Vážení spoluobčané, každý nový rok stojíme před otázkou - vzkvétala naše země loni a bude vzkvétat letos? Ať už byla odpověď jakákoli - ukazuje se, že zatím nikdy v posledních letech naše země nevzkvétala tolik, kolik mohla. Nikdy ji ale také neporazily na kolena všechny ty proběhlé krize - politické i ekonomické.

Ekonomika není to hlavní

Čím to? Krom jiného i proto, že politika a ekonomika nejsou tím zásadním, čím žijeme a čím bychom žít měli. Největší sílu právě v době krizí nečerpáme z bankovního účtu, ale z přátel a z rodiny. Ze svého okolí - z knih, z našich vzorů, z osobností a z hrdinů našich dějin. Kvalita života se rozhodně neodvíjí od výše státního HDP anebo příjmu jednotlivce. Závisí hlavně na hodnotách daného člověka nebo společnosti. Rozhodně to ale neznamená, že ekonomika není důležitá - jen nesmí vítězit nad morálkou a společnými hodnotami.

Skutečná chudoba je zlá a ničivá

Naše republika je přese všechny problémy bohatou zemí. Skutečná chudoba, ta co ohrožuje život, je výjimkou, přestože stále nám umírají lidé na ulici mrazem a někdy i na následky podvýživy. Žijeme v čase, kdy média uchvacují gorily ze ZOO, jejichž "příjem" překračuje platy většiny smrtelníků. Firmy sponzorují anakondy, křečky či další zvířata, které mají dotace, granty a dary od státu, města a občanů v řádu stamiliónů. Školní třídy se skládají na veverky namísto toho, aby pomohly třebas jen jediné stařence v nejbližším okolí. Žijeme v mediálně odporné a děsivé době, kdy jedna gorila je větší a důležitější celebrita než desetitisíce potřebných stařečků nebo invalidů. Zítra zas někdo napíše, jakýže jsem populista - nevím dodnes pořádně, co to je. Jen vím, že to, co teď píšu je prostý fakt. Nevyvratitelný. Jen hodně nepříjemný.

Ničivá je i nespravedlnost

Naše země nevzkvétá tak, jak by mohla, protože v ní příliš nekvete spravedlnost. Ze zlodějů jsou často milionáři a miliardáři. Justice naopak často páchá křivdy na nevinných lidech. I v tyto dny trpí ve vězeních lidé nevinně odsouzení, lidé odsouzení v nespravedlivých, neústavních procesech. Namísto spravedlnosti v naší zemi často vítězí právní formalismus. Lidé jdou do vězení třeba proto, že se jejich právník zapomněl odvolat k vyšší instanci a jiní, někdy i velcí skuteční gauneři tam nejdou, protože soudce, státní zástupce či policie nestihli ve správném datu vyhotovit správný formulář nebo během šetření opomenuli jiný formální krok. Nesouhlasím a protestuji proti tvrzení vykladačů práva, že spravedlnost není právo. Selský rozum mi říká, že právo tu je od toho, aby spravedlnost nastolovalo. Stoprocentní spravedlnosti nemůže být nikdy dosaženo, vím. Ale tvrdím, že vždy se o ni musíme maximálně a dnes a denně pokoušet. I navzdory právu. Je-li špatné - pak ho měňme.

Odpovědnost je na nás

České země mají výjimečný dar na pracovité a chytré lidi. I na lidi výjimečně klidné a tolerantní. Nic není černobílé. Tahle zdánlivá výhoda se pro nás čas od času stává nevýhodou. Po dvacet let tu tolerujeme rozkrádání společného majetku. Za posledních dvacet let náš stát přišel o většinu zdrojů svého financování.  O ziskové podniky, které mu vydělávaly peníze. Stát rozházením majetku nahospodařeného za 40 let přišel o své finanční rezervy na potřebné reformy. Ze státu, který byl věřitelem mnoha zemí světa se stal dlužník. Málokomu dochází, že ony lacino privatizované, zničené nebo ukradené firmy (od Prazdroje po Zetor) vydělávaly státu třeba na důchody nebo na zdravotnictví. Mnohé z nich rozhodně nebyly přítěží, ale naopak slepicemi, které nesly velká zlatá vejce. Kolik ze zmizelých peněz jsme skutečně investovali do rekonstrukce země po pádu komunismu? Pět, deset procent? A kdo nese vinu? Nejsou to jen politici - jsme to stále my občané. Občané voliči, občané novináři, občané policisté, státní zástupci, úředníci. Je to obehraná písnička, ale nikdo není za naši zemi odpovědnější, než my sami. Nejsou to "Oni": komunisté, odéesáci, socané, lidovci, topáci. Ti všichni jsou přece naši spoluobčané jako my. To všechno jsme i my. Ekonomické krize mohou být skvělý katalyzátor. Pročišťují nejen ekonomiku od nezdravých a špatných firem. Mohou a doufejme, že budou čistit taky veřejnou správu. Rok od roku se zdvihá nevole občanů nad svými volenými i nevolenými zástupci a správci země. Jen houšť, říkám si den co den. Každý naštvaný občan znamená menší toleranci pro chyby či zločiny těch, kdo odpovídají za chod naší republiky v kterémkoli oboru.

Buď práci čest

Toto heslo by se mělo do kamene znovu tesat, protože za poslední léta poctivá a čestná práce mizí a mizí. Jen dobrou prací můžeme být dlouho úspěšně všichni živi. Žádný derivát ani finanční produkt ani projekt EU nás dlouhodobě nenakrmí. A k dobré práci, která by měla získat nazpět svoji popularitu a čest patří i kvalitní vzdělání. Vzděláním nemyslím fofrškoly pro hlupáky, co chtějí titul přede jménem na zakrytí vlastní hlouposti a nedostatečnosti. Vzděláním se tu míní kvalitní a hluboké množství praktických i teoretických vědomostí prospěšných k profesnímu i osobnímu životu. Nepotřebujeme managery čehokoliv. Bakaláře a magistry fachidioty. Potřebujeme inteligentní řemeslníky, erudované středoškoláky, průmyslováky, co dokáží každodenně řešit problémy a odvádět špičkovou práci. Potřebujeme dobré a talentované inženýry a architekty. Takové, co školu neudělali z nouze a v mezičase mezi dvěma diskotékami. Ale takové, co prahnou dokázat ve svém oboru to nejlepší a chtějí proto dělat maximum.

Vždycky je šance, že bude líp

V čase krizí Češi, Moravané i Slezané čas od času ukázali, že v nich stále je síla, hrdost, elán pohnout zemi k lepšímu. Obětovat se, bojovat a pracovat pro druhé. Jen škoda, že tenhle elán si po čase necháme ukrást částí našich elit. Jedno, zda oprávněně či ne. Tahle země není zemí jednotlivých politiků, co nás tu tam zradí nebo podvedou. Tahle země je zemí naší, našich předků a našich potomků. Pro ně ji dělejme lepší. Dělejme také děti a tyto děti také dělejme lepší, slušnější, pracovitější.

Opravdu není důležité, jaké máme HDP, jaký kurs a jakou inflaci.

To nejpodstatnější je, jaké máme lidi.

Jací lidé jsme my.

Přeji vám šťastný rok 2012.

Autor: Tomio Okamura (okamura.blog.idnes.cz)

Vážený pane arcibiskupe, vysocí představitelé církve, představitelé státu, i města Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi, milí účastníci Národní svatováclavské pouti,

děkuji za pozvání na dnešní slavnost i za příležitost zde i v letošním roce promluvit. Svátek svatého Václava je významným dnem naší země a byl jím dávno před tím, než se stal v roce 2000 – rozhodnutím parlamentu – státním svátkem České republiky. Legenda svatého Václava je jedním z konstitutivních prvků naší státnosti, je a byla vždy autentickou součástí našeho vnímání sebe sama i kontextu, v němž žijeme. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.

Právě k tomu, aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním, bych zde dnes chtěl říci pár slov.

Řada tendencí, prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás, mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z Vás. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. Ukázalo se – v poslední době zejména uzavřením sporu o vlastnictví svatovítské katedrály na Pražském hradě i rychlým postupem společné práce vládní a církevní komise pro narovnání vztahu mezi státem a církvemi – že postup v dohodě přináší výsledky.

Jsem sice jen vnějším pozorovatelem současných diskusí v římskokatolické církvi, ale domnívám se, že nás obdobným způsobem trápí stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili.

Při pohledu kolem sebe vidíme, že „pokrokáři“ všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše tradiční společenské hodnoty a ctnosti. Vlastenectví je vydáváno za šovinismus. Demokratický stát za překonanou instituci, která má být obětována ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu. Přirozeně strukturovaná národní společenství se svými hlubokými tradicemi, duchovními a kulturními hodnotami, vycházejícími ze staletých zkušeností a z životů mnoha předchozích generací, jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie. Vše přirozené, a proto dosud většinově spontánně přijímané, je vydáváno za překonané a málo zajímavé. Vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní, je zesměšňováno a je vylučováno ze společenského dialogu.

Odpovědnost za své činy a za svůj život, odpovědnost vůči druhým, a to nejen těm nejbližším, je vystřídávána povrchními a formálními pózami. Tradiční rodina, základní jednotka každého dalšího celku lidského uspořádání, odvěké prostředí pro vztah muže a ženy, pro výchovu nových generací, ale i pro samozřejmou mezigenerační pomoc a solidaritu, je vystavována stále ostřejším útokům módních postojů, které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia. Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí. Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.

Při setkáních s představiteli církve se často shodujeme v tom, že je tento trend mimořádně nebezpečný a že je nezbytné se mu aktivně postavit. Nepochybuji, že v mnoha farnostech, zvláště těch venkovských, se u nás o těchto jevech hovoří, ale církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské.

Snad je mi dobře rozuměno. Nehoruji pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvám se za jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu. Říkat to nahlas je nezbytné. Vím, že tak mnozí činí. Vím, že je Benedikt XVI. za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků. Doba, kterou žijeme, však má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Jsme v době, kdy je nutno riskovat i nepochopení, kdy je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální.

Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Jsem navíc přesvědčen, že počet těch, kteří se již nechtějí smiřovat s neustálou defenzívou a ustupováním, u nás i ve světě roste.

Nemám nejmenší ambice říkat církvi, co má dělat. Vážím si mnoha jejích představitelů, vím, že jsou to lidé vzdělaní, lidé s velikou lidskou i historickou zkušeností, lidé, kteří nejednou projevili obdivuhodnou statečnost, lidskou i morální sílu i oddanost idejím, na nichž naše civilizace a její kultura vznikly a na jejichž základě se rozvíjely.

Proto jsem pokládal za důležité právě na tomto místě a právě v tento den vyslovit svůj možná o něco méně slavnostní, ale o to naléhavější apel. Budu doufat, že si ho nevyložíte jako nezdvořilost hosta na Vaší slavnosti, ale jako veřejně prezentované zamyšlení nad reálným rizikem, kterému náš tisíciletý český stát, jako součást křesťanské civilizace, aktuálně čelí.

Národní svatováclavská pouť je k připomenutí si těchto věcí vhodnou příležitostí. Loni jsem zde řekl, že nám dává možnost „na chvíli se zastavit a s dostatečnou pokorou si uvědomit, že jsme součástí dlouhé civilizační, kulturní a státní tradice.“ Zkusme na to myslet i ve všední dny.

Václav Klaus, 28. 9. 2011, Stará Boleslav

Zdroj: www.hrad.cz

"Úplně mě děsí, že se lidé bojí říct, Čechy Čechům. Okamžitě jsou označeny za xenofoby či nacisty. Ale kde to jsme?" pozastavuje se nad současným stavem v Česku Tomio Okamura - viceprezident Asociace cestovních kanceláří.

"Pokud by to tak bylo i v minulosti, tak by tím pádem byl asi xenofob či rasista třeba spisovatel Josef Jungmann a osobnosti Národního obrození. A pakliže by tenkrát tyhle osobnosti neřekly, že se má mluvit česky a že máme českou identitu a že se máme hlásit k Češství, tak bychom v horším případě byli dnes sluhy v německých domácnostech nebo rakouskými Čechy v lepším případě," podotýká pro ParlamentníListy.cz Okamura.

Přiznal, že ho velmi mrzí to, že se v posledních letech vůbec nepracuje na zvýšení národního uvědomění. "Ať se na mě za to politici nezlobí, i to padá na jejich hlavu. A proto se pak mluví s odpuštěním, o kravinách. Přitom Češi jsou národ, který světu dal Smetanu, Dvořáka, Kafku, Navrátilovou - kdo to však ví? Když sem přijedou cizinci a průvodci jim to řeknou, mnohdy jsou velmi překvapení, protože si myslí, že Kafka byl Němec, Navrátilová Američanka... Propagace naší republiky vůbec není postavená na těchto osobnostech, což je tragédie. Pak se ale nemůžeme divit tomu, že se o nás mluví a píše jen ohledně chilského pera nebo festivalu homosexuálů," připomíná Okamura mediální kauzy, které vlastenectví s velkou pravděpodobností vzbudí u málokoho.

A dodává výzvu: Proberme se

"Bylo by dobré, pokud by se probrali i všichni založení takzvaně multikulti. Krása naší země je přece v odlišnosti, v tom, že máme české syrečky, máme češtinu, českou svíčkovou - máme další české věci. To tady všechno budovali po staletí a tisíciletí přece naši předkové - tuhle zemi. A my bychom to všechno zahodili kvůli Evropské unii, falešnému strachu z toho, abychom byli hrdi na Češství nebo kvůli něčemu jinému? Nebo to chceme zaměnit za nekontrolovatelný příliv cizinců, kteří tu v řadě případů chtějí však jen parazitovat na tom, že my už máme obrazně řečeno: „uvařeno a nastláno"? Musíme v sobě probouzet daleko více národní uvědomění, abychom se stali hrdým národem. Tím pádem budeme mít možnost tuto zemi posouvat dál," apeluje dále Tomio Okamura na Čechy a varuje, že národní uvědomění však nelze vykládat jen tím, že půjdeme slepě proti cizincům či nepřizpůsobivým.

Podle Okamury by to mělo také spočívat v tom, že budeme zvyšovat osobní občanskou angažovanost.

Cizinecký zákon může zabránit problémům

V ČR přitom za posledních dvacet let vzrostl počet trvale žijících cizinců, aniž je podle Okamury u nich dostatečně posuzován jejich přínos zemi.

"Mnozí se tak naopak stávají přítěží a inkasují tu jen sociální dávky. Neřešení tohoto problému přinese sociální napětí ze strany majoritní české populace, tak jako jsme tomu již svědky v mnoha zemích západní Evropy," upozorňuje na možná rizika spojená s ekonomickou migrací cizinců Tomio Okamura.

A jelikož se podílí spolu s poslancem Petrem Gazdíkem na vzniku novely cizineckého zákona, přiblížil před časem ParlamentnímListům.cz některé své pracovní vize a myšlenky, se kterými v novele počítá.

"Je problémem, že většina cizinců, která v Česku žije, u nás pracuje minimálně zčásti načerno. Neplatí tedy žádné daně. Přínos těchto cizinců pro ČR je pak tedy nejen malý, ale v mnohých ohledech dokonce záporný," vyjmenoval jeden z negativních jevů, který ke vzniku zákona motivoval, Okamura.

Xenofobie a rasismus - u nás naprosto děsivý stav

Tématem rozhovoru ParlamentníchListů.cz s Tomiem Okamurou však byly také dva jevy, které se stávají podle některých varování v Česku vážnou hrozbou - xenofobie a rasismus.

"U nás jsou opravdu lidé odsuzováni a pranýřováni za to, že se cítí být Čechy. Já jsem jen sice napůl Čech (napůl Moravák) a mám po tatínkovi šikmé oči a zvláštní jméno, prožil jsem tu však většinu života, vychodil jsem tu všechny školy, cítím se tu prostě doma. A vím, jak moc mohou tyto problémy narůst, pokud se před nimi budeme schovávat a neřešit je," řekl Okamura.

A znovu zopakoval výzvu. "Měli bychom bojovat za národní identitu, za to, aby Čechy časem nezmizely z mapy a české výrobky a česká literatura a historie byla stále považována za plně rovnoprávnou a legitimní. Je to přece správné - podívejme se na Rusy, Francouzy, Američany... Ty národy jsou pak i kvůli tomu, že si jsou jasně své identity vědomé, v mnoha směrech dopředu před ostatními. Nám je to však mnohdy jedno, a to nás moc oslabuje," myslí si Tomio Okamura.

Xenofobii i rasismus dobře zná a varuje

Jelikož on sám byl podle svých slov léta obětí rasismu a xenofobie - moc dobře prý ví, co tyto fenomény znamenají a jaká v sobě skrývají rizika. I proto se snaží proti nim a jejich možnému vzrůstu bojovat alespoň svými výroky.

"Snažím se upozornit na to, že by mohly u nás přerůstat přes únosnou mez. Můj syn má rysy po mně - nechci, aby se za pár let, až lidé ztratí totálně trpělivost s jakýmikoli nepřizpůsobivými občany - a je jedno, zda jsou té, či oné národnosti či barvy pleti - musel bát vyjít na ulici, že bude kvůli své odlišnosti honěn jako štvaná zvěř či perzekuován," vysvětlil ParlamentnímListům.cz Okamura.

Podle něj se Češi bojí pojmenovat věci pravými jmény a raději před nimi zavírají oči.

"Ale ony tu jsou. Řešit téma nepřizpůsobivých občanů, kteří nějakým způsobem parazitují na naší společnosti - ať už mám na mysli Romy, Cikány, bílé Čechy, Ukrajince, Američany či kohokoli jiného - je však nutné. A nelze to vždy spojovat s rasismem či xenofobií. Vím, že 95 procent lidí v Česku zlobí nerovnost, která se v mnoha případech v tomtro ohledu nastoluje, a je proto jen otázkou času, kdy lidem, kteří řádně pracují, platí daně, dojde trpělivost. Hrozí pak, že mlčením, bude naopak rasismus a xenofobie v lidech sílit, a tomu je třeba zabránit," uzavírá Okamura pro ParlamentníListy.cz několik palčivých témat najednou.

Autor: Alena Hechtová, 5.9.2011 ParlamentníListy.cz

Tuzemský rum je pryč. Další na řadě je pomazánkové máslo, jehož název chce také EU zakázat. Většina komentátorů bude dnes řešit Usámu bin Ládina. Usáma byl cizinec a nepřítel. Ohrožoval nás, ale bylo to jaksi v jeho přirozenosti. Co mě děsí daleko víc je,že stejně tak nás ohrožují naši přátelé a my sami sebe. Největším nepřítelem, který může Evropu zničit, je Evropa sama. Její vlastní hloupost a neschopnost.

iDNES vyhlásila soutěž o nejlepší jméno pro pomazánkové máslo. Jeden z návrhů zněl: Pomazánkové máslo (a raději vystoupit z EU). Myslím, že nejlepší je opravdu neměnit pomazánkové máslo, ale EU. Zdravý rozum by snad mohl přeci jen zvítězit nad blbostí a byrokracií. Pomazánkové máslo i tuzemský rum jsou příklady dovedení dobrých úmyslů do pekla. Bezesporu je správné neklamat spotřebitele a pravdivě je informovat o výrobku. Špekáček musí být špekáček a ne pomletá směska sóji a kůží z kafilerie. Pomazánkové máslo má ale 30-ti letou tradici a tuzemský rum víc než stoletou. Obojí jsou naše tradiční produkty – tuzemský rum je společným středoevropským dědictvím Rakouska-Uherska. Každý z nás ví, co to je a co to není. Takový název nikoho neklame a cizinec může mít na ceduli vhodný překlad.

Ostatně, co uděláme s pleťovým mlékem, když to mléko není? A co mléko kokosové? A co mléko, co se tváří jako opravdové, ale které už přišlo o všechny cennější součásti a je jen bílou řídkou pasterovanou vodou? A co jogurty z kukuřičného škrobu? Tyhle pančované výrobky EU nevadí? A tady máme ten chybějící zdravý rozum. Cílem je ochrana spotřebitele – nic víc, nic míň. Tam, kde má spotřebitel už léta jasno, není třeba názvy měnit. Tam, kde ho nemá, tam je třeba jednat. Jenže co chcete po spolku, který ani po tolika letech neví, kde má své sídlo? Pravidelné přesuny Evropského parlamentu na trase Brusel-Štrasburk-Brusel stojí evropské daňové poplatníky ročně na 200 až 250 milionů eur. To je prachsakra drahý cirkus na kolečkách. Dost pádný důkaz, že zdravý rozum si v Bruselsko-štrasburské byrokracii místo hledá jen ztěžka. Pochopitelně je to zčásti i naše odpovědnost. Například náš zástupce pan Špidla během svého působení v roli eurokomisaře vymýšlel normu na sluneční záření pro zaměstnance.  Pokud tam budeme vyvážet takový lidský materiál, nic dobrého nečekejme.

Tomio Okamura, 3.5.2011

Zdroj: http://okamura.blog.idnes.cz/