Předpokládám, že většina občanů naší vlasti zaznamenala kauzu kolem švýcarského vyšetřování privatizace Mostecké uhelné společnosti a následné výzvy Švýcarů, aby se příslušné české orgány přihlásily k 12 miliardám, které jsou v současné době zadržené na švýcarských účtech.
30. října 2011 v pořadu Otázky Václava Moravce vystupoval mimo jiné Miroslav Kalousek (ministr financí za TOP09), který se vyjádřil v tom smyslu, že ministerstvu financí ČR výše zmíněných 12 miliard korun nechybí, tudíž se o ně nebude hlásit s odvoláním na jakési "správné" právní úkony. Přiznám se, že toto vystoupení mě velice nepříjemně šokovalo - pan Kalousek se vždy prohlašoval za "dobrého hospodáře", který musí dělat nepopulární reformy, abychom neskončili jako Řekové. Zvyšování daní, snižování výdajů v sociální oblasti obhajuje jako nutné a systémové kroky. Proto nechápu, proč a z jakých důvodů byl tak laxní v případě možnosti získat 12 miliard korun! Takhle si skutečně dobrý hospodář nepočíná...
Nicméně o pár týdnů později se ministerstvo financí pod tlakem médií a veřejnosti "rozhoupalo" a požádalo Švýcary o možnost připojit k trestnímu řízení - bohužel už příliš pozdě. Takže nyní je více než jisté, že 12 miliard naše země zpět nedostane - hovoří se nyní o maximálně 5 miliardách a to jen v případě, pokud uspějeme s civilní žalobou.
Na základě těchto skutečnosti jsem se rozhodl podat trestní oznámení na Miroslava Kalouska z důvodu podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Trestní oznámení jsem podal písemně na konci listopadu roku 2011 u Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které jej následně předalo Městskému státnímu zastupitelství v Praze a to nakonec Vrchnímu státní zastupitelství v Praze. Příjemným překvapením pak byla zpráva z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, které na základě tohoto trestního oznámení zahájilo prověřování.
Věřím, že mi vyšetřování dá za pravdu a dojde k obvinění pana Kalouska, který na jedné straně bezostyšně tahá peníze z kapes daňových poplatníků a na druhé straně, z nepochopitelných důvodů, ignoruje nezanedbatelnou částku. Jistě nejsem jediný, kdo zaznamenal ve společnosti varovné signály o napjatých sociálních a společenských vztazích, které vycházejí i z velice nedobrých politických poměrů a proto svou aktivitu považuji za jistý druh prevence a byl bych rád, kdybych byl inspirací pro další spravedlivě rozlobené občany, aby nepravosti řešili, protože pokud je budeme ignorovat, tak pomyslný pohár trpělivosti přeteče a dočkáme se rozsáhlých nepokojů. A z minulosti je jasné, že hněv iracionálně jednajících mas se zaměřuje na ty nejslabší z nás...

David Kohut

„Vláda, která zklame, zpronevěří se mravnímu citu lidu, je vláda ztracená.“ To napsal před více než stoletím zakladatel dynastie Fordů, Henry. V jeho době ještě mravní přikázání platila. Pojetí hodnot a normy vytvářeli kazatelé a osobnosti svým příkladem. Evropská civilisace ještě nebyla utržená ze řetězu, evropský člověk dosud nepodlehl iluzi neomezených možností. Společenství mělo ještě ve své paměti a zvycích povědomí božích a morálních zákonů.

Když vládci překročili hranici a jednali proti božím a mravním zákonům, lid to byl ještě schopen vycítit a poznat. V té době však již rostlo v evropském duchu semeno zkázy, které infikovalo miliony duší jednotlivců vyrostlých v evropském civilisačním prostředí. Víra v lidské schopnosti a sílu „rozumu“ zatlačovala do pozadí „víru – obavu“ z Božího oka, toho oka, které na nás hledí shůry, sleduje naše činy a u „posledního soudu“ bude naše počínání soudit a vážit. Může nás shledat lehkými.

Francouzská revoluce byla prvním velkým projevem krize Evropského ducha. Cestu k ní vyhloubil kardinál Richelieu povýšením zájmu státu nad universální hodnoty – účel světil prostředky. Vymožeností revoluce byla „listina práv občana“. Listina měla nahradit universální povědomí, že všichni jsme lidé, máme žít a jednat tak, abychom neubližovali a nepoškozovali své lidské druhy. Universální „vědomí“ soucítění garantované Božím okem nahradila formální Listina práv člověka. Dodržování předpisů Listiny měla kontrolovat a garantovat vrtkavá lidská mysl. Boží oko bylo nahrazeno nespolehlivým a neudržitelným výtvorem lidských myslí – lidskými institucemi. Ač zpětná vazba Božího oka nikdy nefungovala dokonale, po excesech lidského zlotření a zběsilosti bylo možno se vracet a dovolávat Božího trestu. Čas ukázal, že dovolávat se lidské soudnosti či ideálního fungování lidských institucí je neúčinné a marné.

Osvobozená lidská mysl „svobodu v blbosti“ dále rozvíjela. Tak se ke slovu dostávají hlasatelé nacionálních a jiných totalitárních teorií a je jim dopřáno sluchu – přichází doba socialismu, fašismu, nacismu a komunismu. Výsledkem svobody ducha, práva občana hlásat a činit cokoli, co mu hnutí zmatené mysli přinese na „rozum“ (vždyť je přece svéprávný tvor!) byla první světová válka. Válka, která vyšla z půdy původně universální křesťanské civilisace. Ta před dvěma tisící lety otevřela lidskému tvoru cestu ke svobodě a uvolnila svobodu myšlení v celoplanetárním rozměru. Nedokázala však samu sebe a ničivou sílu lidského rozumu udržet na uzdě. Bez korekce Božím okem nebylo v lidských silách „zblbnutí elit“ a zmámení stamilionů individuálních „rozumů“ zabránit.

Následkem velkolepého vraždění války s miliony mrtvých byla inovace technologie zblbnutí a mechanismů vraždění. To vše opět vymyslel lidský „rozum“. Plodem zblbnutí válkou, čili fatální eroze důvěry v osvědčené postupy, bylo i vybudování ruského komunistického totalitního státu, následované totalitním státem nacistickým v Německu.

Osvícený rozum vytěsnil z našeho světa přísné a starostlivé Boží oko. Mechanické síly lidské „tvořivosti“ nepotřebovaly korekční vliv hledající míru – směřující lidské konání k uměřenosti. Původci takového uměřeného způsobu myšlení byli nahnáni do věznic a koncentračních táborů. Zůstali lidé podajní, užiteční idioti, mechanismy a technologie. Totalitní státy samovolně, z logiky svého ustrojení, směřovaly k mechanickému řešení – k válce. Druhá světová válka byla vyvrcholením „tvořivosti“ sil uvolněných lidským rozumem. Její hrůzy s dalšími miliony mrtvých, zničením hospodářských struktur zemí, kterými prošla, vyčerpáním materiálních zdrojů, poničením kulturní infrastruktury... tím vším tyto hrůzy naznačovaly, že se někde hluboko v našem pojetí života a civilisace stala chyba. Přesto to však nestačilo, aby si toho bylo schopno uvědomit nějaké podstatnější množství lidí.

Poražena, odsouzena a zakázána byla „evropská“ forma totalitarismu – nacismus. Byla to varianta, která ještě měla evropské rysy: svou zlotřilost a zrůdnost otevřeně vyřvávala do světa. Byla průhledná a předvídatelná. Ruská – sovětská totalita byla vítězem války. Totalitní ideologie a stát, který byl ve svém útoku na základní principy civilisovaného a svobodného lidského bytí ještě důslednější a dokonalejší, než nacisté. Kormidelníci sovětské totality podle svého momentálního zájmu a záměru něco jiného říkali a jiné konali. Používali evropských pojmů, jejich obsah byl ale podle potřeb jiný či rovnou zcela opačný. Tato totalita šla na samý kořen civilisovaného soužití – ničila společnost opravdu totálně.

Druhá světová válka znamenala rozšíření sovětského totalitního státu do samého středu evropského kontinentu. Naše země byla přičleněna do sféry vlivu této zločinné ideologie. Hrůzy války, kterými evropský svět prošel, měly na ducha západní části evropského civilisačního prostoru velmi neblahý liv. Jako by běsi, které osvícený rozum uvolnil, uhranuly svým řáděním kritického ducha evropského myšlení. Zůstalo jen zděšení a mantra „již nikdy nic takového“. Snad jen Carl Jaspers posoudil svojí „Otázkou viny“ vinu Němců. Náplní a hybným momentem politiky, hospodářství a kultury se však napříště staly pohodlí, blahobyt a ukojení smyslů. Nemůže být lepšího dokladu rozkladu evropského ducha, než výsledek hlasování Evropského parlamentu, ve kterém poslanci odmítli, aby v základním dokumentu EU, preambuli ústavní smlouvy, byla zmínka o křesťanských kořenech Evropy.

Naše země se stala integrální součástí totalitní říše sovětského tábora „míru a socialismu“ a půl století probíhala „transplantace“ jejich hodnot do našich myslí. Život v prostředí jejich hodnot a jejich institucí nás poznamenal všechny. V tom prostředí proběhl celý můj život od doby, kdy jsem začal brát rozum. Byl jsem svědkem změn lidí i jejich hodnot. Žil jsem pararelní život a viděl, jak pojmy ztrácely svůj obsah. V konečném důsledku jsem pozoroval, jak se lidé, které jsem znal desítky let, stávali někým jiným.

Na konci osmdesátých let bylo naše myšlení zralé komunismem. Na společenském vrcholu, ve funkcích byli lidé, které duch hodnot nastavených komunistickou technologií přímo prostoupil. Do svých postavení se dostali díky pochopení a vnitřnímu zažití pojmů a hodnot, kterými se komunistická společnost řídila. Byli to lidé, kteří nastoupili svoji cestu ke kariérám po sovětské ivnasi a „normalisaci“. Přijali „normy“ a řídili se jimi: není pravda, není morálka, není spravedlnost, není odpovědnost. Totéž prostoupilo i společenství pracujícího plebsu.

Část vládnoucí „elity“ tábora míru a socialismu si „zdokonalování“ komunistické společnosti uvědomovala. Chápala, jak se působením komunistické praxe pracující plebs přizpůsoboval poměrům a přijímal komunistickou „morálku“, a vnímala, jak šlendrián prostoupil celou společností. Perestrojka východního bloku byla započatá v osmdesátých létech náčelníkem KGB Jurijem Andropovem a následovaná v našich poměrech na přelomu let osmdesátých a devadesátých „pravdou a láskou“. Šlo o jeden proces – proces „modernisace“ idejí. Mocenská nomenklatura ve zvláštních službách té obrovské říše si byla vědomá zásady vyslovené pruským generálem: „meč bez idejí je kusem železa“.

Formální heslo o „moci a právech proletariátu“, které ta tlupa parasitů měla ve svém štítě od roku 1917 a v jehož méně svoji říši vytvořila a udržovala, bylo po půl století vyčpělé a nevěrohodné. Proces přeměny – přestavby měl jediný úmysl a cíl: výměnu ústředního hesla na standardě, kterou nesli v čele svých pluků. Stejně jako téměř před stoletím si bez bázně a hany dali do štítu „boj za práva a moc proletariátu“ a pak stejný proletariát nemilosrdně hubili hladomory a palbou strojních pušek – tak byly smyslem současné perestrojky s pravdou a láskou „lidská práva a svobodné podnikání“.

Západní člověk nikdy nepochopil šíři schopností ruské duše a to, že jejím vůdcům „nic lidského není cizí“. Dokonale to vystihl ruský spisovatel Gercen, když popsal, jak car Mikuláš sympatisoval s Děkabristy, pak je dal popravit a na jejich hrobech plakal. Andropovovi molodci věděli, k jakému vyprázdnění evropských hodnot a ducha evropanů v průběhu dvacátého století došlo. Pochopili, že hodnoty, na kterých vyrostl úspěch evropské civilisace, dnes nejsou brány vážně, že evropané i jejich instituce na nich již netrvají. V mírové koexistenci udělali sovětští mírotvorci vše, co bylo v jejich silách, aby evropanům pomohli zbavit se toho břemene.

Kapitalismus a svobodná soutěž v evropském civilisačním prostředí podpořily rozvoj schopností, zvýšení materiální produkce a růst blahobytu nejširších vrstev. To platilo a fungovalo do té doby, dokud zpětnou vazbu proti zneužití vytvářela nepsaná a obecně uznávaná pravidla a morální zákony. Co dělá úpadek a ignorování těchto pravidel dnes, v čase „pravdy a lásky“, „svobodného trhu“ a „lidských práv“ – v dnešním postkomunismu – může cítit a vidět i slepý a méně svéprávný. Kormidelníci perestrojky věděli, že si ta moderní hesla mohou vepsat na své standardy bez obav. Plebs, který sami vychovali, ani matně netuší, co ty pojmy kdysi znamenaly. Aby se nevytvořily a nestaly „špatné příklady“, zajistili si neplatnost nových hesel „kontinuitou“.

Nezapomenu na první schůzi nové České národní rady začátkem července 1990 – to, co se kolem mne dělo, vypadalo jako pominutí smyslů. Všichni se měli rádi, jako by minulost a paměť nebyla. Nevěřícně jsem zíral. Těžko uvěřitelné panoptikum „demokratického parlamentu“ jsem pozoroval roky. Řečnilo se, hlasovalo a přitom bylo zřejmé, že základní režie je mimo zdi parlamentní budovy. Ani to nemohlo být jinak, vždyť stav, do kterého byl společenský duch zpracován půl stoletím komunismu, kdy nic nebylo doopravdy a bráno smrtelně vážně, tu velikou hru absurdního divadla umožnil rozehrát. Zejména v prvních letech jsem v parlamentních debatách apeloval na hledání pravdy – objektivní pravdy... a odpovědí mi byl posměch. Kdykoli jsem mimo parlamentní scénu na své partnery v diskusi apeloval, aby hledali pravdu, dostal jsem jedinou odpověď: „pravda není, každý má svou pravdu“. Stejnou odpověď jsem dostával jak od vysoce postavených „osobností“, tak od kunčoftů v hospodě. Odpověď nebyla nikdy jiná – ano, právě takto chápala okolní svět komunismem „dospělá“ společnost. Společenství lidí, které prošlo výcvikem bezduchosti a podvědomě akceptovalo, že tématem života nejsou ideály, ani pravda, ani její hledání, a které přijalo otrockou optiku, totiž že realitou světa jsou příkazy, zákazy, povolení a nařízení... právě tyto „vysoké ideály“ byly plně respektovány.

Pro kormidelníky nebyl problém zorganizovat velkolepé divadlo „porážky komunismu“ a vítězství „lidských práv“. Měl jsem příležitost „ideály“ komunistického tržního kapitalismu pochopit. Když jsem při projednávání Listiny základních práv a svobod na podzim 1990 ve sněmovně České národní rady vystoupil a řekl: „Nemůžeme si psát do základního zákona země vznosná prohlášení, když jsme nic neudělali pro to, aby zlo a zločin byly nekompromisně potrestány. Prázdnými a nevymahatelnými krásnými gesty jen dáváme na vědomí, že to není a nebude pravda. Ta krásná hesla budou jen zneužívána.“, tak mě „po zásluze“ napadl komunistický poslanec s tím, že jsem proti svobodě a lidským právům.

Vystoupení nejvyššího „idolu“ mravnosti, počestnosti a standardu lidských práv, presidenta Václava Havla, jsem opakovaně viděl a bezprostředně vnímal v Poslanecké sněmovně i v Rudolfinu. Viděl jsem režii a drobného človíčka, který hrál roli. Autentickou osobnost i poselství poznáte a vycítíte. Zasvěcená část auditoria se otevřeně smála a já se styděl – za toho člověka, který měl být mým presidentem.

Ve své venkovské zabedněnosti jsem odmítl vnímat svět jinak, než že jedna a jedna jsou dvě. Do podrobností jsem viděl „reformu“ či transformaci či privatisaci – jak tomu říkali – celého odvětví lesního hospodářství. Šlo o jeden velký neskutečný „tunel“, který popřel všechny objektivní zákonitosti odpovědného hospodaření s lesem. Oponoval jsem ve sněmovně, ve vládě a o problému jsem roky psal... neměl jsem šanci. Celých dvacet let jsem viděl machinace a hry kolem území Národního parku Šumava, jak ve jménu ideálů ochrany přírodních procesů bylo to jedinečné území ničeno. Jen proto, že organizátoři „pravdy a lásky“ měli s tím územím jiné úmysly. Malý brouček živící se lýkem smrkových stromů přišel ke své velkolepé roli jako slepý k houslím, ale hodil se. Špinavou práci vykonal komunismem odchovaný plebs: jedni si chtěli také kousek utrhnout a druzí již ani nevěděli, co přírodní procesy jsou, natož aby si uvědomovali jejich souvislosti s člověkem. I to jsou důsledky absence vědomí přítomnosti Božího oka.

Co jsem do podrobností viděl se odehrát na těchto dvou příkladech, to proběhlo ve všech odvětvích – na scéně celé naší země. Začali jsme tak, obecně to platí a dnes tak opravdu fakticky všichni fungujeme. Po půl stoletém tréninku komunismem a dvacetiletém výcviku v „pravdě a lásce“ jsme na tom daleko hůře, než lid v daleké irské zemi, kde panoval král Lávra s dlouhýma oslíma ušima. Bájný lid měl naději – když Lávra podlehl citům a ušetřil mladičkého holiče Kukulína, ten mučivé tajemství oslích uší svěřil staré vrbě. Kolíček dřeva starého stromu vložený do basy pak přes tento nástroj to hrozné tajemství vyzpíval do světa. Irský lid nebyl hluchý – slyšel, co basa hrála. V České zemi na pohled máme všichni oči, uši, nos i chuť, ale jaksi jsme ztratili schopnost vidět, slyšet, cítit i chutnat. Náš mozek, náš rozum je jaksi pokažený – není tu změť vjemů schopen přeložit do pravdivé zprávy.

Nedávný funus s lafetou mě urazil. Viděl jsem, slyšel jsem i cítil a rozum pokažený nemám. Obludné je, že i s tělesnou schránkou absurdního dramatika bylo sehráno poslední absurdní drama. Pompézním funusem naši rukovoditelé uzavírali formálně éru „pravdy a lásky“ a ověřovali si, že lid nic nepochopil. A skutečně: výchova i „revoluce“ byla úspěšná. Vítězové sametové revoluce tak mohou s plným úsilím a pod novými standardami a hesly pokračovat v budování „moderní“ euro-rusie. Česká gubernie má úkol trojského koně – už ani nám nic lidského není cizí.

Čestmír Hofhanzl, Třeštice 8. ledna 2012

Tak a konec! Bylo dost zimního vylehávání a cpaní se cukroví! Hurá na hory ! Slezská část Svornosti nezahálela a 7. ledna vyšla opět objevovat krásy Beskyd. Tentokrát jsme navštívili „kopeček“ blízký  našeho předposledního výletu - Lysé hory (1276 m n. m.). Vrchol s názvem Smrk. Název je stručný, jednoduchý a ostrý, jako cesta nahoru. Smrk (1323 m n. m.) je druhá nejvyšší hora Beskyd a leží v blízkosti obce Ostravice, odkud jsme se také po značené stezce vydali.

Cesta ze začátku vedla mírně stoupajícím, zasněženým terénem. Vše se změnilo na rozcestí „Pod Holubčankou“ kde se cesta rozdvojila. Oficiálně značená trasa vede po červené na bod : Smrk, sedlo a poté se stáčí na samý vrchol Smrku. Neoznačená cesta - „zkratka“ vede rovně přímo k vrcholu ( na mapě označená černě ). I zde by se dalo uplatnit hláška ze známého českého filmu : „ je to sice dále ale o to horší cesta.“ Na rozcestí pod Holubčankou se naše výprava rozdělila a vyzkoušeli jsme obě dvě trasy. Budu nyní mluvit za část skupiny která se vydala stezkou smrti. Terén neústavně stoupal a i když na rozcestníku byla dána vzdálenost 3 km, připadalo nám to spíše jako trojnásobek. Namrzlé kameny a sněhu popás, neúnavný ledový vítr  a všude přítomné ticho nasvědčovalo že jsme ztraceni – ztraceni někde v pustině na konci světa. Šli jsme s nadějí, že za každým horizontem bude již vrchol, místo toho jsme byli odměněni další řadou stromů, nabírajících čím dál větší stoupání. Když už jsme mysleli, že musíme být někde v Krkonoších a kolem nás byl už jenom zakrslé stromky mohutně zahaleny zmrzlým sněhem, uviděli jsme na horizontu dřevěné zábradlí, nebo aspoň to co po něm zbylo v tak nevlídném prostředí. Z posledních sil jsme se doslova vyplazili na vrchol. A právě včas! Mraky zahalující celou dobu okolní krajinu se roztrhly. Naskytl se Nám neskutečný pohled do údolí. V dálce šla vidět samotná obec Ostravice, dále Frýdlant nad Ostravicí a když člověk zašilhal na obzoru viděl industriální obrysy Ostravy (brrrr!). Po druhé skupině ani stopa. A jelikož na vrcholu nestojí žádná hospůdka ani restaurace, vydali jsme se dolů.

Když na to vzpomínám, nevím co bylo horší … cesta dolů nebo nahoru ? Po strmém svahu člověk stoupal pomalu, ale jistě. Nyní jsme doslova jeli finálové  kolo super obřího slalomu! Namrzlé kamení si vybíralo svou daň. Nebýt větví okolní stromů, které jsme šetrně používali jako brzdy skončili bychom jistě v jednom z čouhajících pařezů. Byli jsme rádi když jsme „dojeli“ pod holubčanku a mohli si vydechnou a vypustit z úst kletby - které byli namístě - aniž by jsme se neudávili sněhem. Zbytek cesty dolů jsme vyšli volným tempem a přáli jsme si, aby naše společníky napadlo to vzít dolů naší „zkratkou“ ( společníci nezklamali :D ) . Cesta mojí skupině nahoru trvala asi 2 hodiny a dolů díky skvělému terénu asi hodinu a půl. Když jsme došli do nejbližšího podniku, usadili se a objednali si pořádný kotel čaje, zazvonil mobil; „ Vláďo, tak jsme nahoře…„ (J) Když se druhá skupina navrátila, začala živá diskuze na téma „horší cesta“. Každý vyprávěl jak neuvěřitelným terénem procházel a jaké překážky musel překonat. (je samozřejmostí,  těžší to měla skupina moje !!!) Po zahřátí a doplnění dlouho potřebné stravy jsme se vydali na vlak. Ve vlaku se scházeli různí běžkaři turisté kteří se ráno z vlakového nádraží rozutekli po okolních horách, aby také nasávali zimní přírodu. A jelikož již bylo blízko k večeru, placatkami to ve vlaku jen cinkalo a i paní průvodčí měla problémy, aby místo jízdenky neorazítkovala svou vlastní ruku.

Tento výlet bych chtěl ohodnotit jako velmi přínosný jak pro naše těla tak i pro duši. Smrk je sice o něco menší než Lysá Hora, o to ale náročnější a nechodí tam tolik turistů jako na jeho „sestru“. A možná by to tak mělo zůstat. Díky tomu že na vrcholu je jen rozcestník, zůstává tato hora stále jednou z panenských krás Beskyd. Jde to i poznat na jejich návštěvnících. Jsou totiž sami k sobě přátelštější a pravidelně se zdraví i když se vidí prvně v životě. Nejvíc mě překvapilo že tykání je zde i přes obrovské věkové rozdíly jakoby „povinné“. Těším se na další krásný výlet po Beskydách.

Vláďa Turek

To bylo v šedesátých letech, hlavně v jejich závěru, kdy se také demonstrovalo tu i onde... A zatímco „tu“ se soudruzi s tanky v zádech chystali poučovat sebe i ostatní z krizového vývoje, „onde“ hlučela generace rozmazlená tím, že byla v dějinách snad první, které její rodiče přinesli jako (téměř) celku tak velkou míru blahobytu na zlatém podnose – tedy ve zkratce: rozmazlení fracci, kteří byli mnohdy líní přiložit ruku k dílu nebo neměli nic lepšího na práci, než často z prosté nudy přiložit pilu k větvi, na které jejich rodiče i oni sami seděli... Budiž přitom samozřejmě zváženo okřídlené „kdo není ve dvaceti komunistou, nemá srdce – a kdo není ve čtyřiceti konzervativcem, nemá rozum“. To by ale bylo docela jiné téma, které s tím souvisí do té míry, že „tu“ si ti mladí onen levicový luxus zkrátka nemohli dovolit – Che není tím báječným přirozeným romantickým hrdinou, když jeho soukmenovci na ulicích zrovna pod vašimi okny právě střílejí do neozbrojených civilistů...

Byl a je zde ale také jiný pohled: „tu“ i „onde“ stáli mladí lidé... a spojovalo je víc než jejich nízký věk: byla to dále vzdělanost (studenti byli zastoupeni nadprůměrně), příslušnost ke střední třídě a v první řadě přesvědčení, že politický systém v jejich zemi nefunguje dobře. Je vlastně až překvapivé, kolik toho měli společného, ne? Že je to absurdní? To povídejte redakci časopisu TIME, která jako „osobnost roku 2011“ umístila na svoji věhlasnou titulní stranu „člověka protestujícího“ a svůj výběr, nerozlišující mezi demonstranty v arabských zemích, v Řecku, v Rusku a na Wall Street, v redakčním komentáři doprovodila téměř stejnými slovy, která jsem si dovolil vypůjčit (spojuje je mládí, vzdělanost, příslušnost ke střední třídě, nespokojenost s politickým systémem a ekonomikou v jejich zemi...).

Na zmíněné titulní straně už se objevilo ledasco... když už ale chtěla být redakce takto neadresná, měla po ruce řadu sice ne tak mediálně chytlavých, zato podstatně konzistentnějších námětů, namátkou „oběť přírodních katastrof“ (no řekněte, nebyla třeba vlna tsunami po zemětřesení v Japonsku skutečně výjimečná?), „oběť etnických konfliktů“ (když někde v Africe zemřou v krátké době tisíce bezbranných lidí, s nikým to skoro ani nepohne...), nebo „člověk pronásledovaný pro svoji víru“ (což by ale z určitého specifického pohledu mohlo být „nevyvážené“ a tudíž nevhodné, protože to jsou skoro samí křesťané...). Způsob, který redakce zvolila, však naznačuje, že se napříště dočkáme jiných lahůdek. V letošním duchu jen v opačném gardu by to mohl být třeba „člověk protestům bránící“ – vždyť nakonec policisté se v záběrech kamer běžně ocitají skoro stejně frekventovaně, jako sami letos titulkou ověnčení prostestující, a všechny policisty na světě – britské i ruské, americké i čínské – spojuje, že udržují pořádek... nebo je spojuje to, že jsou nástrojem násilí Systému? Jak se to vezme, že ano... jakpak by to vzala redakce časopisu TIME?

Jan Kubalčík

Koncem 11. století byla střední Evropa místem takřka permanentní války všech proti všem, včetně císaře i papeže. Budoucí český král Vratislav tehdy silně ovlivňoval říšskou politiku. V propletenci neustálých vzpour a opětovných zvratů byl výjimečný svou neutuchající podporou německému králi Jindřichovi IV. Počínaje srážkou u Homburgu (1075), kde na sebe Čechové poprvé upozornili, uplynul stěží nějaký rok, aniž by neválčili v Sasku, Durynsku, Míšeňsku či Švábsku. Rodila se pověst o Češích jako zdatných, leč nelítostných a krutých bojovnících, náchylných ke kořistění a rabování.

Dne 27.ledna 1080 se utkaly v bitvě u Flarchheimu v Durynsku vojska císaře Jindřicha IV. tvořené švábskými, franskými a bavorskými jednotkami s převážně saskými vojsky vzdorokrále Rudolfa Švábského z Rheinfeldenu. Na straně císaře stál i oddíl českého knížete. Právě jejich útokem proti Sasům začala bitva. Na bojišti panovala mlha, ve které se Jindřichovým oddílům podařilo obejít Rudolfův šik. Český oddíl pak udeřil na odkrytý bok Rudolfova vojska. Za velkých ztrát vnikli hluboko do nepřátelských řad a samotnému králi Rudolfovi ukořistili svatomořické kopí, které Jindřich předal Vratislavovi jako zvláštní vyznamenání. Bitva se zdála být již vyhranou v prospěch císaře, ale nakonec došlo ke zvratu, kdy se na straně Rudolfově do bitvy zapojil oddíl Oty z Nordhaimu a začal tísnit hrot útoku tvořený českými bojovníky. Ostatní říšské jednotky císaře, místo pomoci našim statečným válečníkům, z boje raději utekly. Český oddíl byl silně poničen, údajné ztráty dosáhly 3.000 mrtvých.

Ve stejnou dobu sám český kníže Vratislav provedl preventivní vpád do Saska, neboť Sasové připravovali útok do Čech. Vratislavovi síly směřovali do Saska ve dvou proudech, jeden vedl sám Vratislav a druhý pod vedením Wiprechta z Grojče.Vratislavův oddíl byl nečekaně zaskočen přesilou dříve než mohl dojít na místo srazu. Vratislav byl blízko zkáze, ale zachránil je příchod druhé Wiprechtovyčásti armády, který umožnil knížeti se stáhnout z bojiště.

Samotná válka o říšský trůn byla ukončena ještě téhož roku 15. října v bitvě u Hohelnmölsenu nad Halštrovem, kde vzdorokrál Rudolf Švábský utržil těžká zranění, kterým nakonec podlehl. Do tohoto střetnutí české vojsko přímo nezasáhlo, leželo opodál, ale jeho přítomnost byla po předchozí těžké porážce Jindřichovi vítaná. Velký český oddíl, prý na 300 mužů, vyslal Vratislav na Jindřichovu římskou jízdu. Poté přispíval Vratislav Jindřichovi i další pomocí Především svým vojskem ochromoval sousední země - Bavorsko, Sasko, Rakousko i Míšeňsko. Přátelství Vratislava a Jindřicha nebylo ovšem běžným vztahem ukázněného vazala k lennímu pánu. Vratislav lenní hold nikdy nesložil, ani se neřídil předem smluveným cílem, jímž nakonec byla královská koruna, kterou Vratislav získal v roce 1085.

Zdroj: www.libri.cz, www.curiavitkov.cz

O založení univerzity v Praze uvažoval už král Václav II. v roce 1294, ale narazil na odpor šlechty. V roce 1346, kdy se Karel IV. stal králem římským a českým, vyslal poselstvo do Říma se žádostí o papežské povolení. Také díky podpoře arcibiskupa Arnošta z Pardubic vydal papež Kliment VI. 26. ledna 1347 v Avignonu listinu, která „ustanovuje, aby ve městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoli povoleném oboru“ a zaručuje obecné uznávání licenciátu i magisterské hodnosti v celém křesťanském světě. Od tohoto roku už také začalo vyučování při několika klášterech a při katedrále.

Po schválení na zemském sněmu koncem března byla univerzita slavnostně založena Karlovou listinou ze dne 7. dubna 1348. Vzorem pro organizaci univerzity do čtyř fakult (artistické, teologické, právnické a lékařské) byla univerzita v Paříži, pro rozdělení na čtyři národy univerzita v Bologni, vzorem univerzity založené císařem byla univerzita v Neapoli. Císařským diplomem ze 14. ledna 1349 (tzv. Eisenašský diplom) dostala univerzita důležitá privilegia, zejména právo vydávat vlastní statut a osvobození od daní. Z této doby kolem roku 1350 pochází stříbrné pečetidlo se sv. Václavem a s nápisem Sigillum universitatis scholarium studii Pragensis. První statut byl schválen kancléřem univerzity, pražským arcibiskupem 10. dubna 1360, s připomenutím, že má být jedna univerzita a jeden rektor.

První rozkvět
Přes různé daně mezi duchovenstvem, sbírky a dary ve prospěch univerzity se činnost rozbíhala pomalu a první magistr svobodných umění Jindřich z Libšic byl promován arcibiskupem Arnoštem z Pardubic až roku 1359. Teprve když sousední panovníci založili univerzity ve Vídni (1364) a v Krakově (1366) reagoval císař roku 1366 založením dobře dotované Karlovy koleje pro 12 magistrů artistické fakulty, z nichž dva měli povinnost vyučovat také teologii. Původní kolej stála zhruba v místech dnešní Filosofické fakulty UK. Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Všech svatých na Pražském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé.

Přes odpor arcibiskupa se roku 1372 oddělila právnická fakulta a do husitských válek měla vlastního rektora nebo zástupce. Roku 1373 získala vlastní kolej, někde poblíž dnešní Templové ulice. První kolej nejmenší, lékařské fakulty se dvěma mistry byla v dnešní Kaprově ulici. Roku 1383 věnoval císař a král Václav IV. univerzitě velký palác patricijské rodiny Rotlevů, dnešní Karolinum, který se po úpravách roku 1386 stal sídlem rektora i koleje. Další koleje – například kolej Nazaretská, spojená s Betlémskou kaplí - vznikaly na Starém městě, první studentskou kolej založila na dnešním Ovocném trhu svou nadací roku 1397 polská královna Hedvika pro chudé studenty z Litvy. Kromě toho zde byla řada studentských domů (burs), například Černá růže na Příkopě.

Národnostní konflikt a Dekret kutnohorský
Národnostní a s ním spojené i názorové napětí se na pražské univerzitě začalo projevovat už od roku 1384, kdy si arcibiskupovi střídavě stěžovala česká i německá strana. Řada německých mistrů pak odešla do Heidelbergu, Kolína a Vídně. Roku 1391 byla s arcibiskupským svolením založena Betlémská kaple se dvěma místy pro české kazatele a jedním z nich ustanovil generální vikář roku 1402 Jana Husa. Roku 1409 univerzitní většina nedoporučila králi, aby se zúčastnil sněmu v Pise a Václav IV. pak přijal návrh české strany, aby se hlasovací poměry změnily v její – a tím i jeho - prospěch.
Tak vznikl slavný Dekret kutnohorský, který král musel prosadit tím, že jmenoval nového rektora. V důsledku toho odešlo z Prahy 500 až 800 akademiků, kteří založili univerzitu v Lipsku a posílili univerzity ve Vídni a Heidelbergu. Změnil se však i charakter univerzity: z původně zamýšleného univerzálního učiliště se stal „zemský ústav vystavený zásahům panovníka, šlechty i měst.“

Jan Hus se stal mistrem artistické fakulty roku 1396, roku 1401 jejím děkanem, 1404 bakalářem teologie a 1409 rektorem. Jeho učitelem byl hlavně Stanislav ze Znojma, nejbližšími přáteli Štěpán z Pálče, Jakoubek ze Stříbra a Křišťan z Prachatic. Ve sporech krále s arcibiskupem se postupně přiklonil na královu stranu a s arcibiskupem měl několik konfliktů, zejména v kampani proti odpustkům 1413. Když byli nakonec Hus (1415) a Jeroným Pražský (1416) upáleni, šlechta i města se velkou většinou postavila na jejich obhajobu a 1417 se univerzita slavnostně přihlásila k přijímání podobojí. Papežský zákaz vyučování z roku 1418 už mohla ignorovat.

Zemská univerzita 1419-1622
Po smrti Václava IV. se univerzita stala nejvyšší autoritou kališnické víry, musela však čelit tlaku radikálů (včetně M. Jakoubka), kteří světské vzdělání a latinu – po vzoru Wiklefově – zpochybňovali, odmítali nebo dokonce pokládali za hřích. Její učitelé se ještě podíleli na formulaci Pražských artikulů, ale po smrti Jana Želivského (1422) byli mistři uvězněni a vyhnáni, koleje i kostely zpustošeny. Teprve roku 1431 se situace uklidnila, ale k první promoci došlo až 1440 a na univerzitě tehdy nebyl ani jeden mistr teologie či práv. Oboustranná snaha o smír s papežem vedla roku 1447 k papežskému uznání a obnovení činnosti. Jenže už roku 1448, když Prahu dobyla strana Jiřího z Poděbrad, vypukly nové spory a protože učitelé i studenti měli přísahat, že budou dodržovat kompaktáta, všichni cizinci i řada domácích univerzitu opět opustili. Univerzita se pak omezila jen na artistickou fakultu a téměř splynula s „dolní konzistoří“, biskupskou kanceláří podobojí.

Univerzita i její koleje ztratily v husitských válkách většinu svého majetku a i když během 15. století získala několik domů a vesnic, v letech 1471-1526 pocházeli všichni studenti z utrakvistické části Čech; nikdo z jiných zemí, nikdo z Moravy. Po roce 1500 sílily také hlasy, které kritizovaly žalostný stav unuiverzitní výuky: podle týnského faráře Jakuba je to „rezavý klenot“ a tak řada nadaných lidí odcházela studovat jinam. Konzervativní univerzita se proti katolickému panovníkovi opírala nakonec jen o města, tím však zcela závisela na politických převratech na radnicích, zejména staroměstské. Spolu s odbojnými městy byla pak také potrestána Ferdinandem I. po roce 1547.

Roku 1537 dostala univerzita velký dar na zřízení stolice řečtiny. Protože jiní kandidáti nabídku odmítli, přijala univerzita roku 1541 Melanchthonova žáka Matouše Collina z Chotěřiny, kteý četl a překládal Homéra, Vergilia a Plauta, ale také Erasma Rotterdamského. Pro spory s kolegy, kteří ho obviňovali z luteránství, musel 1558 univerzitu opět opustit; jeho pamětní deska z roku 1566 je dnes umístěna v aule Karolina. Izolovaná a oslabená univerzita nebyla schopna změny, jak ji nové podmínky vyžadovaly; nicméně zejména ke konci 16. století spravovala mimořádně rozsáhlou síť městských latinských škol, jejichž žáci se formálně na univerzitu zapisovali.

Zdroj: Wikipedie

Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, nehodlalo se s tím Polsko smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo. Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo.

Zemský národní výbor pro Slezsko v Slezské Ostravě řešil situaci provizorně uzavřením prozatímní dohody o zatímní demarkační linii na Těšínsku s Polským národním výborem těšínského knížectví. Tato dohoda nebyla pro Československo výhodná, protože na základě podmínek v ní připadala většina Těšínska Polsku. Na části, obsazené Polskem též se nacházela i část košicko-bohumínské trati. Ta byla potřebná pro železniční spojení se Slovenskem, kde začaly problémy s Maďarskem, které se svých „horních Uher“ nehodlalo vzdát.

Tuto událost znovu tlumočil Dr. Edvard Beneš na mírové konferenci v Paříži. Hranice Československa byly Dohodou potvrzeny. Polsko to však nehodlalo akceptovat. Konflikt se začínal přiostřovat.

Československo však nemělo v prvních dnech své samostatnosti vlastní větší vojenskou sílu, o níž by mohlo obranu svých práv opřít. S horečným úsilím se tvořilo mladé československé domácí vojsko z bývalých rakousko-uherských jednotek, sokolských a dobrovolnických formací, které se později osvědčily v bojích o Slovensko s maďarskou armádou. Toužebně byl tedy očekáván návrat čs. legionářů ze zahraničí, kteří měli velké bojové zkušenosti a výzbroj. Do konce roku dorazily čs. legionářské pluky z Itálie v síle dvou divizí (6. a 7. divize). Okamžitě byli většinou odesláni na Slovensko k zabezpečení hranic republiky, do rozpoutaného konfliktu s Maďarskem. Bylo však nutné řešit i problém Těšínska a důrazně vystoupit proti narušení československé hranice.

Polská vláda ve snaze zvrátit situaci ve svůj prospěch vypsala na den 25.1.1919 na Těšínsku volby, které chtěla mít pod svým vlivem. Mezitím dorazily do Československa i pluky čs. legionářů z Francie. Urychleně byl Ministerstvem národní obrany vypracován postup k obsazení a zabezpečení Těšínska.

Ministerstvo národní obrany vydalo 19. 1.1919 rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Operace měla být zahájena 23.1., jako akce k udržení pořádku na těšínském území a zabezpečení oblasti. Československo vyzvalo 21. 1. 1919 důrazně Polsko ke stažení své armády a orgánů z území Těšínska za mezinárodně uznanou československou hranici. Tuto výzvu Polsko ignorovalo. Zbývalo tedy řešení vojenskou cestou, protože časová prodleva s čekáním na zásah Spojenců mohla být osudná.

Velením této operace byl Ministerstvem národní obrany pověřen uvedeným rozkazem dne 19.1. podplukovník Josef Šnejdárek, čs. legionář z Francie.

Šnejdárkova vojenská skupina tedy překročila prozatímní demarkační čáru. Byla tvořena legionářským 21. střeleckým plukem z Francie (o síle 3 praporů), praporem domácího 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka, domácím 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. To byly veškeré síly, které v dané oblasti mohlo československé velení nasadit.

Na podporu československého postupu vytvářeli na Těšínsku místní obyvatelé dobrovolnické formace, zvané Národní gardy (asi 5.000 mužů). Postup hlavních sil Šnejdárkovy skupiny měl podle plánu podporovat z oblasti severozápadního Slovenska dvěma prapory též legionářský 35. střelecký pluk z Itálie, pod velením italského plukovníka Grasselliho.  Později byl posílen ještě praporem legionářského 33. střeleckého pluku z Itálie.

Proti Šnejdárkově skupině zde stálo polské vojsko, jemuž velel plukovník František Xaver Latinik. Polské vojsko na Těšínsku mělo sílu 5 praporů s podporou 4 kulometných rot, jezdecké čety a 1 dělostřelecké baterie. Dále zde měl Latinik k podpoře asi 550 mužů polského četnictva a kolem 6.500 místních polských dobrovolníků.

Před započetím vojenské operace předal ještě podplukovník Šnejdárek veliteli polského vojska plukovníku Latinikovi ultimatum, aby do dvou hodin vyklidily polské jednotky Těšínsko až za řeku Bialou. Latinik tyto podmínky odmítl a připravil se k odražení československého útoku.

Dle původního plánu zahájila Šnejdárkova skupina útok dne 23. 1. 1919, krátce po poledni, ve směrech na Bohumín a Karvinou. Tyto útoky podpořily dle plánu souběžným útokem od východu čs. legionářské jednotky z Itálie. Boje s polskou armádou pokračovaly do 26. 1. Čechoslováci úspěšně bojem postupovali vpřed. Získali rychle Bohumín, Ostravu a za citelných ztrát dobyli Karvinou. Těšín byl osvobozen 27.1. Poláci překvapení razantností československého útoku během rozhořčených bojů ustoupili za řeku Vislu.

Během bojů ještě dorazila k posílení Šnejdárkovy skupiny nově utvořená domácí 2. brigáda, která měla sílu 6 praporů, s podporou 2 baterií dělostřelectva a 1 jezdecké eskadrony.

Na základě úspěšného postupu obdržel podplukovník Šnejdárek od Ministerstva národní obrany 27. 1. rozkaz k překročení řeky Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. Šnejdárek připravil plán k pokračování útoku. Poláci byli odhodláni k houževnaté obraně svých pozic. Mezitím i jim dorazili další posily.

Podplukovník Šnejdárek svou skupinu rozdělil na tři samostatné části – severní, střední a jižní. Se všemi třemi částmi zaútočil 30. 1. na pozice nepřítele. Čechoslováci úspěšně překonali polskou obranu na Visle a zajistili prostor západního břehu Strumieně – Malé Ochaby. Nejtvrdší boje s polskou armádou sváděla střední skupina československého vojska u Kisielówa před Skoczówem. K tvrdým bojům došlo i u Louk. Poláci byli zatlačeni bojem útočícími Čechoslováky ke Skoczówu, kde svůj ústup zastavili. Velká část Těšínka byla tedy zajištěna. Šnejdárek připravil na následující den plán soustředěného útoku čs. jednotek na Skoczów. Tento útok měl být rozhodující a měl velkou pravděpodobnost úspěchu. V takovém případě by se polská obrana, jejíž části byly demoralizovány bojovými úspěchy Čechoslováků, zhroutila.

Mezitím dorazily Čechoslovákům další posily. Byl to 1.prapor domácího 28. pěšího pluku z Prahy, 1. prapor domácího 3. pěšího pluku z Kroměříže, 2. prapor domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka a 5 praporů dobrovolníků. Tím se dostala československá strana do znatelné převahy pro plánovaný silný útok na Skoczów.

Na nátlak dohodových mocností k mírovému řešení zastavilo Československo v noci na 31. 1. na Těšínsku bojové akce. Podplukovník Šnejdárek v pověření čs. vládou uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem Latinikem. Československé jednotky zůstaly stát na dobyté linii. Až 26.2. byly staženy na nově vymezenou demarkační čáru, kterou mezinárodní komise Dohody stanovila na základě čs. – polské smlouvy, uzavřené 3. 2. v Paříži na neutrální půdě. Toto řešení nebylo pro československou stranu ideální, neboť část důležité železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov zůstala na území, přisouzeném Polsku. Pro Československo však vyvstávalo jiné nebezpečí – agrese Maďarska na Slovensko. Proto bylo potřebné co nejvíce jednotek přesunout na ohrožené Slovensko.

Během této „sedmidenní války“ na československé straně padlo 44 mužů, zraněno bylo 121 mužů. Zhruba třetina těchto ztrát připadla na příslušníky legionářského vojska.
Tento konflikt poznamenal vztahy Československa a Polska na celé meziválečné údobí a vlekl se vlastně až do osudného roku 1938. Pomník v Orlové připomíná dodnes památku československých vojáků, kteří padli při této operaci k zabezpečení našich hranic.

Autor: Pavel J.Kuthan, www.valka.cz

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. Smlouva pak prošla bouřlivým schvalovacím procesem v obou parlamentech. Souhlasy obou parlamentů nebyly z čistě formálního hlediska k přijetí deklarace třeba, avšak jejich souhlas byl výrazem silné politické vůle na širokém základě.

Během dlouhých jednání k deklaraci se vynořovaly různé další problémy a požadavky, které ukončení vyjednávání stěžovaly. Jedním z nejzávažnějších bylo prohlášení ministra zahraničí Klause Kinkela ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kinkel na stránkách novin zpochybnil právní závaznost Postupimské dohody a CSU poté ihned začala požadovat příslušné změny v připravované deklaraci, které by tuto skutečnost odrážely. ČR se proti Kinkelovu prohlášení ohradila a trvala na platnosti "Postupimi". Stejné stanovisko potvrdily i signatářské mocnosti Postupimské deklarace USA, Rusko (jako nástupce SSSR) a Velká Británie a tento sporný bod, který byl překážkou v jednání, byl poté v tichosti opuštěn. Např. mluvčí ruského ministerstva zahraničí Genadij Tarasov tehdy prohlásil: "Rusko jako jedna z vítězných mocností ve druhé světové válce si nemůže nevšimnout toho, že řada formulací v deklaraci týkajících se povalečného přesídleni Němců je odlišná od těch, jez byly zakotveny v protokolu Postupimské konference z roku 1945 … Moskva tyto snahy odmítá a zdůrazňuje neměnnost ruského stanoviska k protokolu Postupimské konference, který položil zaklad poválečného míru v Evropě."

Základním cílem deklarace bylo vyřešení sporů minulosti mezi ČR a SRN, které bránily v nezatíženém vývoji vztahů mezi oběma zeměmi. Obě strany vstupovaly do jednání s rozdílnými požadavky, česká strana požadovala ukončení majetkových nároků z právního i politického hlediska a na druhé straně německá reprezentace žádala českou reflexi událostí po druhé světové válce spjatých s osudem sudetských Němců.

Klíčovou pasáží deklarace je článek IV. ve kterém obě strany vyjadřují vůli, že "nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti," přičemž "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor." Články II. a III. vyjadřují lítost obou stran nad spáchanými zločiny. Čeští vyjednavači prosadili formulaci, ve které Německo uznává širší souvislosti problému odsunu Němců: "Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně-socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro válečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení." O pojem "vyhánění" byl sveden před přijetím definitivního textu deklarace tuhý boj, neboť česká strana odmítala slovo "vyhnání" a německá naopak jakýkoliv výraz s neutrálním zabarvením. Česká strana naproti tomu vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a dále politovala "excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami". Němcům se nepodařilo dosáhnout (Sudetoněmeckým krajanským sdružením prosazované) formulace "bezpráví", nýbrž pouze distance české strany od formy uplatňování některých zákonů. Praktické důsledky deklarace byly stanoveny ve článku VII., ve kterém se mluví o zřízení česko-německého Fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.

Přijetí česko-německé deklarace bylo obecně přijímano jako pokrok v česko-německých vztazích, neboť oba státy se mohly víceméně soustředit na budoucnost. Je ovšem holou skutečností, že hlavní sporné momenty zůstaly, zvláště co se týká definic některých pojmů, avšak částečně se česko-německé deklaraci povedlo vztahy mezi oběma zeměmi narovnat.

Sudetoněmecký Landsmanšaft na druhém zasedání Spolkového shromáždění v únoru 1997 ústy Franze Neubauera deklaraci odmítl. Prohlásil, že přes některá pozitiva v Deklaraci převažují negativní aspekty a proto nemůže dát sudetoněmecká strana k takovému dokumentu souhlas. V jednotlivostech Neubauer obhajoval pojetí transferu jako "vyhnání" a odmítal jeho dělení na "vyhnání" ve formě tzv. divokých transferů a "nucené vysídlení" v podobě řádných odsunů schválených Postupimskou konferencí. Přivítal charakteristiku "vyhnání" jako bezpráví (jeden ze sporných momentů Deklarace, v českém překladu se mluví o křivdách, v německém o "Unrecht" - což může být přeloženo jako "křivda" ale i jako "bezpráví"'3b tuto interpretaci také hned po ratifikaci použil kancléř Kohl ve vládním prohlášení k Deklaraci), avšak vyjádřil zklamání nad tím, že ve smlouvě nebylo zakotveno právo sudetských Němců na domov. Dalším bezprávím spáchaných na sudetských Němcích pak podle něj bylo poválečné vyvlastnění, které má být odškodněno a které zůstává otevřenou otázkou česko-německých vztahů. Jako v případě tzv. "Pražské smlouvy" z roku 1973 a smlouvy z roku 1992 Sudetoněmecký landsmanšaft znovu označil deklaraci za dokument bez právní závaznosti, který ani nemusel být schvalován parlamenty obou států, protože představuje pouze názorové pseudosjednocení, a při této příležitosti pak zopakoval, že počátkem neštěstí bylo vytvoření Československa v historických hranicích, čili přičleněním sudetských Němců k ČSR (!).

Zdroj: www.glosy.info (doplnění Svornost)

V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely. Signál, znamenající vyhlášení poplachu pro celou brněnskou posádku, vyvolala událost, k níž došlo krátce předtím ve Svatoplukových kasárnách v Židenicích a která se zapsala do historie jako tzv. židenický puč. Co se tehdy vlastně stalo?

V sobotu 21. ledna v 19.30 hodin vyjely z Vícemilic u Bučovic směrem na Brno dva autobusy s více než 60 muži, vesměs dělníky, řemeslníky a nezaměstnanými z bučovického okolí. Na cestu se vydali s tím, že jedou chránit fašistickou schůzi do Brna. V prostoru křižovatky na Slatinu a Líšeň všichni vystoupili a kolem půlnoci se setkali s činovníkem Národní obce fašistické nadporučíkem mimo službu Ladislavem Kobsinkem (narozen 25. září 1903 v Bystřici nad Pernštejnem), který jim oznámil, že jejich skutečným úkolem je přepadnout kasárna 43. pěšího pluku v Židenicích a dát tak signál k převratu ve státě. Tento cíl si nevybrali náhodou. Někteří z nich, včetně Kobsinka, v kasárnách sloužili, takže je dobře znali. Velkou roli hrála i okolnost, že v polovině ledna odešel jeden ročník do zálohy, další vojáci byli odveleni a tak ve službě zůstali vlastně jen nováčci, navíc zčásti Rusíni, Němci a Maďaři. Skupina zřejmě nepočítala s vážným odporem. Kobsinek je dokonce ujistil, že s vojáky je vše domluveno a nebudou klást odpor.

Vlastní přepadení začalo 22. ledna v 0.30 hodin. Útočníci, vyzbrojení revolvery, noži a boxery, pronikli do areálu kasáren zadním, nestřeženým vchodem, další přelezli zeď u plynové komory. Přeběhli nádvoří a nejprve obsadili strážnici u hlavní brány. Strážný se pokusil vyhlásit poplach, ale byl přemožen stejně jako připravená stráž. Již v prostoru strážnice došlo k první potyčce, a to se službu konajícím dozorčím rotmistrem četařem Gabrielem Jandlem a dozorčím důstojníkem kasáren praporčíkem Josefem Janouškem. Janouškovi se podařilo uniknout na ubikace technické roty, kde vyhlásil poplach. Než se však spící vojáci vzpamatovali, vtrhli k nim útočníci a znemožnili jim odpor. Obsadili dále skladiště zbraní roty, kde se zmocnili pušek a nábojů. Přepadení si v té době vyžádalo prvního zraněného. Těžce raněn střelou do břicha byl dozorčí vojín technické roty vojín Jindřich Kindermann. Mezitím ze strážnice uprchl i četař Jandl a běžel pro pomoc.

Praporčík Janoušek opět unikl a běžel do budovy poddůstojnické školy, kde nařídil troubit poplach. Tentokrát uspěl. Když útočníci dorazili až sem, byli rychle vytlačeni a hotovost, stavěná právě poddůstojnickou školou, je vyzvala s nabitými zbraněmi, aby se vzdali. Vzápětí vypukla silná přestřelka, na jejímž začátku byl zabit jeden z útočníků (Cyril Semenko). Jeho smrt a rozhodný odpor vojáků vedly ke zhroucení celé akce. Pravděpodobně někdy v této době uprchl z kasáren velitel akce Kobsinek, aniž by se staral o své lidi, které zanechal na místě osudu.

Přepadeným vojákům se zatím blížila pomoc v podobě policie, která vyrazila po upozornění jednoho z vojáků vracejícího se ze zábavy do kasáren. Objevili se také první důstojníci, bydlící v bytech mimo komplex kasáren, kteří se ujali okamžitě velení. Velitel I. praporu pluku podplukovník Jaroslav Herkloc nařídil zapnout osvětlení, takže od tohoto okamžiku bylo celé prostranství osvětleno a zabránilo se zmatkům. Došlo k dohodě s policií, že armáda vyčistí prostor kasáren a policie zkontroluje okolí a přilehlé ulice. Část útočníků sice uprchla po prvních výstřelech, zbytek se však snažil ukrýt kde se dalo. Někteří se schovali pod postele, další zalezli do sklepa, ale pozornosti stejně neunikli. Přímo na místě činu byla zajištěna asi třetina z celkového počtu mužů. Kolem 2. hodiny ranní panoval v kasárnách už zase klid.

V době vyhlášení poplachu dělovými výstřely ze Špilberku byl tedy již pokus o puč potlačen a situace plně pod kontrolou armády a policie. Výsledkem nočního dobrodružství byl jeden mrtvý mezi útočníky a po jednom těžce a lehce zraněném na obou stranách. Tma a zmatek na počátku naštěstí zabránily vyšším ztrátám. Avšak tím vše zdaleka nekončilo, naopak. V obavách, že by nemuselo jít o ojedinělou událost, provedly civilní úřady i armáda celou řadu mimořádných bezpečnostních opatření.
Ministerstvo národní obrany nařídilo vybraným posádkám po celé republice zvýšení ostražitosti, týkalo se to např. posádky v Praze nebo v Pardubicích. Policejní ředitelství v Brně a Praze zahájila ještě 22. ledna sérii domovních prohlídek a zatýkání. Do vězení se dostali brzy skoro všichni, kteří stihli utéci ze Svatoplukových kasáren. Policie je většinou našla doma, kde klidně spali. Zatčení neušli ani majitel autobusů a řidič. Jedině Ladislav Kobsinek, vůdce a organizátor přepadení, ze sítí vyklouzl a přes Vídeň unikl do Jugoslávie. Všechny bezpečnostní složky měly pohotovost, ale bylo čím dál tím jasnější, že šlo jen o osamocenou akci.

První výslechy zatčených ukázaly, že za celou událostí stojí Národní obec fašistická, největší fašistická strana v Československu, resp. její jihomoravská jednota a s největší pravděpodobností také vůdce fašistů bývalý generál československé armády Radola Gajda. Ten byl ještě 22. ledna večer zatčen. Vyšlo totiž najevo, že krátce před akcí v Židenicích projížděl Brnem. Nakonec došlo i na Kobsinka. Jugoslávie ho vypověděla do Rumunska a tamní úřady předaly Československu.

Dohrou tzv. židenického puče se stalo soudní přelíčení, nejprve před Státním soudem v Brně. Přes hrozivě znějící obžalobu byl rozsudek vynesený 26. června vcelku mírný. Kobsinek dostal šest let, další účastníci přepadení několik měsíců vězení. Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno. Příčinu nízkých trestů musíme hledat v tom, že soud posuzoval skutečně prokázané činy a ne domněnky a plány. Svoji roli hrál jistě i nevybíravý nátlak ze strany státních orgánů, rozhodnutých dát fašistům a Gajdovi tvrdou lekci. Celý případ začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze. Dne 28. března vynesl nový, podstatně přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil. Kobsinek dostal dvanáct let, další několikaleté tresty vězení. Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům. Státní orgány mohly být spokojeny.

Mimo to byli potrestáni i Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo převelení.

S odstupem času se nám brněnské události z konce ledna 1933 mohou zdát jako poněkud operetní podnik a reakce státu jako nepřiměřeně tvrdá. Avšak tyto události musíme posuzovat v dobových souvislostech a nikoliv dnešníma očima. Doznívala velká hospodářská krize, která otřásla celou Evropou. Zdálo se, že demokracie není schopna vyřešit vzniklé problémy a že by se to mohlo podařit silné vládě se silným mužem v čele, která rázně skoncuje s chaosem a nastolí pořádek. Připomeňme, že týden po nepodařeném puči převzal moc v Německu Adolf Hitler. Bylo by jistě silně přehnané tvrdit, že úspěšná obrana Svatoplukových kasáren zachránila demokracii v Československu, ale rozhodný postup proti pravicovému i levicovému extremismu přispěl k jejímu udržení až do roku 1938.

Nakonec ještě pár slov o osudu dvou hlavních aktérů tzv. židenického puče. Radola Gajda ve vězení dlouho nepobyl, neboť většinu trestu si odseděl již ve vazbě. Ač všemi odepisován, dostal se v roce 1935 do parlamentu. V osudovém roce 1938 se postavil za obranu Československa a ve svých projevech vyzýval k boji proti hrozícímu německému útoku. Po Mnichovu se zapojil do politického života druhé republiky a vymohl si vrácení generálské hodnosti. V okamžiku okupace zbytku Československa se angažoval v tzv. Českém národním výboru, ale po krachu tohoto podniku se stáhl do ústraní. Odmítl spolupracovat s Němci, naopak finančně podporoval protiněmecké aktivity. Přesto byl 12. května 1945 zatčen a postaven před Národní soud. Obvinění se nepotvrdila a tak byl v květnu 1947 odsouzen na dva roky do vězení. Protože si trest odpykal ve vazbě, propustili ho. Zemřel 15. dubna 1948 v Praze.

Ladislav Kobsinek byl z vězení propuštěn v lednu 1939. Po vzniku Protektorátu se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Vlajka a stal se jedním z velitelů jejích úderných oddílů, tzv. Svatoplukových gard. V březnu 1944 získal německé občanství a sloužil ve Volkssturmu. Po válce dostal dvanáct let za kolaboraci (jak typické pro mnoho členu předválečné NOF), v roce 1955 byl propuštěn a odsunut do Spolkové republiky Německo, kde žil až do své smrti v roce 1988.

Použité prameny a literatura:
Vojenský historický archiv, fond MNO/Presidium, 1933, sign. 21 1/2, kar. 10555.
Vojenský historický archiv, fond VKPR, 1934, čj. 1459, kar. 128.
Klimek, A. - Hofman, P.: Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha - Litomyšl 1995, 285 s.

Autor: Mgr. Pavel Šrámek,  Caesar-občasník VHK Erika Brno, č. 5, 1998, s. 4-6

Pro zájemce o hlubší náhled do problematiky doporučujeme bakalářskou diplomovou práci Dany Massowové

Vojenské obsazování Slovenska začalo od moravských hranic dne 1.listopadu 1918, kdy dorazil do Holiče z Hodonína asistenční oddíl bývalého střeleckého (zeměbraneckého) pluku 25 pod velením nadporučíka Augustina Ripky. 2.listopadu dosáhl Malacek a setrval tam i přes protesty maďarské vlády a pokusy maďarského vojska vytlačit jeho oddíl z Malacek násilím.

6.listopadu dostal posilu z Českých Budějovic (100 mužů s 2 kulomety od pěšího pluku 101) a obsadil 8.prosince Zohor a Devínske Jezero. Když Maďaři s pokusy naše vojsko vytlačit neuspěli, ujednali se slovenským zástupcem  Dr. Ivanem Dérerem demarkační čáru severně od Bratislavy; ta pozbyla platnost až koncem roku 1918 útokem italských legionářů na Bratislavu.

Zatím docházely na Slovensko další jednotky sestavené z dobrovolníků v Praze, v dalších místech Čech a Moravy. První dobrovolnický prapor z Prahy (setník Římek) obsadil 9.listopadu Trenčín a potom i střední Pováží, další síly obsadily 12.listopadu Žilinu a Vrútky, za tři dny však byly vytlačeny. Během listopadu a prosince našich vojsk postupně přibývalo, jejich rozložením na slovenském území a udržováním pořádku však postup ustal.

Obsazování řídilo “velitelství čs. vojsk na Slovensku”, zřízené 10.listopadu v čele s generálem Štikou. Mělo své stanoviště v Uherském Hradišti, kde 26.listopadu převzal velení plukovník Schöbl. Měl k dispozici dvě skupiny sil: tak zvanou holičskou (pplk. Verich, velitelství v Holiči) a trenčínskou (pplk. Šembera, velitelství v Trenčíně). V prvních dnech prosince byl na základě rozkazu vrchního velitelství v Praze (generál Diviš) a s ohledem na příchod legionářského sboru z Itálie (určeného k obsazení demarkační čáry) zahájen postup k údolí Nitry a podniknuta akce na Žilinu.

Do 12. prosince se utvořily na západ od čáry Nitra – Topoľčany – Preividza – Turč. S. Martin – Čadca dvě skupiny našich sil: I.skupina (západní) pod pplk. Hrbenským od řeky Moravy po Leopoldov – Sereď, II.skupina (východní) pod pplk. Šemberou.

Plk. Schöbl se rozhodl použít volných sil obou skupin k obsazení horního Pováží. Na západním Slovensku zůstal s částí sil pplk. Šembera, volné zálohy (pět praporů, jedna baterie, jedna eskadrona a obrněný vlak) se přesunuly pod velením pplk. Hrbenského na východ ve dnech 14. a 15. prosince až do Popradu. Odtud prováděl obsazování nejen Pováží, ale i spišské stolice; ze které bylo vytlačeno polské vojsko, které tam vniklo začátkem prosince (bylo to první střetnutí s polským vojskem, které pak pokračovalo boji o Těšínsko). 16 prosince se přestěhoval plk. Schöbl z Uherského Hradiště do Žiliny, kde už působila od 11. prosince Slovenská vláda.

23.prosince byla naše vojska posílena příchodem 30.střeleckého pluku pod velením pplk. Berana a byl zahájen postup na Košice. Maďaři, kteří se postavili u Margecan na odpor, byli rozprášeni a zanechali na místě značné množství válečného materiálu. Naše vojska obsadila vzápětí Košice a Prešov.

Mezitím se vrátil do vlasti italský armádní sbor o dvou divizích (6. a 7.) pod velením generála Picciona, který byl jmenován vrchním velitelem se stanovištěm v  Kroměříži. Dosavadní “velitelství čs. vojsk na Slovensku” se stalo “skupinovým velitelstvím plk. Schöbla” a přemístilo své stanoviště z Žiliny do Košic 1.ledna 1919.

Hlavní úlohou italského legionářského sboru bylo obsadit demarkační čáru, kterou ministr zahraniční československé vlády Edvard Beneš smluvil v Paříži a která měla tvořit prozatímní slovensko-maďarské hranice, než budou mírovou konferencí stanoveny definitivní hranice. Demarkační čára, stanovená válečnou radou 25.listopadu 1918, šla od Bratislavy podél Dunaje, Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích.

Severní Slovensko na sever od čáry probíhající jižně od Dev. Nové Vsi, jižně od Pezinoku, přes Sereď, N. Baňu, Ban. Štiavnicu, Mýtnou, Košice a jižní svahy Vihorlatu měla obsadit Schöblova skupina s domácím vojskem. Generál Piccione rozdělil demarkační čáru na dva úseky. Západní úsek, který sahal od řeky Moravy po Ožďany, obsadila 7.legionářská divize (gen. Boriani), východní úsek pak 6.legionářská divize (gen. Rossi).

Obsazení první demarkační čáry bylo provedeno do konce ledna 1919 téměř bez boje, jen Bratislavu bylo nutno dobývat ve dnech 30.prosince 1918 až 2.ledna 1919. Lučenec byl obsazen už 3.ledna asistenční rotou pěšího pluku 30 pod velením nadporučíka Josefa Ejema. Zdálo se, že se Maďaři nepostaví na odpor našemu postupu na první demarkační čáru, která byla oznámena maďarské vládě v Budapešti zástupcem Dohody pplk. Vyxem.

Generál Piccione však nepovažoval tuto demarkační čáru z vojenského hlediska za výhodnou, protože podél Ipľu mohly jednotky udržovat s obtížemi příčné spojení; tato hranice by pro Slovensko byla navíc strategicky, hospodářsky i dopravně nevýhodná. Proto se rozhodl posunout svá vojska na jih a obsadit Balažské Ďarmoty, Drégely pálank, Dejtár, Szécsény, Nógrádszakal, Litke a Rapovce s železnicí podél řeky Ipľu. Uvědomil o svém úmyslu maďarskou vládu, nečekal ale na její odpověď a nařídil postup posádek na 16.leden 1919. Maďaři nesouhlasili s novou demarkační čarou a došlo ke střetům zejména v Balažských Ďarmotech. Na rozkaz české vlády stáhl gen. Piccione svá vojska na původní demarkační čáru (nová linie byla stanovena na naši žádost Dohodou až  19. dubna 1919).

Mezitím bylo obsazeno i severní Slovensko a nótou čs.vlády bylo oznámeno maďarské vládě, že čs.stát na územích, které vojensky obsadil, má právo absolutní státní suverenity. Osvobozování Slovenska bylo dokončeno 20. ledna 1919. To ještě nebyl konečný mír, o zásadní revizi hranic a o obnovu „velkého Uherska“ se Maďaři pokusili ještě v dubnu – červnu 1919.

Zdroj: www.minimuzeum.com