místě srazu, v Josefovicích.
Ovšem na místo jsem nedojel! Ale došel. A to s píchlou, přední duší. Ale i tak jsme se sešli. Po dlouhé bitvě a výměně přední duše, bez montpák, které byly nahrazeny vidličkou a lžící, jsme mohli vyjet směr Hukvaldy!
Po krátké době jsme vyjeli definitivně z Ostravy. Nudný, neviditelný, vzduch nás doprovázel kolem nádherných jistebnických rybníků a kolem kukuřičných polí. Brzy, asi tak po 30 kilometrech jsme dojeli k první značce, která nám ukazovala, že Hukvaldy jsou již, jen 4 km. S úsměvem na rtech a s potem všude jsme šlápli do pedálů. Po čtyřech kilometrech kdy jsme spařili další směrovku, tentokrát Hukvaldy „9 km“, pot zůstal, úsměv však už ne. Zakempili jsme proto v první hospůdce. A právě zde jsme přišli do styku s prvními náznaky Hukvaldského okolí, konkrétně s Hukvaldským Pivem. Dobře víme, že alkohol na cesty nepatří, proto jsme řádně poseděli!
Po krátké pauze jsme vyjeli dále. Cestou jsme se ještě zastavili podívat na mohylu druhé světové války. Byli jsme až zaskočeni, co si všechno vandalové dovolí. Strhané písmenka a čísla z nápisů na památníku byl jen slabým odvarem, když jsme spatřili posprejované boční strany mohyly.
Nyní jsme zase vyjeli. Tentokrát nás čekal Hukvaldský kopec. Po zdolání tohoto úseku jsem si mohl říci, že jsem stejně dobrý, jako ty pětileté děti, které nás cestou do kopce doprovázeli. Říkal jsem si, že jsou zřejmě všichni zvědaví na lišku Bystroušku, která střeží okolní lesy. Tentokrát byl na řadě omyl. Děti nahoře odbočily a navštívily Bistro a k lišce jsme tedy jeli už bez doprovodu.
Liška Bystrouška sedící na kameni se zlatým ocasem, tam na nás čekala, jako by byla z kamene. Teď nás čekala ještě cesta zpátky. Vzali jsme to trochu oklikou, a nakoukli jsme ještě i na další místa. Nakonec jsme ujeli 120 km a snad si to i zopakujeme.
Autor: Petr Langer


Měli jsme mít sraz v 10:00 v Josefovicích. Jenže co se nestalo. Nedopíšu ani smsku, kterou jsem chtěl  Petrovi odeslat se zněním „Kaj si? Nemam te vytahnou ze skarpy?…“ A už mi volá: „Ahoj. Hej, píchl jsem.“ Já na to, se smíchem: „To jsem od tebe čekal, ale ne tak brzo. Kde jsi?“ Petr: „Někde na prajské(sakra co to bylo za dědinu cca 60km ode mě), pojď mi pomoc.„ S podivem a otevřenou hubou mu nesrozumitelně odpovím. „Nerob si srandu.“ On na to, nedělám je to fakt.“ Po chvíli se dovím, že je vlastně někde u Klimkovic, které jsou ode mě vzdálené jen 3kyláky. Splést se může ve vypjaté situaci každý. Vyjíždím a hledám Petra. Pro jistotu se koukám i do příkopů. Co kdyby náhodou.  Naštěstí ho najdu na autobusové zástavce, kde se snaží vyměnit píchlou duší. Šlo už na první pohled vidět, že nesundává gumu poprvé, ale i tak byl rafek čerstvé poznamenám násilným sundáváním (ale neptejte se mě proč:D). Teď jsme byli na to dva a práce nám šla zdařile od ruky. A mohli jsme vyjet k našemu cíli.
Jeli jsme po dobře značené cyklostezce. Míjeli jsme pole vesnice, města, louky i pole. Terén nebyl ani moc kopcovitý ani extrémně namáhavý. Jelikož jsme věděli, že v Hukvaldách nás čeká vysoký kopec tak jsme se zajeli posilnit místním Hukvaldským kvasnicovým pivem, abychom snadno překonali předhůří Beskyd a nejzápadnější částí Karpat. Po načerpáni sil jsme vyjeli, až k lišce Bystroušce (které jsme měli podle kolemjdoucích šahat na ocas, jenže ...), kde jsme se vyfotili a jeli nazpět. Z rodného kraje Leoše Janáčka nás čekala zpáteční cesta. Protože nám vyhládlo tak jsme se rozhodli, že zajedeme do hospůdky do Skotnic, kde jsem se dosyta najedli a mohli jet spokojeně domů.
Dorazili jsme na místo našeho srazu teda spíše nešťastné nehody. Kde se mi Péťa svěřil, že mu nejde tachometr. Zamyslel jsem se a ukázal mu na magnet mezi špicemi, jenž byl obrácený opačně. Tímto byla závada odhalená a nás po průměrně 80km trase čekala cesta domů.
Přijeli jsme živí a zdraví se vzpomínkou na drobné bolesti z kola a na kraj L. Janáčka, jež se o svém kraji asi rok před smrtí vyjádřil slovy:
"Kraj krásný, lid tichý, nářečí měkké, jak by máslo krájel."
Autor: Robin Štefaňák

[gallery link="file" columns="4" orderby="rand"]

Zobrazit více…

„Byli jsme si zastřílet…“ – 10. června 2011, Ostrava

16. června 2011 00:15

tercTa čtyři slova, jak jednoduše se napíšou. Byli jsme si zastřílet! Popravdě, střílel jsem poprvé v životě. Dokonce i nabitou zbraň jsem viděl poprvé. No, ale co..., říkal jsem si. Nemůže to být tak těžké. Vezmu do ruky pistoli, namířím na místo, kam chci střelit a zmáčknu spoušť. To by mělo být vše. Tak to bude asi v pohodě. No tak jsme tam tedy přišli. Já, David a Líba. Když jsme tedy byli na střelnici a vše bylo zařízené, dali nám do rukou sluchátka a vyrazili jsme do učebny. Jasně, že mi to nedalo a během té desetimetrové cesty do učebny, jsem si ty sluchátka vyzkoušel. A najednou hrobové ticho! Jako když si ztlumíte televizi a díváte se na lidi, jak jen otevírají pusu.
V učebně nám instruktor důkladně vysvětlil, jak se zbraň drží, nabíjí, a taky jak se s ní míří. Tvářil jsem se jako frajer a pořád jsem byl přesvědčený, že vše je jen o dobrém zraku. No a teď jsme si to měli zkusit. Uchopit, nabít, namířit a na prázdno, zatím bez nábojů, vystřelit. Uchopit, no tak to jsem nějak zvládl. Chvíli jsem sice váhal, kam mám dát levou ruku, aby mě to při nabíjení nepraštilo, ale nakonec jsem to nějak chňapl. Pravá ruka musela být tak, aby ukazovák nebyl na spoušti a palec spolu s ostatními prsty pevně držel rukojeť pistole. Teď jsme měli za úkol levou rukou chytnout zadní boční stěny závěru a potáhnout dozadu. Já jsem to však udělal chytře a stejně jako ve většině amerických filmů, jsem zbraň natáhl zprostředka. No jasně, že jsem si v komoře skřípl ruku. Nakonec to vyšlo a šli jsme střílet.
Když jsem teď už s nabitou zbraní namířil na terč, začaly se mi trochu klepat ruce. Místy jsem slyšel výstřely ostatních střelců na vedlejších drahách. Poprvé jsem se docela vylekal, ale aspoň si zvykal na ty rány. Znova jsem namířil a křečovitě držel zbraň. Pomalu jsem mačkal spoušť. Podle instruktora váha spouště při mačkání byla asi 3 kg. A zbraň (CZ 85) vystřelila. Ruka vyskočila nahoru, ale i tak střela proletěla terčem, vzdáleným 10 metrů. V tuhle chvíli mě to začalo strašně bavit. Bylo to super. Každá střela byla vlastně adrenalin. A po každém výstřelu jsem se těšil víc a víc. A taky doufám, že si to někdy zase zopakujeme.

Autor: Petr Langer

[gallery link="file" columns="4"]



Zobrazit více…