Nejbližší akce

Rubrika ‚co píší jinde’

Okamurův „Novoroční projev“ II.

12. ledna 2012 13:21

Vážení spoluobčané, každý nový rok stojíme před otázkou - vzkvétala naše země loni a bude vzkvétat letos? Ať už byla odpověď jakákoli - ukazuje se, že zatím nikdy v posledních letech naše země nevzkvétala tolik, kolik mohla. Nikdy ji ale také neporazily na kolena všechny ty proběhlé krize - politické i ekonomické.

Ekonomika není to hlavní

Čím to? Krom jiného i proto, že politika a ekonomika nejsou tím zásadním, čím žijeme a čím bychom žít měli. Největší sílu právě v době krizí nečerpáme z bankovního účtu, ale z přátel a z rodiny. Ze svého okolí - z knih, z našich vzorů, z osobností a z hrdinů našich dějin. Kvalita života se rozhodně neodvíjí od výše státního HDP anebo příjmu jednotlivce. Závisí hlavně na hodnotách daného člověka nebo společnosti. Rozhodně to ale neznamená, že ekonomika není důležitá - jen nesmí vítězit nad morálkou a společnými hodnotami.

Skutečná chudoba je zlá a ničivá

Naše republika je přese všechny problémy bohatou zemí. Skutečná chudoba, ta co ohrožuje život, je výjimkou, přestože stále nám umírají lidé na ulici mrazem a někdy i na následky podvýživy. Žijeme v čase, kdy média uchvacují gorily ze ZOO, jejichž "příjem" překračuje platy většiny smrtelníků. Firmy sponzorují anakondy, křečky či další zvířata, které mají dotace, granty a dary od státu, města a občanů v řádu stamiliónů. Školní třídy se skládají na veverky namísto toho, aby pomohly třebas jen jediné stařence v nejbližším okolí. Žijeme v mediálně odporné a děsivé době, kdy jedna gorila je větší a důležitější celebrita než desetitisíce potřebných stařečků nebo invalidů. Zítra zas někdo napíše, jakýže jsem populista - nevím dodnes pořádně, co to je. Jen vím, že to, co teď píšu je prostý fakt. Nevyvratitelný. Jen hodně nepříjemný.

Ničivá je i nespravedlnost

Naše země nevzkvétá tak, jak by mohla, protože v ní příliš nekvete spravedlnost. Ze zlodějů jsou často milionáři a miliardáři. Justice naopak často páchá křivdy na nevinných lidech. I v tyto dny trpí ve vězeních lidé nevinně odsouzení, lidé odsouzení v nespravedlivých, neústavních procesech. Namísto spravedlnosti v naší zemi často vítězí právní formalismus. Lidé jdou do vězení třeba proto, že se jejich právník zapomněl odvolat k vyšší instanci a jiní, někdy i velcí skuteční gauneři tam nejdou, protože soudce, státní zástupce či policie nestihli ve správném datu vyhotovit správný formulář nebo během šetření opomenuli jiný formální krok. Nesouhlasím a protestuji proti tvrzení vykladačů práva, že spravedlnost není právo. Selský rozum mi říká, že právo tu je od toho, aby spravedlnost nastolovalo. Stoprocentní spravedlnosti nemůže být nikdy dosaženo, vím. Ale tvrdím, že vždy se o ni musíme maximálně a dnes a denně pokoušet. I navzdory právu. Je-li špatné - pak ho měňme.

Odpovědnost je na nás

České země mají výjimečný dar na pracovité a chytré lidi. I na lidi výjimečně klidné a tolerantní. Nic není černobílé. Tahle zdánlivá výhoda se pro nás čas od času stává nevýhodou. Po dvacet let tu tolerujeme rozkrádání společného majetku. Za posledních dvacet let náš stát přišel o většinu zdrojů svého financování.  O ziskové podniky, které mu vydělávaly peníze. Stát rozházením majetku nahospodařeného za 40 let přišel o své finanční rezervy na potřebné reformy. Ze státu, který byl věřitelem mnoha zemí světa se stal dlužník. Málokomu dochází, že ony lacino privatizované, zničené nebo ukradené firmy (od Prazdroje po Zetor) vydělávaly státu třeba na důchody nebo na zdravotnictví. Mnohé z nich rozhodně nebyly přítěží, ale naopak slepicemi, které nesly velká zlatá vejce. Kolik ze zmizelých peněz jsme skutečně investovali do rekonstrukce země po pádu komunismu? Pět, deset procent? A kdo nese vinu? Nejsou to jen politici - jsme to stále my občané. Občané voliči, občané novináři, občané policisté, státní zástupci, úředníci. Je to obehraná písnička, ale nikdo není za naši zemi odpovědnější, než my sami. Nejsou to "Oni": komunisté, odéesáci, socané, lidovci, topáci. Ti všichni jsou přece naši spoluobčané jako my. To všechno jsme i my. Ekonomické krize mohou být skvělý katalyzátor. Pročišťují nejen ekonomiku od nezdravých a špatných firem. Mohou a doufejme, že budou čistit taky veřejnou správu. Rok od roku se zdvihá nevole občanů nad svými volenými i nevolenými zástupci a správci země. Jen houšť, říkám si den co den. Každý naštvaný občan znamená menší toleranci pro chyby či zločiny těch, kdo odpovídají za chod naší republiky v kterémkoli oboru.

Buď práci čest

Toto heslo by se mělo do kamene znovu tesat, protože za poslední léta poctivá a čestná práce mizí a mizí. Jen dobrou prací můžeme být dlouho úspěšně všichni živi. Žádný derivát ani finanční produkt ani projekt EU nás dlouhodobě nenakrmí. A k dobré práci, která by měla získat nazpět svoji popularitu a čest patří i kvalitní vzdělání. Vzděláním nemyslím fofrškoly pro hlupáky, co chtějí titul přede jménem na zakrytí vlastní hlouposti a nedostatečnosti. Vzděláním se tu míní kvalitní a hluboké množství praktických i teoretických vědomostí prospěšných k profesnímu i osobnímu životu. Nepotřebujeme managery čehokoliv. Bakaláře a magistry fachidioty. Potřebujeme inteligentní řemeslníky, erudované středoškoláky, průmyslováky, co dokáží každodenně řešit problémy a odvádět špičkovou práci. Potřebujeme dobré a talentované inženýry a architekty. Takové, co školu neudělali z nouze a v mezičase mezi dvěma diskotékami. Ale takové, co prahnou dokázat ve svém oboru to nejlepší a chtějí proto dělat maximum.

Vždycky je šance, že bude líp

V čase krizí Češi, Moravané i Slezané čas od času ukázali, že v nich stále je síla, hrdost, elán pohnout zemi k lepšímu. Obětovat se, bojovat a pracovat pro druhé. Jen škoda, že tenhle elán si po čase necháme ukrást částí našich elit. Jedno, zda oprávněně či ne. Tahle země není zemí jednotlivých politiků, co nás tu tam zradí nebo podvedou. Tahle země je zemí naší, našich předků a našich potomků. Pro ně ji dělejme lepší. Dělejme také děti a tyto děti také dělejme lepší, slušnější, pracovitější.

Opravdu není důležité, jaké máme HDP, jaký kurs a jakou inflaci.

To nejpodstatnější je, jaké máme lidi.

Jací lidé jsme my.

Přeji vám šťastný rok 2012.

Autor: Tomio Okamura (okamura.blog.idnes.cz)

Zobrazit více…

Projev prezidenta republiky na Národní svatováclavské pouti

29. září 2011 17:00

Václav KlausVážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,

děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.

Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.

Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.

Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.

Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.

Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.

Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.

Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.

Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.

Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.

Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.

Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny.

Václav Klaus, 28. 9. 2011, Stará Boleslav

Zdroj: www.hrad.cz

Zobrazit více…

Smutný Okamura: Děsí mě, že se lidé bojí říci Čechy Čechům

6. září 2011 09:55

tomio_okamura"Úplně mě děsí, že se lidé bojí říct, Čechy Čechům. Okamžitě jsou označeny za xenofoby či nacisty. Ale kde to jsme?" pozastavuje se nad současným stavem v Česku Tomio Okamura - viceprezident Asociace cestovních kanceláří.

"Pokud by to tak bylo i v minulosti, tak by tím pádem byl asi xenofob či rasista třeba spisovatel Josef Jungmann a osobnosti Národního obrození. A pakliže by tenkrát tyhle osobnosti neřekly, že se má mluvit česky a že máme českou identitu a že se máme hlásit k Češství, tak bychom v horším případě byli dnes sluhy v německých domácnostech nebo rakouskými Čechy v lepším případě," podotýká pro ParlamentníListy.cz Okamura.

Přiznal, že ho velmi mrzí to, že se v posledních letech vůbec nepracuje na zvýšení národního uvědomění. "Ať se na mě za to politici nezlobí, i to padá na jejich hlavu. A proto se pak mluví s odpuštěním, o kravinách. Přitom Češi jsou národ, který světu dal Smetanu, Dvořáka, Kafku, Navrátilovou - kdo to však ví? Když sem přijedou cizinci a průvodci jim to řeknou, mnohdy jsou velmi překvapení, protože si myslí, že Kafka byl Němec, Navrátilová Američanka... Propagace naší republiky vůbec není postavená na těchto osobnostech, což je tragédie. Pak se ale nemůžeme divit tomu, že se o nás mluví a píše jen ohledně chilského pera nebo festivalu homosexuálů," připomíná Okamura mediální kauzy, které vlastenectví s velkou pravděpodobností vzbudí u málokoho.

 

A dodává výzvu: Proberme se

"Bylo by dobré, pokud by se probrali i všichni založení takzvaně multikulti. Krása naší země je přece v odlišnosti, v tom, že máme české syrečky, máme češtinu, českou svíčkovou - máme další české věci. To tady všechno budovali po staletí a tisíciletí přece naši předkové - tuhle zemi. A my bychom to všechno zahodili kvůli Evropské unii, falešnému strachu z toho, abychom byli hrdi na Češství nebo kvůli něčemu jinému? Nebo to chceme zaměnit za nekontrolovatelný příliv cizinců, kteří tu v řadě případů chtějí však jen parazitovat na tom, že my už máme obrazně řečeno: „uvařeno a nastláno"? Musíme v sobě probouzet daleko více národní uvědomění, abychom se stali hrdým národem. Tím pádem budeme mít možnost tuto zemi posouvat dál," apeluje dále Tomio Okamura na Čechy a varuje, že národní uvědomění však nelze vykládat jen tím, že půjdeme slepě proti cizincům či nepřizpůsobivým.

Podle Okamury by to mělo také spočívat v tom, že budeme zvyšovat osobní občanskou angažovanost.

 

Cizinecký zákon může zabránit problémům

V ČR přitom za posledních dvacet let vzrostl počet trvale žijících cizinců, aniž je podle Okamury u nich dostatečně posuzován jejich přínos zemi.

"Mnozí se tak naopak stávají přítěží a inkasují tu jen sociální dávky. Neřešení tohoto problému přinese sociální napětí ze strany majoritní české populace, tak jako jsme tomu již svědky v mnoha zemích západní Evropy," upozorňuje na možná rizika spojená s ekonomickou migrací cizinců Tomio Okamura.

A jelikož se podílí spolu s poslancem Petrem Gazdíkem na vzniku novely cizineckého zákona, přiblížil před časem ParlamentnímListům.cz některé své pracovní vize a myšlenky, se kterými v novele počítá.

"Je problémem, že většina cizinců, která v Česku žije, u nás pracuje minimálně zčásti načerno. Neplatí tedy žádné daně. Přínos těchto cizinců pro ČR je pak tedy nejen malý, ale v mnohých ohledech dokonce záporný," vyjmenoval jeden z negativních jevů, který ke vzniku zákona motivoval, Okamura.

 

Xenofobie a rasismus - u nás naprosto děsivý stav

Tématem rozhovoru ParlamentníchListů.cz s Tomiem Okamurou však byly také dva jevy, které se stávají podle některých varování v Česku vážnou hrozbou - xenofobie a rasismus.

"U nás jsou opravdu lidé odsuzováni a pranýřováni za to, že se cítí být Čechy. Já jsem jen sice napůl Čech (napůl Moravák) a mám po tatínkovi šikmé oči a zvláštní jméno, prožil jsem tu však většinu života, vychodil jsem tu všechny školy, cítím se tu prostě doma. A vím, jak moc mohou tyto problémy narůst, pokud se před nimi budeme schovávat a neřešit je," řekl Okamura.

A znovu zopakoval výzvu. "Měli bychom bojovat za národní identitu, za to, aby Čechy časem nezmizely z mapy a české výrobky a česká literatura a historie byla stále považována za plně rovnoprávnou a legitimní. Je to přece správné - podívejme se na Rusy, Francouzy, Američany... Ty národy jsou pak i kvůli tomu, že si jsou jasně své identity vědomé, v mnoha směrech dopředu před ostatními. Nám je to však mnohdy jedno, a to nás moc oslabuje," myslí si Tomio Okamura.

 

Xenofobii i rasismus dobře zná a varuje

Jelikož on sám byl podle svých slov léta obětí rasismu a xenofobie - moc dobře prý ví, co tyto fenomény znamenají a jaká v sobě skrývají rizika. I proto se snaží proti nim a jejich možnému vzrůstu bojovat alespoň svými výroky.

"Snažím se upozornit na to, že by mohly u nás přerůstat přes únosnou mez. Můj syn má rysy po mně - nechci, aby se za pár let, až lidé ztratí totálně trpělivost s jakýmikoli nepřizpůsobivými občany - a je jedno, zda jsou té, či oné národnosti či barvy pleti - musel bát vyjít na ulici, že bude kvůli své odlišnosti honěn jako štvaná zvěř či perzekuován," vysvětlil ParlamentnímListům.cz Okamura.

Podle něj se Češi bojí pojmenovat věci pravými jmény a raději před nimi zavírají oči.

"Ale ony tu jsou. Řešit téma nepřizpůsobivých občanů, kteří nějakým způsobem parazitují na naší společnosti - ať už mám na mysli Romy, Cikány, bílé Čechy, Ukrajince, Američany či kohokoli jiného - je však nutné. A nelze to vždy spojovat s rasismem či xenofobií. Vím, že 95 procent lidí v Česku zlobí nerovnost, která se v mnoha případech v tomtro ohledu nastoluje, a je proto jen otázkou času, kdy lidem, kteří řádně pracují, platí daně, dojde trpělivost. Hrozí pak, že mlčením, bude naopak rasismus a xenofobie v lidech sílit, a tomu je třeba zabránit," uzavírá Okamura pro ParlamentníListy.cz několik palčivých témat najednou.

 

Autor: Alena Hechtová, 5.9.2011 ParlamentníListy.cz

Zobrazit více…

Evropský cirkus na kolečkách

3. května 2011 14:25

Tomio Okamura

Tuzemský rum je pryč. Další na řadě je pomazánkové máslo, jehož název chce také EU zakázat. Většina komentátorů bude dnes řešit Usámu bin Ládina. Usáma byl cizinec a nepřítel. Ohrožoval nás, ale bylo to jaksi v jeho přirozenosti. Co mě děsí daleko víc je,že stejně tak nás ohrožují naši přátelé a my sami sebe. Největším nepřítelem, který může Evropu zničit, je Evropa sama. Její vlastní hloupost a neschopnost.

iDNES vyhlásila soutěž o nejlepší jméno pro pomazánkové máslo. Jeden z návrhů zněl: Pomazánkové máslo (a raději vystoupit z EU). Myslím, že nejlepší je opravdu neměnit pomazánkové máslo, ale EU. Zdravý rozum by snad mohl přeci jen zvítězit nad blbostí a byrokracií. Pomazánkové máslo i tuzemský rum jsou příklady dovedení dobrých úmyslů do pekla. Bezesporu je správné neklamat spotřebitele a pravdivě je informovat o výrobku. Špekáček musí být špekáček a ne pomletá směska sóji a kůží z kafilerie. Pomazánkové máslo má ale 30-ti letou tradici a tuzemský rum víc než stoletou. Obojí jsou naše tradiční produkty – tuzemský rum je společným středoevropským dědictvím Rakouska-Uherska. Každý z nás ví, co to je a co to není. Takový název nikoho neklame a cizinec může mít na ceduli vhodný překlad.

Ostatně, co uděláme s pleťovým mlékem, když to mléko není? A co mléko kokosové? A co mléko, co se tváří jako opravdové, ale které už přišlo o všechny cennější součásti a je jen bílou řídkou pasterovanou vodou? A co jogurty z kukuřičného škrobu? Tyhle pančované výrobky EU nevadí? A tady máme ten chybějící zdravý rozum. Cílem je ochrana spotřebitele – nic víc, nic míň. Tam, kde má spotřebitel už léta jasno, není třeba názvy měnit. Tam, kde ho nemá, tam je třeba jednat. Jenže co chcete po spolku, který ani po tolika letech neví, kde má své sídlo? Pravidelné přesuny Evropského parlamentu na trase Brusel-Štrasburk-Brusel stojí evropské daňové poplatníky ročně na 200 až 250 milionů eur. To je prachsakra drahý cirkus na kolečkách. Dost pádný důkaz, že zdravý rozum si v Bruselsko-štrasburské byrokracii místo hledá jen ztěžka. Pochopitelně je to zčásti i naše odpovědnost. Například náš zástupce pan Špidla během svého působení v roli eurokomisaře vymýšlel normu na sluneční záření pro zaměstnance.  Pokud tam budeme vyvážet takový lidský materiál, nic dobrého nečekejme.


Tomio Okamura, 3.5.2011

Zdroj: http://okamura.blog.idnes.cz/

Zobrazit více…

Finové dnes preferují národní identitu

15. dubna 2011 12:42

Timo Soini, šéf strany Pravých Finů, při diskuzi s voliči ve městě PoriFinové se tuto neděli připravují jít k volbám. Na rozdíl od dob minulých nyní dominuje předvolební kampani evropské téma. Hlavním tématem je především zapojení Finska do evropského mechanismu stability (dále ESM - European Stability Mechanism) a jeho záchranného programu pro finančně postižené země. Spolu s tím spojená krize Eura a následné nutnosti pomoci Řecku, Irsku a Portugalsku vyvolal rostoucí vlnu proti-unijních nálad. Tento trend, stejně jako odpor proti rostoucí ekonomické imigraci je totožný jako ve většině západoevropských zemích.

Ve Finsku tyto nálady katapultovaly stranu Pravých Finů mezi největší strany a ihned prakticky rozbila dosud existující konsenzus mezi politickými stranami ohledně pomoci v rámci ESM. Tato strana, vedená poslancem Timo Soinim prodělala v posledních měsících raketový vzestup, přičemž se z okrajů finské politiky dostala ve výzkumech veřejného mínění zhruba o 20% a blíží se třem hlavním stranám. Vzhledem k popularitě Pravých Finů je pro jejich oponenty velmi obtížné je vyloučit jednání na formování příští vlády. Dnes už se i uvažuje o možnosti, že by se Soini mohl stát prvním otevřeně euroskeptickým premiérem v Evropě.

Program Pravých Finů je postaven především na vlasteneckých základech, vyslovují se proti přistěhovalectví a v pohledu na evropské otázky sdílejí názory jako mnoho jejich sesterských stran ve evropské parlamentní skupině Svoboda a demokracie (která mimo jiné zahrnuje i britskou euroskeptickou UKIP). Strana ostře vystupuje proti snahám o politickou federalizaci Evropy, která jsou hrozbou pro národní suverenitu. Praví Finové požadují přenos rozhodovacích pravomocí zpět na půdu národních parlamentů. Soini mimo jiné přislíbil, že pokud dosáhne volebního úspěchu bude revidovat finské závazky v rámci ESM a to by mohlo vést k zablokování dalších záchranných úvěrů, které vyžadují jednomyslnost členů eurozóny.

Růst preferencí Soiniho strany je vidět již nyní na změně politiky finské vlády a její tvrdý postoj na nedávaných jednáních o úvěrech. Každá strana, která se bude ucházet o podporu Pravých Finů musí při jednáních o případné koalici projevit ochotu k ústupkům zejména v politice v rámci EU, kompromis by pak musel samozřejmě zahrnovat i větší důraz na finské zájmy. Praví Finové by požadovali jako podmínku své účasti ve vládě, slib referenda před každou změnou smlouvy EU. Pravděpodobně by byli schopni podpořit odtržení Finska od EU i vystoupení z eurozóny.

Pokud by zůstali v opozici, mohli by Praví Finové směřovat evropskou politiku Finska v méně konstruktivní směr. Podporu by přitom mohli najít zejména u středové strany Keskusta, mající podporu především na zemědělském venkově a u Sociálních demokratů, se kterými mají shodu především v nechuti podporovat Řecko, Irsko a Portugalsko. Soini se svou proti-evropskou rétorikou sklízí výrazný úspěch a z Pravých Finu vytvořil sílu, kterou na politické scéně nelze ignorovat. Ostatní opoziční strany by mohli být v pokušení ho následovat.

To vše má potenciální dlouhodobý dopad na vztahy Finska s Evropou. Finové nemají tradičně pro EU právě nejvřelejší vztah. Národní identita převažuje nad pocitem evropské sounáležitosti. Doposud ovšem téma evropské unie nebylo hlavní politickou prioritou, což odráží tichý souhlas s pro-evropským postoj minulých vlád. Na vzestupu strany Pravých Finů lze doložit výraznou změnu nálad. Blízká budoucnost napoví, kterým směrem se nakonec Finsko vydá a možná by mohlo posloužit jako jistá inspirace.

Autor a zdroje:  Teija Tiilikainen (The Guardian, 14.4.2011), MTV3,  volně přeložil a doplnil Ing. Jan Šneberk

Komentář Davida Kohuta:
Při osobním kontaktu s občany Finska se můžete přesvědčit, že jejich podpora True Finns (finsky Perussuomalaiset) je opravdu masová bez ohledu na sociální postavení. Měl jsem možnost na toto téma hovořit se zhruba deseti Finy (z Helsinek a Tampere) a devět z nich Perussuomalaiset fandí či je budou volit - a ačkoliv volební preference má tato strana silnější na venkově, u spíše chudší vrstvy obyvatel, tak zrovna mnou zpovídaná skupina Finů reprezentovala vzdělanější část populace s manažerským povoláním z největších finských měst.
Finové vítají tuto politickou štiku v jinak velmi konzervativním a stojatém rybníce, přejí si otevřený a politicky nekorektní přístup k palčivým tématům. Například dlouho neřešený přístup k švédské "menšině" ve společnosti - není tomu dlouho co se Finové museli povinně učit ve škole švédsky. Anebo sociální a zaměstnanecká politka, která se začíná obracet v neprospěch finské pracovní síly. Nicméně je zde faktor ne zcela rozhodnutých voličů, ktěří u strany  Perussuomalaiset tvoří většinu a můžou výsledkem voleb ještě velmi zamíchat - nedávno byl Perussuomalaiset v průzkumech druhou nejsilnější stranou, nyní s 15,4% je čtvrtou a teoreticky už nemusí být přizvána do případných koaličních jednání.

Zobrazit více…

Střílet na zloděje není zločin

11. března 2011 13:45

tomio-okamuraPokud okrádaný člověk usmrtí zloděje, jde o vraždu, a ne o mírněji trestané zabití. V novém stanovisku to včera uvedl Nejvyšší soud. Prostá krádež majetku podle soudu není podnětem k silnému rozrušení, a nemůže být tedy polehčující okolnost. Okradený člověk, který svůj majetek brání, páchá podle soudu zločin. Podnětem k tomuhle stanovisku byl případ Karla Bašty, který předloni dvakrát vystřelil na auto, ve kterém ujížděli zloději s lupem z jeho sběrny surovin. Při posledním projednávání u Vrchního soudu dostal pan Bašta šest let vězení za pokus o vraždu.

Svým způsobem měl pan Bašta štěstí. Kdyby v autě seděli místo bílých tři Romové (nebo Japonci), mohl dostat dvakrát tolik za rasisticky motivovaný pokus o vraždu. Taky nemusel mít zbraň a parta ho mohla ukopat k smrti. Nestálo by to za to. Sběrnu už mu předtím čtyřikrát vykradli, a tak v ní už moc cenného nemohlo zůstat.

Samozřejmě, dá se na to pohlédnout jinou optikou - vím, že mě některá média zítra možná označí tentokrát za populistu, ale nedá mi to, abych neocitoval některé z názorů k tomuhle šalamounskému rozsudku. Pokud totiž "prostá krádež, ačkoli je zavrženíhodným skutkem, není důvodem k silnému rozrušení" pak "slavný Nejvyšší soude, důvodem k silnému rozrušení jsou mimo veškerou pochybnost Vaše podobná rozhodnutí. Opatrujte se, ať někdo nezabije Vás..."

"Dejte si milí soudci také pozor, aby si někdo Vaše tvrzení nešel prověřit krádeží Vašeho majetku. Každopádně by Vás to nemělo rozrušit. "

Je také na zváženou, zda úraz či úmrtí zloděje při výkonu "povolání" není normální "pracovní úraz“. Nejvyšší soud by měl v tomto ohledu donutit zdravotní pojišťovny, aby podobné lapálie zařadily do pojistných úhrad. Říkám si ale, jestli nebude levnější nařídit rovnou okrádaným  povinnost uvařit zloději kafe a pak mu cennosti na cestu úhledně zabalit. Kafe raději bez kofeinu. Protože kdyby zloděje po kafi trefil šlak, asi byste z basy nevylezli.

Když vezmeme případ vážně - a to bychom měli - pak rozsudek nad panem Baštou nelze logicky zdůvodnit. Vražda je plánované chladnokrevné usmrcení člověka. Pan Bašta si ráno zabíjení neplánoval. Abych ho nehájil příliš, zřejmě zabíjet chtěl, nejspíš nějaké divoké tvory v lese. V každém případě nebylo jeho úmyslem běžet do své firmy a tam vraždit nevinné oběti. Varovná SMS mu nahlásila narušení objektu. Šel ho zkontrolovat - a objevil tu opilé zloděje. Ti i s lupem začali ujíždět. A on se pokusil střelbou auto nacpané jeho materiálem zastavit. Ať zvedne ruku ten, kdo by v daném okamžiku neudělal to samé? Vlastně, co má člověk v takové situaci dělat? A tohle že má být pokus o vraždu? V nejlepším případě to je vážný pokus soudu zabít jakýkoli zdravý rozum a spravedlnost.

Na ochranu majetku nám dává právo naše ústava. Ta je nadřazená jakémukoli zákonu. A jakémukoli zloději. Alespoň jsem stále toho naivního názoru. Pokud to nezvládá policie, nesmí nikdo bránit, abych si majetek chránil sám. Případ šesti let natvrdo za zranění dvou zlodějů mj. srovnal novinář Jakub Hájek s případem, kdy opilý řidič zranil chlapce, tátu a zabil jedenáctiletou dceru. Pachatel neměl řidičák - za opakované řízení v opilosti už mu ho dřív policie zabavila. Auto nemělo ani techničák. Recidivista dostal 3 roky.

"Vítejte zkrátka v zemi, kde oko zlodějky má větší hodnotu než život jedenáctileté dívky."

Tomio Okamura, 9.3.2011

Zdroj: http://okamura.blog.idnes.cz/

Zobrazit více…

Václav Klaus: Malá česká hilsneriáda aneb další případ diktatury politické korektnosti

28. února 2011 12:49

Václav KlausV posledním týdnu několik českých novinářů, a spolu s nimi i někteří politici, k šoku mnoha z nás dokonce i z pravé strany politického spektra, vyvolali kauzu Bátora, která mne hluboce zneklidňuje. Pořád jsem věřil, že žiju v primárně demokratické společnosti, ale přibývá signálů, že tomu tak není.

Naše dnešní společnost má sice naštěstí stále ještě řadu atributů, které jí – na rozdíl třeba od režimu plukovníka Kaddáfího – umožňují nazývat se demokratická, ale postupně začíná dominovat něco zcela jiného. Nedávno jsem v jednom americkém časopise objevil anglický termín „PC-Society“, čímž nebyla myšlena společnost plná personal computers, ale politicky korektní společnost, neboli PK-společnost. To je úžasné a nesmírně užitečné označení.

Co je či není politicky korektní, navíc definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou.

Abych zabránil spekulacím, chtěl bych říci, že pana Bátoru osobně neznám, že jsem s ním nikdy přímo nemluvil (ani jsem si s ním netelefonoval, ani nedopisoval), dokonce jsem od něho nikdy nečetl žádný jeho text. Vím, že je na www.Euportal.cz fotografie z demonstrace proti Lisabonské smlouvě, kterou pořádalo sdružení D.O.S.T., kde jsme vedle sebe vyfotografováni, ale ani tehdy jsem přesně nevěděl, o koho jde. Vím pouze to, že je to hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk, který se zúčastňuje různých veřejných akcí proti věcem, se kterými nesouhlasí. Patří mezi ně Evropská unie, protože si pravděpodobně myslí – stejně jako já – že je Evropská unie, zejména ve svém dnešním provedení, mylnou konstrukcí a že je třeba tento názor říkat nahlas. Dokonce bych si troufal tvrdit, že i toto je blízké většinovému názoru české veřejnosti (ale asi i lidí v celé Evropě), pouze je to v naprostém protikladu k názorům stratégů politické korektnosti (i když to možná ani nejsou jejich skutečné názory, nýbrž výraz jejich zájmů) a těch, kteří chtějí být – za jakoukoli cenu – s Bruselem zadobře.

Ve čtvrtek 24. února 2011 jsem si v Headline Monitoru zcela náhodou přečetl krátké úryvky z autobiografie Ladislava Bátory, které mne mimořádně zaujaly. Hledal jsem celek a zjistil jsem, že autobiografie napsaná 8. března 2009, vyšla 21. února 2011 na serveru Euportál.cz. Pro orientaci v názorech L. Bátory zde onen úryvek uvádím:

>Úryvek z autobiografie Ladislava Bátory

„Konzervatismus není ideologií, nýbrž životním postojem, jak vehementně potvrdí každý správný konzervativec. A tak aspoň pár příkladů za sebe sama:

Raději Konfucia než Rousseaua, raději Františka Josefa I. než Josefa II., raději národní pospolitost než občanskou společnost, raději Jarmilu Šulákovou než Juru Pavlicu, raději lokální než globální, raději uleželý segedín u Rozvařilů než emulgátorovou mňamku od McDonalda, raději povinnou vojenskou službu než profesionální armádu, raději Boženu Vikovou-Kunětickou než Jiřinu Šiklovou, raději základy latiny a řečtiny než prolegomena k navlékání kondomu, raději s Lorenovou než s Loren(ou?), raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku, raději skromnou korunu než načančané euro, raději Agnethu Fältskogovou než Joan Baezovou, raději tradici než pokrok, raději mateřskou dovolenou než povinné eurojesle, raději Stanislava Suchardu než Olbrama Zoubka, raději Nixona než Bushe, raději Prodanou nevěstu než Odcházení, raději čecháčky než světáčky, raději věřit než dlužit, raději Koniáše než Halíka, raději zájezdní hostinec U tří lip než grandhotel Bilderberg… A už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, positivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus…

A vůbec celou tuhle oblbující novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně ubijí! Tak ať je to aspoň co nejpozději…“

Trvám na tom, že je legitimní názory tohoto typu mít a že by bylo fér o nich vést seriózní dialog a nikoli provádět apriorní odsudek. Za sebe říkám, že jsou mi názory pana Bátory v mnohém blízké. I já raději tradici než údajný pokrok, také raději vyslechnu v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu, i já vidím hrozbu v tom, co do lidské společnosti zasel J. J. Rousseau, i já mám strach z toho, že se pod heslem občanské společnosti skrývá spousta velmi nedemokratických myšlenek (a činů), mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém), nikdy jsem s povýšeným odsudkem nepoužil slovo čecháček (což je jedna z ikon české verze PK-společnosti), ale mám strach z našich údajně „světových“ velikánů, atd. atd.

Proto Ladislavu Bátorovi poděkujme za to, že tato slova tak ostře a odvážně říká.

Václav Klaus, 27. února 2011 (www.novinky.cz, deník Právo)

Zobrazit více…

Buďme politicky nekorektní!

15. února 2011 20:43

tomio-okamuraCo to je takzvaná politická korektnost? V praxi to je pravidlo politiků a médií neříkat nepříjemné pravdy. Důležitá je společenská nezávadnost. Úmysl je dobrý, intelektuálové mají pocit, že tak zmírní pnutí ve společnosti. Jenže dobré úmysly často opravdu vedou do pekla.

Pokud dnes roste podpora takzvaných extrémistů, pak je to tím, že jako jedni z mála říkají nahlas to, co si většina z nás myslí.  Bez včasné diagnózy nejde léčit - řekl by lékař a hledat nápravu, když úmyslně přehlížím příčiny, je nemožné. V případě českých "extrémistů" pak rozhodně nejsou řešením zákazy. Svoboda projevu je pro každého  - byť by ten člověk říkal sebevětší blbost. Řešením je otevřená a věcná diskuze, bez nálepkování a shazování diskutujících.

Otázkou také je ochota příčiny hledat. Spousta takzvaně obecně prospěšných  lidskoprávních organizací žije právě z toho, že tyto problémy existují. Jejich likvidace by existenčně ohrozila i je. V České republice jsou největším "multikulturním" problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti, kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská přítěž. Podívejte se do věznic, kojeneckých ústavů nebo dětských domovů - každý hned pozná, že Romů tu je násobně víc, než by odpovídalo jejich podílu oproti bílé většině. Počet Romů ve společnosti roste, ale úměrně tomu se nezvyšuje jejich podíl na tvorbě společného bohatství. Naopak. A to drtivou část veřejnost štve. Oprávněně. Tohle je problém. A je to problém i těch pracujících a slušných Romů.

Ještě na počátku devatenáctého století se Češi styděli mluvit na veřejnosti česky a Čech byl totéž co lokaj nebo služka. Teprve Němci inspirované národní obrození začalo postupně Čechy nutit, aby sami hledali důstojné místo ve společnost jako Češi. Ostatně - pamatujete, jak po revoluci v německých a rakouských obchodech visely cedulky "Češi nekrást!"? Byl to rasismus? Ne. Jen přirozená reakce na české zloděje. Dnes už německé obchody české zákazníky vítají s nadšením a v češtině jsou už úplně jiné cedulky. To, že Cikán je dnes vnímané hanlivě, to není vina ani neonacistů ani Čechů ani Turků. To je v prvé řadě hanba Cikánů. Jejich dlouhá staletí pěstovaný životní styl a životní hodnoty chtěj nechtěj kolidují a kolidovaly s hodnotami ve všech civilizovaných zemích. V Japonsku mě považovali za méněcenného pro můj moravskokorejskojaponský původ. Naštěstí mě tam nedostali do rukou žádní "lidskoprávníci". Jen táta s mámou mně vysvětlili, že důležité je, co po člověku zůstane, co udělá pro společnost a ne to, jak vypadá. Moje odlišnost se mi stala motivem k práci - ano jsem jiný a chci vám ukázat, že jsem ne stejný, ale pokusím se být lepší.

Nikoli Čechové, Moravané, ale sami Cikáni musí začít bojovat o své uznání jako národa, který může být společnosti prospěšný a který bude úctyhodný. Staří Cikáni bývali skvělí koláři, muzikanti nebo kováři. Jak to, že dnes nevíme o jediném romském uměleckém kováři? Proč ve filharmonii není jediný Rom? Pokud takový je, proč své řemeslo nepropaguje, nepřitahuje další romské žáky, proč nevystavuje na tržištích nebo uměleckých výstavách? Čest výjimkám, jako jsou světově uznávaní muzikanti ze svitavského Točkolotoče. Pokud se tu a tam doslechnu o populárních Romech, tak je to boxer nebo polský mistr v kickboxu. Bojová umění jsou dobrá pro vlastní relax, ale stěží nahradí smysluplnou práci pro společnost. Nenahradí tvorbu kultury rovnocenné s těmi ostatními. Včerejší svět i ten dnešní v civilizovaných zemích byl a bude světem práce. Na tomto poli je třeba, aby Romové začali vynikat a vydobyli si uznání. Náš svět je světem techniky, kultury a vzdělání. I na tomhle poli musí mít Romové ambici vyniknout. Ale není to nutné. Dobrý cikánský zedník mi bude vždy milejší a veřejnosti prospěšnější, než bílý zloděj s vysokou.

V téhle souvislosti mám ještě jednu připomínku. O Dělnické straně píšeme, že je extrémistická, ale čím doopravdy? V čem je například extrémní názor, že Cikáni by si měli založit vlastní stát a že Česká republika by měla podpořit jejich vystěhovalectví do země, odkud pochází jejich prapředci? Téměř všechny evropské vlády podporovaly založení Izraele a Židé sami o něj usilovali. Naopak sionisté bývali a jsou považováni za extrémisty. Je to samozřejmě dané tím, že Židé jsou národem knihy a mají už od starověku opravdu vysoké ambice.

Abychom nepsali jen o jedné minoritě - jednou z těch dnes opravdu diskriminovaných menšin v u nás jsou muži. Není to vtip. Politická korektnost všechny nutí tvářit se, že ženy jsou ve všem stejné a v mnoha věcech daleko výkonnější a lepší než muži, ale muži je utlačují. Přiznám svůj obdiv ženám, které tuhle pozitivní diskriminaci odmítají. Nejhanebnějším příkladem je české soudnictví. Těžko říct, zda je to tím, že na soudech je většina soudců žen, ale statistickým faktem je, že drtivá většina dětí jde do péče matek. Ve světě se při rovnocenném postavení partnerů automaticky nařizuje střídavá péče. Dítě chtěj nechtěj totiž vždycky má rodiče dva - mámu i tátu. Když chybí jeden, tak je to pro člověka obvykle doživotní psychický průšvih. Vím, o čem mluvím, jsem bohužel rozvedený, ale o syna se s ženou staráme dnes a denně společně. Neumím si představit, že by to bylo jinak. Zaplať pámbůh.

Tady se dostáváme k rodině. Bez dětí se neobejdeme. Někdo na ty důchody totiž vydělat musí. Bez ohledu na sexuální rovnoprávnost, stát musí proto rodinu propagovat. Mám na mysli rodinu plnohodnotnou - tedy rodinu s dětmi a s tátou a mámou. Ne proto, že jsem křesťan, ale prostě proto, že jinak tady za pár let nebudeme. Dvě lesbičky ani dva homosexuálové prostě z tohoto pohledu plnohodnotná rodina nejsou a být nemohou. Homosexuální pár bohužel děti nezplodí, ale důchod bude potřebovat taky. Proti homosexuálům v zásadě nic nemám, v médiích jich pracuje mnoho a mám mezi nimi přátele.  Ale rodina v tom pravém slova smyslu, to je táta máma, babička a dědeček, strejda a teta.  Dvě holky s dítětem mohou být fajn rodina, ale tátu prckovi nenahradí. Dá se žít s jednou rukou, ale netvrďte mi proboha, že vám druhá nebude chybět.

Rodina s dětmi a budoucnost dětí je motiv, aby lidé položili za svou zemi život. To je to, co nám dnes tak chybí (a třeba muslimům přebývá). Je to motiv starat se o věci veřejné, protože to, jaký vybudujeme stát, tak v takovém státě naše děti budou žít. Je to silný motiv pracovat lépe a bojovat proti zlu. Zlu, jakým je například ostudná politická korektnost.

Tomio Okamura, 14.2.2011
Zdroj: http://okamura.blog.idnes.cz/

Zobrazit více…

Novoroční projev prezidenta České republiky Václava Klause

2. ledna 2011 13:58

Vaclav-KlausVážení a milí spoluobčané,

dovolte mi pozdravit Vás v tento slavnostní den a popřát Vám štěstí, radost, elán a zdraví do roku 2011. Lze  očekávat, že rok příští bude rokem klidnějším a v jistém smyslu i nadějnějším než roky minulé, a že se to pozitivně projeví i v našich osobních životech.

V uplynulém roce jsme měli troje volby, v nadcházejících dvanácti měsících snad volit nepůjdeme. Nebudou tedy předvolební kampaně a různé nevraživosti z nich pramenící. Jistou změnu loňský rok přinesl. Do parlamentu se dostaly dříve neznámé politické strany a jak na centrální úroveň, tak do vedení obcí a měst přišly nové osobnosti. Dejme jim příležitost, aby ukázaly, co umějí.

Rok 2011 – stejně jako ten právě skončený – bude zřejmě rokem ekonomického růstu, ale důsledky nedávné hospodářské krize budou i nadále citelné.

Nemůže tomu být jinak. Žili jsme bez rezerv a na dluh. V letech 2004–2007 jsme nevyužili příznivé situace k tomu, abychom zahájili  potřebné změny. Rok 2009 a velkou část roku 2010 jsme propásli čekáním na vládu, která by se do nich pustila. Teď přišly nepříjemné rozpočtové škrty, které však – samy o sobě – nezaručují, že se v budoucnu k podobným opatřením nebudeme muset vracet. Neměli bychom se sice – a už vůbec ne v dnešní den – strašit, ale musíme vědět, že reformy jsou nezbytné. Jedině s jejich pomocí se dá zajistit, abychom se ani my, ale ani naše děti či vnuci nedostali do takových problémů, jakým dnes čelí některé země našeho kontinentu.

Svět se rychle proměňuje. Buď se k tomu přidáme, nebo si toho ještě chvíli nebudeme všímat, ale pak pocítíme důsledky probíhajících změn s daleko větší intenzitou než dosud. Nedávná krize, o které se mluví jako o celosvětové, byla spíše krizí euro-americkou. Zvláště Evropa zaostává a bude-li to pokračovat, brzy se dostane do problémů ještě větších – a my s ní.

Ač to tak mnozí necítili, v první dekádě tohoto století jsme si – spolu s celou Evropou a Amerikou – žili nad poměry. Žili jsme na dluh, který nikdo nesplácel. V roce 2000 byla naše míra domácího zadlužení vůči HDP 13 %, příští rok to bude procent 40. Po nastupující „ozdravovací“ kůře proto nesmí nastat žádné lehkomyslné rozdávání veřejných peněz.

V první den nového roku chci podpořit současnou vládu, která se ze své předvánoční krize – doufejme – poučila. Potřebujeme vládu stabilní a funkční. Vládu, kterou bude držet pohromadě zájem země jako celku a která nebude ohrožována jakkoli legitimními, přesto však příliš úzkými stranickými zájmy. Provede-li vláda reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže-li je občanům srozumitelně vysvětlit, jsem přesvědčen, že je česká veřejnost, která je společenstvím převážně rozumných lidí, pochopí a podpoří. Očekávám to i od opozice, i když vím, že to vyžaduje pocit spoluúčasti, nikoli pouhé přetlačování se a trumfování se bonmoty před televizními kamerami. Nepopulární opatření, která vláda dělá, stejně jako reformy, které připravuje, by musela provést každá vláda, která by byla na jejím místě.

Vím, že je těžké přesvědčovat veřejnost o nutnosti přijmout rozpočtové škrty, když například stát ve stejné chvíli – kvůli minulé, tak zvaně „zelené“ politice podpory solární energie – připravil zdražení elektřiny, při kterém se budou peníze miliónů lidí přesouvat do státem garantovaných zisků donedávna zcela neznámých a jenom za tímto účelem vytvořených firem. Snad jsme se z tohoto případu dostatečně poučili. Nešlo a nejde o žádné velké ideje, ani o záchranu údajně ohrožené planety, ale jen a jedině o byznys. Vyvarujme se opakování podobných chyb.

Vláda podporu a důvěru potřebuje. Nemyslím tu důvěru, o které se před 10 dny hlasovalo v Poslanecké sněmovně, ale důvěru občanů. Veřejnost je právem pohoršena případy, kdy veřejní činitelé zneužívají svých funkcí k osobnímu prospěchu. Věřím, že vláda k těmto věcem nebude lhostejná či nedůsledná.

Žádný stát nemůže svým občanům zajistit blahobyt, i když to leckdy slibuje či na dluh provádí. O to důležitější je uvnitř společnosti vytvářet pevné a solidární vztahy. Často zdůrazňovaný význam péče a starosti rodičů o děti, má i svou druhou stranu – starost dětí o rodiče. Teprve tím dostane skutečný smysl pojem „mezigenerační solidarita“, který mnoha lidem připadal prázdný a překonaný. Je velmi aktuální. A týká se nás, nikoli státu.

Občanskou solidaritu vnímejme v co nejširších souvislostech. A držme při sobě. Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet „za lepším“ do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu.

Pokud nežijeme jen katastrofickými titulky médií, víme, že rok 2010 přinesl mnoho pěkného. Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Po celé naší zemi se potkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.

Právě to mne vede k naději, že by rok 2011 mohl být rokem dobrým a úspěšným. Nebojme se ho. Nečekejme však, že ho dobrým udělá někdo za nás. Nikdo takový není. Jsme na to jen a jedině my sami. A zdaří se nám to, budeme-li jednat ve vzájemné pospolitosti.

Václav Klaus, novoroční projev prezidenta republiky, Pražský hrad, 1. ledna 2011

Zobrazit více…