Měl bych přesněji napsat: postkomunistický kapitalismus... nemyslím, že je v tom něco specificky národního – ale lepší příklady než ze svého okolí nemám. Ale popořádku.

V textu „Dva důvody, proč jsme dnes chudí“ jsem svého času popsal důvod, který považuji za dominantní příčinu krachu celkem slušně velkého výrobce – Oděvního podniku Prostějov. Když to stručně zopakuji: nebyla to levná konkurence, ale chování místního nekompetentního managementu (dosazeného na základě klientelistických kritérií), který k lidem přistupoval, mírně řečeno, jako k nevolníkům... Přitom podnik, který ignoruje fakt, že jeho podstatným kapitálem je kvalifikovaný loyální zaměstnanec, poprávu zkrachuje – což se právě OP Prostějov stalo. Přitom chovat se obyčejně slušně k zaměstnancům – to nemůže být pragmatická činnost... ano, slušnost se skutečně douhodobě všestranně podnikatelsky vyplácí, ale hlavně a nejvíc tehdy, je-li praktikována pro sebe samu. Celé shrnuto: podstatou kapitalismu jsou nemateriální hodnoty, na základě jejichž respektování vzniká vzájemná důvěra mezi lidmi, která je pak nutnou podmínkou jejich efektivní spolupráce. Když se k tomu pak přidá něco invence a v samotném základu křesťanské askese (v důsledku které je akumulován materiální kapitál – viz M. Weber, M. Novak), máme ten správný kapitalistický koktejl namíchán.

Po krachu OP by člověk očekával, že se na regionálním pracovním trhu ocitne velká spousta krejčích a švadlen a mnoho z těch, které nepohltí jiné textilní podniky (které stále na Prostějovsku jsou...), se alespoň pokusí o vlastní "biznis"... Možná se to v pár případech stalo, ale ke mně se to nedoneslo. Co ale vidím je švadlena, která v malé obci doma šije, ale solventní zákaznici, která je v permanentním časovém presu a jen obtížně se může přizpůsobit, řekne bez uzardění, že tehdy a tehdy už je na zkoušku pozdě, protože tou dobou už chce být někde na kole... Stěžovat si na obtížný úděl života v kraji, kde nezaměstnanost nepatří zdaleka k nejnižším a průměrné příjmy ani náhodou nedosahují celostátních hodnot, to jí ale jde perfektně. A když pak není schopna ušít sukni v délce, která byla dohodnuta (třeba se u toho šití už viděla na tom kole...), není se co divit, že o zákaznici zkrátka přijde... bylo by přitom pěkné, kdyby bylo snadné najít jinou švadlenu – ale to vůbec snadné není, většina z těch šikovných obšívá (často s použitím velmi profesionálního vybavení – často mají doma celé krejčovské dílny...) jen sebe a svoje rodiny (a chlubí se, jak hezky to umí – což o to, většinou to je i pravda...). Takže východiskem je jít navštívit nějaké to nákupní centrum s většinou zahraniční produkcí...

Byla nebyla ve stejném kraji v jedné obci malá soukromá pekárna... Už není – zkrachovala. Její zaměstnanci byli přitom jako pekaři velmi šikovní. Tak jak je to možné? Že by levná konkurence z nějakého supermarketu? Ale kdepak! Holedbali se po celé obci, jak lahodné křupavé rohlíčky umějí upéct – pro sebe a své rodiny... Do běžného prodeje však dodávali zboží v zásadě podřadné kvality. Proč majitel nezasáhl, jestli mu to přišlo normální, nebo jestli se to k němu ani (včas) nedoneslo, to opravdu netuším, ale v konečném důsledku je to celkem lhostejné.

Podobné se to má s jedním řezníkem, o kterém prakticky celá (jiná) obec ví, jak fantastický salám i tlačenku umí udělat. Ale koupíte to jako běžný zákazník v jeho krámě? Kdepak! To on dělá jen pro sebe a pro své známé... Už nějakou dobu očekávám jeho odchod zpět do zaměstnaneckého poměru v nějakém masokombinátě nebo na úřad práce. Co jsem slyšel, moc dobře to s ním nevypadá...

Abychom ale nezůstávali jen na vesnici... krajské město, zavedená prádelna, šikovní a pracovití lidé v ní, kteří čas od času dávají práci i jiným... Ale velkou část svých zakázek vědomě dělají za cenu nižší, než jsou samotné náklady na její provedení! S argumentem, že za vyšší cenu by to zákazník nechtěl... To je sice dost odlišný příklad od těch předchozích, ale i tohle je ukázka jakési podivné deformace, která je primárně v lidech.

A pak jedna vynikající cukrářka... To jsme zpět na vesnici a opět z trošku jiného soudku příkladů. Objednat si u ní musíte opravdu hodně předem; má nabitý program k prasknutí a s pečením jí příležitostně pomáhá celá rodina. I tak v podstatně nezvládá poptávku uspokojit. A její reakce? Cituji: „Já toho mám tolik – asi se na to vykašlu a budu péct jenom pro známé...“. No chápete to? Já nechci vůbec tvrdit, že každý musí mít zájem rozšiřovat výrobu, ale takový člověk by pak z definice měl být spokojený... no vážně, kolik spokojených lidí znáte? Ona cukrářka mezi ně rozhodně nepatří – přesto se však cestou, která se před ní díky její šikovnosti otevírá, odmítá vydat.

No, ano, znám i jiné příklady – úspěšnou restauraci, která pronajala (přikoupila?) další prostory a i ty má pořád narvané... Řeznictví, kde mají stále plno, kmitají tam 4 prodavačky zaráz a krom vynikajícího uzeného není nouze ani o úsměv a vlídné slovo... A že je to uzené o něco dražší? Provozovna je prakticky bez ustání přeplněná klobáschtivými zákazníky – zeptejte se jich, jestli jim to vadí. Farma, kde jsou ve velkém chováni králíci, a jiná, kde můžete přijít k vynikajícímu krůtímu i hovězímu masu... Cena přitom rozhodně není tím rozhodujícím kritériem, které v tom celém hraje hlavní roli. Mohl bych pokračovat.

Hraničním případem je zjevně uvedená cukrářka. Zejména když vidím ty kladné příklady, stále jsem přesvědčený, že problém se nachází hlavně v její hlavě. Ale možná by byla méně demotivovaná, kdyby v našich podmínkách nebylo zaměstnat pár lidí (a případně následně některé z nich propustit) tak komplikované. Zde se tedy otevírá prostor pro rozumnou politiku odstraňování regulací. Ti, kteří dělají to, co je skutečně baví a je to na nich znát, kteří už dnes dokážou dělat radost lidem kolem sebe svojí kvalitní produkcí i dobrým slovem a zaměstnat jiné lidi, zkrátka být úspěšní a v konečném důsledku tedy také materiálně zabezpečit sebe a své rodiny (a své zaměstnance a jejich rodiny...), tak ti by to v případě vstřícné politiky státu teprve rozjeli... Paní cukrářka a jí podobní by se možná rozhoupali. Ale obávám se, že těm prvně jmenovaným žádné takové snadné pomoci není. Hranice mezi lepším a horším totiž nevede napříč společností, ale uvnitř srdce každého z nás – a naším postkomunistickým dědictvím je v první řadě to, že v srdci příliš mnoha lidí je Dobro v těžké defenzivě. Kolik těchto lidí je? Obávám se, že pořád veliká spousta, ale jsem optimista v tom, že jejich zastoupení v populaci časem pomalu klesá. Na můj vkus ale příliš pomalu. Je to přitom jeden z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují současnost naší země a neméně důležitou roli bude hrát i v budoucnosti.

 

Jan Kubalčík

Zobrazit více…

Zobrazit více…

Historická fantasy není v našich končinách příliš zastoupeným literárním tématem.  Navíc pokud jde o takovou, která nepostupuje metodou virtuálních dějin (Konfederace poráží Unii, Československo odmítá Mnichov...), ale která se snaží do reálných kulis a situací naroubovat  neviditelnou „magii všedního dne."
Do krajiny literární fantasy, obývané většinou postavami „tolkienovského" světa a různými pseudogotickými nebo mimozemskými stvořeními,  rázně vstoupil začínající autor Tomáš Bandžuch, který děj svého povídkového románu „Ve službách republiky" zasadil do meziválečné reality dvacátých a třicátých let.
Bandžuchovi hrdinové necestují časem, ani neotevírají portály do nových dimenzí. Jsou to uvěřitelní lidé, žijící v uvěřitelném prostředí. Jen mají neuvěřitelné schopnosti.
Autorův hlavní hrdina, který jé ústřední postavou knihy, by se dal poněkud cimrmanovsky nazvat jako  nekromant - úředník. Tím ovšem cimrmanovština končí.  Bývalý legionář a student kněžského semináře Petr Hankl v sobě krátce po skončení první světové války za dramatických okolností objevuje nadpřirozené schopnosti, které nastartují jeho příběh. Příběh, který se začíná psát v Rusku zmítaném revolučními boji a přes tajuplné prostředí mongolských klášterů a divokých stepí přenese svého konzumenta až do střední Evropy, kde se Hankl stává nekromantem Čarotvorných služeb Republiky Československé. V jejích řadách se pak utkává s německými, maďarskými nebo sovětskými protivníky své kategorie.  Mezi těmito padouchy výrazně dominuje německý mág Lothar von Grebe, soukromník,který za dostatečně velkou sumu provádí dostatečně velké špatnosti.
Po tomto úvodu bych měl v rámci objektivity říci, že moji nestrannost lze u této recenze zpochybnit. Autor knihy je můj spolužák z pražských studií historie a politologie a také dobrý kamarád, se kterým jsem svého času vypil nejeden žejdlík (nejen) v naší oblíbené hospůdce U Dandů.  Byl jsem u toho, když jednotliové části knihy vznikaly a radil jsem Tomáši Bandžuchovi ohledně zbraní a militárií, aby tyto reálie odpovídaly skutečnému stavu.
Nicméně přesto se pokusím o nezaujatou a objektivní recenzi. Laskavého čtenáře bych také rád ujistil, že pokud by se mi Bandžuchovo dílo nelíbilo, rozhodně bych se netrápil tím, abych mu byl při jeho tvorbě nápomocen. A kdybych ho považoval za špatné, bylo by mou nemilou kamarádskou povinností svůj názor Bandžuchovi sdělit.
Kniha je rozdělena do sedmi povídek, v každé z nich se uzavře jeden konkrétní příběh, ale zároveň tvoří dohromady také prostupující celek, který se postupně sympatický pomalým tempem sune kupředu.  Jak jsem zmínil výše, Bandžuch je vystudovaný historik a politolog, což je v díle znát. Neuvěřitelný příběh krvavé i nekrvavé magie se tak pohybuje v naprosto precizně reálných dobových kulisách.
Bandžuch je skvělý vypravěč a pointovač.  Jeho styl se dobře čte, vtáhne čtenáře do děje a vede ho spletitou, avšak přehlednou sítí zápletek, zvratů, postupně odhalovaných významů a překvapivých rozuzlení.  Dá se tedy říci, že čtenář je vždy udržován v určitém stavu napětí a nejistoty. Jedinečný je také jeho způsob prolínání fantasy fikce se skutečnými historickými událostmi. Tady si s tím Bandžuch prostě kreativně hraje jako Zdeněk Pohlerich s novým receptem.
Obzvláště půvabné je tak jeho „vysvětlení" reálných vražd Otýlie Vranské nebo Horsta Wessela skrze zpravodajskou hru magických služeb. Stejně tak způsob, jakým Bandžuch do své knihy komponuje staré mýty a legendy (například staroruskou bylinu Ilja Muromec) by neměl zůstat bez uznání.
V Bandžuchově knize disponuje každý vyspělý stát svou skrytou  magickou službou a tyto spolu pak podle geopolitických vztahů bojují jako klasické tajné služby. Pouze poněkud jinými metodami.
Z tohoto důvodu je tedy logické, že do děje aktivně vstupují skutečné osobnosti politiky či byznysu tehdejšího světa. A když říkám aktivně, tak myslím skutečně aktivně. Nikoliv ve smyslu, že je hlavní hrdina potká někde na ulici.
A tak říšský prezident Paul von Hindenburg  řídí porady německých Zauberdienste (Čarotvorné služby), český nacionalista Karel Kramář  se podílí na tajné operaci proti sovětské NKVD (předchůdce známé KGB),anebo můžeme vidět  německého nacionála Alfreda Huggenberga, kterak si najímá čaroděje, aby proti sobě poštvával nacisty a komunisty, z čehož si Huggenberg slibuje zisk pro svou Německou nacionálně lidovou stranu. A takových příkladů bychom u Bandžucha našli více.
Další silnou zbraní Bandžuchova románu je velmi dobře zvládnutá atmosféra, která vás vtáhne do konkrétního prostředí, ať už jsou to budhistické chrámy v Mongolsku, hradby oravského hradu nebo potemnělá zákoutí staré Prahy.  Dvě z povídek - Symfonie noci a Martyr - Bandžuch zpodobnil v lehce noirovém stylu a i tady mu sázka na atmosféru vyšla.
Rád bych také ocenil, že přes dovedně utkanou oponu magična, historie a zákulisních her prosvítají také atmosferické paprsky podobné duchu Četnických humoresek. Tento nádech Bandžuchově příběhu dávají  zejména  některé rázovité figurky -  kupříkladu magií nadaný zlodějíček Lojza, druhý velitel Čarotvorných služeb plukovník Kolář, který je zapřísáhlým národním demokratem a když se naštve, je schopen i uškrtit démona (německého, přirozeně) anebo prozíravá  manželka hlavního hrdiny Petra Hankla, která bere život i netradiční práci svého muže s jakýmsi „anglickým" nadhledem (byť se jedná o pražskou Němku)
Bandžuchův skvělý debut se ovšem neobešel bez určitých - byť nepříliš podstatných - dětských nemocí. Autor se do svého vydařeného pointování občas vžil natolik, že některé z povídek přesytil „náhlými zvraty." Záchrana v poslední chvíli jistě působí dramaticky a efektivně. Když k ní ale dojde několikrát, čtenář si na ni už zvykne a dokonce s ní později začne i počítat.
Rovněž mi přijde poněkud zbytečné, že autor nepostupuje přísně chronologicky. Bezprostředně na sebe navazují pouze první  příběhy z let 1920 a 1921 a následně roky 1929 - 1930. Poté i mezitím Bandžuch „skáče v čase" ,což může čtenáře trochu zaskočit a každopádně to od něj vyžaduje zvýšenou pozornost.
Občas slýchám také námitku, že hlavní hrdina je někdy dějem vlečen, místo aby ho utvářel. Vzhledem k širokému záběru a množství postav mi osobně tato věc nevadí, ale chápu, že na tento fakt může někdo objektivně poukázat.
Kniha Tomáše Bandžucha nicméně zůstává ojedinělým unikátem na našem knižním trhu. Pošmákne si na ní milovník dobrodružných příhod, novodobé historie i fantasy literatury. Vůbec přitom není nutné, aby se čtenář  nějak výrazněji orientoval v historických souvislostech. Akorát mu potom nebude jasné, která postava je fiktivní a kterou vytvořila historická skutečnost. I to může mít svoje kouzlo.

Autor knihy: Tomáš Bandžuch
Autor přebálky: Jiřina Kmínková
Vnitřní ilustrace: Leonard Medek
Nakladatelství: Straky na vrbě
Edice: Česká fantastika (84)
ISBN: 978-80-87364-26-0
Cena: 333,- K

Autor recenze: Marek Skřipský, zdroj: conpat.blog.tyden.cz

Zobrazit více…

Naše sdružení se na veřejnosti prezentuje různými výlety, výstavami, přednáškami i sportovními akcemi. Členové našeho sdružení se ovšem rádi setkávají i jen tak nebo při příležitosti nějaké zábavné kulturní akce. Nedávno jí byl i plzeňský koncert hned několika oblíbených streetpunkových uskupení v Plzni na Božkově 28. dubna 2012.

Celkem vystoupilo několik kapel z ČR i hosté ze zahraničí. Pežot, frontman kapely Pilsner Oiquell, věnoval přítomným členům Svornosti, kterých byla dobrá třetina publika, píseň Starý časy. Určitě bych pak pochválil kluky z polské Rewizje, kteří předváděli slušnou show, stejně tak uskupení 3:2 pro MH, které dostávalo diváky do  varu.

Setkání u hudby a (ne)alko nápojů, jsou výbornou příležitostí jak utužovat přátelství a to nejen v rámci naší plzeňské regionální organizace, která měla - jak už tomu v případě koncertů na Božkově bývá - velmi hojnou účast . Tentokrát přijeli i naši nejbližší kamarádi (a samozřejmě kamarádky) z pražské Svornosti i Strakonic. Společně jsme probrali zážitky z posední doby, plány do budoucnosti a popovídali si i o starostech všedního dne. Další se aktivně věnovali i křepčení pod pódiem. Zábava se protáhla až do pozdních nočních hodin

Je třeba ukázat, že vlastenectví není jen o vážných tvářích při pietních aktech u nejrůznějších pomníků, které mají samozřejmě také velký význam, ale i bohatý společenský a kulturní život. Stejně jako nejrůznější slavnosti za první republiky, jsou podobné akce i dnes nezastupitelné při vytváření ducha pospolitosti při společné a uvolněné zábavě v kruhu stejně smýšlejících přátel.

Zobrazit více…

Média ospravedlňovala bombardování Jugoslávie letectvem NATO obrázky Albánců, kteří byli zdánlivě vyháněni Srby. Odpůrci bombardování tvrdili, že Albánci utíkali před bombardováním. Ani jedni, ani druzí neměli pravdu. V roce 2000 poskytl Čedomir Prlinčević, bývalý hlavní archivář Kosova a předseda židovské komunity v Prištině, unikátní rozhovor Jaredu Israelovi. Tento rozhovor stojí za přečtení i po 12 letech.

Jared Israel: Proč tolik Albánců opustilo Kosovo několik dní poté, co NATO začalo s bombardováním? Útočila na ně jugoslávská armáda?

Čedomir Prlinčević: Ne, neútočila na ně. V několika oblastech armáda lidi přemísťovala, ale nikoli ven z Kosova. Záměrem bylo je přesunout dále do Srbska. Musíte pochopit, že armáda se dostala do krajně obtížné situace. Očekával se hlavní střet mezi NATO a jugoslávskými jednotkami. Tento druh pozemního útoku NATO představoval zvláštní hrozbu v oblasti hraničící s Albánií.

Za těchto okolností, kdy UÇK útočila zevnitř Kosova a Albánie, NATO se chystalo k invazi a právě začalo s leteckým bombardováním, jakou by jugoslávská armáda měla naději, že ochrání obyvatelstvo v pohraničí?

Měl byste pochopit, že armáda měla zkušenost podobnou této ve Vukovaru. Bylo to v roce 1991. Civilisté uvízli na bojišti mezi armádou a chorvatskými ustašovskými secesionisty. Aby tutéž chybu neudělala znovu, chtěla armáda vyprázdnit prostor do hloubky 40 km, aby lidé neuvízli v pasti mezi armádou, NATO a UÇK.

V tu samou dobu se prudce zvýšil počet teroristů z UÇK, kteří ilegálně přecházeli přes albánskou hranici do Kosova. Za takové situace muselo zákonitě dojít k několika nešťastným událostem. Bylo to velmi složitá situace, víte.

Zavraždění Albánci

Isreal: Bylo to na začátku bombardování?

Prlinčević: Ano a také předtím. Během tohoto období se jugoslávská vláda snažila zřídit místní albánská krizová střediska pro distribuci humanitární pomoci a také centrálu pro spolupráci s jugoslávskou armádou organizující Albánce, kteří žili v nebezpečné zóně, aby byli přesunuti dále do Srbska, pryč od možných bojů.

Ale etničtí Albánci, kteří spolupracovali s armádou, se stali terčem UÇK. Mnoho jich bylo zavražděno.

Israel: Byla tato krizová střediska umístěna po celém Kosovu nebo poblíž albánské hranice?

Prlinčević: Hlavně poblíž této hranice.

Tato krizová střediska rozdělovala humanitární pomoc z celého Srbska. Například tam bylo jídlo a stavební materiál na opravu domů ze severu, z Vojvodiny. Lidé posílali pokrývky, jídlo, šaty, cokoliv.

Běžní občané na Západě nerozumí albánské kultuře

Israel: Vraťme se k albánskému exodu během bombardování. Je zde otázka: Pokud jugoslávská armáda nevytlačovala Albánce ven, proč jich tolik odešlo? Je pravdou, že přesný počet neznáme. Západní média udávala nejrůznější čísla od 150 000 k více než miliónu, což je poněkud směšné, ale rozhodně mnoho tisíc jich odešlo. Proč? Aby unikli bombám?

Prlinčević: Ne zcela.

Israel: Ne zcela?

Prlinčević: Ne. Důvod, proč odešli ze Srbska do Albánie nebo Makedonie vychází z kulturní historie albánského lidu žijícího na Kosovu. Kvůli jejich mentalitě – kterou, myslím si, lidé na Západě naprosto nepochopili – měla UÇK velký vliv, když napadala a popravovala Albánce, kteří spolupracovali s vládou.

Israel: Myslel bych si, že takové útoky by je obrátily proti UÇK.

Prlinčević: Ne. Ne. Vedly albánské obyvatelstvo k zastavení spolupráce s jugoslávskou vládou a ke spolupráci s UÇK.

Israel: Nebylo v zájmu gerilového hnutí jednat s obyčejnými lidmi slušně, aby získali jejich podporu?

Prlinčević: Ano, ale UÇK nikdy nebyla tím, co pokládáte za gerilové hnutí. Byla to zahraničně organizovaná skupina teroristů, která s sebou přinášela jistý vzkaz.

Tzv. „mezinárodní společenství“, tj. NATO, vyhlašovalo, že má pro Albánce plány, že by jim poskytlo nezávislost a umožnilo Velkou Albánii, čímž by z nich učinilo významnější sílu v jižní Evropě. Tato intenzivní propaganda ze strany Západu trvala deset let a současně vyvstala krize v rámci albánské komunity. Někteří albánští představitelé dokonce ještě před samotným bombardováním požádali jugoslávskou vládu, aby umožnila jejich lidem utvořit konvoje a odejít do Makedonie, aby se před touto krizí zachránili.

Israel: Jakou krizí? Bojům mezi jugoslávskou armádou a UÇK?

Prlinčević: Ne zcela, ačkoli tyto boje měly velký dopad. Právě tak jako bombardování, které začalo o trochu později. To mělo psychologický efekt. Ale krize se týkala UÇK. Rozumějte, UÇK se snažila dosáhnout svého cíle. Aby dosáhla tohoto cíle, což předpokládalo dokázat Západu, že mohou být nápomocni, řekla etnickým Albáncům, ať odejdou. A nebyla to zdvořilá žádost. Byl to rozkaz. Rozumíte?

V tu samou dobu zvláštní jednotky UÇK, a o trochu později bombardéry NATO útočily na provoz na důležitých cestách vedoucích do vnitřního Srbska.

Israel: A to ovlivnilo Albánce?

Prlinčević: Ano. To je odradilo o toho, aby šli dále do Srbska. A také jim řekli, že Jugoslávie jim nepomůže.

Mezitím Spojené státy cvičily své spojence z UÇK v Albánii, což zahrnovalo i to, jak vést tento druh psychologické války. To znamená, aby předali vzkaz, že by Albánci měli dočasně vyklidit Srbsko.

Israel: Říkáte tedy, že tato kultura, tato kosovsko-albánská kultura měla silný vliv na úspěch metody cukru a biče?

Prlinčević: Ano. Teď tomu začínáte rozumět.

Israel: A Spojené státy říkali Albáncům: „My vám pomůžeme k odtržení. Uděláme z vás hvězdy. Ale když naši pomoc odmítnete, tak vás zabijeme.“ Je to tak?

Prlinčević: Vaše otázka je komplexní. Na to vám budu muset poskytnout delší odpověď.

Israel:Dobře.

Prlinčević: Albánci se v průběhu dějin nikdy nezapojovali do frontálních bojů. Místo toho měli skupiny válečníků zvané kačaky^1/, malé bandy bojovníků, kteří používali taktiku „udeř a uteč“. Nicméně nikdy nedisponovali větším množstvím zbraní k použití ve frontální válce.

Jedním z účelů západního výcviku bylo udělat z UÇK něco více než ozbrojenou bandu, tj. aby se stala armádou, která je schopna provádět rozkazy NATO na celém území Kosova. Aby se stala pozemní armádou NATO.

Za tímto účelem jedna skupina UÇK opustila Kosovo a přesunula se do Albánie, kde byla cvičena Američany. Z ní se mimochodem později stalo jádro toho, co se dnes nazývá Kosovskými ochrannými sbory. V červnu 1999 společně s NATO napochodovali zpět do Kosova, zabrali vládní úřady a podniky a vyhnali statisíce Srbů, Romů, Židů, projugoslávských Albánců a dalších.

Israel: Říkáte, že poté co NATO převzalo Kosovo, tito představitelé UÇK měli rozkazy ony lidi vyhnat?

Prlinčević: Ano. Výsledky jednání těchto sil dnes můžeme vidět. NATO naplánovalo vyhnání 350 000 lidí. Bez souhlasu a instrukcí NATO by se UÇK, kterou NATO cvičilo a přivedlo zpět do Kosova, nikdy o toto masové vyhánění nepokusila. To by bylo nemožné. NATO eliminovalo obyvatelstvo, které by se mohlo vzbouřit.

A vzpomeňte si, oni nevyhnali pouze ne-Albánce. Asi nejdůležitější skupinu představovali Albánci, kteří prostřednictvím jakékoli úřední moci napomáhali jugoslávské vládě. Ti museli odejít. NATO potřebovalo takové etnické Albánce, kteří by zůstali na Kosovu, aniž by pro ně Jugoslávie představovala alternativu.

Israel: Takže první vlnu Albánců, kteří přešli hranici s jednotkami KFOR (NATO), tvořilo tvrdé jádro UÇK? Ne obyčejní mafiáni?

Prlinčević: Inu, někteří z nich byli gangsteři z UÇK a další byli obyčejnými gangstery z Albánie. Spáchali mnoho zločinů a to jim bylo dovoleno. Někteří se chtěli mstít, někteří chtěli krást, někteří chtěli to či ono, a někteří chtěli dosáhnout nejrůznějších politických cílů. Nikdo jim v tom nepřekážel. Jednali v naprostém souladu a vzájemně se neobtěžovali.

Israel: Všichni byli z UÇK? Žádné temné síly za tím nebyly? KFOR tvrdí, že za těmito zločiny, které se staly, a dodnes pokračují, jsou nějací tajemní „extremisté“.

Prlinčević: KFOR přesně ví, kdo tato vyhánění organizoval. Nicméně když etničtí Albánci pochopili, že KFOR bude tolerovat kriminální činy prováděné UÇK, zločiny UÇK se staly masovým fenoménem. Každý, kdo dělal cokoli zločinného, mohl použít nálepku UÇK. Pokud někdo chtěl ukrást auto nějakému Srbovi, mohl říct: „To je v pořádku, já jsem z UÇK.“

Mezi Albánci se stalo vtipem označovat se za UÇK. UÇK jako alibi. Když někomu vykrádali dům, mohli říct: „My jsme UÇK.“

Israel: Protože věděli, že by KFOR proti nim nezasáhl, pokud by byli z UÇK?

Prlinčević: Ano, stali se nedotknutelnými.

Israel: Vraťme se k období před bombardováním. Říkáte, že v oblasti podél oné hranice se dělo dvojí. Jugoslávská armáda se snažila dostat lidi ven z možné palebné zóny plus organizovala místní Albánce kvůli sebeobraně. Ale současně byla jistá část Albánců organizována druhou stranou, tedy UÇK. Takže oni vedli boj o srdce etnických Albánců?

Prlinčević: Ano, zpočátku si byla jugoslávská vláda jistá, že při organizování albánské sebeobrany před UÇK uspěje. Pokusy o to začaly v době jednání v Rambouillet během zimy 1999 čili před bombardováním.

Israel: Můj dojem je, že podpora UÇK byla v tomto období slabá. Je to pravda?

Prlinčević: Ano, ale mějte na paměti, že docházelo k nepřetržitému přísunu jejich lidí z Albánie. Měli sice malou lidovou podporu, ale dostávali posily z Albánie, čímž se snažili zvrátit situaci.

Israel: Z toho důvodu neustále docházelo k příhraničním střetům – jugoslávská armáda bojovala proti této infiltraci.

Prlinčević: Správně.

Israel: To znamená, že UÇK měla svoji základnu v severní Albánii?

Prlinčević: V té době ano. Ale program jugoslávské vlády na sebeobranu v příhraničních oblastech selhal a pak se postupně začali lidé po celém Kosovu přidávat na stranu UÇK.

Israel: Byli příslušníci UÇK využíváni během bombardování jako návodčí pro letecké údery NATO?

Prlinčević: Samozřejmě, že ano.

Israel: Bylo bombardování využito k vyhnání Albánců z Kosova?

Prlinčević: Většinou ne, resp. ano, ale jen pokud to pomohlo snahám UÇK při destabilizaci oblasti. William Walker byl jedním z těch, kteří organizovali UÇK. Walker z Kosovské verifikační mise OBSE dorazil na Kosovo na podzim 1998.

Víte, tohle je složitá záležitost a já bych vám chtěl poskytnout delší odpověď. Dokonce i tato mezinárodní skupina pozorovatelů, Kosovská verifikační mise, byla zapojena do organizování UÇK. Než začalo bombardování, byla vůči nám uplatňována nátlaková diplomacie. Evropské společenství a USA trvaly na tom, aby jejich síly vstoupily do Kosova jako míroví pozorovatelé. Vedoucím těchto mírových ověřovatelů byl Walker.

Tito verifikátoři organizovali UÇK. Z tohoto důvodu počet útoků UÇK po jejich příjezdu vzrostl. Během tohoto období nedocházelo k větším přesunům obyvatelstva, ať již albánského či srbského, ačkoli tato mezinárodní skupina pozorovatelů připravovala půdu pro migraci. Oni potřebovali migraci, aby to na mezinárodní veřejné mínění působilo dojmem krize.

Israel: Jak připravovali půdu pro migraci?

Prlinčević: Dělali to tak, že nechali UÇK pozabíjet jistý počet Albánců, kteří spolupracovali s vládou.

Israel: Tohle dělali ti verifikátoři, pozorovatelé OBSE?

Prlinčević: Ano, přetvořili UÇK v mnohem soudržnější sílu, aby mohla ovlivňovat události. A připravovali bombardování. Jugoslávská vláda chytila několik Albánců, a taky několik Srbů, kteří umísťovali naváděcí zařízení pro bombardování. Šlo o rádiová zařízení, která vysílají signál k identifikaci cílů. Zaskočilo nás, když pozorovatelé OBSE opustili Kosovo. Mělo nám být jasné, proč odešli. Svou práci odvedli.

Israel: Dobře, teď jsem zmatený zase já. Nejsem si jistý, kam jsme se dostali. Tvrdíte, že tito verifikátoři byli odpovědní za umísťování naváděcích zařízení pro bombardování?

Prlinčević: Ano! To bylo jednou z věcí, kterou zařizovali. To říkám s plnou zodpovědností. Ano, pozorovatelé OBSE připravovali útok NATO.

UÇK je pouze spojencem v rámci toho, čeho chce NATO v této geografické oblasti dosáhnout. Všechny současné politické zmatky ukazují na NATO, ať již jde o Kosovo, Černou Horu nebo Makedonii.^2/

Israel: Vysvětlete, prosím, co máte na mysli.

Prlinčević: Myslím tím to, že Kosovo je pouze jednou z pák destabilizace Jugoslávie, kterou řídí Spojené státy a Evropa (viz. EU). A nemyslím si to jen já. To je zjevné.

Israel: Omlouvám se, že se tak vyptávám, ale lidé touží po objasnění těchto záležitostí. Nikdo zatím tyto věci neobjasnil.

Prlinčević: Jsem za tyto otázky vděčný. Opakuji, odpovídám s plným vědomím odpovědnosti za přesnost.

Israel: Rozumím. Jste historikem Kosova.

Prlinčević: Ano, jsem. A chci, aby lidé znali pravdou o tom, k čemu zde došlo…

Vraťme se tedy do období před bombardováním. OBSE podnikala kroky k vyvolání migrace Albánců do Makedonie a Albánie. Záměrem bylo prorazit zábrany na hranicích mezi Jugoslávií a Makedonií na jedné straně a Albánií na druhé. OBSE chtěla před mezinárodním společenstvím vytvořit dojem humanitární katastrofy.

Israel: Ještě před bombardováním?

Prlinčević: Ano. OBSE skutečně organizovala kompletní scénář pro krizi v Kosovu. Opakuji, oni se snažili odsunout albánské obyvatelstvo do Albánie a Makedonie, aby vyvolali dojem humanitární noční můry.

Byli jsme překvapeni, když se těsně před bombardováním začalo k hranicím přesouvat značné množství Albánců. Překvapilo nás to. Bylo to ale naplánované.

Israel: K bombardování ale zatím nedošlo.

Prlinčević: UÇK v té době disponovala velkým přísunem posil z Albánie. Napadali silniční křižovatky atd. s cílem vytvořit naprostý chaos a zhroucení situace na Kosovu. Cílem bylo vyslat všem Albáncům jistý vzkaz.

Israel: Pokud ale jde o ten přesun obyvatelstva, proč etničtí Albánci odcházeli? Chtěl bych, abyste mi uvedl nějaký důvod.

Prlinčević: Právě z tohoto důvodu jsem odpověď na vaši otázku začal poukazem na kulturu albánského národa. Pokud předák vesnice řekne: „Hlasujte pro tohoto kandidáta!“ tak se k volbě tohoto kandidáta přikloní, protože mají silnou klanovou strukturu a je to součástí jejich tradice. A pokud jim předáci řeknou: „Všichni odejděte!“ tak jdou.

Israel: Ale proč by měli klanoví vůdci říct: „Všichni odejděte!“?

Prlinčević: Velká část albánského etnika se v prvé řadě chtěla vrátit ke stavu, který panoval sto let předtím za Osmanské říše a později během 2. světové války, kdy Kosovo bylo pod kontrolou nacistických Albánců. Separatistické hnutí pro to získalo většinu albánského obyvatelstva svou propagandou.

Přísliby z USA

Prlinčević: Hovořím-li o separatizmu, mohou vám vytanout na mysli Baskové ve Španělsku nebo Irové v Severním Irsku, ale tohle je velmi odlišné. V Kosovu podporovala určitá zahraniční supervelmoc separatisty celých deset let. Vzhledem k této podpoře byli Albánci psychologicky připravováni na to, že dosáhnou – ne dosáhnou, ale že jim bude umožněno – odtržení. Na způsob daru. Separatističtí vůdci počínaje Ibrahimem Rugovou jim slibovali: „Udělejte tohle, udělejte tamto, USA zasáhnou a vy získáte Kosovo.“ Tohle slibovali po řadu let. „Obětujte své děti bojkotem škol, obětujte své zdraví bojkotem nemocnic, využijte svého utrpení, abyste před zahraničním veřejným míněním ukázali, jak trpíte pod Srby, a USA nám pomohou.“

Do března 1999 toto politické divadlo trvalo víc jak deset let. „Amerika nás osvobodí.“ Stejně jako mnoho Albánců bylo během 2. světové války přesvědčeno, že je osvobodilo nacistické Německo.

Jugoslávská ústava z roku 1974 nepomohla. Oslabila ústřední vládu a tím povzbudila na Kosovu ty, kteří se chtěli navrátit k režimu z 2. světové války, kdy albánští nacionalisté vládli nad Kosovem pod německými nacisty a terorizovali Srby, Romy a Židy. Po roce 1974 represe Srbů a Romů zesílily. Otevřeně se to manifestovalo během albánských nepokojů v roce 1981.

To byli rasistické nepokoje, při kterých byli napadáni Srbové, jak srbští duchovní, tak obyčejní srbští občané. Poté se na scéně objevili Američané a svou podporou posílili separatisty desateronásobně.

Spojené státy v roce 1990 otevřeně povzbuzovali separatisty

Prlinčević: Když například americký velvyslanec Warren Zimmerman přicestoval do Jugoslávie v roce 1990 (před vypuknutím jugoslávských separatistických válek), jedním z jeho prvních činů bylo to, že odjel do Kosova a zahájil tam výstavu architektonických prací z Chicaga. Využil té výstavy, aby udělal reklamu albánským separatistům.

Israel: Jak?

Prlinčević: Nepozval nikoho z jugoslávské svazové vlády nebo srbské vlády. Ale pozval Ibrahima Rugovu (hlavního separatistického vůdce té doby) a další.

Bojkotoval svazovou vládu, která reprezentovala multietnickou společnost a také ty albánské vůdce, kteří se stavěli proti separatizmu. Zimmermanovo jednání mělo hluboký psychologický dopad.

Israel: To si umím představit. Každý si všimne, kdo „není“ pozván na párty.

Prlinčević: Ano. A zvláště v tomto období, kdy v Kosovu probíhala velká ultranacionalistická kampaň za odtržení Kosova od Srbska, převzetí částí Makedonie a Bulharska (sic) a za připojení těchto území k Albánii. A právě tyto vůdce Zimmerman pozval. Jak mohli Albánci argumentovat proti odtržení, když Rugova^3/ mohl říct: „Vidíte? Máme podporu nejmocnějšího státu na zemi!“

Israel: Rugova je často představován jako mírumilovný člověk, jako alternativa k UÇK.

Prlinčević: Cíl mají stejný: odtržení. Rozdíl je v metodě. Rugova vždy nosí šálu, aby tím názorně demonstroval, jak jsou Albánci v Jugoslávii uvězněni. Říká, že ho sundá, až se Kosovo oddělí od Srbska.

Spojené státy kvůli svým geopolitickým důvodům záměrně povzbuzovaly separatistické tendence mezi Albánci a využily je proti jugoslávské vládě, aby se Balkán destabilizoval.

Faktem je, že pokud panoval mír, tak se Srbové a Albánci po staletí do jisté míry vzájemně snášeli… Spojené státy tento status quo narušili.

Srbové a Albánci během bombardování spolupracovali dokud…

Israel: Existovaly v Prištině během bombardování nějaké snahy o jednotu mezi Albánci, Srby a dalšími menšinami?

Prlinčević: My jakožto loajální občané Jugoslávie, ať již jako Srbové či Albánci, jsme se snažili spolupracovat, společně žít a pomáhat jeden druhému.

Israel: A co majorita v Prištině? Snažila se tato majorita pomáhat jeden druhému?

Prlinčević: Ano. Priština byla městem intelektuálů. Měli jsme byty kousek od sebe. Děti chodily do stejných škol. Žili jsme ve stejných domech.

Israel: Takže separatisté tam neměli silnou pozici?

Prlinčević: Zprvu ne, ale později, a to dokonce i v Prištině, byli Albánci vtaženi do separatistického tábora. K tomu mohlo dojít díky jistým kulturním zvláštnostem, které jsou hluboce zakořeněné v jejich dějinách. Během bombardování začali náhle odcházet. A když jsme se jich ptali: „Proč to děláte?“ odpověděli: „Protože musíme!“

Israel: O kom mluvíte?

Prlinčević: O profesorech, vedoucích z obchodů, důchodcích, dokonce šlo o důstojníky jugoslávské armády ve výslužbě, kteří byli albánské národnosti.

„Promiň, musím jít…“

Prlinčević: Dám vám jeden příklad. Můj albánský soused byl profesor. Působil dojmem, že je do života v Jugoslávii velmi dobře integrován. Naše děti si společně hráli, byli jsme přátelé. A pak se z ničeho nic sbalil a začal se stěhovat z bytu, aby opustil Kosovo. Tak jsem řekl: „Proč odcházíte, sousede?“ On řekl: „Promiňte, musím jít.“ A já řekl: „Proč? Tady jste v bezpečí. Nikdo vás neotravuje. Tento bytový komplex nebyl bombardován. Všichni spolupracujeme.“ A on řekl: „Bylo mi nařízeno odejít.“ Dal mi klíče, abych mu mohl pohlídat byt. Ironií je, že po příjezdu NATO se vrátil, a já jsem byl vyhnán gangstery z UÇK. Dal jsem mu svůj klíč, takže mohl hlídat můj byt.

Israel: Ale kdo mu nařídil, aby odešel?

Prlinčević: Vůdce jeho klanu.

Israel: Proč?

Prlinčević: Aby prokázal poslušnost vůči UÇK. Takový byl národní plán UÇK. Všichni loajální Albánci měli odejít během bombardování a jít do Albánie nebo Makedonie, aby ukázali světu, jak jsou Srbové strašní. Tento exodus byl zinscenován, byla to hra, Hollywood v Kosovu. Čím je Hollywood bez herců? Velké množství Albánců v tom muselo účinkovat, museli opustit Kosovo. Příliš se to nelišilo od toho, co dělali po desetiletí, když předstírali, že jsou vyloučeni ze škol, ačkoli ve skutečnosti šlo o organizovaný bojkot atd.

Kromě toho, jakmile by Albánci byli v utečeneckých táborech, dostali by se pod přímé vedení UÇK, které by je mohlo intenzivně indoktrinovat. Což se také dělalo.

Israel: Ale proč by měl jeho klanový vůdce souhlasit s takovým šíleným plánem?

Prlinčević: Myslíte, že to bylo šílené? Tím se dostáváme k samému jádru problému. Uprostřed neustálých útoků UÇK proti Albáncům, kteří spolupracovali s jugoslávskou vládou, a za pokračujícího bombardování Severoatlantickou aliancí – zvláště Albánců, kteří se stavěli proti UÇK – podařilo se UÇK získat klanové vůdce. Takže klanoví vůdci nařídili svým soukmenovcům, aby poslechli UÇK, spakují se a odejdou.

Israel: Víte, NATO během bombardování tvrdilo, že Albánci prchají před srbskými zvěrstvy. My, západní oponenti NATO jsme říkali, že utíkají před bombardováním NATO. Vy ale říkáte, že pravdou nebylo ani jedno. Že Albánci neutíkali před Srby ani před bombardováním.

Prlinčević: Řekněme, že bombardování není dostatečným vysvětlením. Pokud by zkrátka utíkali před bombami, proč by museli odejít do Albánie a Makedonie? Proč ne do vnitřního Srbska? A co lidé jako můj přítel, kteří se jen tak spakovali, zdánlivě bez důvodu, a odešli? My ostatní, Srbové, Židé a Romové, jsme byli v Prištině také. Cenili jsme si svých životů snad méně než oni? Ne, to nebylo bombami. Báli se odporovat svým klanovým vůdcům.

Ale bombardování sehrálo důležitou roli. Příslušníci UÇK pomáhali jako návodčí. Oni mohli navést útoky NATO proti Albáncům, kteří je nepodporovali, a to utvrzovalo klanové vůdce v přesvědčení, že UÇK má za sebou velikou moc.

Byla to psychologická válka s cílem vytvořit mezi Albánci psychózu, která by kořenila ve strachu.

UÇK a NATO posílali Albáncům vzkaz: NATO podporuje UÇK. Až NATO obsadí Kosovo, UÇK bude vládnout, a když teď neposlechnete, co vám UÇK nařizuje, budete mít později velké problémy. Nikde nebudete v bezpečí. To proto jsem vám říkal, že musíte rozumět albánské kultuře, když chcete pochopit, proč Albánci odešli. Musíte znát princip krevní msty.

Krevní msta a Kánon Leka Dukadjina

Prlinčević: Existuje jedna kniha, která má na kosovské Albánce obrovský vliv. Nazývá se Kánon Leka Dukadjina. Ten „kánon“ je postaven na krevní mstě. Je to manuál krevní msty. Jedná se o text z 15. století, který vykládá normy jednání. Velmi detailně pojednává o tom, jak se provádí krevní msta, kdy a koho se sluší zabít. Stanovuje vhodné metody použitelné při zabíjení, vládnutí, řízení atd.

A tento Kánon je dnes mezi Albánci živý, zvláště po pádu komunismu. Jde o kulturu velmi silně orientovanou na tradice. Krevní msta představuje pro Albánce neustálou hrozbu. Tisíce lidí v Albánii a Kosovu nemohou kvůli pronásledování opustit své domy. ^4/ Dokonce i dítě v kolébce může být v rámci msty odsouzeno ke smrti. Z tohoto důvodu jsou domy kosovských Albánců často obklopeny vysokými zdmi a mají střílny místo oken.

Tím, že UÇK metodicky zabíjela ty, kteří ji odmítli podporovat, vyvolala mezi Albánci velký strach. To, že jeden člen klanu odmítl poslušnost, mohlo vést k pomstě na celém klanu. A nyní má UÇK k provádění krevní msty bombardéry NATO.

Překvapilo mne, jak moc to Albánce ovlivnilo, dokonce i intelektuály. To je ohromující. Je profesorem v Prištině, velmi kultivovaným člověkem, když ale přijdou rozkazy od jeho klanového vůdce, který je možná farmářem někde 100 km daleko, tak se ten profesor okamžitě spakuje a odejde do Albánie, aniž by vůbec pomyslel na to, že odmítne.

Israel: Neporozuměli jsme UÇK. Domnívali jsme se, že jejich teroristická taktika je kontraproduktivní.

Prlinčević: Inu, oni znali svůj vlastní národ, jeho obavy a tradice. Věděli, že když předvedou svou smrtící sílu, klanoví vůdci se podřídí.

Albánci dnes žijí ve společnosti ovládané gangstery. Nic z toho by se nestalo, nebýt roky trvajícího úsilí Spojených států.

(Rozhovor se uskutečnil 3.12. 2000)

Zdroj anglicky: http://emperors-clothes.com/interviews/keys.htm
Zdroj srbsky: http://emperors-clothes.com/s-c/s-bezaniju.htm

Překlad: Karel Hyka, Václav Dvořák

Další zdroj: www.tenc.net

^1/ kaçak = turecky “únik“

^2/ od doby, kdy byl uskutečněn tento rozhovor, rozehrálo NATO další protisrbské hry v Černé Hoře, dále v tzv. Sandžaku a ve Vojvodině, v těchto oblastech stoupá napětí i v tyto dny,

^4/ předválečné statistiky ze 70. a 80. let minulého století uváděly, že na Kosovu se skrývá před 1800 mužů, před krevní mstou

^3/ Ibrahim Rugova – první „kosovský prezident“, zemřel na rakovinu plic 21. 1. 2006. Byl vydáván za kosovského Gándího. Na smrtelné posteli se prý nechal pokřtít.

Zobrazit více…

Zobrazit více…

Počátky počítačů v bývalém Československu jsou neodmyslitelně spojeny s osobou prof. Antonína Svobody (1907–1980). V roce 1931 absolvoval strojní a elektrotechnické oddělení Českého vysokého učení technického (ČVUT), čímž dosáhl inženýrského titulu. Pokračoval v dalších studiích na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v oboru teoretické a experimentální fyziky. V roce 1936 získal doktorát z technických věd.

Předěl ve vývoji odborné kariéry Antonína Svobody znamenal nástup vojenské prezenční služby v roce 1936. Během ní byl přizván ke spolupráci ministerstvem národní obrany na pomoc při řešení projektu zaměřovačů pro řízení protiletecké obrany. Na vývoji zaměřovače spolupracoval s Dr. Vladimírem Vandem (1911–1968) a v roce 1938 jim byl za jeho úspěšně vyřešenou koncepci udělen československý patent. Toto protiletadlové zařízení umožňovalo na základě změřené pozice, rychlosti a zrychlení pozorovaného letadla předvídat dráhu letadla tím, že řešilo diferenciální rovnici popisující tuto dráhu. Jednalo se tedy o jakýsi specializovaný analogový počítač pro účely protileteckého zaměřování. V důsledku zhoršující se politické situace krátce po začátku německé okupace v březnu 1939 jej pod záminkou studijní cesty vyslalo ministerstvo národní obrany do Francie, kam za ním zároveň putovaly diplomatickou poštou také plány nového protileteckého zaměřovače.

Po kapitulace Francie v roce 1940 se Antonínu Svobodovi podařilo se svojí rodinou za dramatických okolností uprchnout do Spojených států amerických. Během jeho útěku byly však zničeny plány protileteckého zaměřovače, které ukrýval před gestapem ve svém jízdním kole.

V USA pokračoval Svoboda ve vývoji protileteckého zařízení u společnosti ABAX v New Yorku, kde se stal dokonce vedoucím inženýrem a viceprezidentem. Od roku 1943 pracoval na obdobných systmech pod vedením Norberta Wienera v proslulé Radiation Laboratory Massachusettského technologického institutu (MIT) v Cambridgi. Zde rozpracoval podrobně své originální metody návrhu výpočetních pákových mechanismů. V MIT vypracoval Antonín Svoboda také úspěšně návrh jednoho z podsystémů zaměřovače velkého protiletadlového obranného systému MARK 56, což byl první systém, který využíval radaru. Za tento návrh získal, jako dosud jediný Čech v roce 1948 od americké vlády vysoce prestižní Naval Ordnance Development Award, cenu za vývoj námořních zbraní.

V roce 1946 se Antonín Svoboda rozhodl opustit lukrativní místo ve špičkovém vývojovém centru MIT a vrátil se zpátky do osvobozeného Československa s ideou vybudovat od základů domácí počítačový průmysl. V roce 1947 podnikl Svoboda studijní cestu po významných centrech počítačového výzkumu v Západní Evropě a ve Spojených státech amerických. Měl příležitost setkat se s největšími vědeckými kapacitami té doby. Ze své studijní cesty si Svoboda odnesl mnohé cenné poznatky, které později zúročil při stavbě prvních československých počítačů. V roce 1948 získal titul docenta a v témže roce zavedl na katedře teoretické a experimentální elektrotechniky dvousemestrový přednáškový cyklus Stroje na zpracování informací.

V letech 1949–1950 navázal doc. Svoboda spolupráci s pražskou pobočkou Zbrojovky Brno (nynější Aritma v Praze-Vokovicích), která vyráběla soupravy strojů na děrné štítky. Při ní založil malou laboratoř, ve které započal s vývojem funkčních modelů reléových stolních kalkulátorů i složitějších matematických strojů. Tato laboratoř se stala základem pozdějšího výzkumného a vývojového centra národního podniku Aritma. Za projekt kalkulačního děrovače T-50, později v Aritmě sériově vyráběného, dostal Antonín Svoboda v roce 1953 Stání cenu.

Na počátku 50. let začal Antonín Svoboda ve svém oddělení v ČSAV spolu s kolektivem pracovníků rozpracovávat projekt reléového samočinného počítače označovaného jako SAPO (SAmočinný POčítač). Ten byl poprvé spuštěn po mnohých obtížích až v roce 1957. Ještě před dokončením SAPO se začal pod vedením Antonína Svobody rozbíhat další projekt, tentokrát elektronkového počítače EPOS 1 a následně pak jeho tranzistorové modifikace EPOS 2 (Elektronický POčítací Stroj).

V roce 1958 byl Ústav matematických strojů z ČSAV vyloučen, zejména s důvodu osobních sporů Antonína Svobody s tehdejšími členy vedení ČSAV, a převeden pod ministerstvo přesného strojírenství. Brzy poté byl Svoboda zbaven vedení a bylo mu ponecháno pouze řízení výzkumu. Do výzkumné a vědecké práce začaly být vnášeny „tovární manýry“ a pravidelně se konaly tzv. výrobní porady, na kterých byly výsledky Svobodovy práce podrobovány neodborné kritice od funkcionářů KSČ. Svobodovi bylo také odpíráno navštěvovat vědecké konference na západě od našich hranic, na které dostával pravidelné pozvánky.

Nemožnost pracovat podle svých představ na vývoji matematických strojů a stále se zhoršující podmínky pro vědeckou práci ve VÚMS donutily Antonína Svobodu po druhé emigrovat. V roce 1964 zamířil opět do Spojených států amerických, kde začal o roku 1966 pracovat ve výzkumném středisku firmy General Elekctric ve Phoenixu v Arizoně. O několik měsíců později nastoupil na University of California v Los Angeles (UCLA), kde byl v roce 1968 jmenován profesorem.

Během přednáškového cyklu v Paříži v roce 1975 pak naposledy a krátce navštívil i Prahu. Po svém odchodu do důchodu v roce 1977 se Svoboda přestěhoval s rodinou do Oregonu. Profesor Antonín Svoboda zemřel 18. května 1980 v Portlandu ve státě Oregon v USA. Kromě nesporných zásluh na poli vědeckého výzkumu v oblasti konstrukce a návrhu matematických strojů spočíval Svobodův přínos pro československý počítačový průmysl také ve vyškolení první generace počítačových odborníků a to za často velmi nepříznivých podmínek vytvářených tehdejší vládnoucí mocí.

Vědecká a pedagogická práce, kterou Antonín Svoboda vykonal pro československý počítačový průmysl byla doceněna oficiálně až po jeho smrti. V roce 1997 byla u příležitosti 40. výročí oživení samočinného počítače SAPO slavnostně odhalena ve spolupráci NTM a společnosti Sun Microsystems pamětní deska docenta Antonína Svobody a počítače SAPO na Loretánském náměstí č. 3 v Praze. V témže roce mu udělila významná mezinárodní organizace IEEE za jeho „pionýrskou práci na poli počítačového výzkumu v Československu a za návrh počítačů SAPO a EPOS“ prestižní cenu Computer Pioneer Award. V roce 1999 získal Antonín Svoboda za svoje zásluhy za přínos československé a světové vědě od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy 1. stupně in memoriam.

 

Zdroj: http://historiepocitacu.cz

Zobrazit více…

V Praze dne 18. května roku 1899 byl založen zásluhou dvou zkušených sportovním organizátorů J. Gutha-Jarkovského a Josefa Rösslera-Ořovského Český výbor pro hry olympijské.

Již Jan Amos Komenský podporoval myšlenku návratu k olympijským hrám, k antické tradici se také hlásil zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Důležitým momentem pro české olympijské hnutí bylo setkání Gutha-Jakovského s baronem Coubertinem roku 1891. Oba pedagogové považovali tělesnou sportovní přípravu za součást vzdělání každého člověka. Rok na to Coubertin veřejně formuloval koncepci obnovených olympijských her a získal řadu příznivců v Evropě i Americe.

Češi se od samého počátku novodobé olympijské historie přihlásili k šíření olympismu.V červnu 1894 uspořádal mezinárodní kongres v Paříži, který podpořil obnovení sportovní soutěže v duchu antických tradic a také schválil založení Mezinárodní olympijského výboru (MOV). Český výbor pro hry olympijské vznikl až 18. května 1899 na návrh České amatérské atletické unie jako zvláštní orgán, který měl zajistit účast českých sportovců na hrách v Paříži, ale i jinak reprezentovat český sport. S příchodem první světové války pak byla jeho činnost úředně zastavena, ale už v roce 1919 na jeho odkaz navázal Československý olympijský výbor, jemuž až do konce 20. let opět předsedal zanícený šiřitel olympijských ideálů a společenské etikety Guth-Jarkovský.

Zdroj: www.financninoviny.cz

Zobrazit více…

V době, kdy se pomalu chýlila ke konci fáze národního obrození,  kterou dnes nazýváme ofenzivní, byl sepsán, více jak dvěmi sty českých spisovatelů podepsán a následně zaslán a publikován takzvaný manifest českých spisovatelů, který byl adresován českým poslancům ve Vídni, zasedajícím v říšské radě. Tento manifest byl publikován 17.5.1917 a dá se považovat za první oficiální vyjádření nespokojenosti Čechů s přístupem Rakousko-Uherské monarchie k nim.

Autorem textu manifestu je tehdejší ředitel činohry Národního divadla, člen Maffie Jaroslav Kvapil. Jaroslav Kvapil v něm vyzývá zástupce českých zemí v říšské radě k tomu, aby řádně a důstojně hájili národní zájmy, a nebo aby raději složili mandát. Pod tento text se podepsalo 222 českých spisovatelů ( Karel Čapek uvádí počet 120 signatářů), jejichž jmenný seznam je uveden pod textem. Ačkoliv z manifestu později vzešlo státoprávní prohlášení Českého svazu, jeho předsednictvo počínáním spisovatelů nadšeno nebylo a považovalo ho za narušování a maření jejich osvobozujícího díla, které je v rozporu se směrnicí se 17. března 1917, jež vznikla v rámci parlamentní kampaně Českého svazu a ve které svaz žádal české poslance, aby se zdrželi horlivých projevů a zachovali míru, aby se tak uvarovali následkům. Z toho důvodu byl také manifest utajen až do posledního dne před Českým svazem, který se o něm měl dozvědět až z denního tisku. Díky nediskrétnosti někoho ze zúčastněných však dokument  vyšel již o den dříve v periodiku Večer.

Dění po uveřejnění manifestu popisuje Karel Čapek ve svém spise O umění a kultuře: „Další historii netřeba psáti. Od projevu spisovatelů počal mluviti národ a to,manifest_ceskych_spisovatelu2 co bylo přednášeno z tribuny vídeňské sněmovny, bylo již mluveno, lze-li tak říci, s uchem přiloženým k srdci národa. Průlom byl učiněn. Tříkrálový sněm v Praze, 13. duben, květnové jubileum, 28. říjen – toť nádherná řada památných dnů; avšak vzpomínajíce na ně, vzpomeňte vždy i prostého dne 16. května, kdy ústy spisovatelů český národ poprvé pronesl veřejná slova osvobozující revoluce. A můžeme dnes říci otevřeně: nebýti tohoto průlomu, byla by pravděpodobně česká politika ve Vídni vypadala zcela jinak, nebylo by horečné práce našich exulantů a statečnosti našich zahraničních vojáků dáno celonárodní pozadí a národní sankce, jež pohnula spojence k tomu, aby oficiálně uznali náš boj o svobodu. Nezapomeňte, že v prvé polovici roku 1917 byla mezi spojenci živena myšlenka separátního míru s Rakouskem. Každý loajální projev českých poslanců byl okázale rozšiřován švýcarskými agenturami. Scházelo maličko, aby vzniklo o našich zájmech mínění nejosudnější. Před dvěma lety tedy spisovatelé čeští, věrni své staleté tradici vlastenecké a demokratické, zasáhli do našich dějin jako hlas národního svědomí. Vzpomínáme-li toho, je to proto, aby se vždy vědělo, kdo splnil svou národní povinnost vedle těch, kteří v ní selhali. Dnes, ve dnech demagogie slibů, nutno důrazně ukazovati na vykonané činy. Vy, kteří jste dnes plni politiky, velkých slov a podivné odvahy, kde jste byli před dvěma lety a co jste činili? Místo pro vykonané činy! Nikoli z vděčnosti, nýbrž ze studu ustupte, aby národ viděl přes vaše ramena a lokty na dějiny několika posledních let!“

Plné znění manifestu

Zdroje: ČAPEK, Karel. O umění a kultuře : Díl I.. 1. , HEIDLER, Jan. Projevy českých spisovatelů; KVAČEK, Robert, et al. 20. století o sobě : Dějiny v dokumentech. první; www.libri.cz

Zobrazit více…

Národní divadlo - nositel kulturního odkazu českého národa, při pohledu na Masarykovo nábřeží v Praze  je možné spatřit kdejakého českého turistu kolem budovy Národního divadla se procházejícího, jak apaticky pozoruje její pískovcové stěny. Málokdo si při pohledu na tento architektonický skvost vzpomene na jeho význam v době svého vzniku, v druhé polovině 19. století.

Hlavními body realizace české společnosti byly v této době samostatnost, svébytnost, nezávislost. Češi se ve všech sférách života snažili manifestovat významy těchto slov, vymanit se ze všudypřítomných vlivů německé společnosti a vyrovnat se jí.

A tak v této době, na níž se bezpochyby podepsalo i rakousko – uherské vyrovnání na jedné straně a „nevyrovnání se“ rakousko – české na straně druhé,  dochází krom mnoha akcí protestního charakteru (např. táborové hnutí, slavnosti při příležitosti navrácení korunovačních klenot do Čech) také dne 16. května roku 1868 k položení základních kamenů k Národnímu divadlu, jakožto symbol nezávislosti na kultuře německé.

Myšlenka kamenného národního divadla se však zrodila již mnohem dříve, je možné dokonce říci, že nebylo vlastence, který by o něm nesnil již v období národního obrození. Proč tomu tak bylo? Divadlo je totiž symbolem kulturního života určité společnosti. České divadlo je potom symbolem kultury českého národa, a tak dokazuje uměleckou i celkovou životní úroveň Čechů, a hlavně spolupomáhá dokazovat důstojnou existenci českého národa vůbec.

V roce 1851 se započalo s veřejnými sbírkami financí potřebných ke stavbě divadla. A o sedmnáct let později (takto dlouhá časová prodleva byla dána tehdejší nepříznivou politickou situací, Bachovým absolutismem například) byla oficiálně zahájena stavba divadla samotného, a to právě položením základních kamenů.

Tato událost z 16. května 1868 měla obrovský význam pro tehdejší společnost, není se tedy čemu divit, že se jí zúčastnilo více jak sto tisíc lidí ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska, mezi nimi také tehdejší české politické špičky, jedním z řečníků byl i Karel Sladkovský.

Základní kameny pocházely z různých koutů Čech a Moravy, z Řípu, Blaníku nebo kupříkladu z Trocnova a svým místem původu dokazovaly a stále dokazují sepětí Národního divadla se slavnými místy české historie, potažmo s českou historií obecně.

Stavba a úpravy Národního divadla byly dokončeny až o patnáct let později, avšak již položení základních kamenů k tomuto symbolu české svébytné kultury bylo významnou událostí v české historii, neboť velkou  měrou přispělo k posilnění národního sebevědomí a i když se to může zdát jen jako kapka v moři, právě takovéto události jako postupně do sebe zapadající části skládanky vedly ke 28. říjnu roku 1918.

Autor: Kuba

Zobrazit více…

Dne 15. května roku 1938 byl zveřejněn v řadě českých novin manifest za obranu republiky „Věrni zůstaneme!“. Autoři z řad prvorepublikové československé spisovatelské elity v dokument ideově navazovali na květnový manifest spisovatelů z roku 1917 a vyzývali v něm čs. vládu a čs. občany k obraně nezávislosti a celistvosti republiky před narůstajícím ohrožením státní suverenity nacistickým Německem (anšlus Rakouska, karlovarské požadavky Konráda Henleina atp.). V petici vyslovili její autoři myšlenku občanské svobody bez ohledu na politické přesvědčení, rasový původ či náboženské vyznání. Politické strany nabádaly k podřízení svých zájmů zájmům celé společnosti a připomněly význam demokratického Československa v otázce evropského míru. Manifest provázela rozsáhlá podpisová akce, kterou řídil tzv. Petiční výbor věrni zůstaneme (známý především z období protektorátu svou odbojovou činností) pod vedením J. Bělehrádka a doc. J. Fischera. Osudného dne 29. září 1938 bylo pod peticí podepsáno 308 vědeckých, kulturních a uměleckých osobností a přes 1 milion občanů ČSR.

Manifest Věrni zůstaneme (15. 5. 1938):

„Ve jméně národní svobody a státní samostatnosti, vybojované před dvaceti lety, vyzýváme všechny věrné občany Československé republiky: pevně odhodláni, s obětavostí a nezlomnou vírou ve vlastní věc, držme celistvost a nedotknutelnou svrchovanost tohoto jediného našeho státu! Jen v pevné jednotě je naše nepřemožitelnost a síla. Zůstaňme věrni sami sobě, věrni zásadám, z nichž se naše samostatnost zrodila. Přes všechny politické, stavovské a třídní rozdíly semkněme se u víře v demokracii a svobodu, v úctě k právu a k sociální spravedlnosti! Stůjme do všech důsledků za těmito zásadami, vlastními našemu národu a společnými všemu vzdělanému lidstvu! Nedopusťme, aby v naší vlasti byly ohrožovány mravní základy kultury a lidských práv! Nedopusťme, aby věrný občan republiky byl utiskován nebo vylučován z národa pro své přesvědčení, pro svůj původ nebo vyznání! Jako žádal památný květnový manifest z roku 1917, tak žádáme i dnes vládu a pověřené zástupce lidu, aby jednali podle vůle lidu jako mužové nezávislí, pamětlivi jen zájmů celku. Jako tehdy i dnes věříme, že budoucnost patří Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných, a nikoli panství jedněch nad druhými“.

Autor:  Vašek
zdroje:  . Brno 2008: MASARYKOVA UNIVERZITA, Fakulta sociálních studií, Katedra mediálních studií a žurnalistiky Dostupný z WWW: < http://is.muni.cz/th/185350/fss_m/diplomova_prace.doc >
.  Dostupný z WWW: <http://www.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=18428>

Zobrazit více…

Když Božena Němcová v zimě na přelomu let 1854 -1855 hledala pro svůj román Babička, nesoucí podtitul Obrazy venkovského života, nakladatele, stal se jím po určitých obtížích Jaroslav Pospíšil, pražský tiskař a nakladatel, který již vydal Boženě Němcové v letech 1845-1847 Národní báchorky a pověsti a současně s Babičkou tiskl toto dílo podruhé. Němcová se osobně znala s Pospíšilem už od počátku 40. let 19. století, kdy kolportovala jím vydané knihy na Chodsku.

Jaroslav Pospíšil byl synem Jana Hostivíta Pospíšila (1785-1868), významného královéhradeckého obrozeneckého nakladatele, v němž bývá spatřován – i když nepůsobil v Praze - důstojný nástupce Krameriův. Jan H. Pospíšil se vyučil knihtiskařem v rodné Kutné Hoře u Františka Korce, nenalezl však odpovídající místo v oboru, a tak po určitou dobu působil jako písař na kutnohorském magistrátu. Po svatbě s Kateřinou Ptačovskou získal darem od tchána tiskárnu v Hradci Králové, kterou vlastnil František Bouček a která předtím patřila významné rodině Tybelliů. Výhodou Pospíšilovou bylo, že vlastnil tiskárnu i nakladatelství, a nebyl tak závislý na cizích podnikatelských vztazích.

Asi kolem roku 1818 začal Pospíšil vydávat české knihy svým nákladem, často bez ohledu na to, přinesou-li zisk. Jeho významným počinem, majícím pro nakladatele i ekonomický význam, bylo vydání Komenského díla Orbis pictus v pětijazyčné verzi roku 1833. Z časopisů, které vydával, připomeňme titul Jindy a nyní anebo ještě známější Květy, kam přispívala celá řada významných osobností. Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století byl Pospíšilův královéhradecký podnik literárním centrem celonárodního významu. Roku 1820 zakoupil Pospíšil v Praze tiskárnu, kterou vlastnila vdova Veronika Šollová, a vytvořil z ní pobočný závod. Své podniky rozdělil postupně Jan Hostivít mezi své syny, přičemž pražská tiskárna a nakladatelství připadly Jaroslavovi. A právě on vydal v Praze 14. května roku 1855, jako první, Babičku Boženy Němcové.

zdroj: Jan Harvilko - První vydání Babičky Boženy Němcové vyšlo před 150 lety (Knihovnicko-informační zpravodaj U Nás, č. 2, 2005)

Zobrazit více…