Senátor Miroslav Krejča si myslí, že v České republice Romové diskriminováni nejsou. Podle něho je to spíše naopak a diskriminována je většinová společnost a neměří se stejným metrem. Politici a úředníci se podle něho bojí s tím něco udělat. Před imigrací je třeba být obezřetný a trvat na tom, aby nově příchozí respektovali zákony a hodnoty hostitelské země.

Česká republika bývá často kritizovaná mezinárodními institucemi či nevládními organizacemi, že diskriminuje Romy. Co si o tom myslíte? Opravdu diskriminujeme Romy?

Abych pravdu řekl, tak mě tyto instituce naštvaly. A hlavně Romové. Tuto záležitost jsme totiž řešili na posledním parlamentním shromáždění Rady Evropy. Tyto instituce a naši úžasní a milovaní Romové na nás udělali obrovský podraz. Naši Romové si v rámci posledního parlamentního shromáždění Rady Evropy vyjednali na půdě této instituce výstavu na téma diskriminace Romů ve vzdělání v České republice. Ta výstava se konkrétně jmenovala Parodie vzdělávání Romů v České republice. To všechny členy stálé delegace z ČR, jak ze Senátu, tak i ze sněmovny, hodně nakrklo. Oficiálně jsme proti tomu protestovali a žádali jsme buď odstranění výstavy či její doplnění patřičnými informacemi.

Považujeme to totiž za hrubé poškozování České republiky na půdě Rady Evropy. Výstava nakonec byla tedy demontována, ale pouhé dvě hodiny před oficiálním zakončením zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy. Dojednali jsme ale, že pravděpodobně na podzim bude výstava, kde budeme prezentovat skutečnou situaci postavení Romů a zda jsou skutečně v České republice diskriminováni. Od příslušných institucí a od našich Romů to byla velká podpásovka – špinit Českou republiku a plivat na ni na půdě Rady Evropy poté, co se jim tady již desítky let se vším podbízíme.

Takže...

Rozhodně tu žádná diskriminace Romů není. Já jsem více než deset let působil v učňovském školství. Pracoval jsem s hochy a děvčaty, se kterými se dodnes setkávám a hlásí se ke mně a u nichž jsem pyšný, co dokázali a kam to dotáhli. Ale někam to dotáhli, protože sami chtěli. Byla tam i řada příslušníků romského etnika, ale i většinové společnosti, kteří na sobě pracovat nechtěli a neměli na to. Čili to vůbec není o tom, že bychom ve školství či kdekoli jinde diskriminovali Romy. Je to o tom, že někdo chce, někdo nechce, někdo na to má, někdo ne. Čili žádnou diskriminaci Romů nevidím.

Spíše bychom se naopak měli ptát, zda tím, jak jim vycházíme vstříc a jaké podmínky jim vytváříme a nic po nich nechceme, nediskriminujeme většinovou část společnosti, která je na tom mnohdy sociálně a ekonomicky hůře, ale nekřičí a snaží se své problémy řešit. U romské části společnosti až na pár výjimek nevidím snahu, aby řešila své problémy. To jsou jejich problémy, do kterých se dostali oni. A těží z toho, že my, politici, se bojíme změnit zákony tak, aby byli skutečně spravedlivé a těží z toho, že ti úředníci, kteří konkrétně rozhodují v těch místech, se jich přímo fyzicky bojí a raději jim vychází vstříc, než aby uplatňovali stejný metr, který uplatňují na většinovou část společnosti. To je skutečná diskriminace nás, ne Romů. A je to i naše zbabělost.

A nebylo by řešením omezit sociální dávky a vázat je více na nějakou provedenou práci? Znám případ, kdy Romka, která nepracuje a má tři děti, bere dvacet tisíc. A když máte třeba manžele, kteří pracují za minimální mzdu, tedy za osm tisíc, tak jsou na tom hůře. Čili mnohdy lidé, kteří pracují, jsou na tom hůře než ti, kteří nepracují.

Naprosto s vámi souhlasím. To jsou informace, které dennodenně kolují. Než propukly povodně, tak byl například celý český národ nucen sledovat, jak se romské rodině narodí paterčata. Určitě celá řada našich rodin s více dětmi skřípe zuby, že takové bonusy jako tato romská rodina nedostala. To ale není medializováno. Podívejme se na další příklad diskriminace naruby. Ivan Demeter srazil kvůli cigaretě pěstí k zemi člověka a zabil ho. Dostal dva roky. Jaromír Šebesta, který zabil zloděje šrotu kuší, jde sedět na deset let. Čili soudy rozdílně posuzují romské a neromské delikventy. Pokud je někdo diskriminován, tak je to většinová společnost.

Pokud jde o ty sociální dávky?

Problém zneužívání sociálních dávek je ve dvou oblastech. První je příspěvek na bydlení, který Romové, ale nejenom oni, zneužívají. Do příspěvku na bydlení se započítávají pouze osoby, které jsou trvale hlášeny na tom bydlišti. To znamená, je-li tam nějaká osoba, která je výdělečně činná, ta se přihlásí jinam a příjem této osoby není započítáván do té žádosti příspěvku na bydlení. Čili se cíleně dělá, že ti, co mají nějaký příjem, tam hlášeni nejsou a jsou tam hlášeni ti, co příjem nemají a pobírají celkem zajímavé příspěvky na bydlení. Funguje v tom také to, že ti, kteří nabízejí k pronájmu tyto byty, si z toho dělají dobré bydlo. Je naše neschopnost a zbabělost – politiků a úředníků, že to nedokážeme ošetřit. Nelze vyloučit, že část toho příspěvku, který jde pronajímateli, jde tomu, kdo si byt pronajímá a takhle si ten příspěvek rozdělí.

A druhou oblastí je zneužívání příspěvků na pěstounskou péči. V případě romské minority je běžné, že děvčata tam rodí ve čtrnácti, patnácti či šestnácti letech. Je to taková fabrika na děti. Těch dětí se pak zřeknou. Ty děti si vezmou na sebe jiní členové rodiny a začnou pobírat velice tučné příspěvky na pěstounskou péči. A s tím se dá krásně vyžít, aniž by kdokoli chodil do práce. Měli bychom to tedy spravedlivě vyřešit, padni komu padni bez ohledu na to, zda je někdo, či není Rom. Necháváme se zatlačovat do kouta, abychom měli klid. Většinové společnosti ale jednou může dojít trpělivost.

Není to o tom, že se lidé bojí ozvat, aby nebyli obviněni z rasismu?

Jak jsem již uvedl na příkladech, odsoudit Roma je těžší než odsoudit Neroma. Soudy v tom měří jiným metrem. Když něco provede Rom Neromovi, tak málokdy je to interpretováno jako rasismus. Když udělá něco Nerom Romovi, tak je často policií, soudy či nevládními organizacemi přidáván rasistický podtext. To je ta pravá diskriminace. Rozhodně ale ne diskriminace Romů.

Není hrozba, že pokud stát nebude vykonávat své funkce a nebude měřit všem stejně, lidé vezmou zákon do svých rukou?

Vezměte si Šluknovsko, Nový Bor či Duchcov. To jsou jenom jiskry. Ale i jiskry mohou způsobit velký požár. Dlouhodobě neřešený problém – pokud nějak řešený, tak je pocit ve společnosti, že je řešen nespravedlivě – tak skutečně může vyvolat obtížně hasitelný požár, na který doplatíme všichni. Leckdy strkáme hlavu do písku a bojíme se říct, co bychom říci měli, a udělat, co bychom měli udělat.

S problematikou menšin souvisí i otázka imigrace. Neměli bychom být na pozoru před masovou imigrací a vzít si poučení z problémů, které zažívá Francie, Švédsko, de facto celá západní Evropa, kdy jsou ve velkých městech imigrantské zóny, kam se původní obyvatel bojí vstoupit a imigranti tam zapalují auta?

Na pozoru bychom měli před spoustou věcí. Hlavně sami před sebou (smích). Že problémy mezi domácím obyvatelstvem a imigranty v některých zemích Evropy gradují, je pravda. Já nejsem apriorně zastáncem toho, že by neměla být žádná imigrace. Ostatně i řada Čechů emigrovala z různých důvodů do ciziny. Ale do Evropy přichází etnika a národy vyznávající jiné kulturní a náboženské hodnoty a leckdy si tyto zvyky přenáší sem a úporně trvají na jejich prosazování i na úkor domácí populace. Já zastávám názor: „Chceš žít u nás a pracovat dle zákonů této země? Tak můžeš. Ale budeš respektovat naše pravidla a nebudeš nám vnucovat svoje pravidla.“

Zatím u nás takové problémy s imigrací nejsou. U nás je velká komunita Vietnamců, která se integruje velice dobře. Jejich děti, kteří chodí do našich škol, často patří k těm nejlepším. Mají snahu splynout a asimilovat se v naší společnosti. Máme tu hodně Ukrajinců, kteří jsou rádi, že mají práci, a nesnaží se nám dělat nějaké problémy. Jestli budeme problémům s imigranty ušetřeni do budoucna, je otázka, protože některé problémy, které se nám zdají vzdálené, se snadno mohou přelít i k nám.

Zárodkem problémů je, když se velké množství imigrantů v cílové zemi soustředí na jednom místě, protože si tam logicky udržují svá pravidla a chovají se dle svých zvyklostí, které znají ze své domoviny, a méně respektují okolní prostředí. Ideální by bylo, kdyby došlo k jejich rozptýlení. Nevím, jestli to dělají ještě dnes, ale dobře to dělali Dánové, kdy nově příchozí imigrant dostal umístěnku, že půjde do té a té obce či místa. Bylo pro něj připraveno určité zázemí. Velice si hlídali, aby nedocházelo k vytváření uzavřených komunit a ghett. Když je ten člověk obklopen většinovou společností, tak se většinou dobře a rychle asimiluje. Problémem je, pokud se uzavřou do sebe ve své komunitě.

Není problémem ale politika multikulturalismu a pozitivní diskriminace, která říká, že si mají zachovat své zvyky, a to pak brání integraci? Že se jim potom vyplatí hrát si na ublíženou menšinu?

Nikdo jim jejich identitu nebere. Ale základ je, že když chci žít v jiné zemi, musím respektovat zákony té země a musím znát jazyk této země. Pokud někdo tyto dva základní požadavky neakceptuje, nemá zde co pohledávat. Tak si musí najít jinou zemi, kde to po něm nebude nikdo chtít, nebo se vrátit domů. Jak si nastaví život své rodiny a své hodnoty, to je jejich věc.

Když hovoříte o zákonech, tak je ale otázka, zdali když jich bude více, nebudou chtít zákony země, do které přišli, měnit ke svému obrazu. Například v Belgii či Nizozemí je půlka novorozenců muslimové...

To je pak otázka získání občanství a politických práv. Nedávno jsem byl na pracovní cestě na Ukrajině. Tam řeší otázku návratu Krymských Tatarů, asi tři sta tisíc osob. Ty odsunul Stalin. To už je velké téma, protože tři sta tisíc lidí je poměrně velká síla. Samozřejmě se řeší, kdo z nich a za jakých podmínek dostane zpět občanství, a tím pádem se bude moci zapojit do veřejného života, volit a být volen a jakým způsobem to může ovlivnit rozhodování politických orgánů na Ukrajině. Máte pravdu v tom, že v okamžiku, kdy přijde velká skupina obyvatel z jiných zemí a získá v rámci občanství i volební právo, mohou ovlivnit směřování té země. Je to zase o tom, že země, která přijímá imigranty, by měla učinit taková opatření, kdy nedochází k výrazné kumulaci. Když se to naředí, tak to může být obohacení. Jiná kultura, jiné hodnoty mohou přinést jiný úhel pohledu. Ale nesmí to být velká skupina, která by převálcovala původní obyvatelstvo.

Parlamentní listy, 13.6.2013

 

Pozn.: Senátor Miroslav Krejča pochází z Písku, byl zvolen v roce 2008 do Senátu v obvodu č. 12 - Strakonice za ČSSD (dnes bezpartijní). Pan senátor dlouhodobě podporuje vlastenecky orientované akce, některé mj.  spolupořádané i Svorností viz

Výstava "Někomu život, někomu smrt", Písecko

Setkání se slavnou historií, Sudoměř

Oslavy osvobození Písecka

Zobrazit více…

Zobrazit více…

Muzeum Kouřimska v Kouřimi pořádá ve dnech 31. května – 31. října 2013 výstavu na téma  "SLOVANÉ V BAVORSKU - mezi Řeznem a Rauher Kulmem" aneb Archeologické nálezy k dějinám slovanského osídlení severovýchodního Bavorska

Víte, že se staří Slované usídlili v Bavorsku? A kdy? Že pohřbívali své mrtvé v blízkosti tehdejší bavorské metropole Řezna? Jaké zbraně používali? A za koho a proti komu s nimi bojovali? Čím se zdobily jejich ženy? Zda zůstali pohany? A co měli společného s oblastí Čech a Kouřimska? A co to je Rauher Kulm? A kdy vlastně mizí jejich poslední stopy?Více než dvě stě exponátů ze sbírek Historického muzea v Řezně Vám vypoví svůj podivuhodný a zapomenutý příběh, příběh našich společných předků.

Výstava byla uspořádána městem Neustadt am Kulm ve spolupráci s Museen der Stadt Regensburg a Regionálním muzeem v Kolíně. Slavností zahájení výstavy se koná 31. května 2013 v 16.00 hodin za účasti autorů Dr. Hanse Losert a Dr. Andrease Boos.

Toto téma není v naší zemi příliš známo, jako inspiraci Vám doporučujeme jeden náš starší článek týkající se právě bavorských Slovanů „Sclavi istius patrie“ aneb bavorští Slované

Otevírací doba
červen, červenec, srpen: úterý–neděle: 10.00–18.00
září: úterý–neděle: 10.00–17.00
říjen: pátek–neděle: 10.00–17.00

Vstupné: 30 Kč, snížené 15 Kč, rodinné 60 Kč

Kontakt: Regionální muzeum v Kolíně, Tel.: 321 722 988, 
info@muzeumkolin.cz, www.muzeumkourimska.cz

Zobrazit více…

Třetí květnová neděle je už po několik desetiletí, uplynulých od války, datem konání Terezínské tryzny. Díky spolupráci s píseckým Českým svazem bojovníků za svobodu, Klubem vojenských důchodců a jinými organizacemi, jako jsou např. Vlastenci.cz se vydali někteří členové jihočeské a středočeské Svornosti s několika svými známými na cestu dvěma zájezdovými autobusy z Písku přes Prahu až k památníku.

V neděli 19. 5. 2013 bylo počasí více než vlídné, a snad možná proto se u příležitosti piety sešlo na desátou dopoledne mnoho tisíc zájemců všech věkových generací. V programu do dvanácté hodiny byl nástup čestné stráže, kladení věnců, projev hlavy republiky, projevy a motlitby křesťanské i židovské z úst rabína Karla Sidona. Zazněla samozřejmě také česká hymna, při které povstali staří i mladí.

Po samotném programu se velká část účastníků tryzny vydala na prohlídku areálu habsburské vojenské pevnosti, tedy pozdějšího koncentračního tábora, fungujícího v letech 1940-45. Jakožto organizovaná skupina jsme měli po sjednané předchozí domluvě možnost bezplatné exkurze pod vedením průvodce. Jeho poutavému a perfektnímu projevu, který trval přes hodinu, patří za naší skupinku velký dík, byť téma výkladu rozhodně příjemné nebylo. Po celé prohlídce zbyla zhruba ještě půlhodinka času do odjezdu obou autobusů zpět. Bylo to poměrně málo na to, abychom všichni stihli plně využít další možnosti prohlídky, jakými bylo např. muzeum ghetta nebo promítací kinosál s dokumentem o pohnuté historii areálu. O druhé hodině po poledni jsme opět nastoupili do autobusů a stejnou cestou se vydali zpět do Písku s výstupní mezizastávkou v Praze.

Poděkování závěrem patří organizátorům akce, Českému svazu bojovníků za svobodu.

-md-

Zobrazit více…

Zobrazit více…

Zobrazit více…

Začátkem roku 1882 vyzvala mateřská jednota pražská všechny tehdejší sokolské jednoty, aby společně oslavily 20. výročí založení Sokola. Dne 16. června 1882 jsou již vítáni první účastníci sletu a hned následujícího dne je provedena finální zkouška jednotlivých sletových skladeb. Večer téhož dne proběhlo slavnostní představení v Novém (Národním) divadle, kde herec Vojtěch Slukov přednesl pozdravnou báseň od Svatopluka Čecha.

V neděli 18. června 1882 ohromil Prahu průvod 1 600 krojovaných Sokolů ze 76 jednot s 57 prapory. Nechyběli ani hosté z Polska a Ameriky. Celý průvod doprovázela Kmochova hudba z Kolína a vyvrcholení celé akce proběhlo na Střeleckém ostrově. Zde cvičilo pod vedení dr. Miroslava Tyrše na 720 sokolů oblečených do jednotných úborů. Cvičenci se neřídili hudbou, jak tomu bylo u pozdějších sletů, ale údery tyče do ozvučné desky. Předvedeno bylo 10 sletových skladeb, a to jak prostných, tak i cvičení na nářadí. Celkově se představilo na 40 družstev a přehlídce přihlíželo 3000 diváků. Závěr dne byl obohacen předáním stříbrného věnce dr. Miroslavu Tyršovi a velkolepým ohňostrojem. Celé akce dala základ pozdější tradici všesokolských sletů, nádherných manifestací sokolstva. Podpořila také sebevědomí českého národa.

Autor: Vašek

Zdroje: sokolmachal.cz , www.cesky-dialog.net

Zobrazit více…

Hlavní síly III. křížové výpravy proti husitským Čechám, byly rozdrceny v krvavé bitvě u Ústí nad Labem.
Německý a katolický sever Čech tvořil nástupní prostor pro několik vpádů a husitské síly se již dříve pokoušely v oblasti získat převahu - klíčem bylo katolické Ústí nad Labem. Různé husitské jednotky a polní obce, které v oblasti operovaly již dříve, se koncem května 1426 spojily pod vedením Prokopa Holého a oblehly město.

Mezitím se Kateřina Míšeňská, manželka saského vévody Fridricha, chopila organizace tažení a zverbovala žoldnéře ze Saska, Durynska, Míšeňska i Lužice. Na naší straně se spojili bojovníci několika polních obcí, kromě táborského a sirotčího svazu se připojily i jednotky Pražanů v čele se Zikmundem Korybutovičem, kandidátem na český trůn.

Křižáci se shromáždili ve Freibergu a pod vedením Bosa z Fictumu překročili 11. června ve třech směrech Krušné hory. Jeden proud směřoval k Mostu, druhý překročil hranice u Oseka a třetí směřoval přes Krupku k Teplicím. Záměrem vůdce křižáků byla náhlý přepad našich vojsk, místo boji se však část jednotek věnovala plenění Teplic a naši bojovníci měli čas se na střetnutí připravit.

Různá líčení událostí předcházející bitvě se liší podle provenience. Podle Starých letopisů českých se Češi se Sasy chtěli dohodnout na způsobu vedení boje, braní zajatců a na čase bitvy. Husité údajně chtěli světit neděli jako den Páně a bitvu odložit, křižáci tento návrh odmítli se slovy, že husité jsou stejně pohani.

Husité zaujali pozici s dvojitou linií vozové hradby na výšině zvané Běhání mezi vesnicemi Hrbovicemi, Tuchomyšlí a Trmicemi. Křižáci v předvečer bitvy zaujali postavení u Chabařovic. Následující den se rozhořela jedna z nejkrvavějších bitev husitských válek.

Němci zaútočili v parném vedru (oproti tehdy běžné praxi) pěchotou, a podle jedné z legend se jim údajně i podařilo převrhnout první linii vozby, tato varianta se však jeví jako spíše nepravděpodobná. Pravděpodobnější bude, že útok křižáků zastavila soustředěná palba, která vnesla do řad protivníka zmatek a ten se dal na bezhlavý útěk. „Běží! Němci běží!“ neslo se dle legend nad bitevním polem. Pronásledovatelům se podařilo část intervenčních armád obklíčit. Husité nešanovali nikoho, nebrali zajatce, oko za oko, zub za zub, krev za krev. Autor Křížovnického rukopisu událost líčí takto: „A ten potok, kterýž skrze Ústie teče, veškeren hustě od velikého zmordování lidí i koní krvavý bieše.“ Ztráty útočníků se líčily do desítek tisíc, skutečností je, že zahynulo zřejmě kolem 4 tisíc křižáku včetně 14 hrabat a baronů. Husité měli oproti tomu ztráty minimální, zmíněno je pouhých 16 mužů.

Po masakru se zbytky křižáků kvapem rozutekly, včetně posádky Ústí nad Labem, které předtím několik týdnů vzdorovalo a to včetně části obyvatelstva, zejména Němců. Město samotné bylo vypáleno, o čemž svědčí i archeologické nálezy a nová parcelace. Vládcem města se stala Jakoubek z Vřesovic a obyvatelstvo bylo doplněno novými usedlíky.

Vítězství u Ústí se odrazilo i v písních:

Sluší Čechům vzpomínati,
Že jim dal Pán Bůh u Oustí
Vítězství nad nepřáteli,
Když pro svou víru boj vedli.

A to léta tisícího
Čtyřstého šestmecítmého
Po svatém Vítě v neděli
Němci před Čechy běželi.

Mnozí jsou na to hleděli,
Čechům pomoci nechtěli,
Neb by to rádi viděli,
By Čechové trpěli.

Ale my Bohu děkujeme,
Jemu čest, chválu vzdávejme,
Že nám ráčil pomoc dáti,
Němce ven z země vyhnati.

Autor: Ing. Jan Šneberk

Zdroje: Petr Hora: Toulky českou minulostí 2, Baronet 1995, www.janniv.estranky.cz, www.rozhlas.cz, www.husitstvi.cz, www.sedmicka.cz, www.hrady.cz, www.libri.cz.

Zobrazit více…

V Praze se sešel generální sněm za účasti zástupců českých, moravských, slezských a lužických stavů, který kromě politických otázek řešil i otázku jazykovou. V politické rovině šlo o vytvoření konfederace stavů všech zemí Koruny české a o některé další s tím související ustanovení, jako např. vytvoření krajských sjezdů a obnovení smluv s některými evropskými panovníky. Všechny tyto návrhy nakonec nebyly přijaty, dílem díky působení emisarů císaře Matyáše a dílem kvůli rozporům mezi stavy samotnými.

Druhým, daleko významnějším rozhodnutím, bylo schválení artikulů „O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho“, někdy označovaného jako jazykový zákon z roku 1615, který si kladl za cíl zejména ochranu češtiny jako státního jazyka. Tyto artikuly byly skutečně aktivní obranou, rozsáhle a podrobně rozpracovanou, českého jazyka. Tento zákon byl reakcí na rostoucí počty cizinců, zejména Němců, kteří se za vlády Rudolfa II. usazovali v Čechách bez nejmenší znalosti domácího jazyka. Stanovil několik zásadních bodů:

1. každý nový osídlenec musel dát své děti učit česky,
2. osoba znalá češtiny měla přednostní právo dědické na nemovitosti,
3. u soudů byla určena jako jednací řeč čeština,
4. kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země,
5. bez znalosti češtiny nemohl šlechtic dostat tzv. inkolát (právo obyvatelské).

Sněm např. rozkázal, aby „v těch farách, kostelích a školách, kde se před deseti lety slovo Boží kázalo česky a děti se v témž jazyku vyučovaly, ne­byli trpěni jiní faráři a správcové škol, než pouze Češi“. Bohužel nebyl tento jazykový zákon uveden plně do praxe.

Po porážce stavovského povstání a vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 se jazyková situace začala zhoršovat. Němčina byla připuštěna jako druhý jednací jazyk vedle češtiny, protože „ná­sledkem převratů ve vlastnictví zemských statků za posledních dob vstoupilo do stavu panského a rytířského mnoho cizinců neznalých jazyka českého“, prakticky však začala domácí jazyk vytěsňovat z veřejného života.

Jazykový zákon z roku 1615 byl zdrojem a inspirací pro další generace, zejména v období našeho národního obrození.

Autor: Patrik Eliáš

Zdroje: www.libri.cz; Kolektiv autorů: Kronika českých zemí, Fortuna print 2003; Alois Hlavinka: Bludy a lži v dějinách, Brno 1908

Zobrazit více…

Rok 1848 byl pro Evropu bouřlivý. Itálii, Francii, Německo, rakouskou monarchii a řadu dalších zemí zachvátila revoluce. Neminula ani Čechy. Krvavý svatodušní týden v polovině června 1848 znamenal jeden ze základních mezníků a přelomových zvratů v průběhu revolučního roku 1848–1849.

Česká liberální politická reprezentace dosáhla od března 1848 postupně celé řady politických úspěchů. Druhý kabinetní list („Česká charta“) z 8. dubna 1848 otevíral cestu k naplnění celé řady českých politických požadavků. Chystalo se svolání českého zemského sněmu a konstruktivní čeští politikové v čele s Františkem Palackým hodlali na jeho půdě prosadit řadu státoprávních požadavků. Od 2. června navíc v Praze probíhal Slovanský sjezd, jehož cílem mělo být nalezení společných programových bodů s ostatními slovanskými národy v duchu austroslavistického programu. Během prvních červnových týdnů v Praze postupně narůstalo napětí. Vyvolávala je především radikální nálada demokraticky smýšlejícího pražského studentstva a narůstající okázalé demonstrace moci a síly ze strany zemského vojenského velitele, generála a pozdějšího maršála, Alfreda knížete von Windischgrätze (1787–1862). Pompézní vojenskou přehlídku, kterou uspořádal 7. června 1848 před karlínskou Invalidovnou, snad ani nešlo pochopit jinak než jako záměrnou provokaci. Windischgrätzovi se ani v nejmenším nezamlouvala rokování delegátů pražského Slovanského sjezdu a s ještě mnohem větší nelibostí sledoval činnost revolučně demokraticky smýšlejícího pražského studentstva. 8. června 1848 nechal proto na Vyšehradě a na Petříně rozestavět děla. Praha se stávala pomyslným sudem střelného prachu a jen jiskra chyběla k tomu, aby zažehla nepokoje.

Na 12. června připadalo v roce 1848 svatodušní pondělí. Byla svolána na Koňský trh (dnešní Václavské náměstí) velká sbratřovací mše. Konala se v dopoledních hodinách a přišli na ni i mnozí z delegátů stále ještě probíhajícího Slovanského sjezdu. Obřad celebroval vlastenecky založený kněz Jan Arnold (1785–1872) a účastnilo se ho asi 2000 osob. To, co po obřadu následovalo, však zcela překrylo dosavadní sváteční atmosféru. Zradikalizovaný dav pobízený především zfanatizovanou studentskou mládeží se vydal k sídlu zemského vojenského velitelství v Celetné ulici, kde se také nacházel služební byt generála Windischgrätze. Demonstranté chtěli pod jeho okny uspořádat tehdy obvyklou protestní akci – kočičinu, při které byla kritizovaná osobnost tupena a zesměšňována nespokojeným davem. Lidová „zábava“ se však poněkud zvrhla a přerostla v násilí. Zástupy demonstrantů se dostaly do prvních střetů s pravidelným vojskem. Kněžna Eleonora Windischgrätzová, rozená ze Schwarzenberga, manželka zemského vojenského velitele, která sledovala nepokoje z okna svého bytu v Celetné ulici, se asi kolem půl páté odpoledne stala jednou z prvních obětí revolučního násilí v Praze. Kulka z pistole, kterou vystřelil neznámý výtržník, ji zasáhla do hlavy a na místě ji zabila. Výtržnosti se začaly šířit i v okolních ulicích a brzy začaly vznikat první barikády.

V neděli 18. června 1848 byl nad Prahou a okolím v šíři dvou vídeňských mil (asi 15 km) vyhlášen stav obležení. Začalo zatýkání a stíhání provinilců, které dostala na starost vyšetřovací komise v čele s hrabětem Franzem Khevenhüllerem-Metschem (1783–1867). Stanné právo trvalo do 20. července. Bilance povstání činila 43 mrtvých a 63 zraněných na straně povstalců

Připravil Zdeněk Padovec

Zdroje: Rádio Praha, Akademický bulletin

Zobrazit více…

Dne 27. května 1942 provedli členové skupiny Anthropoid atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha (více o této akci zde), který na následky toho útoku zemřel 4. června. Jeho smrt však nezůstala nepotrestána.

Nacisté se snažili zjistit, kdo byl zodpovědný za atentát a kde se tito lidé skrývají. Přestože probíhaly razie, výslechy a mučení, stále se nedařilo atentátníky najít. Na základě udání měli nacisté podezření, že v Lidicích, malé vesnici nedaleko Kladna, jsou lidé, kteří pomáhali ukrývajícím se pachatelům. Přestože se toto podezření nakonec ukázalo jako liché, nacisté se rozhodli provést výstražnou akci – obec Lidice úplně vyhladit.

9. června večer obklíčily obec, ve které žilo kolem 500 obyvatel, dvě roty německé ochranné policie a wehrmachtu. Rodiny byly rozděleny: ženy a děti byly shromážděny, později odvezeny do Kladna. O tři dny později pak byly ženy převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück a jejich děti poslány na převýchovu. Lidičtí muži ve věku mezi 15 a 84 lety byli také nejdříve shromážděni a 10. června od ranních hodin probíhala jejich poprava. V průběhu probíhajících poprav začali Němci také zapalovat domy a mezi tím vším hodovali na pivu a salámu s chlebem.

Srovnání obce Lidice se zemí pokračovalo až do 1. července 1942. Nacisté mimo jiné také zničili hřbitov, včetně vyplnenění hrobek a hrobů. Na své dílo byli náležitě pyšní. Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Zdroje: leták Národního památníku hrdinů Heydrichiády, www.wikipedie.cz, www.rozhlas.cz

Zobrazit více…

Lékař Ján Jesenský–Jessenius provedl 8. června 1600 první veřejnou anatomickou pitvu lidského těla, a to na odsouzeném oběšenci. Tato pitva byla provedena v Rejčkových kolejích v Praze a byla doprovázena přednáškou, která později vyšla i v tiskové podobě. Odborná veřejnost to přijala kladně a se zájmem, laická však odsuzovala. V letech 1604 – 1605 provedl ještě řadu pitev pro studenty jako součást výuky.

Ján Jesenský se narodil 27. prosince 1566 ve Vratislavi ve Slezsku. Ve Vratislavi dostudoval Alžbětino gymnázium, jeho další studijní kroky vedly do Wittenbergu v Lipsku, kde studoval medicínu a filozofii. Medicínu ještě studoval na proslulé fakultě v italské Padově. Roku 1591 získal doktorát z medicíny za tezi „O onemocnění žluči“ a filozofie „O nároku lidu na odpor proti tyranům“, ale jako nekatolík tyto tituly nezískal v Padově, nýbrž v Praze. Po studiích nějaký čas pracoval jako lékař v rodné Vratislavi, ale později se stal dvorním lékařem v Drážďanech. V roce 1594 získal profesuru z chirurgie a anatomie ve Wittenbergu, kde se později stal děkanem, později i rektorem. Nakonec se i s manželkou usídlil v přitažlivější Praze v Loudově koleji.

Konec života pro Jána Jesenského nebyl nejlepší. Po potlačení stavovského povstání v Praze byl obviněn z urážky majestátu a popraven stětím 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

V dnešní době je po Janu Jesseniovi pojmenován i mezistátní vlak Hamburk-Budapešť.

Připravil Jiří Řehák

Zdroje: www.libri.cz, www.wikipedia.cz, www.ireferaty.lidovky.cz.

Zobrazit více…