Po dvouleté přestávce opět proběhla oblíbená zimní víkendová akce pod Blaníkem. Ubytovací kapacita v místním statku byla limitována na 31 míst a je třeba zdůraznit, že zájem ze strany členů našeho sdružení byl obrovský a všechna místa byla rezervována již na konci předchozího roku. Množství členů Svornosti tak svou účast omezilo pouze na sobotu, kdy byl naplánován výstup na samotnou legendární českou horu Blaník, které dominuje rozhledna v podobě husitské hlásky.

Pátek byl věnován společenskému večeru ubytovaných. V sobotu pak „jednodenní“ výletníci a větší část ubytovaných vyrazila nahoru na horu. Následovalo přátelské posezení a společný oběd s pravou českou klasikou v podobě guláše, resp. svíčkové se šesti. Pozdní odpoledne přineslo  sněhovou bouři, která znemožnila návštěvu zříceniny hradu Šelmberka s jeho historicko-řemeslným centrem a z cesty domů části účastníků udělala adrenalinový zážitek.

Pražské Svornosti nezbývá než poděkovat za organizaci a dalším z Hradce Králové, Plzně, Písku, Brna a dalších míst  poděkovat za účast.

(cw)

Písek - Již v pondělí 30. ledna 2012 od 9 hodin proběhne v aule základní školy E. Beneše v Písku vernisáž k výstavě nazvané Někomu život, někomu smrt. Ta se váže k blížícímu se kulatému výročí odstranění někdejšího říšského protektora a prominentního nacisty Reinharda Heydricha. Útok provedlo koncem května 1942 - a ve výsledku úspěšně - komando československých parašutistů. Chystaná akce nesla od začátku označení jako Operace Anthropoid. Na čtyřiadvaceti samostatně stojících panelech budou představeny nejdůležitější události domácího a zahraničního odboje z období od všeobecné mobilizace v září 1938, podpisu Mnichovského diktátu, přes plánování samotné likvidace Heydricha, až po oduznání "Mnichova" Spojenci a pomstu nacistů za Heydrichovu smrt. "Výstava je věnována především českým vlastencům - odbojářům, kteří neváhali obětovat své životy za svobodu své vlasti", říká jeden z píseckých spoluorganizátorů, zástupce jihočeské Svornosti student Aleš Procházka (22).

Kdo je hlavním pořadatelem a garantem projektu Někomu život, někomu smrt?

Výstava je součástí vzdělávacího projektu občanského sdružení ANLET neboli Asociace nositelů legionářských tradic, která sídlí v Praze.

Sedmdesáté výročí od atentátu na Heydricha si připomeneme až koncem května. Proč se tedy výstava koná již nyní?

Důvod je prostý: termíny blízko data výročí byly již zamluvené. Nechtěli jsme však občany a návštěvníky Písku ochudit o tuto jedinečnou příležitost a tak výstava v okresním městě proběhne v rozpětí mezi 30. lednem a posledním únorem.

Výstava je tedy putovní?

Jistě. Je možné ji shlédnout i na několika dalších místech České republiky. První se uskutečnila již na podzim loňského roku v Praze. Na jihu Čech se plánuje ještě jedno zastavení, v dubnu na půdě českobudějovické vědecké knihovny. A seriál poběží po většinu letoška. V čase samotného výročí se výstava vrátí do Prahy, kde vydrží až do svého ukončení.

Zdejší výstava se začala připravovat v Den památky obětí holocaustu, vernisáž proběhne v ten samý den, kdy v Německu před devětasedmdeáti lety převzali moc nacisté v čele s Adolfem Hitlerem. Jedná se shodu pouze náhodnou?

Více méně ano. Ale i tak to dodává určitou symboliku. Tato výstava je vzpomenutím na hrdiny československého odboje, kteří neváhali položit svůj život za znovuobnovení své vlasti. Je důležité nezapomenout na tehdejší zvěrstva a současně nedopustit, aby neonacistické, respektive neofašistické tendence opět nějakým způsobem ovládli naši zem.

Pro vernisáž propůjčila své prostory písecká ZŠ Edvarda Beneše, přičemž nositel tohoto jména byl v době okupace naším exilovým presidentem a Operaci měl tehdy sám požehnat. Má i toto nějakou souvislost?

Na tom je vidět, jak se proplétá minulost se současností. Již delší dobu se základní škola Edvarda Beneše zajímá o aktivity projektu Město Písek - nejen pětačtyřicátý, který tuto výstavu v našem městě zastřešuje. Proto je, myslím si, na místě, aby právě škola nosící jméno našeho exilového "odbojového" prezidenta měla tu čest jako první hostit tuto výstavu.

Výstavu postupně vezme pod svá křídla hned několik dalších základních škol v Písku. Je účelem seznámit s osudy a činy tehdejších výsadkářů především naši mládež?

Výstava je určena pro všechny zájemce o historii naší vlasti, ale samozřejmě bychom chtěli, aby si i naše mládež z této výstavy něco odnesla. Ať už nové informace, poučení do budoucna, nebo i hrdost na činy svých předků, jež pro lásku k vlasti dokázali obětovat i to nejcennější - svůj život.

A co čeká školáky, ale i další návštěvníky během samotné vernisáže?

Návštěvníci se mohou těšit - kromě úvodních slov ředitelky školy Evy Vanžurové a řeči zástupců místních organizátorů k výstavě a činům parašutistů - i na hudební vložku v podobě živého vystoupení skotské dudácké hudby.

Jak se vy osobně stavíte k názoru, že v pražských Holešovičkách tenkrát nešlo o "běžný" atentát, nýbrž o neodkladné vykonání "ortelu nad katem českého národa"? A měl podle vás čin zásadní dopad na další průběh okupace, odboj a válku obecně?

Podle mne patřil tento čin k nejvýznamnější akci našeho zahraničního odboje za druhé světové války. Heydrichovy plány na likvidaci českého národa byly a jsou známé. Pokud by se včas nezasáhlo proti "katovi českého národa", je možné, že bychom tu dnes nebyli. A proto se mi velmi líbí věta, kterou napsal spisovatel Václav Černý ve svých pamětech: "Heydrich přišel zabít český národ a český národ ho za to zabil." Jak zásadní čin to pro nacistické okupanty byl, dokazují jejich následné akce při vypálení Lidic, Ležáků a další represálie na českém obyvatelstvu. Ale i přes tyto následky byl atentát jasným a zcela zásadním činem, který ukázal, že Češi jsou ochotni za svou vlast a národ nejen bojovat, ale i umírat.

Pavel „P“ Král

zveřejněno v regionálním tisku, dále viz Písecký svět

Česká půjčka 38 miliard korun z devizových rezerv ČNB poskytnutá Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu eurozóny je další ukázkou hlouposti naších politiků bez ohledu na stranickou příslušnost. Naše politická reprezentace opět dokázala, jak moc jsme ochotni ohnout hřbet a být papežštější než-li papež. Zástupci TOP09 a ČSSD se, ruku v ruce, předháněli v argumentaci, proč je nutné naše peníze půjčit (dle jejich tvrzení to totiž ani naše peníze nejsou, nýbrž se jedná o peníze, které jsem od EU dostali v rámci dotačních programů) a představitelé ODS, již tradičně, alibisticky mlžili. Absurdnost celého konání završil premiér Petr Nečas, který půjčku označil za důkaz, že "jsme zdravým kusem ve stádě". Pojďme se tedy na výše zmíněné argumenty podívat zblízka.
Členství naší země v EU je donekonečna propagováno jako ziskový podnik. Čerpání euro-dotací je základní mantrou všech zastánců členství v unii. Operační programy, fondy, projekty na jedné straně - na druhé straně byrokracie, neefektivnost a plýtvání. Ano, naše země čerpá z dotací více peněz než kolik činí členský příspěvek (ZATÍM), ale když se zaměříte na jednotlivé programy do kterých putují miliardy korun a jak je s nimi nakládáno, tak vám musí rychle dojít, že je to oficiálně posvěcené plýtvání (někdy i rozkrádání) peněz. Jenom to množství projektových společností a agentur, které si z každého úspěšného projektu nechávají inkasovat nemalé podíly. Vsadím se, že každý z vás čtenářů zná alespoň jeden případ, kdy z peněz EU vznikla nějaká hloupost nad kterou zůstává rozum stát. A co to jsou "peníze EU"? Rozumný občan ví, že to není mana spadlá z nebe, ale naopak produkt práce nás všech daňových poplatníků, takže plýtváme-li penězi EU, tak jsou to naše peněženky, které TO dotují. A brzy přijde čas, kdy se z ČR nestane příjemce dotací, ale naopak bude muset jen platit. Dotace, tak jak je známe v rámci EU jsou škodlivé a protisystémové v dlouhodobém horizontu. Přirovnal bych to k užívání drog, kdy feťák dostane několik dávek zdarma, další za sníženou cenu a jakmile je zcela závislý, tak jej mají dealeři v hrsti. Zodpovědný národ se musí naučit být soběstačný a zcela zodpovědný za své příjmy i výdaje.
Evropská unie jako spolek národních států není a nesmí být pomyslným stádem, které se nechá komisí "pastýřů" oholit a dojit jak je libo. Česká republika má ve svém národním znaku lva - věřím či spíše doufám, že si jej stále zaslouží používat. Buďme lvem v tom nemocném stádě evropských národů, které rezignovalo na možnost myslet a jednat na individuální rovině. Hlupák, který má hluboko do kapsy, chodí v obnošených šatech, šetří na svých dětech, aby se pak před sousedy mohl blýsknout gumovým bazénem - tak se mi jeví pánové Nečas, Kalousek, Sobotka a mnoho dalších.

Autor: David Kohut

Předpokládám, že většina občanů naší vlasti zaznamenala kauzu kolem švýcarského vyšetřování privatizace Mostecké uhelné společnosti a následné výzvy Švýcarů, aby se příslušné české orgány přihlásily k 12 miliardám, které jsou v současné době zadržené na švýcarských účtech.
30. října 2011 v pořadu Otázky Václava Moravce vystupoval mimo jiné Miroslav Kalousek (ministr financí za TOP09), který se vyjádřil v tom smyslu, že ministerstvu financí ČR výše zmíněných 12 miliard korun nechybí, tudíž se o ně nebude hlásit s odvoláním na jakési "správné" právní úkony. Přiznám se, že toto vystoupení mě velice nepříjemně šokovalo - pan Kalousek se vždy prohlašoval za "dobrého hospodáře", který musí dělat nepopulární reformy, abychom neskončili jako Řekové. Zvyšování daní, snižování výdajů v sociální oblasti obhajuje jako nutné a systémové kroky. Proto nechápu, proč a z jakých důvodů byl tak laxní v případě možnosti získat 12 miliard korun! Takhle si skutečně dobrý hospodář nepočíná...
Nicméně o pár týdnů později se ministerstvo financí pod tlakem médií a veřejnosti "rozhoupalo" a požádalo Švýcary o možnost připojit k trestnímu řízení - bohužel už příliš pozdě. Takže nyní je více než jisté, že 12 miliard naše země zpět nedostane - hovoří se nyní o maximálně 5 miliardách a to jen v případě, pokud uspějeme s civilní žalobou.
Na základě těchto skutečnosti jsem se rozhodl podat trestní oznámení na Miroslava Kalouska z důvodu podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Trestní oznámení jsem podal písemně na konci listopadu roku 2011 u Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které jej následně předalo Městskému státnímu zastupitelství v Praze a to nakonec Vrchnímu státní zastupitelství v Praze. Příjemným překvapením pak byla zpráva z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, které na základě tohoto trestního oznámení zahájilo prověřování.
Věřím, že mi vyšetřování dá za pravdu a dojde k obvinění pana Kalouska, který na jedné straně bezostyšně tahá peníze z kapes daňových poplatníků a na druhé straně, z nepochopitelných důvodů, ignoruje nezanedbatelnou částku. Jistě nejsem jediný, kdo zaznamenal ve společnosti varovné signály o napjatých sociálních a společenských vztazích, které vycházejí i z velice nedobrých politických poměrů a proto svou aktivitu považuji za jistý druh prevence a byl bych rád, kdybych byl inspirací pro další spravedlivě rozlobené občany, aby nepravosti řešili, protože pokud je budeme ignorovat, tak pomyslný pohár trpělivosti přeteče a dočkáme se rozsáhlých nepokojů. A z minulosti je jasné, že hněv iracionálně jednajících mas se zaměřuje na ty nejslabší z nás...

David Kohut

Jan Paroulek se narodil 20. července 1922 v obci Oseček. Válka zastihla Paroulka jako sedmnáctiletého ve Francii, kam v roce 1937 odjel na stipendium na vojenské lyceum. "Když vypukla válka, myslel jsem si, že by ji beze mě prohráli. Kluci ze školy se na mě tehdy složili, abych měl na jízdenku, a jel jsem k odvodu do Marseille. Tam však zjistili, že jsem nezletilý," řekl dříve v rozhovoru Jan Paroulek. Později bojoval v Československé samostatné obrněné brigádě mj. i jako velitel tankové čety. Byl při letecké bitvě o Británii i při vylodění v Normandii. "Nebyli jsme vycvičeni, měli jsme špatné zbraně. Nosil jsem uniformu s dírou od střepiny z první světové války," vzpomínal veterán.

Stejně jako mnozí jiní vojáci, kteří bojovali za svobodu v zahraničí, skončil po návratu ve vězení. Čtyři roky po válce byl propuštěn z armády, poté byl dvakrát zatčen a odsouzen na 12 let za špionáž a velezradu. Ve skupině dalších zahraničních vojáků prošel jáchymovskými uranovými doly a propuštěn byl až po deseti letech.

Po propuštění pracoval jako zedník a později jako stavební technik. V roce 1968 se podílel na obnově Sdružení zahraničních vojáků a spoluorganizoval jejich vystoupení na podporu demokratizačního hnutí. Listopadové události roku 1989 prožil aktivně na Přerovsku i v Praze a přispěl k renesanci Českého svazu bojovníků za svobodu i k obnově dříve zakázané Československé obce legionářské.

V roce 1991 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka. Jan Paroulek byl nositelem řady vyznamenání, např. Československého válečného kříže. Byl čestným občanem města Agde ve Francii a od roku 2004 byl rytířem Řádu Čestné legie. V roce 1989 se stal členem vojenské sekce Konfederace politických vězňů. V květnu 2005 jej prezident Klaus povýšil do hodnosti brigadního generála.

Jak o něm hovořili někteří z příslušníků 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově: „Nesmírně dramatický byl vlastně celý jeho život - několikrát stál jako aktivní voják, tankista, na prahu smrti, zažil pocity vítězství nad nepřítelem, přežil válečná strádání a po návratu domů i komunistickou perzekuci a věznění. Přesto v sobě stále nalézal sílu bojovat s osudem a pokud to bylo možné, pomáhal i ostatním, kteří se ocitli v nouzi. Jeho jméno se pro nás, vojáky, kteří ho poznali na počátku devadesátých let, stalo symbolem nepokořitelnosti a nezdolnosti lidské osobnosti. Rád mezi nás, vrtulníkáře, chodil, a my jsme jej vždy rádi přivítali. Byl skvělý řečník a besedy s ním se nám navždy vryly do paměti. Vážili jsme si toho, že zůstal bojovníkem. Svými činy a postoji, svým vlastenectvím a smyslem pro spravedlnost psal ty nejlepší stránky historie naší armády a právem mu tak náleží čestné místo v pomyslné síni tradic novodobé české armády.“

Koncem 11. století byla střední Evropa místem takřka permanentní války všech proti všem, včetně císaře i papeže. Budoucí český král Vratislav tehdy silně ovlivňoval říšskou politiku. V propletenci neustálých vzpour a opětovných zvratů byl výjimečný svou neutuchající podporou německému králi Jindřichovi IV. Počínaje srážkou u Homburgu (1075), kde na sebe Čechové poprvé upozornili, uplynul stěží nějaký rok, aniž by neválčili v Sasku, Durynsku, Míšeňsku či Švábsku. Rodila se pověst o Češích jako zdatných, leč nelítostných a krutých bojovnících, náchylných ke kořistění a rabování.

Dne 27.ledna 1080 se utkaly v bitvě u Flarchheimu v Durynsku vojska císaře Jindřicha IV. tvořené švábskými, franskými a bavorskými jednotkami s převážně saskými vojsky vzdorokrále Rudolfa Švábského z Rheinfeldenu. Na straně císaře stál i oddíl českého knížete. Právě jejich útokem proti Sasům začala bitva. Na bojišti panovala mlha, ve které se Jindřichovým oddílům podařilo obejít Rudolfův šik. Český oddíl pak udeřil na odkrytý bok Rudolfova vojska. Za velkých ztrát vnikli hluboko do nepřátelských řad a samotnému králi Rudolfovi ukořistili svatomořické kopí, které Jindřich předal Vratislavovi jako zvláštní vyznamenání. Bitva se zdála být již vyhranou v prospěch císaře, ale nakonec došlo ke zvratu, kdy se na straně Rudolfově do bitvy zapojil oddíl Oty z Nordhaimu a začal tísnit hrot útoku tvořený českými bojovníky. Ostatní říšské jednotky císaře, místo pomoci našim statečným válečníkům, z boje raději utekly. Český oddíl byl silně poničen, údajné ztráty dosáhly 3.000 mrtvých.

Ve stejnou dobu sám český kníže Vratislav provedl preventivní vpád do Saska, neboť Sasové připravovali útok do Čech. Vratislavovi síly směřovali do Saska ve dvou proudech, jeden vedl sám Vratislav a druhý pod vedením Wiprechta z Grojče.Vratislavův oddíl byl nečekaně zaskočen přesilou dříve než mohl dojít na místo srazu. Vratislav byl blízko zkáze, ale zachránil je příchod druhé Wiprechtovyčásti armády, který umožnil knížeti se stáhnout z bojiště.

Samotná válka o říšský trůn byla ukončena ještě téhož roku 15. října v bitvě u Hohelnmölsenu nad Halštrovem, kde vzdorokrál Rudolf Švábský utržil těžká zranění, kterým nakonec podlehl. Do tohoto střetnutí české vojsko přímo nezasáhlo, leželo opodál, ale jeho přítomnost byla po předchozí těžké porážce Jindřichovi vítaná. Velký český oddíl, prý na 300 mužů, vyslal Vratislav na Jindřichovu římskou jízdu. Poté přispíval Vratislav Jindřichovi i další pomocí Především svým vojskem ochromoval sousední země - Bavorsko, Sasko, Rakousko i Míšeňsko. Přátelství Vratislava a Jindřicha nebylo ovšem běžným vztahem ukázněného vazala k lennímu pánu. Vratislav lenní hold nikdy nesložil, ani se neřídil předem smluveným cílem, jímž nakonec byla královská koruna, kterou Vratislav získal v roce 1085.

Zdroj: www.libri.cz, www.curiavitkov.cz

O založení univerzity v Praze uvažoval už král Václav II. v roce 1294, ale narazil na odpor šlechty. V roce 1346, kdy se Karel IV. stal králem římským a českým, vyslal poselstvo do Říma se žádostí o papežské povolení. Také díky podpoře arcibiskupa Arnošta z Pardubic vydal papež Kliment VI. 26. ledna 1347 v Avignonu listinu, která „ustanovuje, aby ve městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoli povoleném oboru“ a zaručuje obecné uznávání licenciátu i magisterské hodnosti v celém křesťanském světě. Od tohoto roku už také začalo vyučování při několika klášterech a při katedrále.

Po schválení na zemském sněmu koncem března byla univerzita slavnostně založena Karlovou listinou ze dne 7. dubna 1348. Vzorem pro organizaci univerzity do čtyř fakult (artistické, teologické, právnické a lékařské) byla univerzita v Paříži, pro rozdělení na čtyři národy univerzita v Bologni, vzorem univerzity založené císařem byla univerzita v Neapoli. Císařským diplomem ze 14. ledna 1349 (tzv. Eisenašský diplom) dostala univerzita důležitá privilegia, zejména právo vydávat vlastní statut a osvobození od daní. Z této doby kolem roku 1350 pochází stříbrné pečetidlo se sv. Václavem a s nápisem Sigillum universitatis scholarium studii Pragensis. První statut byl schválen kancléřem univerzity, pražským arcibiskupem 10. dubna 1360, s připomenutím, že má být jedna univerzita a jeden rektor.

První rozkvět
Přes různé daně mezi duchovenstvem, sbírky a dary ve prospěch univerzity se činnost rozbíhala pomalu a první magistr svobodných umění Jindřich z Libšic byl promován arcibiskupem Arnoštem z Pardubic až roku 1359. Teprve když sousední panovníci založili univerzity ve Vídni (1364) a v Krakově (1366) reagoval císař roku 1366 založením dobře dotované Karlovy koleje pro 12 magistrů artistické fakulty, z nichž dva měli povinnost vyučovat také teologii. Původní kolej stála zhruba v místech dnešní Filosofické fakulty UK. Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Všech svatých na Pražském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé.

Přes odpor arcibiskupa se roku 1372 oddělila právnická fakulta a do husitských válek měla vlastního rektora nebo zástupce. Roku 1373 získala vlastní kolej, někde poblíž dnešní Templové ulice. První kolej nejmenší, lékařské fakulty se dvěma mistry byla v dnešní Kaprově ulici. Roku 1383 věnoval císař a král Václav IV. univerzitě velký palác patricijské rodiny Rotlevů, dnešní Karolinum, který se po úpravách roku 1386 stal sídlem rektora i koleje. Další koleje – například kolej Nazaretská, spojená s Betlémskou kaplí - vznikaly na Starém městě, první studentskou kolej založila na dnešním Ovocném trhu svou nadací roku 1397 polská královna Hedvika pro chudé studenty z Litvy. Kromě toho zde byla řada studentských domů (burs), například Černá růže na Příkopě.

Národnostní konflikt a Dekret kutnohorský
Národnostní a s ním spojené i názorové napětí se na pražské univerzitě začalo projevovat už od roku 1384, kdy si arcibiskupovi střídavě stěžovala česká i německá strana. Řada německých mistrů pak odešla do Heidelbergu, Kolína a Vídně. Roku 1391 byla s arcibiskupským svolením založena Betlémská kaple se dvěma místy pro české kazatele a jedním z nich ustanovil generální vikář roku 1402 Jana Husa. Roku 1409 univerzitní většina nedoporučila králi, aby se zúčastnil sněmu v Pise a Václav IV. pak přijal návrh české strany, aby se hlasovací poměry změnily v její – a tím i jeho - prospěch.
Tak vznikl slavný Dekret kutnohorský, který král musel prosadit tím, že jmenoval nového rektora. V důsledku toho odešlo z Prahy 500 až 800 akademiků, kteří založili univerzitu v Lipsku a posílili univerzity ve Vídni a Heidelbergu. Změnil se však i charakter univerzity: z původně zamýšleného univerzálního učiliště se stal „zemský ústav vystavený zásahům panovníka, šlechty i měst.“

Jan Hus se stal mistrem artistické fakulty roku 1396, roku 1401 jejím děkanem, 1404 bakalářem teologie a 1409 rektorem. Jeho učitelem byl hlavně Stanislav ze Znojma, nejbližšími přáteli Štěpán z Pálče, Jakoubek ze Stříbra a Křišťan z Prachatic. Ve sporech krále s arcibiskupem se postupně přiklonil na královu stranu a s arcibiskupem měl několik konfliktů, zejména v kampani proti odpustkům 1413. Když byli nakonec Hus (1415) a Jeroným Pražský (1416) upáleni, šlechta i města se velkou většinou postavila na jejich obhajobu a 1417 se univerzita slavnostně přihlásila k přijímání podobojí. Papežský zákaz vyučování z roku 1418 už mohla ignorovat.

Zemská univerzita 1419-1622
Po smrti Václava IV. se univerzita stala nejvyšší autoritou kališnické víry, musela však čelit tlaku radikálů (včetně M. Jakoubka), kteří světské vzdělání a latinu – po vzoru Wiklefově – zpochybňovali, odmítali nebo dokonce pokládali za hřích. Její učitelé se ještě podíleli na formulaci Pražských artikulů, ale po smrti Jana Želivského (1422) byli mistři uvězněni a vyhnáni, koleje i kostely zpustošeny. Teprve roku 1431 se situace uklidnila, ale k první promoci došlo až 1440 a na univerzitě tehdy nebyl ani jeden mistr teologie či práv. Oboustranná snaha o smír s papežem vedla roku 1447 k papežskému uznání a obnovení činnosti. Jenže už roku 1448, když Prahu dobyla strana Jiřího z Poděbrad, vypukly nové spory a protože učitelé i studenti měli přísahat, že budou dodržovat kompaktáta, všichni cizinci i řada domácích univerzitu opět opustili. Univerzita se pak omezila jen na artistickou fakultu a téměř splynula s „dolní konzistoří“, biskupskou kanceláří podobojí.

Univerzita i její koleje ztratily v husitských válkách většinu svého majetku a i když během 15. století získala několik domů a vesnic, v letech 1471-1526 pocházeli všichni studenti z utrakvistické části Čech; nikdo z jiných zemí, nikdo z Moravy. Po roce 1500 sílily také hlasy, které kritizovaly žalostný stav unuiverzitní výuky: podle týnského faráře Jakuba je to „rezavý klenot“ a tak řada nadaných lidí odcházela studovat jinam. Konzervativní univerzita se proti katolickému panovníkovi opírala nakonec jen o města, tím však zcela závisela na politických převratech na radnicích, zejména staroměstské. Spolu s odbojnými městy byla pak také potrestána Ferdinandem I. po roce 1547.

Roku 1537 dostala univerzita velký dar na zřízení stolice řečtiny. Protože jiní kandidáti nabídku odmítli, přijala univerzita roku 1541 Melanchthonova žáka Matouše Collina z Chotěřiny, kteý četl a překládal Homéra, Vergilia a Plauta, ale také Erasma Rotterdamského. Pro spory s kolegy, kteří ho obviňovali z luteránství, musel 1558 univerzitu opět opustit; jeho pamětní deska z roku 1566 je dnes umístěna v aule Karolina. Izolovaná a oslabená univerzita nebyla schopna změny, jak ji nové podmínky vyžadovaly; nicméně zejména ke konci 16. století spravovala mimořádně rozsáhlou síť městských latinských škol, jejichž žáci se formálně na univerzitu zapisovali.

Zdroj: Wikipedie

Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, nehodlalo se s tím Polsko smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo. Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo.

Zemský národní výbor pro Slezsko v Slezské Ostravě řešil situaci provizorně uzavřením prozatímní dohody o zatímní demarkační linii na Těšínsku s Polským národním výborem těšínského knížectví. Tato dohoda nebyla pro Československo výhodná, protože na základě podmínek v ní připadala většina Těšínska Polsku. Na části, obsazené Polskem též se nacházela i část košicko-bohumínské trati. Ta byla potřebná pro železniční spojení se Slovenskem, kde začaly problémy s Maďarskem, které se svých „horních Uher“ nehodlalo vzdát.

Tuto událost znovu tlumočil Dr. Edvard Beneš na mírové konferenci v Paříži. Hranice Československa byly Dohodou potvrzeny. Polsko to však nehodlalo akceptovat. Konflikt se začínal přiostřovat.

Československo však nemělo v prvních dnech své samostatnosti vlastní větší vojenskou sílu, o níž by mohlo obranu svých práv opřít. S horečným úsilím se tvořilo mladé československé domácí vojsko z bývalých rakousko-uherských jednotek, sokolských a dobrovolnických formací, které se později osvědčily v bojích o Slovensko s maďarskou armádou. Toužebně byl tedy očekáván návrat čs. legionářů ze zahraničí, kteří měli velké bojové zkušenosti a výzbroj. Do konce roku dorazily čs. legionářské pluky z Itálie v síle dvou divizí (6. a 7. divize). Okamžitě byli většinou odesláni na Slovensko k zabezpečení hranic republiky, do rozpoutaného konfliktu s Maďarskem. Bylo však nutné řešit i problém Těšínska a důrazně vystoupit proti narušení československé hranice.

Polská vláda ve snaze zvrátit situaci ve svůj prospěch vypsala na den 25.1.1919 na Těšínsku volby, které chtěla mít pod svým vlivem. Mezitím dorazily do Československa i pluky čs. legionářů z Francie. Urychleně byl Ministerstvem národní obrany vypracován postup k obsazení a zabezpečení Těšínska.

Ministerstvo národní obrany vydalo 19. 1.1919 rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Operace měla být zahájena 23.1., jako akce k udržení pořádku na těšínském území a zabezpečení oblasti. Československo vyzvalo 21. 1. 1919 důrazně Polsko ke stažení své armády a orgánů z území Těšínska za mezinárodně uznanou československou hranici. Tuto výzvu Polsko ignorovalo. Zbývalo tedy řešení vojenskou cestou, protože časová prodleva s čekáním na zásah Spojenců mohla být osudná.

Velením této operace byl Ministerstvem národní obrany pověřen uvedeným rozkazem dne 19.1. podplukovník Josef Šnejdárek, čs. legionář z Francie.

Šnejdárkova vojenská skupina tedy překročila prozatímní demarkační čáru. Byla tvořena legionářským 21. střeleckým plukem z Francie (o síle 3 praporů), praporem domácího 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka, domácím 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. To byly veškeré síly, které v dané oblasti mohlo československé velení nasadit.

Na podporu československého postupu vytvářeli na Těšínsku místní obyvatelé dobrovolnické formace, zvané Národní gardy (asi 5.000 mužů). Postup hlavních sil Šnejdárkovy skupiny měl podle plánu podporovat z oblasti severozápadního Slovenska dvěma prapory též legionářský 35. střelecký pluk z Itálie, pod velením italského plukovníka Grasselliho.  Později byl posílen ještě praporem legionářského 33. střeleckého pluku z Itálie.

Proti Šnejdárkově skupině zde stálo polské vojsko, jemuž velel plukovník František Xaver Latinik. Polské vojsko na Těšínsku mělo sílu 5 praporů s podporou 4 kulometných rot, jezdecké čety a 1 dělostřelecké baterie. Dále zde měl Latinik k podpoře asi 550 mužů polského četnictva a kolem 6.500 místních polských dobrovolníků.

Před započetím vojenské operace předal ještě podplukovník Šnejdárek veliteli polského vojska plukovníku Latinikovi ultimatum, aby do dvou hodin vyklidily polské jednotky Těšínsko až za řeku Bialou. Latinik tyto podmínky odmítl a připravil se k odražení československého útoku.

Dle původního plánu zahájila Šnejdárkova skupina útok dne 23. 1. 1919, krátce po poledni, ve směrech na Bohumín a Karvinou. Tyto útoky podpořily dle plánu souběžným útokem od východu čs. legionářské jednotky z Itálie. Boje s polskou armádou pokračovaly do 26. 1. Čechoslováci úspěšně bojem postupovali vpřed. Získali rychle Bohumín, Ostravu a za citelných ztrát dobyli Karvinou. Těšín byl osvobozen 27.1. Poláci překvapení razantností československého útoku během rozhořčených bojů ustoupili za řeku Vislu.

Během bojů ještě dorazila k posílení Šnejdárkovy skupiny nově utvořená domácí 2. brigáda, která měla sílu 6 praporů, s podporou 2 baterií dělostřelectva a 1 jezdecké eskadrony.

Na základě úspěšného postupu obdržel podplukovník Šnejdárek od Ministerstva národní obrany 27. 1. rozkaz k překročení řeky Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. Šnejdárek připravil plán k pokračování útoku. Poláci byli odhodláni k houževnaté obraně svých pozic. Mezitím i jim dorazili další posily.

Podplukovník Šnejdárek svou skupinu rozdělil na tři samostatné části – severní, střední a jižní. Se všemi třemi částmi zaútočil 30. 1. na pozice nepřítele. Čechoslováci úspěšně překonali polskou obranu na Visle a zajistili prostor západního břehu Strumieně – Malé Ochaby. Nejtvrdší boje s polskou armádou sváděla střední skupina československého vojska u Kisielówa před Skoczówem. K tvrdým bojům došlo i u Louk. Poláci byli zatlačeni bojem útočícími Čechoslováky ke Skoczówu, kde svůj ústup zastavili. Velká část Těšínka byla tedy zajištěna. Šnejdárek připravil na následující den plán soustředěného útoku čs. jednotek na Skoczów. Tento útok měl být rozhodující a měl velkou pravděpodobnost úspěchu. V takovém případě by se polská obrana, jejíž části byly demoralizovány bojovými úspěchy Čechoslováků, zhroutila.

Mezitím dorazily Čechoslovákům další posily. Byl to 1.prapor domácího 28. pěšího pluku z Prahy, 1. prapor domácího 3. pěšího pluku z Kroměříže, 2. prapor domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka a 5 praporů dobrovolníků. Tím se dostala československá strana do znatelné převahy pro plánovaný silný útok na Skoczów.

Na nátlak dohodových mocností k mírovému řešení zastavilo Československo v noci na 31. 1. na Těšínsku bojové akce. Podplukovník Šnejdárek v pověření čs. vládou uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem Latinikem. Československé jednotky zůstaly stát na dobyté linii. Až 26.2. byly staženy na nově vymezenou demarkační čáru, kterou mezinárodní komise Dohody stanovila na základě čs. – polské smlouvy, uzavřené 3. 2. v Paříži na neutrální půdě. Toto řešení nebylo pro československou stranu ideální, neboť část důležité železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov zůstala na území, přisouzeném Polsku. Pro Československo však vyvstávalo jiné nebezpečí – agrese Maďarska na Slovensko. Proto bylo potřebné co nejvíce jednotek přesunout na ohrožené Slovensko.

Během této „sedmidenní války“ na československé straně padlo 44 mužů, zraněno bylo 121 mužů. Zhruba třetina těchto ztrát připadla na příslušníky legionářského vojska.
Tento konflikt poznamenal vztahy Československa a Polska na celé meziválečné údobí a vlekl se vlastně až do osudného roku 1938. Pomník v Orlové připomíná dodnes památku československých vojáků, kteří padli při této operaci k zabezpečení našich hranic.

Autor: Pavel J.Kuthan, www.valka.cz

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji byla podepsána premiérem Václavem Klausem a kancléřem Helmutem Kohlem v Praze v lednu 1997. Smlouva pak prošla bouřlivým schvalovacím procesem v obou parlamentech. Souhlasy obou parlamentů nebyly z čistě formálního hlediska k přijetí deklarace třeba, avšak jejich souhlas byl výrazem silné politické vůle na širokém základě.

Během dlouhých jednání k deklaraci se vynořovaly různé další problémy a požadavky, které ukončení vyjednávání stěžovaly. Jedním z nejzávažnějších bylo prohlášení ministra zahraničí Klause Kinkela ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Kinkel na stránkách novin zpochybnil právní závaznost Postupimské dohody a CSU poté ihned začala požadovat příslušné změny v připravované deklaraci, které by tuto skutečnost odrážely. ČR se proti Kinkelovu prohlášení ohradila a trvala na platnosti "Postupimi". Stejné stanovisko potvrdily i signatářské mocnosti Postupimské deklarace USA, Rusko (jako nástupce SSSR) a Velká Británie a tento sporný bod, který byl překážkou v jednání, byl poté v tichosti opuštěn. Např. mluvčí ruského ministerstva zahraničí Genadij Tarasov tehdy prohlásil: "Rusko jako jedna z vítězných mocností ve druhé světové válce si nemůže nevšimnout toho, že řada formulací v deklaraci týkajících se povalečného přesídleni Němců je odlišná od těch, jez byly zakotveny v protokolu Postupimské konference z roku 1945 … Moskva tyto snahy odmítá a zdůrazňuje neměnnost ruského stanoviska k protokolu Postupimské konference, který položil zaklad poválečného míru v Evropě."

Základním cílem deklarace bylo vyřešení sporů minulosti mezi ČR a SRN, které bránily v nezatíženém vývoji vztahů mezi oběma zeměmi. Obě strany vstupovaly do jednání s rozdílnými požadavky, česká strana požadovala ukončení majetkových nároků z právního i politického hlediska a na druhé straně německá reprezentace žádala českou reflexi událostí po druhé světové válce spjatých s osudem sudetských Němců.

Klíčovou pasáží deklarace je článek IV. ve kterém obě strany vyjadřují vůli, že "nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti," přičemž "každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor." Články II. a III. vyjadřují lítost obou stran nad spáchanými zločiny. Čeští vyjednavači prosadili formulaci, ve které Německo uznává širší souvislosti problému odsunu Němců: "Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně-socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro válečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení." O pojem "vyhánění" byl sveden před přijetím definitivního textu deklarace tuhý boj, neboť česká strana odmítala slovo "vyhnání" a německá naopak jakýkoliv výraz s neutrálním zabarvením. Česká strana naproti tomu vyjádřila lítost nad uplatňováním kolektivní viny a dále politovala "excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami". Němcům se nepodařilo dosáhnout (Sudetoněmeckým krajanským sdružením prosazované) formulace "bezpráví", nýbrž pouze distance české strany od formy uplatňování některých zákonů. Praktické důsledky deklarace byly stanoveny ve článku VII., ve kterém se mluví o zřízení česko-německého Fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.

Přijetí česko-německé deklarace bylo obecně přijímano jako pokrok v česko-německých vztazích, neboť oba státy se mohly víceméně soustředit na budoucnost. Je ovšem holou skutečností, že hlavní sporné momenty zůstaly, zvláště co se týká definic některých pojmů, avšak částečně se česko-německé deklaraci povedlo vztahy mezi oběma zeměmi narovnat.

Sudetoněmecký Landsmanšaft na druhém zasedání Spolkového shromáždění v únoru 1997 ústy Franze Neubauera deklaraci odmítl. Prohlásil, že přes některá pozitiva v Deklaraci převažují negativní aspekty a proto nemůže dát sudetoněmecká strana k takovému dokumentu souhlas. V jednotlivostech Neubauer obhajoval pojetí transferu jako "vyhnání" a odmítal jeho dělení na "vyhnání" ve formě tzv. divokých transferů a "nucené vysídlení" v podobě řádných odsunů schválených Postupimskou konferencí. Přivítal charakteristiku "vyhnání" jako bezpráví (jeden ze sporných momentů Deklarace, v českém překladu se mluví o křivdách, v německém o "Unrecht" - což může být přeloženo jako "křivda" ale i jako "bezpráví"'3b tuto interpretaci také hned po ratifikaci použil kancléř Kohl ve vládním prohlášení k Deklaraci), avšak vyjádřil zklamání nad tím, že ve smlouvě nebylo zakotveno právo sudetských Němců na domov. Dalším bezprávím spáchaných na sudetských Němcích pak podle něj bylo poválečné vyvlastnění, které má být odškodněno a které zůstává otevřenou otázkou česko-německých vztahů. Jako v případě tzv. "Pražské smlouvy" z roku 1973 a smlouvy z roku 1992 Sudetoněmecký landsmanšaft znovu označil deklaraci za dokument bez právní závaznosti, který ani nemusel být schvalován parlamenty obou států, protože představuje pouze názorové pseudosjednocení, a při této příležitosti pak zopakoval, že počátkem neštěstí bylo vytvoření Československa v historických hranicích, čili přičleněním sudetských Němců k ČSR (!).

Zdroj: www.glosy.info (doplnění Svornost)

V neděli 22. ledna 1933 o půl třetí ráno zazněly ze Špilberku čtyři dělové výstřely. Signál, znamenající vyhlášení poplachu pro celou brněnskou posádku, vyvolala událost, k níž došlo krátce předtím ve Svatoplukových kasárnách v Židenicích a která se zapsala do historie jako tzv. židenický puč. Co se tehdy vlastně stalo?

V sobotu 21. ledna v 19.30 hodin vyjely z Vícemilic u Bučovic směrem na Brno dva autobusy s více než 60 muži, vesměs dělníky, řemeslníky a nezaměstnanými z bučovického okolí. Na cestu se vydali s tím, že jedou chránit fašistickou schůzi do Brna. V prostoru křižovatky na Slatinu a Líšeň všichni vystoupili a kolem půlnoci se setkali s činovníkem Národní obce fašistické nadporučíkem mimo službu Ladislavem Kobsinkem (narozen 25. září 1903 v Bystřici nad Pernštejnem), který jim oznámil, že jejich skutečným úkolem je přepadnout kasárna 43. pěšího pluku v Židenicích a dát tak signál k převratu ve státě. Tento cíl si nevybrali náhodou. Někteří z nich, včetně Kobsinka, v kasárnách sloužili, takže je dobře znali. Velkou roli hrála i okolnost, že v polovině ledna odešel jeden ročník do zálohy, další vojáci byli odveleni a tak ve službě zůstali vlastně jen nováčci, navíc zčásti Rusíni, Němci a Maďaři. Skupina zřejmě nepočítala s vážným odporem. Kobsinek je dokonce ujistil, že s vojáky je vše domluveno a nebudou klást odpor.

Vlastní přepadení začalo 22. ledna v 0.30 hodin. Útočníci, vyzbrojení revolvery, noži a boxery, pronikli do areálu kasáren zadním, nestřeženým vchodem, další přelezli zeď u plynové komory. Přeběhli nádvoří a nejprve obsadili strážnici u hlavní brány. Strážný se pokusil vyhlásit poplach, ale byl přemožen stejně jako připravená stráž. Již v prostoru strážnice došlo k první potyčce, a to se službu konajícím dozorčím rotmistrem četařem Gabrielem Jandlem a dozorčím důstojníkem kasáren praporčíkem Josefem Janouškem. Janouškovi se podařilo uniknout na ubikace technické roty, kde vyhlásil poplach. Než se však spící vojáci vzpamatovali, vtrhli k nim útočníci a znemožnili jim odpor. Obsadili dále skladiště zbraní roty, kde se zmocnili pušek a nábojů. Přepadení si v té době vyžádalo prvního zraněného. Těžce raněn střelou do břicha byl dozorčí vojín technické roty vojín Jindřich Kindermann. Mezitím ze strážnice uprchl i četař Jandl a běžel pro pomoc.

Praporčík Janoušek opět unikl a běžel do budovy poddůstojnické školy, kde nařídil troubit poplach. Tentokrát uspěl. Když útočníci dorazili až sem, byli rychle vytlačeni a hotovost, stavěná právě poddůstojnickou školou, je vyzvala s nabitými zbraněmi, aby se vzdali. Vzápětí vypukla silná přestřelka, na jejímž začátku byl zabit jeden z útočníků (Cyril Semenko). Jeho smrt a rozhodný odpor vojáků vedly ke zhroucení celé akce. Pravděpodobně někdy v této době uprchl z kasáren velitel akce Kobsinek, aniž by se staral o své lidi, které zanechal na místě osudu.

Přepadeným vojákům se zatím blížila pomoc v podobě policie, která vyrazila po upozornění jednoho z vojáků vracejícího se ze zábavy do kasáren. Objevili se také první důstojníci, bydlící v bytech mimo komplex kasáren, kteří se ujali okamžitě velení. Velitel I. praporu pluku podplukovník Jaroslav Herkloc nařídil zapnout osvětlení, takže od tohoto okamžiku bylo celé prostranství osvětleno a zabránilo se zmatkům. Došlo k dohodě s policií, že armáda vyčistí prostor kasáren a policie zkontroluje okolí a přilehlé ulice. Část útočníků sice uprchla po prvních výstřelech, zbytek se však snažil ukrýt kde se dalo. Někteří se schovali pod postele, další zalezli do sklepa, ale pozornosti stejně neunikli. Přímo na místě činu byla zajištěna asi třetina z celkového počtu mužů. Kolem 2. hodiny ranní panoval v kasárnách už zase klid.

V době vyhlášení poplachu dělovými výstřely ze Špilberku byl tedy již pokus o puč potlačen a situace plně pod kontrolou armády a policie. Výsledkem nočního dobrodružství byl jeden mrtvý mezi útočníky a po jednom těžce a lehce zraněném na obou stranách. Tma a zmatek na počátku naštěstí zabránily vyšším ztrátám. Avšak tím vše zdaleka nekončilo, naopak. V obavách, že by nemuselo jít o ojedinělou událost, provedly civilní úřady i armáda celou řadu mimořádných bezpečnostních opatření.
Ministerstvo národní obrany nařídilo vybraným posádkám po celé republice zvýšení ostražitosti, týkalo se to např. posádky v Praze nebo v Pardubicích. Policejní ředitelství v Brně a Praze zahájila ještě 22. ledna sérii domovních prohlídek a zatýkání. Do vězení se dostali brzy skoro všichni, kteří stihli utéci ze Svatoplukových kasáren. Policie je většinou našla doma, kde klidně spali. Zatčení neušli ani majitel autobusů a řidič. Jedině Ladislav Kobsinek, vůdce a organizátor přepadení, ze sítí vyklouzl a přes Vídeň unikl do Jugoslávie. Všechny bezpečnostní složky měly pohotovost, ale bylo čím dál tím jasnější, že šlo jen o osamocenou akci.

První výslechy zatčených ukázaly, že za celou událostí stojí Národní obec fašistická, největší fašistická strana v Československu, resp. její jihomoravská jednota a s největší pravděpodobností také vůdce fašistů bývalý generál československé armády Radola Gajda. Ten byl ještě 22. ledna večer zatčen. Vyšlo totiž najevo, že krátce před akcí v Židenicích projížděl Brnem. Nakonec došlo i na Kobsinka. Jugoslávie ho vypověděla do Rumunska a tamní úřady předaly Československu.

Dohrou tzv. židenického puče se stalo soudní přelíčení, nejprve před Státním soudem v Brně. Přes hrozivě znějící obžalobu byl rozsudek vynesený 26. června vcelku mírný. Kobsinek dostal šest let, další účastníci přepadení několik měsíců vězení. Jedenáct osob, mezi nimi i Radola Gajda, bylo osvobozeno. Příčinu nízkých trestů musíme hledat v tom, že soud posuzoval skutečně prokázané činy a ne domněnky a plány. Svoji roli hrál jistě i nevybíravý nátlak ze strany státních orgánů, rozhodnutých dát fašistům a Gajdovi tvrdou lekci. Celý případ začal v únoru 1934 projednávat Nejvyšší soud v Praze. Dne 28. března vynesl nový, podstatně přísnější rozsudek, neboť dosavadní tresty víceméně zdvojnásobil. Kobsinek dostal dvanáct let, další několikaleté tresty vězení. Radola Gajda vyvázl s šesti měsíci, protože o plánované akci věděl a neoznámil to úřadům. Státní orgány mohly být spokojeny.

Mimo to byli potrestáni i Gajdovi sympatizanti z řad příslušníků československé armády. Přestože se nikdy neprokázalo, že by někdo z nich otevřeně spolupracoval s fašisty proti republice (šlo nanejvýše o slovní sympatie), rozhodovaly vojenské orgány poměrně nekompromisně. Na řadu přišly degradace, finanční postihy nebo převelení.

S odstupem času se nám brněnské události z konce ledna 1933 mohou zdát jako poněkud operetní podnik a reakce státu jako nepřiměřeně tvrdá. Avšak tyto události musíme posuzovat v dobových souvislostech a nikoliv dnešníma očima. Doznívala velká hospodářská krize, která otřásla celou Evropou. Zdálo se, že demokracie není schopna vyřešit vzniklé problémy a že by se to mohlo podařit silné vládě se silným mužem v čele, která rázně skoncuje s chaosem a nastolí pořádek. Připomeňme, že týden po nepodařeném puči převzal moc v Německu Adolf Hitler. Bylo by jistě silně přehnané tvrdit, že úspěšná obrana Svatoplukových kasáren zachránila demokracii v Československu, ale rozhodný postup proti pravicovému i levicovému extremismu přispěl k jejímu udržení až do roku 1938.

Nakonec ještě pár slov o osudu dvou hlavních aktérů tzv. židenického puče. Radola Gajda ve vězení dlouho nepobyl, neboť většinu trestu si odseděl již ve vazbě. Ač všemi odepisován, dostal se v roce 1935 do parlamentu. V osudovém roce 1938 se postavil za obranu Československa a ve svých projevech vyzýval k boji proti hrozícímu německému útoku. Po Mnichovu se zapojil do politického života druhé republiky a vymohl si vrácení generálské hodnosti. V okamžiku okupace zbytku Československa se angažoval v tzv. Českém národním výboru, ale po krachu tohoto podniku se stáhl do ústraní. Odmítl spolupracovat s Němci, naopak finančně podporoval protiněmecké aktivity. Přesto byl 12. května 1945 zatčen a postaven před Národní soud. Obvinění se nepotvrdila a tak byl v květnu 1947 odsouzen na dva roky do vězení. Protože si trest odpykal ve vazbě, propustili ho. Zemřel 15. dubna 1948 v Praze.

Ladislav Kobsinek byl z vězení propuštěn v lednu 1939. Po vzniku Protektorátu se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Vlajka a stal se jedním z velitelů jejích úderných oddílů, tzv. Svatoplukových gard. V březnu 1944 získal německé občanství a sloužil ve Volkssturmu. Po válce dostal dvanáct let za kolaboraci (jak typické pro mnoho členu předválečné NOF), v roce 1955 byl propuštěn a odsunut do Spolkové republiky Německo, kde žil až do své smrti v roce 1988.

Použité prameny a literatura:
Vojenský historický archiv, fond MNO/Presidium, 1933, sign. 21 1/2, kar. 10555.
Vojenský historický archiv, fond VKPR, 1934, čj. 1459, kar. 128.
Klimek, A. - Hofman, P.: Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha - Litomyšl 1995, 285 s.

Autor: Mgr. Pavel Šrámek,  Caesar-občasník VHK Erika Brno, č. 5, 1998, s. 4-6

Pro zájemce o hlubší náhled do problematiky doporučujeme bakalářskou diplomovou práci Dany Massowové