Letos jsme, stejně jako mnoho dalších našich spoluobčanů, vyrazili do zahraničí na letní dovolenou. Nikdo z nás není fanouškem stádovité masové rekreace na plážích u moře, ale věnujeme se individuálnímu poznávání cílových destinací. Z cílové země poznáte alespoň něco, když se podíváte mezi průměrné obyvatele a nejste pouze v turistických areálech hotelových komplexů. Letošním cílem byly pobaltské republiky Litva, Lotyšsko, Estonsko a pak země tisíců jezer - Finsko.

Popsat život v těchto zemích by bylo velmi obsáhlé a stejně by se s největší pravděpodobností nezachytilo dost. Proto jen krátce pár postřehů, střípků a zajímavostí.

První co Vás napadne je, kolik asi našich výrobků či jiných stop v těchto zemích lze najít. Prvním asi nejmarkantnějším jevem je rozšíření "našich" škodovek, zejména Škoda Octavia je v Pobaltí i ve Finsku velmi rozšířené vozidlo, rozumný kompromis mezi kvalitou a cenou je pro mnoho zákazníků přitažlivý. Stejně jako v mnoha dalších městech celého bývalého východního bloku i v Pobaltí jezdí tramvaje české výroby.

Ve všech supermarketech, i těch menších, je vždy zastoupeno české pivo, nejrozšířenější jsou samozřejmě plzeňský Prazdroj, budějovický Budvar, Krušovice, sem tam i Velkopopovický Kozel. Dají se však najít i pro mě z domova neznámé výrobky jako třeba Žatecký Gus či novopacké "Zlaté české pivo".

Kromě prodeje piva jsou zde samozřejmě i české hospody, nebo alespoň hospody točící české pivo, opět dominuje zejména českobudějovický Budvar. Tento náš národní podnik vede dlouholetý známkoprávní spor s americkým pivovarem Anheuser-Busch po celém světě a právě ve všech třech pobaltských zemích i ve Finsku svůj spor vyhrál.

Samozřejmě pivo patří k dobrému obědu, a pokud si například něco chcete dochutit, je tu možnost opět sáhnout k další osvědčené a českému jazyku blízké chuti.

Velmi příjemným zjištěním bylo, že například v městečku Porvoo, jako vystřiženém z knih Astrid Lingrenové (jak praví průvodce :-)), bylo mezi typicky finskými suvenýry s obrázky sobů a losů možno nalézt i tričko s "typicky" finským tématem - traktorem značky Zetor.

Dalším naším tentokrát trošku netradičním výrobkem, který bylo možné najít, byl český tank sovětské konstrukce T72. Jeden je k vidění v Panssarimuseo v Parole u Hämmenlinny. Toto muzeum je k velké škodě ignorováno všemi papírovými průvodci po Finsku, přitom alespoň pro mě to bylo jedno z nejzajímavějších míst celého Finska. Většina expozice je totiž věnována tzv. zimní a pokračovací válce (1939 - 1944).

Cesta to byla určitě poučná, člověk si opět uvědomil, že Česká republika toho nabízí daleko více, jen to doma nedoceníte. Když si vezmeme co nabízejí místní turistické atrakce za perly, tak se nestačíte divit. Například takový hrad Turaida v Lotyšku je prakticky novostavba z červených cihel na původních základech, rozsahu, že by se ani Kozí hrádek v jižních Čechách nemusel stydět. Chvílemi se divíte za co chtějí vstupné. V Litvě je to velmi podobné. To alespoň estonský Tallinn má něco do sebe.

Finsko už je opět poměrně fádní zemí, kde pokud nejste milovníkem rybaření si toho moc i vzhledem k velkým vzdálenostem příliš neužijete. Perly Finska jako například hrad Olavinlinna v Savonlinně by u nás byl hrad druhého řádu. Pevnost Suomenlinna v Helsinkách by se vedle Terezína či Josefova musela červenat závistí. Helsinská ZOO by skončila v porovnání s plzeňskou, ústeckou, ostravskou, o pražské ani nemluvě, na samém chvostu.

Na rozdíl od ostatních zemí se v Litvě dá najít i historická spojitost s naší vlastí. Na podstavci sochy velkoknížete Gediminase je vyobrazen i jeho vnuk Jagello, zakladatel dynastie litevských knížat, polských a později i českých králů. Na hradě Trakai, bývalém sídle velkoknížat, je mimo jiné vystaven i známý obraz od Jana Matejky (syna českého emigranta) Bitva u Grunwaldu, v Litvě je tato bitva známa jako bitva u Žalgirisu. Poté co jsem ukázal na jednu mě známou postavu na plátně  paní průvodkyně ihned poznala Jana Žižku. V Litvě i Polsku si dodnes váží české účasti na této bitvě proti Řádu německých rytířů.

Opět mohu všem jen doporučit, aby co nejvíce cestovali, čím více zemí poznáte o to více si pak začnete vážit toho co máte doma.

Ing. Jan Šneberk

Po večeři se dávaly dárky, ale ty si v žádném případě nepředstavujte takové, jaké jsou dnes. Dárky měly symbolickou až magickou úlohu. Těžko říct, jak by se moderní člověk tvářil, kdyby pod stromečkem našel jablko nebo oříšek. Pro naše předky to ovšem mělo hluboký duchovní význam. Jablkem se obdarovanému přálo zdraví, síla a dlouhověkost, oříškem zase moudrost a zralost. Mezi další obvyklé dary patřil perník (radost, mládí), mládenci a dívky dostávali ozdoby, starší děti stříbrnou či zlatou minci, kterou si uschovaly většinou do svatby, dospělým se dávalo víno, vonné masti a oleje, purpurová látka, sušené ovoce atp.

A jak je to se stromkem, jmelím, smaženým kaprem a salátem, přáními k Vánocům? Tohle vše má s Vánoci našich předků pramálo společného. Vánoční stromek je původem německý a zřejmě měšťanský zvyk. Stromeček se k nám začal rozšiřovat až v polovině XIX. století a celospolečenského rozšíření se dočkal až počátkem XX. století. První veřejný vánoční stromek byl postaven v Plzni až roku 1925. Pravda ovšem je, že snad pro všechny se stal tím pravým symbolem Vánoc. Stejně jako jesličky i stromeček je možné různě dotvářet a zdobit dle národních tradic. Naše vánoční baňky jsou celosvětově uznávány a vyloženou českou specialitou má být věšení čokoládových figurek. Slaměné ozdoby zase mají být vlastní slovanskému světu.

Věšení jmelí je u nás ještě mladším zvykem než stromeček. Je zřejmě anglosaského původu. Pro Kelty a Germány bylo jmelí magickou či posvátnou bylinou.
Přání k Vánocům je taktéž velmi mladá tradice a opět cizí. První přání k Vánocům bylo posláno až roku 1841 v Edinburghu.

Mnozí lidé si myslí, že bramborový salát je tradiční vánoční jídlo. Všichni známe hospodyňky, které si uchovávají recept po babičce na ten zaručeně nejlepší salát. Ne, je to ta nejmladší tradice ze všech uváděných. Prvně byl u nás recept na kapra s bramborovým salátem otištěn v roce 1924 a rozšíření se dočkal až v padesátých letech v rámci plánovaného hospodářství (budou se chovat kapři) a trendu jednoduché kuchyně. Bohužel tato jednotvárnost je prezentována jako tradice, za kterou se může označit jen stěží. Podívejte se na pestrost 3tědrovečerní tabule u našich předků (i těch chudých) a na dnešní.

Co je vlastně podstatou tradičních Vánoc? Je to jednoduché, nezměnilo se to nikdy a snad se to ani nezmění. Jsou to svátky blaha, pokoje, radosti a sounáležitosti mezi lidmi. Vše ostatní jsou jen rekvizity.

Předchozí části: 1. část a 2. část.

Autor: Milan

Prameny:
Zíbert, Č: Hoj, ty Štědrý večere, Nakladatelství F. Šimáčka, 1910, Praha (elektronická podoba)
wikipedie.cz, RTM TV, Krajská knihovna Františka Bartoše, Rodná víra, Magazín ČTK, www.decin.cz, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, www.cdv.tul.cz.

Tradice, která sice nemá český původ, ale české přirozenosti je velmi blízká a široce se rozmohla, bylo stavění jesliček. Jesličky mají zřejmě svůj původ u sv. Františka z Assisi, který se v roce 1233 rozhodl přiblížit lidem co nejvěrněji podmínky, v nichž se zrodil Kristus, tedy vytvořil první živý Betlém. U nás se tradice stavění betlémů ujala v XVI. století a postupem času se rozšířila i do té nejposlednější a nejchudobnější chalupy. Právě jesličky se staly pro naše předky hlavním symbolem Vánoc. Jejich vyhotovení bylo rozmanité. Od betlémů vystřihovaných z papíru, kreslených na dřevo, tvarovaných ze slámy a kukuřičného šustí, až po velké mechanizované vyřezávané betlémy. Se skříňkovými betlémy se také chodilo po koledě. Sousedé se o sv. Štěpánu navštěvovali pod záminkou, že se chtějí pomodlit právě u toho sousedova betlému. Bohužel jesličky, v nichž se odrážela kreativita a cit českého lidu, se z domácností začaly vytrácet se vzrůstající oblibou vánočního stromku a nyní je již velmi málo domácností, ve kterých se nachází. Jesličky se nejvíce rozšířily v době, kdy je císař Josef II. zakázal veřejně vystavovat. Jelikož dnes se postupně opět rozšiřuje zákaz jejich veřejného vystavování, vzhledem k tomu, že to uráží muslimské spoluobčany, tak snad jesličky v domácnostech zažijí svoji renesanci.

Prastarou tradicí jsou tzv. barborky. Barborky jsou jednoroční proutky ovocných stromů (nejčastěji višně, nebo třešně), které se zpravidla řežou (nebo ukusují) na svátek sv. Barbory, ale nemusí to být pravidlem. Na Moravě se větvičky řezaly na sv. Ondřeje a na Slovensku na sv. Kateřinu. Dívky tuto větvičku každý den zalévaly. Obecně dobrým znamením bylo, když větvička vykvetla do Štědrého dne. Pokud větvička vykvetla, tak to mohlo znamenat cokoli, pověry byly v tomto velmi rozmanité, od toho, že se dívka příštího roku vdá, až po záruku brzkého příchodu léta. Barborky se též měly brávat na půlnoční mši, kde dívky s barborkou měly zaručeně poznat všechny čarodějnice a za mládence, který by ji o ni dovedl připravit se měly vdát.

Na Štědrý večer se vždy připravovala zvláštní a sváteční jídla, ovšem dnešní unifikovanou vánoční stravu si pod tím rozhodně nepředstavujte.
Dle tradice mělo být na štědrovečerním stole devět (popř. sedm) chodů. Jídlo bylo skutečně rozmanité jedly se oplatky s medem (česnekem, šípkem…), různé kaše (prosná, krupicová, hrachová) – u slovanů velmi rozšířený způsob přípravy pokrmů – vařené a sušené ovoce, zasmažené polévky, houbové nákypy, jablečný závin a různé pečivo, ale suverénně nejrozšířenějším pokrmem byl houbový kuba. V bohatších domácnostech se jedl zajíc, vepřové řízky nebo různé ryby na připomenutí Krista. Kapr nebyl obvyklým jídlem, a když už byl na štědrý večer připravován, tak zásadně na modro. Před večeří a po večeři se vzpomínalo na mrtvé, kteří u večeře nemohou být. Pro mrtvé se dával pod stůl kus chleba, do okna hrneček medu a do rohů se házel hrách nebo jiné boby. Po večeři se neuklízelo nádobí, jen se přes něj přehrnul ubrus, aby si dušičky mohly vybrat. Zbytky po večeři se dávaly domácím zvířatům, zakopávaly k ovocným stromům a házely do studny. Vánoční pečivo se zdobilo křížem, nebo starými slovanskými motivy. Pečivo ve tvaru hospodářských zvířat se věšelo na chlév. Bystrému jistě neušlo, že cukroví ve tvaru domácích zvířat je běžné dodnes.

Se Štědrým večerem je spojeno také mnoho pověr a rituálů. Všichni jsme slyšeli o rozkrajování jablka, pouštění lodiček ze skořápek ořechů, házení střevícem, dávání šupiny do peněženky, nebo mince pod talíř atp. Upřímně musím říct, že jedinou pověrou, jíž jsem zažil, byla ta, že se nesmí vstávat od štědrovečerního stolu.

Předchozí část zde, následující zde.

Autor: Milan

Prameny:
Zíbert, Č: Hoj, ty Štědrý večere, Nakladatelství F. Šimáčka, 1910, Praha (elektronická podoba)
wikipedie.cz, RTM TV, Krajská knihovna Františka Bartoše, Rodná víra, Magazín ČTK, www.decin.cz, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, www.cdv.tul.cz.

Nelíbí se nám prvky, které jsou k naším tradičním Vánocům přidávány. Jak ovšem tradiční Vánoce vlastně vypadají? Je smažený kapr s bramborovým salátem podstatou tradičních Vánoc? Je vůbec jejich součástí? A co stromeček, či jmelí?

Kde se nám vlastně Vánoce vzaly? Staří Slované slavili svátky slunovratu. Jak nazývali Slované svátky slunovratu, není jisté. Podle některých zdrojů označovalisvátky slunovratu jako kračun, ovšem existuje teorie, že toto slovo vychází z latiny (creātiō - stvoření). Paradoxně tohoto staroslovanského označení pro Vánoce se používá dodnes v odvozených formách v neslovanských zemích (Maďarsko a Rumunsko), ale setkáme se s ním i v některých místech na Slovensku, či na Podkarpatské Rusi. Dalším možným názvem jsou hody. Problém s hody je ten, že se takto označovaly veškeré slovanské svátky, ale pro svátky slunovratu máme důvod se domnívat, že jsou „hody“ nejpříhodnější, jelikož zde existuje jasná jazyková návaznost na slovo „rok“ (resp. god – gody), který pro slovany začínal právě o slunovratu.

U některých jižních Slovanů je Štědrý večer nazýván „Božić“, tedy svátky mladého boha, což má zřejmě návaznost na každoroční stvoření Svarogova syna Dažboha. Dažboh je bůh slunce, který každoročně umírá a rodí se během slunovratu. Problém je v tom, že po jeho smrti a před jeho narozením je zem bez ochrany, a tak je namístě se bát magických sil. Naši předci si s tímto problémem dovedli snadno poradit. Rozdělávali vatry na kopcích a pořádali bujaré oslavy, při nichž se převlékali do masek imitujících zvířata a představujích různá mystická stvoření (rohy nesměly chybět!). Po příchodu křesťanství se církev snažila vykořenit pohanské zvyky. Dlužno dodat, že bez valného úspěchu. Oheň se z kopců snesl pod střechy stavení, kde nám v podobě svíček či prskavek hoří dodnes a převlékání se do čertovských kostýmů je nám také velmi dobře známou tradicí, byť jen přenesenou o pár dní. Všichni známe množství pověr či rituálů, které jsou s Vánocemi spojeny, i ty jsou povětšinou předkřesťanské. Stejně tak „zlaté prasátko“ se zdá být praslovanského původu, neboť právě prase mělo být zasvěceno slunečním božstvům.

Co přímo název „Vánoce“, kde ten se vzal? S největší pravděpodobností jsou „Vánoce“ zkomoleninou německého „Weihnachten“ (svatá noc). Další teorií je, že původně se slunovrat oslavoval dvanáct dní, resp. dvanácte nocí, dvanáctenoce, tedy Vánoce. Sice je tato teorie pěkná, leč není příliš rozšířená.

Pradávným zvykem byla koleda. Tento zvyk, který je znám v celém slovanském světě, je velmi starý a má zřejmě původ v onom shromažďování se okolo ohňů. Po koledě chodívali většinou mládenci, častokráte převlečení do různých kostýmů.

Po koledách se chodívalo od Štědrého večera až do Nového roku. Dříve tento zvyk měl i značný praktický význam, neboť koleda byla pro koledníky zdroj výživy. Postupem času se koleda začala týkat především menších dětí a prioritně získala kulturní a společenský rozměr. Koleda sbližovala lidi, dokonce poddané s vrchností. Zvláštním typem koled byly tzv. koledy selského lidu, při nichž koledovali dospělí chtějíce alkohol nebo peníze na něj. Jelikož se během těchto koled stávaly různé neplechy, včetně vražd, tak se církev rozhodla proti tomuto typu koled ostře zasáhnout. O účincích zásahu si můžeme udělat představu v téměř každé jihomoravské vísce o Velikonocích.

Další štědrovečerní tradicí bylo hraní kostkových nebo karetních her na vyplnění času mezi večeří a půlnoční mší. O této tradici opět máme zprávy díky církevnímu zákazu. Tato tradice přetrvala minimálně od XIV. do poloviny XX. století, kdy byla ve většině domácností vystřídána díváním se na televizi.

Následující části: 2. část a 3. část.

Autor: Milan

Prameny:
Zíbert, Č: Hoj, ty Štědrý večere, Nakladatelství F. Šimáčka, 1910, Praha (elektronická podoba)
wikipedie.cz, RTM TV, Krajská knihovna Františka Bartoše, Rodná víra, Magazín ČTK, www.decin.cz, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, www.cdv.tul.cz.