Nejbližší akce

Rubrika ‚Jihomoravský’

Vzpomínka na padlé osvoboditele, 9. května 2011 v Brně

11. května 2011 04:00

Vzpomínka na čs. legionářeDne 9. května 2011 vyrazili členové RO jižní Morava spolu s přáteli na brněnský ústřední hřbitov, aby si připomněli památku padlých hrdinů, kteří se roku 1945 zasloužili o osvobození Brna i naší vlasti od nacistických uchvatitelů.

Připomněli jsme si zejména zásluhy Rudé armády, které – ač byly posléze politicky zneužívány komunistickou stranou – by nikdy neměly upadnout v zapomnění. V jejích řadách nakonec stanuli i českoslovenští vojáci.

Vzpomněli jsme rovněž památku Obrany národa, protinacistické odbojářské organizace utvořené vojáky československé armády, která byla po ustavení Protektorátu Čechy a Morava rozpuštěna.

Uctili jsme rovněž památku rumunských vojáků, kteří při osvobozování Brna položili svůj život. Připomněli jsme si i památku čs. legionářů, kteří svými zásluhami přispěli k vytvoření Československa po 1. světové válce.

Tomá​š Z​á​l​ež​á​​k

[gallery link="file"]Zobrazit více…

Ořechov opět osvobozen – 23. dubna 2011, Ořechov u Brna

2. května 2011 12:03

Pietní aktTento rok jsme si připomněli 66. výročí osvobození obce Ořechov. Nejdříve se sluší krátce popsat, čím byl Ořechov, malá obec v blízkosti Brna, tak významný. Ořechov se nachází na strategickém vyvýšeném místě, ze kterého bylo možné ostřelovat Brno, z tohoto důvodu se Němci rozhodli zrovna k této obci soustředit značné síly a bitva o jinak zanedbatelnou obec se stala jednou z největších na jižní Moravě. Dobytí Ořechova stálo asi 1000 životů na straně Rudé armády a 300 životů na straně Němců (početní údaje z různých zdrojů se značně liší). Rudá armáda si nakonec zachovala soudnost a neuskutečnila Němci předpokládané masivní ostřelování Brna „Kaťušemi“ (které již tak bylo značně zničeno americkými nálety). Nadšenci z klubů vojenské historie každoročně bitvu připomínají, za což jim patří velké poděkování.

Tento rok jsme se rozhodli zúčastnit rekonstrukce bitvy a doprovodného programu, která se uskutečnila 23. dubna. K místu oslav konce války jsem se dostal krátce po desáté hodině. Hned v začátku se mi stala menší nepříjemnost. Přijíždím autem k Ořechovu a v tom mne plácačkou zastavuje hlídka policie. Policista ukazuje ať zajedu na kraj, tedy jsem si právem myslel, že hodlá vykonat běžnou dopravní kontrolu, ale následně jsem jím směřován dál na louku, kde se nacházelo improvizované placené parkoviště. Za mnou se již seřadila další auta, tak jsem tuto situaci dále neřešil a zaparkoval. Volám Jurovi, který přijel z druhé strany, a tak se probojoval až k místu pietní akce v blízkosti ořechovského kostela, kde zaparkoval zdarma. Naši milí pomahači a chrániči mi tak pomohli od padesátikoruny a připravili mi více než kilometrový urychlený pochod do obce.

Dorazím těsně před zahájením pietní akce u památníku bitvy. Přivítám se s Jurou a Radkou a již začíná oficiální část. Přiznám se, že z proslovů jsem toho moc nezaslechl, ale rozhodně se organizátorům podařilo akci připravit nanejvýš důstojně. O to víc člověka zamrzelo, že se jí zúčastnilo jen velmi málo běžných lidí, kterých mohlo být přibližně padesát. Naproti tomu jí přihlíželi účastníci rekonstrukce, nastoupeni ve svých uniformách, kterých mělo být přibližně dvě stě padesát. Po proslovech, kladení věnců, čestné salvě a zahrání písně Chválu vzdejme Moravané (kterou bych na takové akci nečekal, o to víc mne potěšila), uctění památky padlých skončilo. Vojáci nastoupili do vojenských vozidel, nebo se vydali pěšky do areálu Army parku, kam jsme je následovali.

Do začátku první ukázky nám zbývala asi hodina, kterou jsme využili k prozkoumání bojiště a stánků s občerstvením. U jednoho stánku jsem zaujal německého důstojníka (resp. Čecha představujícího německého důstojníka) přezkou a polokošilí se znakem naší RO – Svatoplukovými pruty. Po vysvětlení významu symbolu jsem byl důstojníkem poučen, že svornost je to, co nám, nám Slovanům, chybí, s čímž se nedalo nesouhlasit. Bylo celkem zajímavé tyto názory slyšet zrovna v podání „oficíra Wehrmachtu“, což mi i poněkud nabouralo předsudky vůči lidem „hrajících si na Němce“ (které ovšem nejsou až tak neodůvodněné).

Ve 13:00 již začínala první ukázka. Zaujetí strategické pozice na svahu nad bojištěm nebylo úplně nejsnazší, ač jsme tam byli s více než dvacetiminutovým předstihem. Ukázka byla situována do prvních dnů bitvy, kdy se podařilo kozákům Ořechov a přilehlé obce krátkodobě dobýt, leč po příchodu německých posil byli vytlačeni. Komentátor bitvy diváky informoval, že se tak stalo především díky nízké morálce sovětského vojska, které vítězství předčasně oslavovalo a nerozestavilo ani hlídky. No, snad jsou jeho vědomosti o průběhu bitvy větší než ty o použitých zbraních. Celkem zajímavé bylo, že rekonstrukce se zúčastnili i skuteční Rusové, což jsme si i sami ověřili. V centru ukázky se nalézala budova představující lihovar, které se žádná ze stran (z pochopitelných důvodů) nemínila vzdát. První ukázka, trvající něco přes půl hodiny, tak skončila německým vítězstvím.

Po ukázce nás vyhledali naši přátelé a společně jsme se vydali obhlédnou ležení obou armád a prodejní stánky s militáriemi a různými hračkami, kterých zde bylo skutečně velké množství. Slunce velmi žhnulo, což se zřejmě nepříjemně podepsalo na příčetnosti jednoho diváka, který se bez skrupulí producíroval v mikině s velkým nápisem „Sudetenland erwache“ (Sudety, procitněte), což se na takovéto akci jinak než úpalem vysvětlit nedá.

Druhá ukázka začínala v 16:00. Začínala zakopáním Němců na pozici u lihovaru a pokračovala zničením sovětského průzkumu. Pořadatelé si přichystali skutečně velkolepé pyrotechnické číslo, během něhož byly odstřeleny desítky, možná stovky výbušek imitujících dělostřeleckou palbu obou stran. Po dělostřelecké přípravě začaly líté boje, kdy se štěstí usmívalo pokaždé na jinou stranu. Nakonec vše dobře dopadlo a Němci byli zahnáni z bojiště. Druhá ukázka byla ještě impozantnější než ta první. Po skončení samotné ukázky se vojáci seřadili, aby si užili přibližně desetiminutový, neutuchající a především zasloužený potlesk.

Rozloučili jsme se a vydali se každý svou cestou. Došel jsem ke svému autu, ale vzhledem k tomu, že program skončil o něco dříve, než jsem si myslel, a vzhledem k dříve vypitému pivu bylo vhodné, abych odjezd o hodinu odložil. Z počátku jsem to nesl docela nelibě, ale nakonec jsem za tu hodinu byl velmi rád. Sedl jsem si do auta, pustil Arkonu a hledě na panorama Ořechova jsem rozjímal o tom, jak mohla vypadat skutečná bitva, o tom jak tisícovka mužů prošla za několik let tisíce kilometrů, aby zde našla smrt, smrt v cizí zemi, o dalších tisících, kteří zde životy nasazovali, nasazovali za nás, o ideologickém zneužití jejich oběti, o tom jak slovanští „podlidé“ zvítězili, o tom čeho jsou východní Slované schopni a jak jimi někteří Češi nespravedlivě opovrhují, o tom jak málo jim děkujeme a jak málo si jich vážíme.

Akci jsem si skutečně velmi užil a příští rok se jí jistě rád opět zúčastním. K rekonstrukci nemám větší výhrady, jen je škoda, že je bojiště relativně malé, což na autenticitě nepřidává a je zde nadmíru dřevin, které zakrývají výhled, ale tyto výtky jsou skutečně jen zanedbatelné. Za naši RO bych rád pořadatelům a účastníkům velmi poděkoval a především děkuji těm lidem a národům, kteří nás osvobodili.

Milan Fatka

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

Adventní koncert Tomáše Hameta

17. prosince 2010 19:16

Letošní předvánoční koncert Tomáše Hameta se konal v sobotu 11. prosince na již tradičním místě v Rock Sport Clubu. Dorazil jsem něco po šesté, kdy měla akce oficiálně začít. Již v tuto chvíli byl klub relativně solidně zaplněn.

Pozdravil jsem se s přáteli, za Svornost tu byl kromě mě ještě pořadatel Milan a rovněž místopředseda Tom. Ostatní členové se bohužel nemohli dostavit, koncert však svou účastí podpořila řada přátel a známých. Podle Milanových informací si Tomáše Hameta přišlo poslechnout cca 25 lidí.

Celá produkce začala zhruba o půl sedmé. Tomáš Hamet vydržel na pódiu s menšími přestávkami několik hodin, což celé osazenstvo jistě kvitovalo s povděkem. Hrál jak písně ze svých tří alb, tak i songy, které na vydání teprve čekají. Jeho tvorba je velice silně ovlivněna především vlastenectvím, křesťanstvím a s ním souvisejícím antikomunismem.

Po skončení oficiální části se Tomáš Hamet přesunul ke stolu a hrál převzaté písně, například od české legendy Karla Kryla. Odcházel jsem o půl třetí, přičemž největší vytrvalci skončili až v 6 hodin ráno.

Autor: Tomík

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

Koncert On File ve Vyškově (30. října)

8. listopadu 2010 20:52

20101030_vyskovTak konečně na Moravu dorazila po hrozně dlouhé době nějaká parádní zahraniční kapela. O koncertě jsem se od Trcka dověděl již v červnu na Streetkids a vůbec jsem se nemusel dlouze rozmýšlet. Autem vyrážíme z Olomouce já, Radka a Gustík. Něco málo před šestou dorážíme do klubu, kde se již potkávám s lidmi ze Svornosti a to z Brna, Prahy a snad již vznikající RO Olomouc, a se spoustou dalších přátel.

Kolem sedmé hodiny přišla na pódium první kapela, a to 3:2 pro MH. Došlo na známé hitovky jako NxNxPx, Hej ty tam, Holý hlavy, Fízl a mnoho dalších. Publikum se na první kapelo viditelně bavilo a již od začátku to pod pódiem vřelo. Po zhruba 40 minutách chlapci chtěli zmizet, leč publikum si vynutilo ještě dva přídavky, a i po nich chtělo další. Kapel mělo hrát ještě dost, takže museli pódium přenechat druhé kapele, a to Operaci Artaban ze Štatlu. Jelikož jsem této kapely z Brna strašně přemlsaný, tak jsem Operačku prokecal s přáteli, se kterými jsem se neviděl několik měsíců a snad i let :), ale co jsem tak koutkem oka zahlédl a ucha zaslechl, tak zahráli vály snad ze všech alb, které kdy vydali. V kotli již byla hlava na hlavě a publikum se velice dobře bavilo. Po nich nastoupili místní The Riot, kteří zde dneska křtili své nové album The Riot – 10 let. Toto nové album je vydané jako digipack a za úžasných 200. Také jsem si hned jedno koupil :), protože za tuto cenu to nevzít je těžký hřích. Po křtu digipack letěl do publika a show mohla začít. Písně jako Česká krev nikoho nenechala v klidu a celý klub sborově zpíval. Moc dobře všechny rozproudili po nich následující hvězdy večera On File. Zpěvák již od pohledu patří do staré školy, ale na pódiu se předvedl parádně. Vály jako Birds don't like a skinhead jsem si zazpíval i já. Dál zahráli . Back in the papers, Another day of paradise a spoustu dalších. Po vystoupení jsem udělal přítelkyni radost a pořídil jí u jejich distra nádherné tričko a jejich cd Breaking rules. Po krátké přestávce se na pódiu objevili pražští Disdainful s Peddym včele. Na vál Kill The Drug Dealer dokonce vypomáhá se zpěvem Liso z Ani krok späť. Jejich výstup jsem zase zpola prokecal, takže jsem koukal jen po očku a navíc se projevovala i dost únava. Jako poslední nastoupili již zmiňovaní Ani krok späť. Ty už jsem ale pro únavu sledovat nedokázal a těšil jsem se na zpáteční cestu. Hned jak dohráli, tak jsme se sbalili a vyrazili zpět do Brna. Domů jsme dorazili docela pozdě, ale posunutý čas nám, na rozdíl od ostatních, kteří čekali na první ranní vlak, přišel víc než vhod. :-)

Na závěr patří poděkovat Trckovi a spol. za uspořádání koncertu, lidem, že došli a akce se zaplatila, což je dobře, a kluci zase do Vyškova dotáhnou nějakou pecku. Tak zase příště.

Nail

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

Víkend v Nových Mlýnech

27. srpna 2010 12:47

novemlyny_04O minulém víkendu jsme vyrazili do Nových Mlýnů. Okolí stejnojmenných vodních nádrží, nad kterými se vypínají Pavlovské vrchy, přímo lákají k návštěvě. V pátek večer, potom, co jsme se ubytovali, jsme se šli podívat k vodě. Srpnové dny už jsou kratší, takže večerní slunce nás do vody nehnalo. Což bylo jediné štěstí, protože komárů bylo u vody až příliš.

Navečer jsme se setkali s ostatními, kteří přijeli z větší dálky, a dohodli jsme plán na druhý den. Nakonec padla volba na Dívčí hrady a Lednicko-valtický areál.

Druhý den dopoledne jsme se vydali do nedalekého Pavlova, odkud vede cesta na Dívčí hrady. Cestou vzhůru se nám naskytl pěkný výhled na místní vinohrady táhnoucí se dolů ke břehům novomlýnských nádrží. Cesta se záhy stočila do pěkného lesa, který nám v sílícím slunci poskytl stín. Vrch Děvín je sice nejvyšší v okolí, i tak jsme ale strmou cestou vzhůru ušli docela rychle. Ze zříceniny středověkého hradu je krásný výhled do širého okolí.

Pomalu se přiblížil čas oběda, na který jsme jeli do Lednice. Je dobré vědět, že ačkoli je většina parkovišť nedaleko zámku placená a boční ulice jsou vybaveny zákazy vjezdu mimo místních, na druhé straně obce taková omezení nemají.

Samotný lednický zámek jsme nenavštívili, prošli jsme však část zámecké zahrady, a především přilehlý park s rybníkem a kanály, který je snad působivější než sama zahrada. Dominantou parku je jediný minaret na našem území, za pozornost stojí i vítězný oblouk a zajímavé torzo akvaduktu. Pěkný pohled je také na kanály z dřevěných mostků. Jelikož jde o stojatou vodu, doprovázejí jej i za slunného odpoledne dotěrní komáři, takže i sem je radno vyrazit s repelentem.

Na závěr odpoledne jsme zhlédli pěkné představení s dravými ptáky, které východně od zámeckého rybníka pořádá společnost Zayferus.

Po návratu do Nových Mlýnů jsme povečeřeli. V neděli jsme již čerství vyrazili zpět k domovu. Těšíme se však na další návštěvu tohoto pěkného kraje.

Autor: #Tom

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

9. Streetkids party – 19.-20. června 2010 – Brno

20. června 2010 21:57

Svornost na StreetkidsUž devátý ročník každoroční veselice pro skins a ostatní rebely se v sobotu a v neděli odehrál v Brně. 9. Streetkids Party potěšila určitě nejen muzikou, ale také výbornou atmosférou o níž se zasloužila valná většina přítomných.
Na místo konání jsme šalinou dojeli se Zuzkou jen pár minut před půl třetí odpoledne. Až na zastávku se linuly tóny vystoupení první kapely dne pražských Normals?!. Při jejich muzice jsme stačili zaplatit, pozdravit se s přáteli i dát první pivo. A ještě jsme na několik songů postáli pod podiem. Standardní vystoupení kapely bylo tentokrát ozvláštněné především absencí Jindřicha, který si díky zlomené ruce užíval vystoupení jen z role diváka.

Po konci vystoupení Normals?! opět následovalo kolečko pozdravů s dalšími a dalšími známými a přáteli, krátké i delší rozhovory, vtípky a pití. V poměrně hojném počtu tu byla zastoupena i Svornost. Kromě Brňáků též Praha, Královehradecko, Plzeňsko a dalších několik regionů naší vlasti. Dokonce došel i Milan, který musel urazit závratnou vzdálenost zhruba dvou kilometrů brněnským Bronxem. To, že přišel o Normals?!, jej zrovna nenadchlo, možná jsem slyšel i nějaké to klení.

Zábava se rozjížděla, a tak jsme vystoupení následující slovenské kapely Zhoda Náhod sledovali spíše jen v sedě a spíše jen okrajově.

To vystoupení The Riot už jsem sledoval pěkně celé ve stoje. Klasické pecky o skins, vlastenectví a fotbalu se musely líbit všem zúčastněným. Třešničkou na dortu byla účast Woutera z Razorblade v převzaté Everywhere We Go.

Vřelého přijetí od publika se dostalo také slovenským punkovým dědkům Konflikt. Chlapi jsou vyhraní a brněnské publikum je má rádo. I tentokrát se jejich set poměrně zdařil, přestože se stylově trošičku odchylovali od zbytku kapel sobotního odpoledne.

Posledního večerního slunka se rozhodla Svornost využít ke společnému fotu. Po asi čtvrthodině shánění se nás většina skutečně sešla – podivná směs skinheadů, punkerů a blíže neurčitelných existencí. Jak dopadly fotky jsem neviděl, ale určitě to bylo velmi krásné.

Po Konfliktech se na podiu zjevili pořadatelé z Operace Artaban. O jejím vystoupení nelze říct nic jiného, než co vždy. Tedy že bylo výborné. Potěšila předělávka disko hitu od tuším Abby „Pleška to je cool“ i cover od Orlíku. Zajímavé bylo Miloškovo polo se svítícím límečkem.

Polské Horrorshow a jejich solidní mix oi, punku a ska jsem opět sledoval spíše v sedě a věnoval se jídlu předražené grilované krkovičky a společenskému dění. Lidí totiž bylo spoustu a troufám si říci, že velmi, ale velmi rozdílných světonázorů. Ještě že jsme všichni tak tolerantní.

Hvězda večera nastoupila jako poslední kapela na venkovním podiu. Razorblade spustili svoji našláplou skinheadskou muziku. Od prvních tónů po poslední nedali publiku vydechnout a skutečně ukázali, kde je tu headliner. V podstatě se mohu ztotožnit i s jejich texty. Chlapi to mají v hlavě srovnané. Mimochodem, holandština je super jazyk.

Dlouhou přestávku při stěhování aparatury pod střechu jsme vyplnili především jídlem. Já osobně v podstatě přestal pít a myslím, že jsem dobře udělal. Přeci jen už nejsem nejmladší.

Z posezení na zahrádce nás dovnitř klubu Tenis nalákala muzika skupiny Crossczech. Ta, pokud se nepletu, vznikla na troskách Protestu. No a první song, co nás uvítal, byl právě převzatý od pražské legendy. Ano, píseň Praha. I zbytek vystoupení v duchu tvrdšího oi se líbil. Jen v sálu bylo brzy zadýcháno a zahuleno, takže přišel vhod opětovný pobyt venku.

To už začínalo obecenstvo prořídávat, i na nás padala únava. Ovšem Gustovi jsme slíbili, že vydržíme na Prohibici, a tak jsme čekali.

Možná až moc dlouho. Němečtí Never Forgive totiž pořád zdržovali při ladění. Až to byla otrava. Ani jejich vystoupení mě moc nebralo, přestože instrumentálně bylo zvládnuto dobře.

Na poslední Prohibici pak vydržela už jen nejposlednější hrstka dvaceti vytrvalců. I tak se kapela snažila a zahrála podstatě průřez svoji dosavadní zatím nehojnou tvorbou. A kluky nezastavily ani technické problémy se strunami. Mne osobně potěšila píseň Stínadla se bouří, protože jsem na Foglarových knížkách vyrůstal. Ostatně jako každý správňák.

A po Prohibici už přišel opravdu konec. Naštěstí nás k nám na venkov svezl Milan. Díky mu.

Podtrženo a sečteno, akce to byla opět výborná, z kapel snad ani jediná nezklamala, lidé v pohodě, ani se to moc nepralo. Už se těším na příští rok.

Autor: Sirpetr

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

Moravské pole – 23. srpna 2009 – Dürnkrut, Rakousko

1. září 2009 18:00

moravske_pole_09_1Dne 26. srpna 1278 se na tomto místě odehrála bitva mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem I. Habsburským, která je dnes považována za druhou největší rytířskou bitvu v dějinách a bohužel skončila naši porážkou. Po hrdinném boji podlehl náš král trojnásobné převaze nepřítele. Význam této tragické bitvy nebyl jen samotnou porážkou, ale i obdobím temna, které bezprostředně následovalo. Kdy poručnictví mladičkého krále Václava II. převzal Ota V. Braniborský a nastala doba drancování a vraždění v našem státě, s jejímiž následky se musel vypořádávat ještě Karel IV.

Připomínku této památné bitvy a konec jednoho z našich nejenergičtějších panovníků jsme si připomněli na místě oné bitvy proslovem a minutou ticha. Kromě pořadatelů z Hradce Králové se pietního aktu zúčastnili i vlastenci z dalších koutů republiky - Pardubic, Úpice, Prahy, Plzně, Olomouce, Mostů u Jablunkova a dalších.

autor: Jan Šneberk


Nové Mlýny

Od pátku se členové a příznivci Svornosti měli možnost setkat u vodní nádrže Nové Mlýny, na jižní Moravě. Na setkání v neděli navazovala i vzpomínková akce na Moravském poli.
Většina lidí dorazila už v pátek, ubytovali se v campu a poznávali krásy jihu Moravy, většinou auty, ačkoliv se někteří předčasně chválili, že budou podnikat cyklo výlety (holt nechávat opravy kol až na poslední den se nevyplácí). Ti, co to měli "nejdál", dorazili až v sobotu po poledni, přivítáni deštěm. Poté co se polovina moravského týmu ubytovala v luxusním penzionu v Pavlově, odebrala se skupina za zbytkem do campu. Pršet nepřestalo ani večer a protože jsme vegetovali
v přístřešku u ohniště, které většinu času mohutně dýmilo, tak druhý den si někteří připadali jako dobře vyuzená kýta. Během tohoto večera jsme stihli probrat aspekty organizační struktury Svornosti,způsob přijímání nových členů a pravděpodobně největší část jsme věnovali budoucímu logu. Jako kulturní vložku jsme si vyslechli pár básní s interesantním obsahem.
Slezská skupina se pak vydala autem zpět do Pavlova, pro jistotu oklikou, abychom zmátli případné agenty tajných služeb. Po klidné noci a časném budíčku zvířecích jmenovců byl kolem 9 hodin plánovaný odjezd do Rakouska - Dürnkrut. Vedoucím vozem se stala moravská osádka, která opět prokázala skvělý orientační smysl a v Rakousku byla pro jistotu vystřídána (jezdit bez mapy se fakt nedá... v našem případě vlastně i s mapou.
U pomníku bitvy na Moravském poli byl pronesen projev, památka krále Přemysla Otakara II. byla uctěna minutou ticha a pak nastalo loučení před cestou domů, či dalšími výlety.

autor: David Kohut


Výlet na Moravské pole

Ve dnech 21.-23.8.2009  se uskutečnila oficiální akce Svornosti. Odpoledne se účastníci začali sjíždět do kempu Pálava, slavného to našeho útočiště. Někteří byli tak zaujati vyhlížením dalších výletníků, že probděli noc udržujíce se při smyslech požíváním alkoholických nápojů(dále jen AN).
Druhý den dopoledne jsme se, po vyléčení ran způsobených AN, vydali do nedalekého městečka Mikulov který proslul právě výrobou AN. K naší nezměrné radosti se v centru právě konaly jakési trhy a proto každý kdo měl zájem mohl zakoupit dárek pro své blízké nebo si pochutnat na zdejších dobrotách (klobásky, AN, apod.). Odvážnější jedinci se vydali potěšit své oko  výhledem do zdejší malebné přírody a udatně šplhali na Svatý kopeček, místní kopec posetý kapličkami který z dálky budil pochybnosti, zda se Vinnetou opravdu točil v Jugoslávii. Po vyšplhání, pokochání a skutálení se delší cestou dolů jsme se vydali do místní restaurace občerstvit se jídlem či AN (popř. kombinací obojího). Zbytek dne jsme již trávili v kempu (někteří z nás také výletem do pneuservisu za opravou píchlé duše), kde jedinci které nezdolal Svatý kopeček ani AN hráli nohejbal až do samotné extáze způsobené dokonalým ztýráním těla. Večer se uskutečnila první opravdu valná hromada Svornosti (opravdu byla valná). Co se zde řešilo je věcí interní. Po poradě následovala kulturně-historická vložka provázená artistickými kousky s antikoncepcí. Po zkonzumování dostatečného množství AN jsme se odebrali ke spánku, přičemž jsme se všichni moc těšili na zítřejší vyvrcholení, návštěvu slavného Moravského pole.
Ráno jsme již začali zahlazovat stopy po našem pobytu a s mírným zpožděním, které způsobila pomalá příprava smažených slepičích ovulací, jsme se vydali směrem kde jsme tušili Moravské pole. Bohužel jsme několikrát tušili špatně a tak po mnoha zastávkách jsme vyměnili vedoucí auto za jiné a vydali se správným směrem. Na Moravském poli nám bylo možno prohlédnout si památník této bitvě a také jsme si poslechli poutavou přednášku o této části našich dějin, nad kterou by leckterý profesor historie propukl v závistný pláč. Po položení květin a symbolické minutě ticha jsme se srdečně rozloučili s těmi, kdož na cestě domů nepohrdli dálnicemi Österreichu. My ostatní jsme se cestou domů zastavili na návštěvu jakési jeskyně a na oběd v Milovicích (někteří byli příjemně překvapeni když dostali více uzeného než brambor).
Poté už však nastal čas loučení a všichni jsme se vydali ke svým domovům tou nejkratší cestou, v srdci však každý s přáním aby se podobná akce konala co nejdříve.

autor: Chroust


Fotogalerie

moravske_pole_09_pammoravske_pole_09_3moravske_pole_09_4moravske_pole_09_5moravske_pole_09_6moravske_pole_09_2

Projev u pomníku

Po smrti římského císaře Fridricha II. roku 1250 vystřídalo římskokrálovskou stolici několik vesměs mizivě politicky významných králů, z nichž poslední zemřel roku 1256. Tímto rokem počíná ve Svaté říši římské téměř dvacetileté bezvládí, kdy až do roku 1273 není žádná osobnost schopna sjednotit tento obrovský, mnohonárodnostní a mocensky rozhádaný celek. Jedním z mnoha uchazečů o římský královský trůn je také v této době nejmocnější muž tehdejší střední Evropy, český král Přemysl Otakar II. Jeho politika se však ubírá expanzivním směrem a následným udržováním pořádku v nově nabytých državách, snaží se vytvořit jednotný státní celek českého království, v němž měly být zahrnuty i rakouské a dolnorakouské državy, proto je římskokrálovský stolec pro Přemysla spíše pouhým snem. Navíc říšská šlechta nemá zájem, aby na uprázdněný trůn dosedl mocný panovník, protože jako takový by jim neumožňoval vést si svou vlastní politiku bez centrálního omezování.

Nakonec se tedy sbor kurfiřtů – voličů krále celku Svaté říše římské - rozhodl, že dalším římským králem se má stát muž z ne příliš významného jihoněmeckého rodu, Rudolf Habsburský. Je logické, že Přemysl s touto volbou nesouhlasil, jak již bylo řečeno sám pomýšlel na vlastní obsazení tohoto trůnu.

Volba Rudolfa Habsburského římským králem předznamenala ve své podstatě Přemyslův pád. Rudolf totiž po svém zvolení ihned započal naplňovat svou vizi, totiž zabezpečení habsburského rodu a vlastních držav v rámci říše. A pro posílení vlastní moci a moci celého svého rodu mu byl zásadní překážkou právě český král. Velice obratnou politikou, a to jak slovní, tak i vojenskou, získával na svou stranu spojence a společně s nimi brojil proti Přemyslovi.

Spor mezi Rudolfem a Přemyslem vyústil v roce 1276, kdy byl Přemysl poražen,  donucen vzdát se svých jižních držav a Chebska. Za toto „odstupné“ byly Přemyslovi uděleny Čechy a Morava v léno, čímž sice Rudolf uznal Přemysla za českého krále, ale na druhou stranu tím podřizoval české království moci Svaté říše římské, tedy moci vlastní. Přemysl, jeden z nejvlivnějších mužů Evropy, se tímto pokořením vzdal těžce získaných území a podřizoval se moci Rudolfa Habsburského.

Spor měl být takto vyřešen, avšak ani jedna strana nebyla uspokojená. Je přirozené, že se Přemysl, zatlačený do defenzivy, nemohl smířit se stávající situací, zajisté byla raněna jeho pýcha, avšak také byla zmařena jeho dlouholetá státotvorná práce. A tyto skutečnosti nemohl energický, cílevědomý a svéhlavý český král přijmout. Na druhé straně pro Rudolfa neustále představovala postava Přemysla hrozbu pro své výsadní postavení v římské říši. Proto římský král tajně podporoval český protikrálovský odboj vedený především Vítkovci, Borešem z Riesenburka, Závišem z Falkenštějna a mnohými dalšími.

Po Přemyslovi Rudolf vyžadoval striktní dodržování úmluv z podzimu 1276, avšak on sám se těmito úmluvami řídil jen sporadicky a bylo jen otázkou času, kdy pomyslný pohár trpělivosti českého krále přeteče. Touto symbolickou poslední kapkou bylo prohlášení Rudolfa, který vzal pod svou ochranu odbojné Vítkovce a prohlásil je za své služebníky. Tímto svým tahem jednak znevážil autoritu českého krále, jednak vytržením části české šlechty z moci Přemysla ohrozil legitimitu českého království, protože Vítkovci, příslušníci českého šlechtického rodu, jsou vazalsky sepjatí s osobou českého krále.

Proti tomuto Rudolfově činu se Přemysl ohradil zatím jen písemně a poté, kdy rozbouřené poměry v Čechách uklidnil a odbojnou šlechtu roku 1277 porazil (mimochodem Rudolf pro záchranu Vítkovců – svých chráněnců - neučinil zhola nic), začal opět razit aktivní protihabsburskou politiku a  začal shromažďovat spojenecké vojsko s cílem porazit a umlčet svého soka. S tímto vojskem se Přemysl vydal na svou poslední výpravu, a to koncem června 1278. Rudolf se svým vojskem tou dobou dlel ve Vídni a Přemysl se rozhodl vydat se svému nepříteli vstříc, především proto, aby k bitvě nedošlo na českém území, a tak bylo ušetřeno válečných útrap. Myšlenka jistě prozíravá, avšak současnému pozorovateli událostí, které měly po bitvě následovat, se může zdát zcela bezpředmětná. Přemyslovo vojsko tedy rozbilo svůj tábor u obce Jedenspeigen, zatímco Rudolfův voj čekal na nepřítele u obce Suché Kruty. Tyto dvě vsi (dnes spíše městečka) leží přibližně 30 km jižně od Břeclavi a asi 50 km severovýchodně od Vídně.

Není možné zachytit přesný počet vojsk na obou znesvářených stranách, protože se údaje soudobých kronikářů rozcházejí. Jisté je jen to, že vojsko Přemysla bylo početně slabší, avšak ten měl na své straně převahu v počtu jízdních těžkooděnců, obávané a v té době fakticky nejsilnější zbraně polního válečnictví. Tito jízdní těžkooděnci nesli jméno „železní páni.“

K samotné bitvě došlo na svátek svatého Rufa, dne 26. srpna roku 1278. Její počátek se vyvíjel pozitivně pro stranu Rudolfovu, avšak po zásahu železných pánů se pomyslná karta obrátila a vítězství se klonilo ke straně českého krále. Rudolf měl však v záloze zbraň, se kterou Přemysl nepočítal. Soudobá válečnická etika stanovovala jasný scénář bitvy, vojska se utkají v čelním střetu a síla a „náklonnost Boha“ rozhodnou o jejím výsledku. Rudolf byl obeznámen s jinou zbraní, která sice odporovala tehdejšímu válečnému morálnímu krédu, zato byla velice účinná. Touto zbraní byla lest. Vyčlenil část svého vojska, především své jízdní těžkooděnce, a nechal je zaútočit ve chvíli, kdy se vítězství klonilo na Přemyslovu stranu, a to z boku, do pravého křídla Přemyslova vojska. Tento Rudolfův tah, se kterým mimochodem nesouhlasila spousta rytířů z jeho strany, rozhodl o výsledku bitvy. Mnozí kronikáři hovoří o zradě českého krále, který zůstal v nastalém zmatku téměř sám, obklopen jen hrstkou svých věrných.

Tvrdit, zda byl Přemysl zrazen, a když, tak do jaké míry, se dnes může zdát problematické. Je jisté, že kupříkladu polské Přemyslovy posily začaly utíkat ještě předtím, než se vůbec dostaly na bojiště. Jisté je také to, že Přemysl padl obklopen vskutku jen hrstkou věrných.

O zradě českého krále hovoří především soudobí němečtí kronikáři, kteří tímto způsobem bezpochyby zakrývají neetické vedení bitvy vlastním králem, ale je nutné v tomto případě dát jim zapravdu, není sice možné hledat konkrétního viníka a hlavního zrádce nebo dokonce přímého vraha Přemyslova (jak tomu mnohdy v literatuře docházelo), avšak  není zrada nechat svého krále, svou nejvyšší autoritu, napospas nepřátelskému vojsku?

Dne 26.srpna roku 1278 zahynul v bitvě český král, král železný a zlatý, neústupný, hrdý a cílevědomý válečník a dobrodruh, jeden z nejsilnějších, nejosobitějších a nejvýznamnějších představitelů českého státu vůbec, pro české prostředí také významný zakladatel a mecenáš.

Smrt Přemysla Otakara II. sice plně odpovídala ideálu tehdejší možné smrti panovníka, proto byl po celé Evropě trubadúry a minnesängery opěvován, avšak co je to v porovnání se situací, do které české království po jeho smrti upadlo. Jeho tragickou smrt opěvoval i sám Rudolf, ostatně, proč by „bolestně nelitoval“ jeho ztráty, když věděl, že jej mrtvý Přemysl jen stěží může mocensky ohrozit. A přes své truchlení sám spěchal ukrojit si co největší krajíc z českého království.

Morava se Rudolfovi poddala celkem bez obtíží, avšak v Čechách narazil na odpor, odpor především ze strany synovce Přemysla Otakara, braniborského markraběte Oty V., který byl pozván do Čech Přemyslovou vdovou, královnou Kunhutou, jakožto zemský správce a poručník mladého Václava, syna padlého krále, který byl tou dobou ještě příliš mladý, než aby mohl vládnout.  Nastalý spor mezi Otou a Rudolfem byl vyřešen, dnes bychom řekli „rozdělením sfér vlivu.“ Rudolf si ponechal správu nad Moravou, zatímco Otovi připadly Čechy a poručnictví nad mladým Václavem. A bylo to povedené poručnictví, vskutku. Tato braniborská představa o vykonávání ochrany je totiž totožná s vězněním a držením svého „chráněnce“ jako rukojmí. A neopomeňme také fakt, že zajetím českého krále se útočilo na celý královský majestát.

Ota si byl vědom skutečnosti, že na královskou českou korunu nemůže dosáhnout, proto se snažil vytěžit ze svého postavení co nejvíce. A to je také důvod, proč hovoříme o letech 1278-1283 jako o letech „Braniborů v Čechách“ s tím černým tónem, jak jej naladil např. Alois Jirásek, jako o letech drancování, loupení a hospodářské stagnace. Lidé se báli vycházet ze svých domovů, natož pak obdělávat pole, roku 1282 postihl Čechy hladomor, po stovkách a tisících umírali lidé na různé epidemie, objevovaly se případy kanibalismu.

Musíme však být kritičtí i sami k sobě a nenechávat celou vinu jen na ziskuchtivém Otovi. Nejen že Čechy sužovaly cizí armády z Němec, zemí také křižovali různí čeští zloději, spoustu krajů ohrožovaly lapkovské hrady a česká šlechta sama využívala bezvládí pro znásobení vlastních statků.

Žalostný stav v Čechách plný anarchie a bídy se stával neúnosným, proto se část české šlechty v čele s biskupem Tobiášem a panem Purkartem z Janovic rozhodlo přivést české království do starých poměrů. Jejich prvním úspěšným tahem bylo navrácení mladého českého krále z braniborského zajetí. Václav se do Prahy navrátil v květnu roku 1283, a tím také fakticky končí Otovo správcovství nad Čechami. Nebylo to zadarmo, jako odstupné si Braniborec vynutil některé hrady a města v severních Čechách.

Dlouhodobým vězněním oslabený a navíc stále ještě příliš mladý Václav nemohl ještě samostatně vládnout. Fakticky největší moc v Čechách si zatím držel okruh šlechticů kolem biskupa Tobiáše a Purkarta z Janovic. Avšak ti byli postupem času vytlačováni milencem Václavovy matky, Závišem z Falkeštejna. Ten se spřátelil s mladým českým králem, stal se jeho rádcem, učitelem a ochráncem a postupně si přes jeho osobu získal nejvlivnější postavení v Čechách. Ku Praze se v této době začala opět obracet Rudolfova politika. Ten totiž postupně ztrácel vliv v Říši, ztrácel některé spojence, a proto pro něj byla přízeň pražského dvora velice cenná. Z tohoto důvodu navrátil Čechám Moravské markrabství a popřel nároky Oty Braniborského na severočeské državy. Rudolf však nelibě nesl vzrůstající moc svého kdysi spojence (proti Přemyslovi), už proto, že Záviš vedl Václava k protihabsburské politice, a proto  tajně začal podporovat protizávišovské křídlo české šlechty, které představoval především biskup Tobiáš společně s Purkartem Janovickým. A tak se začaly křísit staré vzpomínky na dřívější Závišovu politiku namířenou proti Přemyslu Otakaru II., začaly se objevovat pravdivé i lživé vzpomínky na Závišovy skutky (je ale zajímavé, že na Rudolfovu protipřemyslovskou politiku si v té době vzpomněl jen málokdo a Rudolf sám byl Václavovým spojencem, Václav si dokonce vzal za ženu Rudolfovu dceru Gutu) a netrvalo dlouho a Záviš z Falkeštejna byl zajat a 24. 8. roku 1290 popraven.

Od této  doby se česká politika začala postupně zmáhat a stavět na vlastní nohy, i když je pravdou, že když mladý Karel Lucemburský vstoupil roku 1333 na českou půdu, jak popisuje ve svém životopise Vita Caroli quarti, stále ještě byly v zemi patrné následky osudné bitvy na Moravském poli, zpustošená země se ještě ani po padesáti letech nevzpamatovala ze dne 26. 8. 1278 a následných bouřlivých let.

autor: Jakub Hlávko

 

Použitá literatura a prameny:

KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II. TINA: Vimperk. 1993
KOFRÁNKOVÁ, Václava. 26. 8. 1278, Moravské pole. Havran: Příbram. 2006
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Panoram: Praha. 1986
Zbraslavská kronika
. ED. HEŘMASKÝ, František, FIALA, Zdeněk a kol. Svoboda: Praha. 1975 Vita Karoli Quarti. ED. PAVEL, Jakub. Odeon: Praha. 1979

Zobrazit více…