Před časem jsem byl osloven, abych osvětlil právní povahu a závaznost některých historických dokumentů a aktů, souvisejících s naší nedávnou minulostí. Jedná se zejména o období let 1938 až 1948, bez zajímavosti není ale ani období následující až cca do roku 1970. Pokusím se tedy v několika příspěvcích, zdůrazňuji, že populárně naučnou formou, vyjádřit svůj právní a právně-historicko-politicko-politologický pohled na věc. Současně však se budu snažit, aby v textu, který dělím pro přehlednost a alespoň nějakou čtivost do kratších příspěvků, nebyla žádná výraznější právní nepřesnost. Předtím, než se pustím do osvětlení povahy Mnichovské dohody, krátce vysvětlím, co to je mezinárodní právo.

Mezinárodní právo je samozřejmě (jako každé odvětví práva) tvořeno souborem právních norem, které upravují obdobné právní vztahy, zde „vztahy s mezinárodními prvky“. Mezinárodní prvek může vstupovat do vztahů nazíraných zevnitř státu, takovou problematiku upravuje mezinárodní právo soukromé - pro příklad: český subjekt dodává zboží do ciziny, následně dojde ke sporu o vady dodaného zboží, mezinárodní právo soukromé pak řeší otázku, jakým právem se řídí vztah mezi českým dodavatelem a cizím odběratelem. Normy mezinárodního práva soukromého si vydává každý stát sám a jde tedy vlastně o právo vnitrostátní.

Pro nás je však – pro účely tohoto článku – potřeba říci něco o povaze mezinárodního práva veřejného. Jedná se o soubor zvyklostí a smluv, kterými jednotlivé státy mezi sebou upravují určitou problematiku, zpravidla společnou více nebo mnohým státům světa (právo moří, právo válečné, právo mírové, právo týkající se vesmíru atd.). Z hlediska předmětu je pro „obyčejného smrtelníka“ mezinárodní právo veřejné poměrně málo zajímavé, neboť se na jednání konkrétní osoby vztahuje velmi výjimečně (je to možné v případě jednání představitelů států - prezidenta, předsedy vlády atp.), upravuje totiž to, jak se má chovat v té které situaci stát. Pojmy, které mohou přiblížit, o co se jedná, jsou například státní hranice, mezinárodní vody, konkordát, okupace atd. Jednotlivec se do vztahů, které založily tyto pojmy, nedostává (překročí státní hranici nebo ignoruje, že není v mezinárodních vodách, v pobřežních vodách, pak ale na něj dopadá právo státu, na jehož území se nachází, nebo jehož je občanem, nikoliv mezinárodní právo). Zmiňuji-li výše v tomto odstavci zvyklosti, je tím míněno zvyklostní právo (ve formě jinak typické pro anglosaské země), které může být (dlouho a opakovaně praktikované a všeobecně akceptované postupy) anebo nemusí být závazné (např. způsob uvádění konzulů a atašé do úřadů zastupitelských orgánů jiné země a možnost nesouhlasu s jejich vysláním či dokonce vyhoštění nežádoucích osob mezinárodní cestou). Pro časové dokreslení uvádím, že mezinárodní právo zažilo velký rozmach zejména na počátku 20. století a některé takto staré závěry donedávna platily či stále platí.

Pro mezinárodní právo byl zřejmě vždy typický princip reciprocity (vzájemnosti), zjednodušeně řečeno, princip „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Pokud jeden stát toleruje určité chování druhého státu ve vztahu ke svému území či právům, oprávněně očekává, že obdobně se zachová druhý stát v případě jednání státu prvního. Toto pravidlo je v hojné míře dodržováno dodnes. Na druhou stranu neuvědomuji si ani jediný princip, ať už psaný či zvyklostní, mezinárodního práva, který by nebyl v průběhu své tvrzené platnosti porušen. To je podstatné mít na paměti v dalších částech tohoto cyklu Historické dokumenty.

Pokud problematiku hodně zjednoduším, vývoj mezinárodního práva probíhal tak, že nejprve vládl jednoznačně „zákon silnějšího“, následně došlo k uzavírání separátních dvojstranných smluv mezi státy, pak k uzavírání vícestranných smluv mezi státy, následně ke vzniku mezinárodních organizací, které sdružovaly státy za účelem nalezení shody v určité problematice a šíření takového konsensu dále. Nicméně je nutné zvláště upozornit na to, že mnoho otázek střetu zájmů jednotlivých států není právem spolehlivě upraveno a v některých nevyjasněných otázkách stále platí, že silnější hráč si svou pravdu prosadí politickou cestou bez ohledu na právní relevanci. Někdy je obtížné posoudit, zda se jedná již o porušení mezinárodního práva či pouze jeho zkreslený výklad, nicméně nemusím zřejmě demonstrovat, že v případě malého státu může být jakékoliv porušení demonstrativně odsouzeno, v případě mocností tomu tak zřejmě nikdy nebylo. A ještě – mezinárodní právo je skutečně velmi těsně spjato s politikou. Předpoklad, že kde není žalobce, není ani soudce, se zde uplatňuje často. Pro demonstraci – pokud by kupříkladu USA a Čína svorně porušili nějaké dosud platné mezinárodní zvyky, je pravděpodobnější, že to mezinárodní společenství prohlásí za akt definitivně dokládající to, že se takové zvyky přežily a nejsou mezinárodně závazné, než aby žádalo nápravu. A propos - jaké sankce lze vlastně udělit státu, který je mocností typu USA nebo Číny, aby byly skutečně efektivní a měly dostatečný prevenční a reparační charakter?!

Autor: Bc. et Mgr. Tomáš Hodys

Jak je již v názvu článku zmíněno, jedná se o srub československého opevnění z let 1935-38 budovaného proti nenadálému vpádu cizích vojsk na území republiky. Zkratka MO značí, že se objekt nachází v úseku Moravská Ostrava, S je označení srubu, 24 je jeho číslo v pořadí a „Signál“ je krycí název. Signál je vystavěn ve III. stupni odolnosti, což mu zajišťuje ochranu před dělostřeleckými granáty až do ráže 30,5 cm (tloušťka stropu je 250 cm, síla čelní stěny 275 cm). Nejrozšířenější stavbou v rámci těžkého opevnění jsou izolované pěchotní sruby, což je i případ tohoto. Ty se stavěly v liniích s rozestupem asi 200 - 800 metrů. Vzdálenost mezi sruby byla dána zejména konfigurací terénu, ale i přítomností důležitých silnic od hranic do vnitrozemí. Mezi jednotlivými sruby bylo vybudováno pásmo protitankových a protipěchotních překážek postřelované hlavními zbraněmi srubu.

Pokud se podíváte na srub, zjistíte, že střílny naprosto nelogicky nemíří k nepříteli, ale do vnitrozemí a do stran. Skutečně, celá obranná soustava byla koncipována s boční střelbou. Čelní stěnu mohlo ostřelovat nepřátelské dělostřelectvo ze značné vzdálenosti, aniž by bylo ohroženo zbraněmi srubu. Zásah čelní střílny dělostřeleckým granátem by znamenal vyřazení střelecké místnosti z boje. Při větší ráži vyřazení celého srubu. Čelní stěna byla tedy budována jako nejsilnější, navíc byla zarovnána 4 metry silnou ručně rovnanou vrstvou kamení, které mělo tlumit výbuchy dopadajících dělostřeleckých granátů.

Aby mohl v systému boční palby nepřítel ohrožovat střílny hlavních zbraní, musel vejít do jejich palebného vějíře nebo do palebného vějíře sousedního srubu. Proti ohrožování střelbou z velkého úhlu chránily střílny křídla srubu tzv. uši, ve kterých bývaly zasazeny pancéřové zvony. Proti strmě dopadajícím dělostřeleckým granátům jsou střílny shora chráněny tzv. krakorcem, tj. přečnívající částí stropu. Před střílnami hlavních zbraní je umístěn 3 metry hluboký diamantový příkop, jehož šířka je 175 cm. Název „diamantový“ vychází z původních francouzských vzorů, kdy příkopy byly lomené, obepínaly značnou část obvodu srubu a svým půdorysem připomínaly diamant. Tento příkop brání přístupu ke střílnám a měl nepřátelským ženistům zabránit v umístění náloží ke stěnám se střílnami. Zároveň znemožňoval zasypání střílen hlínou při výbuších bomb a granátů. Do diamantového příkopu rovněž ústí odpadní roury pro vystřílené nábojnice, které by ve srubu překážely a jedovatými plyny by zamořovaly interiér. Střílny hlavních zbraní byly chráněny střelbou lehkého kulometu, který vykrýval prostor útoku z týlové strany a mířil do vnitrozemí.

Vchod do srubu je ze strany odvrácené od nepřítele. Prostor před vchodem byl postřelován jedním lehkým kulometem umístěným v rohu hlavní střelecké místnosti. Hluché prostory tj. prostory, které nebylo možno postřelovat žádnou zbraní srubu (týlové stěny a dna diamantových příkopů) bylo možno pozorovat speciálními stěnovými periskopy a v případě nutnosti použít pro obranu granátové skluzy (ocelové trubky s rychlouzávěrem), kterými mohla osádka srubu vyhazovat ven ze srubu speciální časované granáty vz. 38.

Čelnímu útoku na srub a vstupu na strop objektu zabraňovala jednak palba ze sousedních srubů a zejména zbraně umístěné v ocelolitinových zvonech zapuštěných do stropu objektu. Zvony byly pevně usazeny a zality betonem, aby co nejvíce splynuly s terénem, byl k nim modelován betonový náběh. Ten zároveň chránil zvon z nepostřelované strany. Na Signálu byl osazen zvon třístřílný a čtyřstřílný. Kromě obrany bezprostředního okolí byly zvony určeny zejména pro pozorování a řízení střelby hlavních zbraní srubu. V čelní stěně srubu byla navíc zasazena kopule pro tk vz. 37 postřelující předsunutý objekt MO-S 23. Síla pancíře kopule i zvonů byla 300 mm.Čelnímu útoku na srub a vstupu na strop objektu zabraňovala jednak palba ze sousedních srubů a zejména zbraně umístěné v ocelolitinových zvonech zapuštěných do stropu objektu. Zvony byly pevně usazeny a zality betonem, aby co nejvíce splynuly s terénem, byl k nim modelován betonový náběh. Ten zároveň chránil zvon z nepostřelované strany. Na Signálu byl osazen zvon třístřílný a čtyřstřílný. Kromě obrany bezprostředního okolí byly zvony určeny zejména pro pozorování a řízení střelby hlavních zbraní srubu. V čelní stěně srubu byla navíc zasazena kopule pro těžký kulomet vz. 37 postřelující předsunutý objekt MO-S 23. Síla pancíře kopule i zvonů byla 300 mm.

Pěchotní srub je ryze účelová stavba, která umožňovala jeho osádce účinný boj po dobu cca 14 dnů bez nutnosti zásobování. Tomuto účelu je podřízeno veškeré vnitřní uspořádání srubu. Interiér srubu je rozdělen na 2 patra. Horní (nadzemní) patro je nazýváno patrem bojovým. Zde byly umístěny hlavní zbraně srubu (protitankový kanón a dva těžké kulomety), a to v tzv. střeleckých místnostech. V bojovém patře je také stanoviště velitele srubu, místnost telegrafisty, ubikace poddůstojníků, místnost s nádržemi pro vodu, sklad munice a filtrovna. Z bojového patra se vstupuje do pancéřových zvonů a kopule zasazených ve stropě objektu.Prostor srubu je dělen na místnosti buď betonovými stěnami (střelecké místnosti vždy) zhotovených rovnou při betonáži nebo dodatečně cihlovými příčkami. Místo poslední řady cihel se dávala vrstva korku prolitá asfaltem, která měla tlumit přenášení otřesů výbuchů ze stropu na příčky a jejich praskání. Zdi místností a chodeb byly omítány cementovou maltou. V některých místnostech jsou stěny navíc obloženy železnými plechy, které chránily osádku a mechanismy zbraní před odlétajícími střepinkami betonu při zásahu a následném pnutí armatury.

Vchod do objektu je chráněn zevnějšku mříží z ocelových tyčí. Prostor vchodu byl postřelován střílnou na obranu vchodu z výklenku hlavní chodby bojového patra. Tato střílna neměla lafetaci a bylo v ní možno použít jakoukoli zbraň, která byla zrovna po ruce. Za vchodem je vstupní chodbička zalomena vpravo a opatřena pancéřovými silnostěnnými dveřmi o síle 30 mm otvíranými ven. Chodbička se dále znovu lomí a byla ukončena druhými silnostěnnými dveřmi o síle 15 mm. Prostor mezi dveřmi (označovaný SAS) byl použit jednak jako protiplynová předsíň v případě chemického napadení a také pro vyrovnání okolního atmosférického tlaku s tlakem vzduchu v objektu.Proti vchodu je umístěna chodba ke kopuli. Na chodbě se nachází vstup do místnosti pro nádrže s vodou a vstup do střelecké místnosti kopule, kde byl sklad munice. Naproti vchodu je také umístěno schodiště do týlového patra. Napravo a nalevo od vchodu se nachází střelecké místnosti hlavních zbraní. Pravá střelecká místnost byla vyzbrojena kanónem vz. 36 - ráže 47 mm spřaženým s těžkým kulometem vz. 37 – ráže 7,92 mm (dohromady označeno jako smíšená zbraň L1). V levé střelecké místnosti se nacházely dva těžké kulomety vz. 37 v sólo provedení (zbraň D). V ochranných střílnách a zvonech byly použity také lehké kulomety vz. 26 - ráže 7,92 mm (zbraň N).

Filtrovna je na MO-S 24 umístěna atypicky v horním (bojovém) patře. Nasávání vzduchu do objektu bylo umístěno ve vchodu za mřížovými dveřmi. Vzduch byl rozváděn z filtrovny do většiny místností srubu ventilačním potrubím. V případě zadýmování bojiště nebo nasazení otravných látek byl vzduch hnán přes sadu protidýmových a protichemických filtrů. To umožňovalo osádce setrvávat ve srubu bez plynových masek. Hlavním úkolem filtroventilačního zařízení bylo udržovat ve srubu přetlak oproti okolí. Z toho důvodu je prostor SAS ve vchodu a každá díra ven důsledně minimalizována nebo zaslepitelná. Přetlak jednak znemožňoval vniknutí otravných látek do nitra srubu např. střílnami a na druhou stranu sloužil k účinnému odvádění zplodin vzniklých při střelbě mimo objekt. Filtrovna byla dimenzována podle potřeby vzduchu pro zbraně srubu, na velikost osádky se nebral zřetel. Z tohoto hlediska měl největší spotřebu vzduchu minomet. Ve filtrovně byl také umístěn vařič pro přípravu stravy. Místnost velitele srubu je spojena s místností telefonisty okénkem pro přívod vzduchu. Spojení mimo srub bylo zajištěno telefonem, jehož linka byla vedena od týlové stěny objektu do týlu linie v zemi. Dalším druhem spojení byla tzv. zemní telegrafie. Tato tehdy již přežitá metoda umožňovala spojení s vedlejšími sruby v linii pomocí morseovky. Dalším důležitým prostorem bojového patra byly již zmíněné pancéřové zvony. Do zvonů se vstupovalo po žebříku. Zvony byly opatřeny železnou profilovanou podlážkou, jejíž výška se dala upravit o 35 cm podle výšky střelce. Zbraň ve zvonu byla lafetovaná a jednoduchou manipulací mohl střelec během 20 vteřin změnit střílnu. Střílny, které nebyly používány, byly uzavřeny pancéřovým uzávěrem s pozorovací vložkou (tzv. DZ 10).

Dolní (podzemní) patro se nazývá patrem týlovým a byly v něm umístěny ubikace osádky, ubikace poddůstojníků, sklady potravin, sklad pohonných hmot a maziv, strojovna, WC, umývárna, muniční sklad, místnost zemního telegrafu a další střelecká místnost. Do patra se vcházelo po schodech. V týlovém patře byla studna osazená elektrickým čerpadlem, které v nouzi mohlo fungovat i na ruční pohon. Voda byla potřebná nejen pro potřeby osádky, ale zejména pro chlazení dieselagregátu vyrábějícího elektřinu a pro chlazení zbraní. Umístění studny bylo určeno až při výstavbě srubu a podle toho se potom upravovalo vnitřní uspořádání srubu. V MO-S 24 se studna nachází ve strojovně a je vrtaná do hloubky 34 m. Voda se čerpala do nádrží v horním patře, odkud pak byla samospádem rozváděna po celém srubu. Rozvod vody byl veden pozinkovanými trubkami. Největší místnost byla určena pro ubikaci osádky. Protože se počítalo se střídáním směn u zbraní, byla každá postel určena pro dva muže, kteří se na ní střídali. Dále zde byla umístěna samostatná místnost pro poddůstojníky, kteří měli každý svou vlastní postel.

Ve strojovně byl umístěn dieselagregát vítkovické výroby pohánějící elektrický generátor o výkonu 10 kW (výrobek firmy DUDA). Dieselagregát byl zvolen pro svou nízkou spotřebu oproti běžným benzínovým motorům. Výfuk agregátu byl veden výfukem týlovou stěnou levé střelecké místnosti. Elektřina byla ve srubu potřeba pro pohon filtroventilačního zařízení, čerpadla a dalších elektromotorů. Přestože bylo i ve srubu bylo instalováno elektrické osvětlení, tak se v míru zpravidla svítilo petrolejovými lampami. Soustrojí VI-DA (Vítkovice – DUDA) bylo určeno pro použití pouze za boje. Dnes je zde osazen dieselagregát Škoda 2S110 a generátorem firmy MEZ. Poblíž strojovny byl sklad pohonných hmot a maziv, tzv. PHM, kde byly umístěny sudy s naftou a jeden sud s olejem. WC a umývárna jsou umístěny v chodbě vedoucí do místnůstky pod pravým zvonem objektu. Odpadní voda z mycího žlabu byla směřována do štěrbinové čističky odpadních vod (jímka OMS) odkud byla již přečištěná odváděna do první revizní šachty, kde se spojila s vodami prosáknutými kamennou rovnaninou při dešti. Odtud pak odpadní voda vedla do druhé revizní šachty a dále až do žabí klapky, kde se nacházel výtok. Sklad potravin je umístěn hned vedle schodiště vedoucího do týlového patra. Zde se nacházela nouzová dávka potravin na 14 dní. Jinak byl srub jídlem zásobován ze stanoviště velitele umístěného v Darkovičkách.

Terén, kterým linie prochází, je v okolí hodně členitý a umožňoval nepříteli proniknout až k linii bez možnosti účinného ostřelování. Z toho důvodu byla do týlového patra umístěna střelecká místnost pro 9 cm minomet vz. 38 (zbraň G). Umístění minometu bylo v tom případě podřízeno uspořádání zbytku týlového patra, nachází se zde obrovský sklad munice. Manipulaci při navážení munice do skladu bylo řešeno ručním výtahem.

Osádku srubu tvořilo v bojové situaci 38 mužů, kteří byli příslušníky elitního Hraničářského pluku 4, jehož velitel (plk. Jan Satorie) byl členem legií bojujících již v první světové válce. Objekt se nacházel v působnosti ŽSV II (ženijní skupinové velitelství), které dohlíželo nad jeho výstavbou. Samotnou stavbu pak provedla firma Václav Nekvasil a.s., Praha X a betonáž probíhala od 17. do 24. října roku 1936.

Autor: Jiří Menšík

Zdroje:
J. Durčák: Opevňování Ostravska v letech 1935-1938, AVE Centrum
www.opevneni.cz, www.military.cz.

Někdy v té době byl papežským legátem jmenován kardinál Giuliano Cesarini. Ten se vydal do Norimberku, kde hlásal nutnost podniknutí kruciáty proti Čechám. I když obě strany byly svolné k jednání, lidé měli až moc velký strach z husitských spanilých jízd, které je nakonec sjednotily k další křížové výpravě (Šmahel, 2001). Čtvrtou křížovou výpravou byl pověřen braniborský markrabě Bedřich. Dne 1. srpna překročila vojska hranice a neúspěšně oblehla na několik dní Tachov. Zde alespoň vyplenila okolí. Později, když se armáda vydala směrem k Plzni, se stočila u Kladrub z nejasných důvodů na jih k Domažlicím. Když se husité dozvěděli o blížícím se nebezpečí pro Domažlice, bezodkladně se dali 14. srpna na pochod. 
Zprávy o blížících se husitech vyvolaly paniku, a když se husité objevili u Domažlic dříve, než se křižáci zformovali k obraně, tak začali zmateně ustupovat k hranicím. Nebylo to však zcela bez boje, jak se tvrdí. Přední slet husitů narazil na vozovou hradbu italských žoldnéřů z kardinálovy tělesné stráže, a nestíhali proto pronásledovat další křižáky. 
Po ústupu křižáků padlo husitům do rukou mnoho vozů se zásobami, které křižáci nestačili odvézt. Čtvrtá křížová výprava byla brána vnějším světem jako největší nezdar za celou dobu války (http://husitstvi.cz/b-a-t3.php). Přispěla proto ke konání všecírkevního koncilu v Basileji, kam byli příkazem kardinála Cesariniho pozváni i husité k rovnoprávnému slyšení. Nejspíše také proto, že papeže Martina V., který nebyl nikdy přikloněn k vyjednávání s husity, nahradil papež Evžen IV. (Šmahel, 2001).
Dlouho jsem přemýšlel nad závěrem, tak abych do jisté míry neokopíroval Františka Šmahela v knize Husitské Čechy. Zjistil jsem, že to nejde. Přesto jsem se to pokusil více či méně zformulovat vlastními slovy. Po celá dvacátá léta 15. století nebyla evropská země, která by nebyla zasažena, byť nepřímo, husitskou herezí a nepřinucena ji nějak řešit, i přes své mnohdy závažné osobní starosti. Nebyl ani jeden říšský sněm, který by kacířské Čechy neměl jako jeden z hlavních bodů svého programu. Byla to doba, kdy Čechy byly po dlouhou dobu jednou z nejvýznamnějších zemí Evropy.

Autor: Jaroslav Karas

Zdroje:
-Šmahel, F. 2001: Husitské Čechy, struktury procesy ideje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha
-Šmahel, F. 2000: Idea národa v husitských Čechách, Argo, Praha
-Václav IV.: Dekret kutnohorský. Datum citace 10. 1. 2010 URL: http://www.ucivo.wz.cz/dokumentyd6.html
-I. křížová výprava - Bitva na Vítkově hoře ( 14. 07. 1420). datum citace 10. 1. 2010 URL: http://www.husitstvi.cz/b-a-t4.php
-II. křížová výprava (1421). Datum citace 10. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t6.php
- Bitva u Ústí nad Labem (16. 06. 1426). datum citace 10. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t9.php
- III. křížová výprava (1427). Datum citace 11. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t8.php
- IV. křížová výprava - Bitva u Domažlic ( 14. 08. 1431). datum citace 11. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t3.php

Papež Martin V. zvolením kardinála Jindřicha z Beaufortu, příbuzného anglického krále, sledoval jeden zájem, a to přenést protihusitský boj na celý katolický svět. Ten se do té doby o husitskou problematiku příliš nezajímal. Anglie s Francií se několik desetiletí vybíjely ve vzájemné válce. Sever a jih Evropy byl až moc vzdálený na to, aby se ho války významně dotkly. Benátčané spíše doufali, že Zikmundovy konflikty s Čechami a Turky jim uleví v jejich vzájemném konfliktu. Florentské republiky zase nebyly nadšeny z orientace Zikmunda k milánskému vévodovi Filipu Mariu Viscontimu a i porýnští kurfiřti si ještě stíhali vést řadu drobných válek a cestovat. Situace se změnila až poté, kdy husité z defenzivy přešli do ofenzivy. V tu chvíli se začala jejich otázka brát vážněji. 
V říjnu 1427 Martin V. ukládá duchovenstvu roční desátek, se kterým chce krýt náklady na tažení proti husitskému kacířství. S jeho výběrem to bylo ale nakonec hodně komplikované, některá města odmítla zaplatit nebo platbu oddalovala. Vzorem pro města měla být samotná kurie, kardinálové, a dokonce i papež. O tom, jestli však peníze odevzdali, nemáme žádné zmínky. Velké zklamání pro Martina V. připravila Anglie, od které si díky kardinálu Beaufortovi velmi sliboval. Anglie potřebovala finance na válku proti Francii a nemohla si dovolit je dávat jinam. 
Navenek vše vypadalo dobře. Dokonce bylo zformováno procesí na podporu odpustkové buly. Výtěžek z procesí měl být použít na financování kruciáty proti husitům. Dle soudobých pramenů se však vybralo jen deset hřiven. Po rozhořčení papeže se však král Jindřich VI. rozhodl přispět alespoň 250 kopiníky a 2500 lučištníky. Anglická expediční armáda byla tedy v červnu 1429 připravena k vyplutí. Po úspěších Johanky z Arku dal však Beaufort sbory k dispozici synovci Bedfordovi. Když v březnu 1430 Johanka z Arku diktovala výhružný dopis českým kacířům, nemohla tušit, že právě osvobození Orleansu zmařilo chystanou kruciátu a že několik týdnů poté její vojska rozprášila kopiníky a lučištníky původně naverbované proti husitům (Šmahel, 2001, str. 380). 
Obrat ve stoleté válce a uklidnění poměrů v Porýní se burgundskému vévodovi Filipu Dobrému otevírá nová cesta do politiky Říše. Toho mistrně využívá kardinál Beaufort, který prosazuje protihusitskou výzvu na frankfurtském sněmu celému křesťanstvu. Filip Dobrý, který od útlého dětství snil, že se zúčastní křížové výpravy proti Turkům, na volání výpravy proti stejně důležitým cílům, jako byli husitské Čechy, dobře slyšel, a když mu Beaufort přislíbil velení této kruciáty, bylo rozhodnuto o účasti. Výpravy se mělo účastnit 20 000 mužů, včetně 5000 - 6000 Angličanů přislíbených Beaufortem.  
Přípravy na kruciátu se rozjely v plném tempu a Filip si hledal manželku, která by mu přinesla potomka a prostředky na vedení výpravy. Tou se stala Isabela, dcera portugalského krále Jana I. Po této aktivitě se Filip zúčastnil schůzky Zikmunda a husitů v Bratislavě, kde se snažil prosadit svůj zájem o dění na východě Říše. Do toho však zasahuje protiofenzíva Francouzů proti Angličanům a Filip jim spěchá na pomoc. Tím končí účast Burgundska na křížové výpravě. Filip k tomu ještě zpronevěřil peníze z husitského desátku, které mu byly svěřeny na kruciátu, a naverboval za ně žoldnéře proti Francouzům.

Autor: Jaroslav Karas

Zdroje:
Šmahel, F. 2001: Husitské Čechy, struktury procesy ideje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha
Šmahel, F. 2000: Idea národa v husitských Čechách, Argo, Praha
Václav IV.: Dekret kutnohorský. Datum citace 10. 1. 2010 URL: http://www.ucivo.wz.cz/dokumentyd6.html
I. křížová výprava – Bitva na Vítkově hoře ( 14. 07. 1420). datum citace 10. 1. 2010 URL: http://www.husitstvi.cz/b-a-t4.php
II. křížová výprava (1421). Datum citace 10. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t6.php
Bitva u Ústí nad Labem (16. 06. 1426). datum citace 10. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t9.php
III. křížová výprava (1427). Datum citace 11. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t8.php
IV. křížová výprava – Bitva u Domažlic ( 14. 08. 1431). datum citace 11. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t3.php

Po nezdaru této kruciáty z ní nebyly vyvozeny žádné převratné závěry a Branda (nejspíše přehodil vinu na Zikmunda) je znovu pověřen protihusitským tažením. Na sněmu v Norimberku prosazuje do čela výpravy Zikmunda. Pro pokročilou dobu roku 1422 byla však podniknuta jen menší výprava na pomoc Karlštejnu. Branda s týmem poradců a právníkem Giuliano Cesarinim začíná pracovat na reformě inkvizičního zákona, který je mimo jiné důležitý i pro potlačení rostoucí obliby husitských artikulů. Zikmundovy sympatie se po druhé kruciátě ztrácely a hrozilo, že rezignuje na český trůn ve prospěch Albrechta Habsburského, nebo velkoknížete Vitolda.

V lednu 1424 se sešli kurfiřti v Bingenu, kde uzavřeli protihusitský spolek, který však byl v několika článcích namířen i proti Zikmundovi a hrozilo mu zřízení regentské vlády kurfiřtského spolku. Na obranu proti tomuto zřizuje Zikmund s kurfiřtem Fridrichem Bojovným a zetěm Albrechtem Habsburským na oko protihusitský trojspolek, který je však spíše namířený proti porýnským kurfiřtům. Nechuť církve nad situací mezi knížaty ještě umocňovala neúčinná hospodářská blokáda Čech, která vznikla na pavijsko - sienském koncilu z let 1423-1424. Jediné, co tato blokáda způsobila, bylo to, že si husité od poloviny dvacátých let sháněli potřebné zboží výpravami do sousedních zemí.

V roce 1426 byl kardinál Giordano Orsino pověřen místo Brandy vedením boje proti husitům. Orsino se proslavil v roce 1421, kdy potlačil italské městské kacířství. Za pomoci portugalského krále Jana I. spustil rozsáhlou agitační kampaň, která se mu ve výsledku vymkla z rukou. Neblahý vliv na to měl i norimberský říšský sněm, kde se jeho účastníci pohádali na nedostatečném financování, když říšská města odmítla nést čtvrtinu nákladů pro denní válku s husity. Této již dost nepříznivé situaci už vůbec nepomohlo roznesení saské výpravy u Ústí nad Labem (Šmahel, 2001).

Saská výprava se vydala na pomoc obléhanému Ústí nad Labem, které v té době odráželo jeden útok husitů za druhým. Výprava byla tak velká, že se musela vydat ve třech sledech od Mostu, Oseka a Teplic. Saská vojska byla značně vyhladovělá, a tak neotálela a hned druhý den 16. června 1426 po přiblížení k Ústí napadla husitskou vozovou hradbu. Saské jednotky utrpěly obrovskou porážku s mnoha padlými a zajatými. Naproti tomu tuto bitvu husité přežili téměř beze ztrát. To nejspíše způsobilo v Ústí takovou paniku, že část posádky odsud utekla a město již hravě padlo do husitských rukou (http://husitstvi.cz/b-a-t9.php). 
Po tomto fiasku se otěží chopil Fridrich Hohenzollernský a začal plánovat další výpravu na kacířské Čechy. Spolu s franckými biskupy obnovil rytířské sdružení Jorgenschild a na rok opustil od zábav a turnajů, aby ušetřil na šestitýdenní tažení proti husitům. V květnu 1427 se rozhoduje o třetí křížové výpravě a hned 15. června se tato schází v Chebu (Šmahel, 2001). Po počátečních nesrovnalostech a rozhodování o cíli výpravy obléhají 23. července Stříbro. O postupující kruciátě v západních Čechách se však brzy dozvěděli husité a od 12. do 17. července se seskupují v Praze. Po seskupení se vydali vstříc křižákům. Několik dní táboří u Karlštejna, kde je také dostihla zpráva o obléhání Stříbra. Nato se rychle zvedají a přes Rokycany postupují na Stříbro. Nejpozději 1. srpna se křižáci dozvěděli o blížících se husitech a začali se formovat k bitvě. Při přeskupování je však zastihla panika a část křižáků začala ustupovat. Ústup několika oddílů však strhává další jednotky, až nakonec ustoupí většina křižáckého vojska a tento ustupující voj zastavuje až v Tachově, kde je vítá překvapený kardinál Beaufort, jedoucí křižákům blahopřát k dobytí Stříbra.

Hned druhý den kardinál zkoušel z formovat vojska, ale při kázání mu byla vytrhnuta korouhev, která spadla na zem a znesvětila se. Tuto skutečnost vnímala většina křižáků jako špatné znamení, v Tachově je už nic neudrželo a utekli. Husité přišedše zde zastihli jen jednotky plzeňského landfrýdu a město po tuhých bojích dobyli (http://husitstvi.cz/b-a-t8.php).

Autor: Jaroslav Karas

1. část naleznete zde.

Zdroje:
Šmahel, F. 2001: Husitské Čechy, struktury procesy ideje, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha
Šmahel, F. 2000: Idea národa v husitských Čechách, Argo, Praha
Václav IV.: Dekret kutnohorský. Datum citace 10. 1. 2010 URL: http://www.ucivo.wz.cz/dokumentyd6.html
I. křížová výprava – Bitva na Vítkově hoře ( 14. 07. 1420). datum citace 10. 1. 2010 URL: http://www.husitstvi.cz/b-a-t4.php
II. křížová výprava (1421). Datum citace 10. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t6.php
Bitva u Ústí nad Labem (16. 06. 1426). datum citace 10. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t9.php
III. křížová výprava (1427). Datum citace 11. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t8.php
IV. křížová výprava – Bitva u Domažlic ( 14. 08. 1431). datum citace 11. 1. 2010 URL: http://husitstvi.cz/b-a-t3.php