Svornost Vám přináší rozhovor s panem Mgr. Filipem M. Štojdlem, farářem Církve československé husitské v Písku a Mirovicích. Pracuje jako sociální pracovník v píseckém Domově pro seniory a je lektorem Spirituální péče o umírající v zařízeních sociální péče a nemocnicích ČR. Říká: "Věřím v Boha, který nezná jména církví, ale srdce lidí." Mimo jiné vede bohatý občanský život, je vedoucím křesťanského skautského oddílu a píše úspěšný blog. Je ženatý, má dvě děti a volný čas věnuje kresbě, procházkám, poslechu hudby a odpočívá sekáním dříví.

1. Považujete se za vlastence? Jak vypadá vlastenectví ve Vašem životě?

Ano považuji. Vlastenectví, stejně jako víra, naděje a Láska patří do mého života i života mé rodiny. Vděčím za ně svým rodičům a především svému dědovi, který mne jako kluka brával na výlety po Praze, kde bydlel. Chodili jsme do Národního muzea, na Pražský hrad a všude, kudy procházela česká historie. Dodnes si otvírám dopis, který mi napsal k mým narozeninám. Bylo to pár měsíců před tím než zemřel. Napsal mi tam: „Ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu – toť smysl našich dějin a odkaz předků“. Asi poznáváte, že jsou to slova našeho prvního prezidenta Tomáše Masaryka. Přesně takhle jsem se začal stávat vlastencem. Škola ani společnost nemohou nahradit to, co musí každému člověku dát jeho vlastní rodina a tak jak vidíte kolem sebe, momentálně prochází těžkou krizí, stejně jako vlastenectví, které pak velmi snadno mnoho lidí vymění buďto za lhostejnost nebo za fašizující nacionalismus.

2. Má vlastenectví vychovávat anebo už nemá moderní společnosti co nabídnout?

Myslím, že dnešní společnosti se nabízí spíše to, co jsem už zmínil výše. Nejprve lhostejnost. Každý si všímá jen sám sebe, svých zájmů a ty druhé považuje buďto za méně důležité nebo za potencionální ohrožení své pohodlnosti. Schází tu schopnost svým životem přesáhnout sám sebe, obětovat se pro ty druhé. Tak jako to udělal Palach či Wonka v době komunismu. Druhá věc, která se momentálně nabízí, je primitivní nacionalismus. Ten se snaží vymezit vlastenectví na základě nenávisti k jiným. Jenomže tím, že označíme nálepkami jiné lidi, samozřejmě nezískáme uvědomění si vlastní identity. Podívejte se co nám chybí. Stačí se projít nějakou starou stromovou alejí. Podívejte se do té důstojné výšky těch stromů, až na vrcholky jejich korun. A pak si to uvědomíte. Ten, kdo ty stromy vysadil, to nedělal kvůli sobě, ani kvůli svým dětem. Ti lidé, kteří ty stromy sázeli měli ohromný přesah. Takže přesně tento druh vlastenectví mi v naší zemi momentálně schází ze všeho nejvíc. Primitivní nacionalismus (takový ten lidový) se velmi často odvolává na Jana Husa, Komenského, Masaryka. Jednak mnoho z nich nikdy nečetlo od těchto lidí víc než nějaký citát na internetu a jednak, což je ještě horší, jednat jako jednali oni - žít jako žili oni, to se nikomu nechce. Položit věnec, mávat vlajkami to ano, ale být dobrým otcem, stát se moudrým dědou, neštítit se fyzické práce, to všechno už vyžaduje víc, než jen hlásání čehokoliv.

3. První republika se vyznačovala vysokou mírou občanské angažovanosti svých občanů v různých vlasteneckých a sportovních spolcích. Co je podle Vás důvodem, že dnes podobné spolky neexistují anebo nemají takovou podporu?

Mám-li odpovědět jednou větou, lidé si vážili toho co mají. Možná toho z dnešního pohledu neměli moc, byli v podstatě chudí, ale vážili si svobody, kterou si vybojovali a vážili si všeho, co jim život dává. Dnes považujeme až příliš mnoho věcí za samozřejmost. Mnoho lidí žije tak, jako by tu měli být věčně a přitom jim uniká přítomný okamžik. Uniká nám podstata. Stěžujeme si na nedostatek času, ale když se vrátíme z práce, otočíme se ke svým obrazovkám (v některých rodinách má každý tu svou), chatujeme s virtuálním světem a pak jdeme spát, abychom ráno unavení odešli opět do práce. Naše děti nemají ani potuchu o tom, co v práci děláme. Dříve se syn učil od otce, dcera od matky a všichni žili pohromadě. Sdíleli spolu svůj život, ale i smrt. Dnes se smrt stala strašákem, se kterým se má každý vypořádat sám. Je odsunuta za plentu v nemocnici.
Ptáte-li se, proč dnes podobné spolky téměř neexistují, tak odpovídám, že je to především tím, že chceme dělat všechno a přitom neděláme nic. Jen málo lidí je ochotno udělat něco zadarmo a pro druhé. To, že existuje váš spolek „Svornost“, tak to považuji za malý zázrak a moc vám přeji, aby to vydrželo.
Dám takový příklad z vlastní zkušenosti. Ve Velké Británii je běžné, že v Domovech pro seniory, v Hospicích a nemocnicích pracuje velmi mnoho dobrovolníků. Jsou to především manželky bohatých podnikatelů, úspěšných politiků a dalších. Pracují tam spisovatelé i burzovní makléři. Třeba jen na dvě hodiny měsíčně. U nás se této práci věnuje velmi málo lidí a mezi nimi jsou většinou studenti a několik důchodců. Chybí tu dobré příklady, které jak říkají staří latiníci, táhnou.

4. Máte nějaký vzor v historii českého národa? (proč)

Když jsem byl malý kluk byl to Jan Žižka. Líbil se mi jeho palcát, jeho odvaha a schopnost strategicky přemýšlet a já chtěl být jednou jako on. Nejsem, ale rodilý válečník. Asi proto jsem časem přilnul k postavě Mistra Jana Husa. Důvod proč je mi tento člověk sympatický je poněkud zvláštní. Byl to muž té největší odvahy, změny a pravdy. Byl zpovědníkem královny, byl Mistrem na Pražské universitě. Měl své pohodlí, zázemí a jistoty a to všechno vyměnil za cestu k Pravdě. Víte on nebyl nějakým asketickým bezpohlavním světcem od narození, tak jako jiní světci, ale možná právě naopak. A to, že se dokázal toho všeho vzdát, je pro mne důkazem jeho hrdinství, jeho odvahy. To ostatní pak už šlo samo. Římskokatolické církvi trvalo pět a půl století, než se začala na Jana Husa dívat jinak, než na kacíře. Mě trvalo půl života, než jsem pochopil, že mnohem víc než krásné citáty, mě na Husovi přitahuje jeho život v Pravdě.

5. Co v dnešní době chybí mladé generaci? Pochválil byste jí za něco?

Je mi 37. let. Jsem na pomezí. Nejsem starý a moudrý, ani mladý a silný. Momentálně jsem rád za to, že jsem (směje se). Mám syna, kterému je pět let a dceru, které bylo třináct. Mám-li být upřímný tak si myslím, že dnešní mladé generaci chybí rodina. Nemáme na sebe čas. Facebookem ani smartphonem to nevyřešíme. Mladou generaci bych pochválil za odvahu a snahu po změně. Doufám, že se nedá tak rychle vtáhnout do systému, jako ta naše generace. Nemyslím si, že by tu kdy byla nějaká generace lepší nebo horší. Já jsem chodil do školy, kde visel vedle tabule obraz Husáka. Byla to doba, kdy se nevyplatilo vyčnívat z řady. Když se podíváte na facebook, twitter, blogy, uvidíte miliony mladých lidí, kteří chtějí změnu, nebojí se říct svůj názor. Jediné co mi schází je odvaha žít ve skutečném světě a opustit ten virtuální. Jestli se má něco změnit, musí mít lidé odvahu přiložit ruku k dílu, vrátit se do vesnic, učit se řemeslům, vrátit se k tradici. Všechno to, ale nesmí být „jako“, ale skutečné. Mladým lidem v tohle dost věřím a myslím, že to zvládnou. Ovšem musí to být společná práce, takže bych měl spíš říci „zvládneme to“.

6. Naše společnost žije již 22 let v demokracii. Myslíte si, zde máme skutečnou svobodu a právní stát?

V té otázce je skrytá už odpověď. Myslím, že skutečná svoboda je něco jiného než demokracie a právní stát. Za komunistů bylo mnoho lidí svobodných, protože to vnitřně cítili a žili. Byli uvězněni na dvacet let a přesto zůstali svobodní. Svoboda je stav ducha. Demokracie je politická cesta k udržení práv a povinností ve společnosti. Skutečná demokracie tu není. Politický systém je bohužel momentálně otázkou peněz. Politická strana, která nemá peníze nemůže uspět. I proto je většina politických stran, které se u nás podílejí na moci, zkorumpovaná. Potřebují peníze a ty jim „šikovní“ lidé klidně dají. Pro existenci právního státu je zapotřebí velkého množství čestných lidí. Čest a odvaha k čestnému životu ovšem nejsou v kurzu.

7. Neobáváte se, že za několik desítek let našemu národu nezůstanou žádní hrdinové, kteří by bránili svobodu a nezávislost naší vlasti a náš národ se opět dostane do područí nějaké totalitní vlády?

Mahátma Gándhí říkal, že změnou, kterou hledáme ve světě se musíme stát my sami. Věřím tomu do puntíku. Musíme se změnit my sami a přestat čekat na „mesiáše“ zvenčí. On třeba přijde, a třeba bude i z našich řad, ale odvahu, hrdinství si představuji jinak, než jen prázdně kecat, tak jak to momentálně předvádějí někteří „zastánci“ nezávislosti.

8. Co si myslíte o strašáku naší civilizace - islámu? Je to opravdová hrozba anebo se toto téma jen přeceňuje?

Islám není hrozba. Hrozbou je především ztráta naší vlastní víry. Strašení „islámem“ je jenom zástěrka, která odvádí pozornost od skutečného problému. Dnes věříme všemu a ničemu, pro svou víru nejsme ochotní položit svůj život, nemáme pro co bychom žili či umírali. Je to především krize našich hodnot. Nemám rád, když někdo hledá svou vlastní identitu tím nejprimitivnějším způsobem: vymezováním se proti druhým. Je mnohem těžší říct, proč jsem hrdý na to, že jsem Čech, i když je to jediná a poctivá cesta, kterou se ubírala generace našich dědů a pradědů. Mám teď na mysli hodnoty jako je poctivost a čest. Kdysi dávno byli skutečně lidé ochotní tvrdě pracovat a mysleli přitom na generace, které přijdou po nich, ne na sebe. Lidi drželi slovo, když si na něco plácli, nebylo třeba sepisovat smlouvy, nikdo se nevymlouval. Musíme se vrátit k těmto hodnotám. K tomu, abychom byli ochotni a schopni žít i umírat pro ty druhé. Dnes prožívá mužství i ženství velkou krizi a je to do velké míry tím, že nefunguje rodina jako taková. Nevíme, kde je naše role, neznáme hodnoty. Mělibychom je najít co nejrychleji, jinak nám skutečně hrozí zánik. Ovšem nebude to vina nějakého strašáka zvenčí, ale jen a jen naše.

9. Jak vnímáte postavení ČR v rámci Evropské unie?

Myslím si, že Evropská unie (je jedno jak to nazvete) je dobrá věc, postavená na špatných základech. Jde o to, že postavíte-li něco jen na penězích, pak to zákonitě přestane fungovat ve chvíli, kdy peníze dojdou. A to se právě děje. Husitský král, Jiří z Poděbrad, přišel tuším jako první s koncepcí společné Evropy a Češi se v tehdejší Evropě neztratili. Myslím, že stejné je to i dnes. Neztratíme se, pokud budeme znát odpověď na otázku „kdo jsme“. Němci, Francouzi i Britové se v EU neztratili a není to jen tím, že jsou tak velcí. Oni mají své hodnoty a těch se drží. Udržují tradice a nezapomínají na své dějiny. U nás je situace mnohem složitější, protože o žádné skutečné hodnoty nestojíme. Nakupujeme v supermarketech podle ceny a nikoliv podle toho, kde byl produkt vyroben. Slavíme svátky jen tím, že odjedeme na chalupu a nikoliv proto, že si chceme něco připomenout. Tak je to u nás skoro se vším a je to škoda.

10. Češi patří k největším ateistům v Evropě – dokázal byste říct co ztrácíme nedostatkem víry a k čemu je nám jako národu víra dobrá?

Říká se, že jsme „nečisti“. To znamená, že mnoho lidí řekne „že něco musí bejt“ a tím se s celou věcí „vyrovnává“. Ztráta víry je symptomem propadnutí se do nicoty. Dostojevský říká v Karamazových „není-li Bůh – všechno je dovoleno“. Přesně tak to u nás dnes vypadá. Na politické scéně i té mediální. Nevadí mi ateisté, ti se alespoň poctivě snaží najít odpověď na svůj smysl života. Ale ze své kněžské praxe vím, že ateistů je skutečně velmi málo. Lidem je otázka Boha spíš „ukradená“, než že by jí řešili. Víra je stejně důležitá jako důvěra a věrnost. Musíme se snažit důvěřovat si (i přes kolaborantskou minulost mnohých), být věrní (alespoň sami sobě – svému svědomí) a hledat víru jako základ pro náš život.

11. Aktuálním tématem jsou církevní restituce – co si o tom myslíte a máte konkrétní představu co budete s nabytým majetkem dělat? Nehrozí naší zemi další vlna rozkrádání – stejně jako v době kupónové privatizace?

Bude to znít možná divně, ale restituce přinesou podle mého názoru mnoho morálních škod a to především směrem do církve. Církve ve skutečnosti vůbec nemají představu, co se bude dít, až majetek dostanou zpět. Přijdou noví Viktorové Kožení a jim podobní a budou mít zase co krást. Ovšem tentokrát pod „patronací“ církví. Církev majetek jenom zdrží na cestě vstříc lidem, kteří momentálně moc a moc potřebují odpovědi na otázky jejich života. Jde především o to, že až příliš mnoho lidí trpí depresemi, syndromem vyhoření, úzkostmi, závislostmi, pomýšlejí na sebevraždu, ocitli se v bezvýchodné situaci. A my se místo pomoci budeme muset starat o další majetek, který ve skutečnosti k ničemu nepotřebujeme.

12. Jaký je Váš vztah, postoj k husitské revoluci nejen po stránce duchovní, ale i sociální?

Především nevidím hranici mezi tím, co je duchovní a co je sociální. Člověk potřebuje společenství k tomu, aby mohl být duchovní. Kolik politických stran mluvilo a mluví o sociální politice a vidíte ty výsledky?
Husitská revoluce byla jen vyvrcholením dlouho neřešené situace. To nač upozorňoval Hus, upozorňovali mnozí dávno před ním. Ovšem v Husově době se děly v Evropě skutečně zlé věci. Církev byla v rozkladu, byli tu tři papežové a každý tvrdil, že je ten pravý. Mimo to se církev naprosto zapletla do politiky a válek. Tyto věci a mnohé další přispělo k tomu, že se lidé vzbouřili. Poslední kapkou bylo pověstné prodávání odpustků, placení za křest nebo dokonce i zvláštní příplatek za pohřeb zavražděného. Církev se vzdálila lidem i Bohu. Postavila sama sebe nad svůj původní smysl. Reakce lidí byla úžasná. Mnoho z nich se semklo a začali se systému bránit. Na druhé straně to nebylo vůbec jednoduché a ani jednoznačné. I uprostřed husitů začaly vznikat různé sekty, šířilo se chiliastické hnutí (mnoho lidí žilo v domnění brzkého příchodu konce světa, pozn. Svornost). Pod vedením Jana Žižky se husité dokázali sjednotit a několik let byli prakticky neporazitelní. Jan Žižka, který se dnes vykládá jako „vrah a lapka“ byl ve skutečnosti velice silný vojevůdce, který se denně několik hodin modlil a o svém povolání velmi pochyboval. Nicméně to nebyl slaboch a odpovědnost za své činy bral na sebe. Jeho víra byla skutečně pevná a silná. Ovšem nemůžeme husitství redukovat jen na válečnictví, i když je to dnes velmi moderní. Po stránce teologické, nebylo smyslem husitství církev rozdělit, ale učinit jí čistou a pravdivou. Oni nechtěli „novou“ církev, ale církev, kde trojí lid,  bude moci žít v jednotě, bude si pomáhat, nést břemena slabších a to skutečně, ne jen „jako“ nebo jak říkáme dnes „prostřednictvím odevzdání části svých svobod jiným lidem“. Možná je to skutečně idealistické, ale je to cesta nesobectví, soucitu a sounáležitosti, a tou posledních dvacet let jistě nejdeme, i když k tomu máme příležitost.

13. Jak vnímáte 3. odboj, zvláště pak bratry Mašíny?

Především třetí odboj měl být už dávno plně uznán. Ti lidé, kteří ještě žijí i ti, kteří se uznání nikdy nedočkali by si to zasloužili a naše děti také. Celá naše společnost by měla pokleknout před odvahou a odhodláním, které tito lidé projevili. Otázka bratrů Mašínů je dnes výbornou zástěrkou jak toto nikdy neumožnit. Málo kdo ví, že třetí odboj nebyly jen ozbrojené skupiny - Mašínové, Černý lev nebo Jarmila, ale patřili do něj také lidé, kteří podepsali Chartu 77, Zajíc, Palach, Wonka. V padesátých a šedesátých letech to byli skauti, ale také celá řada řeholníků a kněží jako například Vít Tajovský, želivský opat,  a mnoho a mnoho dalších. Byli to lidé, které systém nezlomil a oni zůstali svobodní i v tvrdých komunistických kriminálech. Bratry Mašíny neodsuzuji, protože na to nemám vůbec žádné právo. S mnoha jejich názory, které byly publikovány po roce 1989 nesouhlasím, ale přesto rozlišuji mezi tím, co si tito lidé dnes myslí a mezi tím, co dokázali. Koncem čtyřicátých let od nás dali prakticky všichni ruce pryč, protože se báli sovětské síly. Tím se stalo i to, že odbojáři se nemohli spojit s žádnou zahraniční skupinou, tak jak tomu bylo například u československých legionářů nebo protifašistických bojovníků. A tento fakt je dnes používán jako argument proti plnému uznání třetího odboje. V morální rovině je neomluvitelné, že se dnes účastníci třetího odboje pohybují na hranici životního minima a ve školách se o nich učí jen tam, kde na to má učitel odvahu.

Děkujeme panu faráři za rozhovor a přejeme mu hodně úspěchů v osobním i profesním životě. Za Svornost rozhovor připravil Aleš Procházka.

[gallery link="file" columns="4" orderby="rand"]

Svornost Vám přináší rozhovor s panem Mgr. Filipem M. Štojdlem, farářem Církve československé husitské v Písku a Mirovicích.
Pracuje jako sociální pracovník v píseckém Domově pro seniory a je lektorem Spirituální péče o umírající v zařízeních sociální péče a nemocnicích ČR. Říká: "Věřím v Boha, který nezná jména církví, ale srdce lidí." Mimo jiné vede bohatý občanský život, je vedoucím křesťanského skautského oddílu a píše úspěšný blog.

Svornost Vám přináší rozhovor s panem MVDr. Pavlem Bělobrádkem, Ph.D., předsedou KDU-ČSL, do jejíhož čela se dostal po volebním debaklu strany ve volbách do Poslanecké sněmovny v květnu 2010. V současné době volební preference strany rostou a zdá se, že konzervativní politika pana Bělobrádka dostane lidoveckou stranu zpět do sněmovny. K jeho koníčkům patří dům a zahrada, příroda, historie, literatura a výtvarné umění.

Svornost: Považujete se za vlastence? Jak vypadá vlastenectví ve Vašem životě?

Domnívám se, že o vlastenectví hovoří činy a ne jen nějaká deklarace. Za to, že jsem Čech jak poleno, se nestydím. Zdravý patriotismus, který souvisí se znalostí historie rodiny, regionu, země i Evropy, je zdravý a chvályhodný. Pokud si umí člověk přiznat i stinné stránky. Být hrdý, znamená vědět a znát to příjemné i nepříjemné, často se i zastydět.  Mezi Čechy i jakýmkoli jiným národem jsou lidé obdivuhodní, skvělí, výjimeční, světci, lidumilové, ale i psychopati, sadisti a gauneři. Jen proto, že jsem nějaké národnosti, ze mě nedělá člověka ani dobrého, ani špatného. Žádný národ není ani dobrý, ani špatný sám o sobě. Jsou jen dobří a špatní lidé.
Něco jiného je, když na základě mojí národnosti hodlá někdo mě a moje bližní utlačovat, otročit či zlikvidovat. Tam je asi každý přirozeně v právu obhájit a bránit svoje sebeurčení, život, kulturu. Vlastenectví nesmí přejít v nacionalismus, kde se říká, že jeden národ je lepší než druhý a hlavně, že druhý člověk je horší nebo lepší podle svojí národnosti. Bohužel, nacionalismus moc dobrého, na rozdíl od vlastenectví, lidstvu nepřinesl.
Neustále studuji historii. A rád se setkávám s lidmi jiných národností, protože není nic horšího, než nenávist, pověry a odpor k druhým, když žijeme v bludech, falešných představách a neznalosti. Jako vysokoškolák jsem například pořádal lampionový průvod s položením svíček u památníku v Kaunicových kolejích v Brně, kde jsem přítomné upozornil na reálie této nacistické věznice a popraviště. Drtivá většina ubytovaných studentů si ani nepřečetla pamětní desku na zdi. Bylo jim to asi jedno.

Svornost: Má vlastenectví vychovávat anebo už nemá moderní společnosti co nabídnout?

Znalost kořenů je velmi důležitá pro sebeuvědomění a sebeúctu člověka. To, že někam patřím, že mám s někým společnou historii, jazyk, kulturu nebo stát, je jistě důležité. Národní hrdost, která nezastírá i stinné momenty, to je pro mě dospělá a sebevědomá výchova k vlastenectví. Nevymezovat se vůči druhým, ale říci, že je důležité pro svoji vlast něco udělat, protože jsme její součástí. Ať už to je starost o rodinu, svoje okolí, veřejný život, kulturu nebo prostě pracovat a žít tak, abych rodině, vlasti a národu nedělal ostudu.
V dnešní době plné apatie, nihilismu a sobectví, je vlastenectví, sociální soudržnost, solidaritu, vzájemnou úctu a slušnost, potřeba neustále zdůrazňovat. Také je v lidech nutné udržovat  povědomí, že tato země a obyvatelstvo je zde proto, že mnoho našich předků pro ni nezištně pracovalo. A že tato zem vyrostla i z krve a těžkých osobních rozhodnutí, sebeobětování a statečnosti mnoha hrdinů.

Svornost: První republika se vyznačovala vysokou mírou občanské angažovanosti svých občanů v různých vlasteneckých a sportovních spolcích. Co je podle Vás důvodem, že dnes podobné spolky neexistují anebo nemají takovou podporu?

Jak jsem již řekl. Dnes se propaguje kultura sobectví. Prý není úspěšný ten, kdo něco pro někoho dělá, ale kdo hodně vydělá. I mnozí mladí lidé dnes za úspěch považují kariéru a plat. Proto také ono přiblblé „netrestejme daněmi úspěšné“. Daně jsou tu přeci pro nás všechny! Jen se nesmějí rozkrádat, jako je to u nás, bohužel, smutnou pravdou. Úspěch spočívá snad v něčem jiném. Dříve být starostou Orla, Sokola, nějakého spolku, jednoty společenství, bylo prestižní záležitostí. Dnes se to pokládá za ztrátu času, podivínství, okrádání se o čas nebo maloměšťáctví.  Právě onen individualismus a atomizace společnosti jsou pak důsledkem popisovaných jevů. Samozřejmě to i souvisí s televizí a internetem. Dnes nemusíte vůbec vyjít ven a nejen že neumřete hlady, ale dokonce nepřestanete komunikovat s lidmi. Než se pohádat v hospodě o svůj názor, tak zbaběle pod falešným nickem urážíte druhé, protože víte, že vám nikdo facku nedá.

Svornost: Máte nějaký vzor v historii českého národa? (proč)

Je jich celá řada a nelze je vyjmenovat. Každou historickou osobu si trochu idealizujeme, i ona měla svoje nedostatky. Mohou nám však v mnohém být zrcadlem, ve kterém poměřujeme svoje činy.  Od  sv. Vojtěcha a sv. Anežky až po Františka Noska, gen. Eliáše, Pavla Tigrida nebo bezejmenné, kteří denně riskují život a zdraví pro druhé, obětavě druhým slouží, nebo vytvářejí hodnoty, které využívá celá společnost.

Svornost: Co v dnešní době chybí mladé generaci? Pochválil byste jí za něco?

Těžko říci. Není možné mluvit o všech, ale snad o nějakých trendech. Snad úcta k autoritám a ochota k oběti. Dát druhému něco ne ze svého nadbytku, ale něco, co pocítím jako ztrátu. Lidé po povodních nechtěli naše nepotřebné staré spotřebiče a obnošené šaty. Ty jsme si měli nechat my a jim dát naše peníze nebo koupit nové věci a sami si je odříci.
Zřejmě chybí i úcta k hodnotám, k lidské práci, k tomu, že všechno někdo musel vyrobit, že za vším je dřina a důvtip. Pak by snad nebylo tolik vandalů, mezi něž považuji také každého, kdo na zem hodí nedopalek, papírek nebo neuklidí po svém psovi. Tam to začíná.
Také možná vědomí, že být mladý, zdravý a soběstačný, člověk nebude po celý život. Snad také pochopení, že svoboda není anarchie, že končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Že k ní patří i ohleduplnost a úcta.
Pochválit? Snad za to, že mnoho z těch, kteří mají možnost se uplatnit lépe v zahraničí, zůstávají u nás, nebo se vrací zpět domů, i když je to „do horšího“. Také musím říci, že se mnozí začínají vracet ke kořenům a přemýšlejí o budoucnosti nejen té své, ale celé země a světa. Určitě jsou otevřenější.

Svornost: Naše společnost žije již 21 let v demokracii. Myslíte si, zde máme skutečnou svobodu a právní stát?

Svobodu relativně máme, i když jsou neustále útoky ji omezovat. Osobně mi vadí, že politická korektnost již zachází dále, než je rozumné. Právní stát rozhodně nemáme. Vymahatelnost práva v této zemi je nízká, korupce vysoká a nepořádek je snad čím dál horší. Stav našeho soudnictví není dobrý. Zvažujeme iniciovat zavedení porot a volbu soudců.

Svornost: Neobáváte se, že za několik desítek let našemu národu nezůstanou žádní hrdinové, kteří by bránili svobodu a nezávislost naší vlasti a náš národ se opět dostane do područí nějaké totalitní vlády?

To je vždycky možné a historie ukazuje, že tyto snahy v budoucnosti budou s pravděpodobností hraničící s jistotou. Věřím však, že se vždy najdou lidé, kteří by si mohli spokojeně žít a starat se sami o sebe, ale budou svoje pohodlí a třeba i život riskovat pro druhé.

Svornost: Co si myslíte o strašáku naší civilizace - islámu? Je to opravdová hrozba anebo se toto téma jen přeceňuje?

Hrozbou je radikální islám. Ten cítím jako obrovské nebezpečí. Je to ale dáno také tím, že sami opouštíme kořeny vlastní civilizace, relativizujeme hodnoty ověřené staletími a tisíciletími a jsme pak zranitelní. Co je dnešní civilizace? Hedónismus, konzumní společnost, růst HDP, rozrušování a zesměšnění hranic normality? Pokud nebudeme mít dost dětí, přijdou sem jiní. Někteří přátelští někteří nepřátelští. Demografický vývoj národa nikoho nezajímá. Co nás čeká, jestliže se za posledních dvacet let narodilo o 1 milion dětí méně, než je pro zdravý demografický vývoj nutné? Vymřeme, nebo nás pohltí ti, pro které dítě není „sociální problém“.

Svornost: Jak vnímáte postavení ČR v rámci Evropské unie?

Domnívám se, že současná politická reprezentace je obrovsky pokrytecká. Pokud se něco podaří, pak to je zásluha našich politiků a úřadů, když se udělá chyba nebo pitomost, pak za to může Brusel. Žádný „zlý Brusel“ neexistuje. Evropská unie bude taková, jakou si ji uděláme. Pokud naši politici na EU kašlou, pak za nás budou rozhodovat jiní. Pokud budeme aktivní, mnohé ovlivníme. Nebojím se, že by EU zničila národ nebo naši identitu. To můžeme udělat my sami i bez EU.  Bojím se pasivity, nihilismu a hledání obětního beránka a nepřítele v EU. Skutečným problémem je naše pokrytectví, nedostatek sebevědomí, byrokracie a lenost udělat něco pro tuto zemi. V současné době ekonomicky EU nemá příliš alternativ. Nutné je však v EU i v ČR výrazně omezit byrokracii a všelijaké nesmyslné a předražené hlouposti. Co je však třeba jasně zdůraznit, hlavní je ideové zakotvení EU. To má podle mého přesvědčení zůstat na skutečných hodnotách a principech, které stojí na třech pilířích: křesťansko-židovská morálka a etika, římské právo a řecká vzdělanost a filozofie. Řekneme-li, že náš model společnosti bude v Evropě rovnocenný s jinými, které přicházejí odjinud, a že se musíme my těm druhým přizpůsobit, pak říkám jasně NE - my jsme tady doma! Pokud s námi chcete žít, pak jste vítání, ale respektujte naše pravidla. Jinak sem nechoďte. Tolerance, svoboda a spravedlnost jsou základními hodnotami, které vyznáváme. Nesmějí však být brány jako naše slabost. Když toleranci – tak oboustrannou, když svobodu – tak ve všem, když spravedlnost – tak pro všechny. Rozhodně nehodlám přestat jíst vepřové a pít pivo, abych někoho neurazil. Pokud to někomu vadí, ať mě toleruje, nebo ať jde pryč. Já jsem tady doma, on je na návštěvě. Takovou EU mít můžeme. Pokud pro to něco uděláme. Jsem přesvědčen, že když nebudeme bojovat proti EU, ale proti pitomým nápadům a sebevražedným trendům v ní, pak je to výhodné i pro naši budoucnost. Tlaku z jihu i východu budeme lépe čelit společně. Jen se musíme dohodnout, že máme společné priority, hodnoty a zájmy.

Děkujeme panu předsedovi za rozhovor a přejeme mu hodně úspěchů v osobním i profesním životě. Za Svornost rozhovor připravil David Kohut.

[gallery link="file" columns="4" orderby="rand"]

Ve druhé části rozhovoru pro EUportal.cz se Daniel Landa vyjadřuje k problematice imigrace, islámu, multikulturalismu, Romů a politické korektnosti.

V jedné staré písni ještě z devadesátých letech jste kritizoval masovou migraci. Považujete imigraci, multikuturalismus případně islám za hrozbu českému národu a Evropě?

Díky vysokému počtu radikálních islamistů, pro které jsou milióny frustrovaných a sociálně slabších cizinců v západní Evropě výtečným soustem, mi přijde současný trend islámu spíše dobyvačný a agresivní. Bohužel nám mají co oplácet. Jejich počet velmi strmě roste a jednou zákonitě přijde den, kdy je neuživíme.  Navíc je tam množství bodů, které se neslučuje s našimi tradičními hodnotami. Například, že v islámu má žena menší hodnotu než muž a podobně. Je to natolik odlišná kultura i co se týče zásadních otisků, jako jsou mešity, šátky a podobně, že její šíření není něco, co já bych si přál. Nepotřebuji, aby kdokoliv  v Česku jednou zatoužil hromadně uplatňovat šaríju. Idea umělé výroby multikulturního státu je možná pro někoho lákavá, ale do budoucna je v důsledku stejně utopická jako komunismus. Nechci, aby se děti mých dětí museli opět potýkat s nábožensko etnickým násilím ve vlastní zemi. Případ Kosovo mě děsí.

Do budoucna v tom vidím poměrně velké nebezpečí. Zejména při ekonomických propadech v tom existuje opravdu hrozba. Co se týká imigrantů obecně, tak tam bych postupoval velmi obezřetně. Nejsem proti cizincům, to je hloupost, ale nějaká masivnější koncentrace mimoevropských skupin by mohlo do budoucna způsobit opravdu velké starosti, tak jak se to již v některých západních zemích ukazuje. Multikulturní chtěli být Němci, ale značné množství lidí, kteří do Německa přicházejí, si své neevropské návyky udržují, takže dnešní multikulti znamená ustupovat, vyklízet pozice.  Pro mnoho mladých německých Turků je pojem integrace urážkou jejich cti. Kdyby svět byl bohatý a kdybychom mohli krmit všechny chudé na věky věků, tak bych byl ve svých výrocích trochu opatrnější. Vzhledem k tomu, že to tak není a že ekonomické propady přijdou , toto bude jedno z prvních možných nebezpečí nějaké eskalace v Evropě, Většina imigrantů o kterých hovořím se totiž pohybuje v nižších sociálních skupinách s vysokou porodností. Původní Evropané dětí mají málo. Už se těším jak jednou budou chtít vyživovat mladí Turci staré Němce v důchodu.

Tedy všeho s mírou. Cizinců jenom tolik, kolik se jich stačí s námi rozpustit, aby tu nevznikaly ghetta, aby nevznikaly velká nečeská centra, aby se to nenabalovalo a aby nevzniklo riziko do budoucna. Navíc my tady máme asi tři sta tisíc Romů a s nimi si nevíme rady již opravdu velmi dlouho. Integrace probíhá pomalu a je drahá a málo efektivní.

Myslíte si, že když nebude tyto problémy politická reprezentace řešit, pomůže to vzestupu nějaký populistických sil?

To je téměř jisté. Jestliže na to vlády nebudou reagovat, tak radikálové ze všech politických spekter budou posilovat.

Já jsem viděl nějaké odhady, že do 40 let získají muslimové v západní Evropě ve státech jako Francie, Británie, Nizozemí díky populačnímu růstu většinu nad původním obyvatelstvem. Nemyslíte si, že pak v tomto případě bychom se zde měli nějakým způsobem opevnit či si hájit své hranice, aby nás to také nezasáhlo?

Národy s koloniální tradicí platí určitou daň za kolonizaci. My jsme žádné kolonie neměli, takže nemáme proč platit takovou daň. Navíc jsme země, která má celou řadu morálních a ekonomických problémů, takže si myslím, že bychom si nejprve tady měli sami uklidit ve vlastních řadách a na to potřebujeme nějaký čas, než budeme schopni zpracovávat cokoli nového. Fascinující je to pokrytectví: ano, všichni říkáme, že je to v pořádku, že je to bezva, občas hoří ve Francii nějaká auta, tak to nevadí, to je v pohodě. Teď je to třeba opravdu ještě únosné, ale ty statistiky hovoří jasně. Je to varující. Teď je potřeba moudře a bez emocí, v klidu začít tyto věci řešit. Musíme hledat východiska, která nám umožní přežít jako národu s nějakou historií, tradicí a v nějaké kontinuitě.

Takže máme mít vlastní imigrační politiku a hájit své hranice.

Rozhodně. Mnohým Němcům už dnes začíná čím dál tím méně a méně příjemné, že další a další městské čtvrti již nejsou vlastně německé. Integrace se v mnoha ohledech vůbec nedaří. O něco podobného u nás nestojím. Máme dost problémů sami se sebou, tvůrčích, pilných lidí je u nás pomálu. Nemyslím si, že je do budoucna přínosné se nechat výrazně kulturně vytěsňovat. Češi by měli především měli najít sami sebe. Nemluvím samozřejmě o nějakých menších centrech jiných kultur v naší zemi, mluvím o záboru, budu prostě rád, když u nás  v budoucnu  neporostou  minarety jak houby po dešti.

Ve své písni Odplivnutí jste dal vzkaz novinářům a jejich politické korektnosti. Myslíte si, že tento fenomén spojený s s takzvanou mediokracií, jak o ní hovoří prezident Klaus, je hrozbou pro svobodu slova a demokracii?

O svobodě slova se zde již fakticky nemůže hovořit. Ve chvíli, kdy vyslovíte svůj názor, tak pocíte dopad. Pokusy o mediální či ekonomickou likvidaci tady jsou. V Německu přicházejí lidi o práci jenom kvůli výrokům, které nejsou proti nikomu namířeny, jenom konstatují nějakou skutečnost. Jsou vyhazováni moderátoři, jsou vyhazováni ředitelé bank. Žijeme nyní v době, kdy podobně jako v době komunismu nesmíte vyjádřit svůj názor. Musíte buď lhát, anebo mlčet. Politická korektnost působí to, že většina lidí v tomto státě musí lhát, anebo mlčet. S politickou korektností jsme dospěli tak daleko, že občané o mnoha problémech vůbec nesmí hovořit, jinak musí v opačném případě počítat s tím, že je média budou napadat a přiřazovat k fašistům. To, o čem tady hovoříme, je ale tak daleko od fašismu, nacismu, či neonacismu a podobných nesmyslů, že nevím, komu se hodí takhle lidit nálepkovat. My tady nemluvíme o žádném vystěhovávání, likvidování, o napadání, o násilí, tak jak je možné, že lidé, kteří otevřeně hovoří o problémech, jsou médii a dalšími strkáni do kategorie jakýchsi extrémistů? Těm co se ptají po únosné míře je nadáváno do rasistů. Je to neuvěřitelné a já to vůbec nechápu.  Za chvíli už opravdu nebudete moci říci nic. Zase si zavřeme ústa o kousek na další západ, abychom někoho nepoškodili, za chvíli zase kousek a budeme nakonec tak korektní, až nebudete moci třeba říci, že se vám nelíbí Evropská unie. K tomu se přidává absolutní kontrola, všichni znají náš pohyb, mohou zjistit, s kým hovoříme po telefonu. Budoucí evropská totalita může být opravdu dokonalá. Žijeme v zemi, kde poslanci, tedy zákonodárci hovoří o tom, že mluvit do mobilu není bezpečné. Není to neuvěřitelné?

Hovořil jste o problémech s Romy, kterým se dříve říkalo Cikáni a nikdo to nebral nijak pejorativně. Máte mezi Romy-Cikány nějaké přátele či známé?

Určitě. Dokonce naše představení v Brně spolusponzoroval jeden romský podnikatel. Mám tedy mezi nimi známé. Iveta Kováčová nám zpívala v Krysaři, vážím si práce Gypsy.cz, dělají velmi dobrou reklamu Česku i v zahraničí. Neberu tyhle pracovité lidi jako Romy, ale jako Čechy s romskými kořeny. Kdyby takhle fungovali všichni Romové, tak tu není žádný problém. Na druhou stranu tady jsou obrovské komunity sociálně velmi slabých Romů a to problémem je. V první řadě by měl totiž stát ochránit občany, kteří chodí do práce a platí daně, aby se z těch daní mohly platit programy, jak integrovat tyto skupiny do společnosti. Že se to i díky korektnosti otočilo, že důležitější  jsou integrační programy a až poté  bezpečí a klid domovům a ulicím lidí, kteří ty programy platí ze svých daní je dost kyselé.

V množství těch případů bych postupoval mnohem razantnějším způsobem a demonstroval bych v těch problematických místech státní moc podstatně razantněji, aby pak nedocházelo k tomu, že skupiny z krajního politického spektra využívají slabosti státu, aby se zviditelnily a aby se prezentovaly jako zachránci společnosti. Stát je tak korektní, že se staví zády ke všem občanům, kteří jsou vystaveni nepříjemnému sociálnímu tlaku svých sousedů.

Řekl jste, že stát má zajišťovat bezpečnost domovů těch, kteří pracují. Jaký je váš názor na případ, kdy člověk, který byl vykraden, vystřelil po lupičích a pak byl odsouzen za pokus o vraždu a teprve prezident ho zachránil svou milostí? Myslíte si, že člověk měl mít právo bránit svůj majetek i svou rodinu i se zbraní v ruce?

Já si myslím, že ano. Jestliže někdo přišel s úmyslem krást, tak já nemohu vědět, jestli nepřišel i s úmyslem vraždit. To k tomu bohužel v dnešní době patří. V případě, že bych se dostal do podobné situace, tak bych ji patrně vyhodnotil jako rizikovou a patrně bych se bránil třeba obdobným způsobem. Jsem otec tří dětí. Proto se v noci třeba dvakrát neptáte, když vidíte ve svém bytě dva maskované muže: „ Dobrý večer, co tu děláte, nemáte náhodou zbraň, nepřišli jste krást, nebo jste sem náhodou zabloudili? Sundejte si prosím ty škrabošky, já s vámi potřebuji hovořit. Počkejte prosím na příjezd policie. Za 20 minut až hodinu sem přijede“. Takhle to nefunguje.

Jak jste řekl, jste otec tří holčiček, manžel. Co pro vás znamená rodina a manželství?

Je to jeden z nejdůležitějších pilířů. Člověk dospěje a najednou má vlastní rodinu. Rodina je něco, co jsem dřív netušil, jak může být hluboké a posvátné. Mě velmi mrzí, že manželství a rodina v dnešní době obecně ztrácejí na lesku. Lidi nepotřebují mít papír, nepotřebují mít instituci manželství, bojí se mít děti, ekonomická situace je taková, že děti raději nemají. Rodina je válcována egem a potřebou co nejvíc si užít a co nejvíc se pobavit. Takhle to u nás doma ale není. Pro mě je to opravdu svátost. Chci být skutečně dobrým otcem, ačkoli mám relativně málo času. Chci být vynikajícím manželem a v tom chci pokračovat a přestože vím, že může přijít cokoliv, věřím, že to vydrží až do smrti. Dobrá rodina je pilířem dobré ulice, dobrá ulice je pilířem dobrého města a dobré město je pilířem dobré země.

První část rozhovoru najdete zde: Daniel Landa: Já i Klaus jdeme proti proudu. Pro Havla jsem "nebezpečný"

Zdroj: Lukáš Petřík, EUportál 4.5.2011

Zpěvák, skladatel a automobilový závodník poskytl exkluzivní rozhovor serveru EUportal.cz, kde hovoří o Václavu Klausovi, Václavu Havlovi, české politice, Evropské unii a vlastenectví.

Co teď děláte? Kdy se můžeme dočkat další desky? Máte už v šuplíku nějaké nové písničky?

To teď přesně nemůžu říct, protože na podzim připravujeme koncertní šňůru, dál chystáme na příští rok nové hudební dílo na jeviště, takže je toho hodně. Deska se musí vejít do chvíle, kdy jakoby nic nemám. Jestli taková chvíle letos nastane, tak se bude psát a když nenastane, tak se prostě psát nebude.

Jestli jsem to správně pochopil, tak tedy připravujete nějaký nový muzikál?

Ano, bude to sice muzikál, ale nerad se uchyluju k tomuto pojmu. Raději mám termín hudební divadlo, protože část českých diváků si pro muzikál vytvořila takovou škatulku určité komerčnosti a nekvality, což je mi velmi líto, a proto se snažím zdůrazňovat, že to je divadelní představení. A to je pro mě velká zábava. Studoval jsem hudebně-dramatickou konzervatoř, takže jenom dělám to, co jsem si kdysi vybral.

Teď už přejdeme k politickým tématům. Vy podobně jako český prezident Klaus často hovoříte o vlastenectví, národní hrdosti a národní suverenitě. Jaký vy máte názor na současného prezidenta, který zdůrazňuje některá tato témata podobně jako vy?

Je především velmi důležité, že tady stojí v nějaké vysoké politické funkci nějaký protipól současnému trendu. Prezident často vyslovuje protichůdný názor, než který člověk čte od oficiálních představitelů EU, politiků naší země, nebo v médiích od žurnalistů, kteří to tlačí prounijním směrem velmi silně. Takže jsem rád, že něco takového ze strany  prezidenta zaznívá, protože se tak díky tomu může rozpoutat svobodná diskuse. Bohužel, nevím jestli je skutečně opravdu svobodná, protože v Česku máme takový zvyk, když někdo vysloví názor, který se nám nelíbí, tak okamžitě na takového člověka začínáme házet špínu, aniž bychom se věcně a bez emocí zabývali tím, co ten člověk říká. Největší chybou podle mě je, že v těch diskusích na všech stranách panují emoce. Díky prezidentovi zazní z úst našeho nejvyššího ústavního činitele do prostoru veřejné diskuse, že ten trend, kudy se ubírá EU, vůbec nemusí být příznivý a do budoucna pozitivní. A to je dobře.

Dá se tedy říct, že máte společné to, že oba plujete proti proudu?

Ano, dá se to tak říct.

Naopak bývalý prezident Václav Havel vás velmi silně napadl za váš projekt Ordo Lumen Templi. Jaký je váš názor na našeho exprezidenta?

V případě, kdy se chce vyjádřit takto zásadním způsobem, který měl na mé další působení  velký dopad, tak si myslím, že by měl téma prohovořit také s tím, koho kritizuje. Z jeho strany nedošlo k žádné komunikaci. K nějakému kratšímu setkání došlo před mnoha a mnoha lety. Kolem toho večera na Vyšehradě se mě pan Havel na nic neptal, stejně mě odsoudil a strčil do škaltulky „nebezpečný“. Kde chybí komunikace, chybí i nějaký vyvážený názor. Myslím si, že  pan Havel vystřelí, aniž by znal hlubší podstatu věci, častěji.

Řada politiků se hlásí k vaší hudbě. Třeba místopředseda Senátu z ČSSD Zdeněk Škromach Parlamentním listům řekl, že by s vámi klidně rád zašel na pivo. Vy byste s ním šel?

Času není nazbyt, ale na druhou stranu proč s ním nezajít na pivo? On se mě několikrát zcela nezištně zastal, přestože asi tuší, že nejsem sympatizantem levice. V zásadě bych se snažil to setkání využít, abych ho přesvědčil, že některé věci prosazované zde levicí jsou namířené proti poctivě podnikajícím občanům. Takže určitě bych s ním na pivo zašel. (smích)

Jsou vám někteří čeští politici sympatičtí? Znáte se třeba s Janem Vidímem…

Jasně, s Janem se znám, ale jediný politik, kterého znám opravdu dobře, je takový spíš půlpolitik. Je to Martin Barták, se kterým se znám již dlouho od doby, co mi léčil různé úrazy z bojových sportů a dalších disciplin. Přestože my jsme se viděli dost málo, když on působil v politice, tak se domnívám, že se na něm odrazilo, jak to v politice chodí. Já mu v rámci svého obecného názoru na politiku pořád důvěřuju. Ctím presumpci neviny, navíc jeho verze zní úplně jinak než ta, kterou předkládají média a je pro mě daleko důvěryhodnější. Tím, že je nestraník, tak mám pocit, že mu to nyní celé přistane na hlavě v rámci mocensko-politického zápasu. Bohužel má, co chtěl, šel tam dobrovolně. Politika je pro mě tak neprostupná a nechutná, že se pomaličku začínám od ní čím dál víc odvracet. Obecně to vnímám spíše jako opravdový hnus, a to nejen v rámci posledních událostí kolem vlády. Nestačím zírat.

Řekl jsem před chvilkou, že se vám líbí, že prezident Klaus pluje proti proudu oficiálního směřování a dalšího utužování Evropské unie. Ve své písni Eurosong jste Evropskou unii silně ironizoval. Byl byste raději, aby Česká republika byla samostatným státem a nebyla v Evropské unii?

To je na širokou diskusi a záleží na tom, jak má Evropská unie vypadat…

…jak vypadá v současné podobě…

No právě, já se obávám, že současná podoba je nic. Současná podoba EU jsou ekonomicko-politické záležitosti, ale Evropská unie postrádá jakéhokoli ducha, jakoukoli skutečnou vizi. My se bavíme o něčem, co nemá vlastně tvar. Já si bych velmi přivítal, aby nastala seriozní diskuse o tom, kam to má celé směřovat, jakou to má mít strukturu a kdo má vládnout.

Obávám se toho, že se tady vytváří nová byrokratická supervelmoc, nová říše, a jak už víme z historie, v těchto říších se národy ztrácejí. Nějaká část říše je bohatá a jiná chudá. Národy té říše si o svých záležitostech nerozhodují sami. Rozhoduje to centrální vládce, který do jednotlivých zemí nedohlédne a nezná místní podmínky a občané či poddaní centrální moci zase nedohlédnou do dalekého centra. Tím pádem může ještě více bujet korupce u těch gubernátorů provincií. To už známe ze starých knih. Z toho mám obavu.

Byl bych velmi rád, aby kompetence a rozhodování o naší budoucnosti zůstaly v našich českých rukou, totéž se týká zákonů. Proto jsem příznivcem Evropy národních států, kde si státy velmi dobře uvědomují svou vlastní identitu, navazují na svou historii a tradice, rozvíjejí dál svojí kulturu a koeexistují ve filozofickém a ekonomickém propojení. Ale ne v takovém propojení, aby to ty státy zničilo a zrušilo jejich svrchovanost. Opravdu vládnout si musí sami.

Na tuto otázku už jste asi odpovídal hodněkrát. Co pro vás znamenají pojmy národ a vlast?

Národ znamená náš rod, jak je to vlastně obsaženo v pojmu samotném. Obří rodina. Součástí národa mého národa je člověk hovořící stejným jazykem, který vyrůstal ve stejném prostředí. Součástí národa se mohou stát i cizinci, kteří naši vlast obývají, kteří tady pracují, kteří tady odvádějí daně a chovají se podle našich společenských norem a přijímají náš národ za svůj. Vlast je kus země, který ten národ obývá od nepaměti. Je to pocit vlastní země, něčeho, co patří nám. Už z pojmu samotného je zřejmé, že to je vztah k něčemu, co je mi hluboce vlastní, co je mé do hloubky kořenů. Dnes jsou pojmy národ a vlast zametané pod stůl, ale přitom hovoří samy za sebe. No a pak je tady stát, který je určitým právním vyústěním, systémem, ve kterém ten národ žije.

Ve svých písních se často zabýváte historickými tématy. Všimnul jsem si ale, že často zpíváte o českých národních prohrách: 1938, 1968, Bílá Hora, Moravské pole. Přemýšlete, že byste také napsal něco vítězství? Třeba o bitvě u Zborova či o letcích z Anglie?

O letcích z Anglie už jsem se zmínil. Uvidím, jak to připluje. Chystám zpestřit svůj repertoár o některé věci vyjadřující se k současným trendům, takže možná něco vznikne. Ale budu-li mít pocit, že to není dostatečně kvalitní, tak to nevznikne a ještě počkám.

Čím to je, že zatím jste psal a zpíval spíše o těch národních porážkách?

Nevím. Ta prohra je svým způsobem fascinující, protože vzbuzuje velké emoce. V mém případě ty události, které jste jmenoval, jsou velké emoce, které člověk prožívá, když má představivost a schopnost ponořit se do historie. Vítězství je hezká emoce, ale žádná naše vítězství nebyla tak velká ve srovnání s tím, jak drtivé byly prohry a jejich důsledky.

Není to o tom, že součástí toho národa nejsou jen současně žijící, ale právě i ti předkové, kteří tu jsou svým způsobem s námi?

Ano, já ty předky cítím. Když chodím po této naší zemi, lesem, po hradech, po mostech, místy bitev, tak ty předky cítím a oni se pak zjevují v těch písních.

V jedné písni zpíváte, že by už měli vyjet blaničtí rytíři…

No vyjet… Spíš se probrat. Ta pověst o blanických rytířích je velmi pěkná psychoanalytická skrývačka, protože když vezmeme horu Blaník jako hlubinu duše, tak ten vzkaz je jasný a jednoduchý: v případě, že bude českému národu nejhůř, tak se v každém Čechovi musí probudit blanický rytíř, tedy rytíř se všemi vlastnostmi  a ctnostmi rytíře, a pak tváří tvář takovému rytíři bude každému nepříteli úzko. Včetně těch nepřátel, jako jsou závist, lenost, poraženectví a podobně. Takže nejde o vnější nepřátele, ale myslím si, že nás nejvíce likvidují naši vnitřní nepřátelé, tedy naše vlastnosti.

Takže nemáme čekat, že nás zachrání blaničtí rytíři, ale máme je probudit sami v sobě…

Oni nás zachrání, když je v sobě probudíme. (smích)

Druhá část rozhovoru vyjde ve středu

Zdroj: Lukáš Petřík, EUportál 3.5.2011

Před pěti lety v Haagu zemřel prezident Jugoslávie. Tamní Tribunál OSN mu odepřel odpovídající lékařskou péči. Rozhovor s Cathrin Schützovou vedl Rüdiger Göbel. Cathrin Schützová, diplomovaná politoložka a dopisovatelka „Junge Welt“, byla od roku 2002 členkou týmu obhajoby Slobodana Miloševiće před Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). S jejím přispěním vyšla v nakladatelství Zambon kniha „Die Zerstörung Jugoslawiens – Slobodan Milosevic antwortet seinen Anklägern“ (Zničení Jugoslávie – Slobodan Milošević odpovídá svým žalobcům).

U příležitosti pátého výročí smrti Slobodana Miloševiće tento pátek (11. března 2011) jste protestovala před Úřadem Spojených národů ve Vídni. Proč ne v Haagu, kde bývalý jugoslávský a srbský prezident zemřel ve své cele v průběhu svého procesu před haagským tribunálem pro Jugoslávii (ICTY)?

OSN vytvořila nestvůru v podobě ICTY a vyzývám ji k tomu, aby toto monstrum sprovodila ze světa. Vlády USA a Německa v roce 1993 prosadily zřízení ICTY jakožto prvního tribunálu ad hoc v Radě bezpečnosti OSN, ačkoli Rada bezpečnosti k takovému kroku neměla žádné oprávnění. Instituce OSN, která soudí občany členských států, se dostává do zásadního rozporu s Chartou OSN. V ilegální haagské instituci tedy nemůžeme spatřovat partnera k jednání.

Jaké zájmy USA a Německo vytvořením ICTY sledovaly?

Protože Jugoslávie stála v cestě jejich potřebě expanze, rozhodly se jí rozbít a nesou spoluodpovědnost za vypuknutí a eskalaci odštěpeneckých občanských válek. S jasným úmyslem si ti, kteří již v roce 1993 měli díky diplomatickým krokům a tajným operacím na rukou balkánskou krev, vymysleli „soud“, který mohl být kdykoli použit jako nátlakový prostředek k usměrňování válčících stran. A který měl soudit zločiny na území bývalé Jugoslávie „NATOvským“ způsobem: tedy srazit na kolena vzdorovité Srby a zprostit odpovědnosti země NATO. V tomto smyslu tribunál ICTY chránil NATO, které vedlo v roce 1999 agresivní válku proti Jugoslávii bez mandátu OSN. Mluvčí NATO Jamie Shea označil vojenský pakt se zřetelem k jeho finančním příspěvkům a politickým vazbám jako „přítele ICTY“ a tím předvídavě zdůvodnil, proč nebudou připuštěny žaloby na válečné zločiny NATO podané ze strany Amnesty International.

Existují ale nějaké mezinárodní standardy pro spravedlivé soudní procesy nebo ne?

Plnění politického zadání ale vyžaduje ignoraci platných norem. Srbský opoziční politik Vojislav Šešelj je již osm let držen ve vyšetřovací vazbě. To je jasné porušení evropské úmluvy o lidských právech. V každém právním státu má obžalovaný právo se dozvědět, co je mu kladeno za vinu. Tribunál ICTY ale obžaloby mění, často vícekrát a zásadním způsobem, a to dokonce i po zahájení příslušného procesu. Mnohokrát změnil své vlastní stanovy a také stále porušuje svá vlastní pravidla. Miloševićovi bylo odepřeno garantované právo hájit se sám. Totéž hrozí Radovanu Karadžićovi. Porušování zásady rovnosti postavení obžaloby a obhajoby je na denním pořádku. Žalobci pořádají týdenní tiskové konference v budově ICTY a Richard Dicker z organizace Human Rights Watch, jeden z vůbec největších vyvolávačů protisrbských nálad na světě, pravidelně štval ve foyeru budovy před zástupci tisku proti Miloševićovi. Náš kolega byl z budovy vykázán, když rozdával novinářům informační leták. Žalobci měli k dispozici obrovský rozpočet ICTY. Obhajoba Slobodana Miloševiće byla odkázána na dary. Když německý stát sbírku kriminalizoval a zmrazil vybrané prostředky a zablokoval i můj vlastní účet, odepřel nám tribunál ICTY jakoukoli podporu. Naše práce tím byla mocně omezena.

Popisujete ICTY jako protisrbský. Byli tam však odsouzeni také Chorvaté a bosenští Muslimové…

Ačkoli se jednalo o občanskou válku se třemi bojujícími stranami, představují 80 procent všech obžalovaných Srbové a mezi nimi mnozí špičkoví politici a vysocí vojenští hodnostáři. Jinak je tomu u Chorvatů a bosenských Muslimů. Chorvatský generál Ante Gotovina je sice jako osoba odpovědná za „etnickou čistku“ oblasti Krajina od statisíců Srbů neslavně proslulý, ale není to žádný vedoucí armádní představitel. Totéž platí pro bosenského Muslima Nasera Oriće. Přestože se v průběhu války před západními novináři chlubil useknutými hlavami Srbů, dospěl Tribunál ICTY k závěru, že mu nelze dokázat odpovědnost za útoky jeho vojáků na srbské obyvatelstvo v okolí Srebrenice. Američtí novináři, kterým kdysi předváděl své válečné trofeje z lidských těl, nebyly nikdy před ICTY pozváni jako svědkové. Pseudoprocesy s nesrbskými obžalovanými mají navenek demonstrovat nestrannost ICTY.

Bývalá vrchní žalobkyně ICTY Carla del Ponteová chce nyní vyšetřovat případ obchodu s lidskými orgány kosovskoalbánské mafie. Podle obvinění měli být Srbové z Kosova odvlékáni do Albánie a tam doslova vykucháni.

Mme. del Ponteová sice ve své autobiografii poskytla užitečná upozornění na tento obchod s lidskými orgány, která vedla k šetření a zprávě Dicka Martyho, zvláštního zpravodaje Rady Evropy. Ale já se ptám, zda nechce svojí nynější angažovaností přehlušit snad ten největší skandál, který se stal. Marty totiž odhalil, že ICTY pod vedením Mme. del Ponteové v roce 2003 důkazy o loupežích orgánů kriminálními kosovskými bandami zničil!

Převážnou většinou zdejších médií byl Slobodan Milošević tehdy popisován stejně jako dnes Muammar Kaddáfí: dle momentální potřeby byl označován jako posedlý velikášstvím, jako ďábelský, jako řezník národů, nebo dokonce jako nový Hitler. Byla jste součástí týmu jeho obhajoby. Co jste přitom zažila?

Lord David Owen, bývalý zvláštní vyslanec Evropské unie pro Balkán, označoval Miloševiće jako „Jugoslávce“, který byl všechno jiné než ideolog Velkého Srbska nebo „etnických čistek“. K tomu se připojuji. Milošević se dokonce často zastával Chorvatů a bosenských Muslimů a zdůrazňoval, jak jsou tito Západem využíváni a podváděni. V rámci své obhajoby zmiňoval sice podporu bosensko-muslimských sil zahraničními mudžahedíny, ale odmítal to přeceňovat a označovat jako „islámský teror“. Místo toho vyzdvihl skutečnost, že za import islámských bojovníků byly odpovědny USA. Nebylo neobvyklé, že si jej vážili i nesrbští obžalovaní.

Velký dojem na mne udělaly zprávy svědků obhajoby, s nimiž jsem byla v úzkém kontaktu. Západní politikové, diplomati, vojáci, novináři, kteří tím či oním způsobem zažili válečné události. Také jejich výpovědi potvrzují, že hodnocení Miloševiće byla stejně falešná jako všechno, co média o Jugoslávii přinášela.

Jak svoji vazbu a proces prožíval Milošević?

On zjevně nevěřil, že by pro něj mohla platit presumpce neviny a že by mohl očekávat spravedlivý proces. Ale postavil si hlavu a vlastně dostal své žalobce na lavici obžalovaných. Nedělal žádné kompromisy, nepřistoupil na žádný handl, který by mu případně mohl přinést nějaký prospěch. Tím si, jak sám poznamenal, uchovával vnitřní svobodu. ICTY nemohl vnímat jinak, než jako represivní politický nástroj sloužící k tomu, aby byli potrestáni vedoucí političtí představitelé jako on, kteří bezpodmínečně nekapitulovali před imperialismem. Jeho vystupování bylo oslabováno stále novou šikanou. Nakonec mu Tribunál počátkem roku 2006 odmítl léčení na moskevské klinice a postaral se o to, aby proces nepřežil.

V průběhu válek v bývalé Jugoslávii byla velká většina médii nekritická a protisrbsky zaměřená. Jak jste vnímala novináře kolem procesu?

Tisk se o samotný průběh procesu nezajímal. Když bylo zřejmé, že žalobci nebyli schopni dokázat svá obvinění a Milošević doložil, že chorvatská, bosensko-muslimská a později kosovo-albánská strana byla vyzbrojována Německem a USA, bylo kolem procesu hrobové ticho. Obraz Srbska jako agresora se nesměl ani trochu otřást. Ani jednou německá média neinformovala o tom, když svědkové z Německa otřásli obžalobou za Kosovo v základech. Bývalý důstojník Bundeswehru Dietmar Hartwig byla na místě jako šéf evropských pozorovatelů v Kosovu na počátků agrese NATO. Vypověděl, že nezažil žádný srbský teror, nýbrž teror UÇK. A novinář Bo Adam z novin Berliner Zeitung se od místních Albánců dozvěděl, že „nevinní Kosovaři“ z Račaku byli bojovníci padlí v boji.

Většinou nebyli v sále vůbec žádní novináři. Jedinou výjimkou byl Germinal Čivikov, jehož zprávy představují velmi cenná svědectví.

Neděle, 20. března 2011
Zdroj: http://www.jungewelt.de/2011/03-11/057.php?sstr=sch%FCtz%7Cmilosevic,
překlad Pavel Křivka

Bude to poněkud nekorektní rozhovor. Nekorektní vůči svátečně naladěným čtenářům – ani jednou v něm nezazní slovo Vánoce, nebude se mluvit ani o pohádkách. A nekorektní bude tak politicky. Petr Nárožný při něm například pohotově vymyslí epitaf pro umírající Evropu: „Sice jsme zahynuli, ale byli jsme humanisté.“

MF Pane Nárožný, byl byste v dnešní době ochotný za něco demonstrovat na náměstích?

Proč?

MF Teď se přece demonstruje. Jednou na pražském magistrátu, potom stávkují odboráři...

Nemá cenu demonstrovat za věci, které jsou nezvratně rozhodnuté, třeba za zákaz komunistické strany. Kdyby se taková demonstrace dobře připravila, tak by se náš možná sešlo na Letné půl miliónu, prošli bychom Prahou, ale pak bychom se stejně od našich soudců dozvěděli, že to změnit nejde... Ale například stávka odborářů, nota bene státních zaměstnanců, ta je v dnešní situaci šílená. Na svých transparentech by měli mít napsáno: ŠETŘIT SE MUSÍ – ALE NÁM SE NESMÍ UBRAT!

MF Byli vám sympatičtí demonstranti, kteří protestovali proti poměrům ve vedení Prahy?

Já to nepochopil... Mně se na složení pražské rady taky mnoho věcí nelíbí, ale nevím, jak to demokratickým způsobem změnit – myslím, že to nejde. Samozřejmě mi neuniklo, že třeba sociální demokracie považuje za svoji velikou osobnost, která má řídit víc než milionovou Prahu, pana Březinu, tedy člověka, který pravděpodobně neumí vůbec nic. Jako pohádka by to bylo krásné a legrační – konečně vidět někoho, kdo neumí vůbec nic, protože většinou lidé přece jen něco dovedou. Ale tenhle pan Březina, pokud vím, ten jenom hrával špatně fotbal za sociální demokracii a záludně zfauloval Ondru Vetchého, který ho za to chtěl zmlátit... Pan Březina je teď náměstkem primátora, druhým mužem v Praze, a já si jen tak pro sebe říkám: „Panebože, tak on je ze socialistů nejlepší... Jaký asi budou ty další vosobnosti?!“

MF Proč se to stává? Proč jsou ve vysoké politice i lidé, u kterých se zdá, že vlastně nic dobrého nedovedou?

Jedním z důvodů je fakt, že je u nás neobyčejně malý počet členů stran. I ty velké mají třeba jenom deset, dvacet tisíc členů. Konkurence je minimální, a tak se při jisté obratnosti dokáže rychle dostat nahoru... Například kdybychom spolu my dva vstoupili do nějaké strany, tak možná máme veliké šance na rychlý úspěch.

MF Myslíte?

Nebo bychom si dokonce mohli nějakou stranu založit. Vy jste mladý, já jsem známý a protažený televizí, takže kdybychom rozhlašovali, že spolu začneme dělat pořádek v politice, tak máme šanci, že se během roku dostaneme do vrcholové politiky... Nutnou podmínkou ovšem je, že se k nám připojí bohatý podnikatel, kterému se v dětství líbili Mach a Šebestová, a řekne: „Pane Nárožný, když do toho půjdete vy s Poláčkem a když pak trochu pomůžete mým zájmům, tak vám zaplatím dvě stě billboardů u dálnice, pro mě to problém není.“ Možná by z nás brzy byli ministři – zní to trošku jako pohádka, ale ono to tak asi někdy je.

MF A víte, že mně by se Petr Nárožný jako ministr docela zamlouval?

Proboha ne! Pro politiku nejsem ten pravý – nenosím teflonový kabát, po kterém všechno steče, a kdyby o mně vycházely karikatury, jak jsem blbej, tak by mi to vadilo. Politik toho musí umět hodně skousnout; musí podat ruku někomu, koho si hluboce neváží, musí s ním sedět, jako teď my dva sedíme spolu, musí s ním jednat... Musí to vydržet – je za to placený. Ale já tohle všechno neumím.

MF Kdybychom vešli do české hospody, tak se hned dozvíme, že je politika svinstvo. Co byste na tenhle názor odpověděl?

Že to je jeden z nejhorších omylů mnoha lidí; a rád bych zdůraznil, že mnoha slušných lidí. Všechno to, co lidem připadá nekorektní, záludné, předem domluvené, nespravedlivé, silou protlačené a já nevím co ještě, to jsou, prosím, běžné nástroje politiky – po staletí stejné. Ono to v politice jinak nejde, ale my bychom pořád chtěli, aby byla kurva zároveň poctivá... Řeknu příklad, norimberský proces. V době jeho konání už Churchill a Truman věděli, že katyňský zločin spáchali Rusové na Stalinův rozkaz, ale protože to tehdy byli spojenci a vítězové války, přišili Katyň Němcům. Dobře věděli, že je to nespravedlivé – a co jako? Roku 1946 nemohli říct, že tu hrůzu spáchali Rusové. Bylo to prostě politicky nemožné...

MF Je to odsouzeníhodné?

Víte, někdy se dějí v politice hrozné věci. Ale kdybyste tenkrát byl tím Churchillem vy, udělal byste to taky.

MF Mají dnes čeští herci právo na nějakou hlasitou nespokojenost?

A jaký by, pro boha živého, měli mít důvod?

MF Třeba platy v divadlech.

Tak měli vystudovat bankovnictví, tam jsou platy vyšší – je to podobné, jako by si mniši stěžovali, že v klášteře nejsou ženský... Vzpomínám, jak mi můj veliký přítel, režisér Vladimír Svitáček, v jednom rozhovoru řekl: „Když jsem se rozhodl, že budu studovat filmovou režii, tak jsem si zároveň uvědomil, že taky můžu umřít hlady. Že mě třeba nikdo nebude chtít ani jako asistenta režie, že mi to prostě nepůjde...“ A takhle to je. Pokud se nerozhodnete pro povolání, které je a vždycky bude užitečné, pokud se nestanete pekařem nebo třeba zedníkem, tak musíte počítat s tím, že o vaše služby taky nemusí být vůbec žádný zájem... Nedávno jsem se dočetl, že jsou skoro tři čtvrtiny českých občanů přesvědčeny o tom, že je stát povinen zajistit jim práci; to mě vyděsilo. A propos, řekněte mi – za jak dlouho, podle vás, zaniknou papírové noviny?

MF Myslím, že většinu lidí přestanou zajímat tak za deset let.

A co se stane potom? Vezmou si všichni redaktoři transparenty? Budete s nimi chodit po Praze? VYHÁNĚJÍ NÁS Z PRÁCE! Lidi na vás budou z chodníků křičet, „ale my už si noviny nechceme kupovat,“ a vy budete skandovat, „ale my je chceme dál dělat!“ - takhle to bude? Věřím, že ne. Vy jste snad připravený na to, že jednou budete dělat něco jiného – možná psát na internet, třeba budou blogy kvalitních redaktorů placené... A tohle se týká každého, i mě. Když mi zítra řeknou, „pane Nárožný, pro naše divadlo jste starej,“ tak se seberu a odejdu.

MF Najednou budete mít spoustu času na čtení historických knih, na cyklistiku...

Ale já bych ještě hrál divadlo rád! Proto bych se asi musel sebrat, zajít k panu Hrušínskému nebo Heřmánkovi a pokorně zazvonit u jejich divadel, jestli by nestáli o mé služby. Anebo bych si sedl a zkusil napsat silvestrovskou scénku – třeba ji na Nově koupí a já si přivydělám, abych mohl na dovolenou do Rakouska... Ale pak je tu ještě to další, říkejme tomu české řešení: mohl bych si na nějakou desku napsat heslo, přibít k tomu kus klacku a chodit s tím po Vršovicích: PRAŽSKÝ LIDE, TVÉHO HERCE VYHAZUJÍ Z DIVADLA! POMOZ MI, JÁ CHCI HRÁT!

MF Co na vaše pravicové názory říkají mladší kolegové z divadla?

Tohle jsou pravicové názory? Vidíte... Já si vždycky myslel, že člověk má povinnost postarat se o sebe, o svoji rodinu, a že to je názor normální, nikoli pravicový. Ale herců se musím zastat – většina z nich bere svou práci jako povolání, kde vás buďto chtějí, anebo nechtějí. Třeba lidi přestanou do divadla chodit, nebude je to zajímat, a mladí herci jsou většinou na tyhle tvrdé podmínky připraveni – a je to dobře.

MF Někdo by jim měl jejich situaci vysvětlit hned u přijímaček na hereckou školu. Že jdou sice na atraktivní obor, ale dost možná se potom pořádně neuživí...

Někde jsem četl, a moc se mi to líbilo, že literární historik Martin C. Putna dopředu říká svým žákům na fakultě, aby vážně přemýšleli o tom, čím se chtějí živit. Je sice bezvadné, že třeba studují filozofii, ale prosím vás – přemýšlejte, jak se tím uživíte! Teď navíc přichází doba, kdy se chce jenom velice málo mladých věnovat takzvaně tvrdým oborům...

MF Tenhle termín ani neznám.

Vysoké školy jsou tvrdé a měkké – je veliký rozdíl, jestli studujete slaboproudé elektroinženýrství, nebo kulturologii; neřkuli rekreologii, což je nauka o trávení volného času, kde se asi učíte, že se v zimě máte válet na kanapi, v létě na plovárně, a obráceně že je to špatně... Já to zkrátím – to první je moc učení a dřiny, to druhé je, podle mě, „povídání o říkání“. A měkké obory dnes nadšeně studuje spousta lidí, ale všechno jsou to potencionální zaměstnanci státu, nebo rovnou nezaměstnaní, protože neexistuje soukromá firma, který by zaměstnala padesát psychologů nebo sto kulturologů.

MF Co je příčinou takového trendu? Pohodlnost?

Myslím, že kdyby se na školách udělalo všelidové hlasování, tak se okamžitě zruší matematika, protože ji spousta lidí nemá ráda, pak fyzika, protože je těžká, česká gramatika vlastně taky, a určitě dějepis – ten je přece k ničemu! A vznikne naopak katedra hry na nějaký zapomenutý tibetský hudební nástroj... Je to špatně, protože když někdo vystuduje dobrý technický obor, tak má na druhý den jistotu, že mu zaměstnavatelé utrhnou ruce.

MF Myslím si, že zhruba znám váš světonázor: lidstvo je nepoučitelné, pořád opakuje své chyby, a proto se nedají očekávat velké změny k lepšímu... Říkám to správně?

Ano, tento názor mám dávno. A navíc si myslím, že teď, když do Evropy ve velkém proudí přistěhovalci, se může situace ještě zhoršovat. Ale o tom musíme mluvit opatrně – víte, jak dopadl Thilo Sarrazin z představenstva Německé centrální banky.

MF Něco jsem četl. Měl problémy, protože řekl, že kvůli přistěhovalcům Německo hloupne.

A když to řekl, tak ho z práce vyhodili a všichni správní intelektuálové si nad nim odplivli... Jemu by asi nevadilo, kdyby se do Německa stěhovali angličtí počítačoví experti a architekti, ale pokud přijíždějí pologramotné dvanáctičlenné rodiny, tak se toho bojí, napíše to a v ten moment je z něj nepřítel státu. Čímž chci říct, že je tu spousta problémů, na které by se měly evropské země připravovat, o kterých by se mělo citlivě diskutovat, ale nediskutuje.

MF Zlobí vás tahle politická korektnost?

Já ji nechápu. Myslel jsem, že demokracie znamená širokou diskusi; že když se někdo mýlí, tak se to v té věcné diskusi ukáže; že je to střet názorů, nikdy ne lidí. Jenomže je to jinak – když někdo po takové diskusi volá, ostatní hned řeknou, že je darebák.

MF Myslíte, že u nás budou do padesát let povinné hodiny islámu na školách?

Nejsem demografický odborník, takže nevím. Ale Muammar Kaddáfí nedávno řekl, že všechny náboženské války byly zbytečné, protože islám nakonec může vyhrát dělohou.

MF Čím?

Dělohou – když bude mít německá rodina jedno děcko a turecká osm, tak bude časem v Německu víc Turků, to je jednoduchá matematika. Může se to stát. A mělo by se o tom mnohem víc diskutovat.

MF Chápu správně, že jsou vám názory německého bankéře Sarrazina blízké?

Já jsem, prosím, jeho knihu nečetl. Jenom říkám, že jsou mi blízcí lidé, kteří se snaží na něco upozornit, chtějí vyvolat diskusi. Proč je hned všichni chtějí ukřičet? Vzpomínáte si třeba, co se dělo kolem rozdělení Československa?

MF Bylo mi čtrnáct.

Najděte si noviny z té doby a přečtěte si, co se psalo o politicích, kteří takzvaně rozdělili Československo: „Postavit je před soud, zločince! Za zády národa, bez referenda, rozdělili dva bratrské národy!“ Jenomže uplynulo osmnáct let a já čtu v novinách od těch samých lidí, že naše vztahy se Slováky nebyly nikdy tak dobré, jako jsou dnes, a jak naše mírové, korektní oddělení oběma národům prospělo. Což mohu potvrdit.

MF A z toho vyplývá co?

Jenom to, že většina lidí mívá vždycky nějaké zpoždění, ale o to raději křičí a odsuzují. A že to tak bude pořád.

MF Já se s vámi o přistěhovalcích můžu bavit, ale existuje naděje, že se přiblížíme nějakému řešení?

Důležité je upozornit na problém. Říct: Pojďme se zeptat, jestli se s tím dá něco dělat, jestli má ten problém vůbec řešení... Ale já osobně si myslím, že zrovna s tímhle problémem se nedá dělat nic – nejsem asi první, kdo je přesvědčený o tom, že Evropa pomalinku umírá.

MF A je to špatná zpráva?

Je to pouhé konstatování; mladých Evropanů bude stále méně, to se rychle nedá změnit. Vždyť ta Evropa se už ani není ochotná bránit! Třeba takoví piráti – dřív se věšeli na ráhno. Ale dnes? Posádky obchodních lodí nesmějí být ozbrojené – přitom kdyby měly jednu pancéřovou pěst ze druhé světové války a viděly by, že k nim jedou somálští piráti, tak tu pancéřovku odpálí a mají pokoj. Ale nemůžou... Ovšem piráti se občas spletou, zaútočí na ozbrojenou válečnou loď, a když je ta loď čínská nebo ruská, tak mají smůlu, protože ta je prý rozstřílí. Štěstí naopak mají, když je zajme loď z Evropské unie, například ze Švédska – ta je odzbrojí a dá jim palivo na dojetí k somálskému pobřeží.

MF Už jsme holt takoví... lidští.

Zahyneme, ale na našem pomníku bude nápis, že jsme byli humanisté... V Evropě se sice žije pořád krásně, co si budeme povídat, ale ve starém Římě se před zánikem žilo žilo taky krásně. I na Titaniku bylo všechno prima; dokud nešel ke dnu, měli tam prvotřídní šampaňské a hudba prý nehrála špatně ani ve chvílích, kdy se už Titanic potápěl.

MF Pamatujete si, v co jste doufal na konci roku 1989?

Už mi sice bylo přes padesát, byl jsem starší pán, ale stejně jsem byl bláhově přesvědčený o tom,že je tenhle národ navždy vyléčený z idejí komunismu.

MF A on není?

Já teda nevím – rozhodně není vyléčený z levicového způsobu uvažování a vzdává se individuální svobody za to, že se o něj mocný stát postará. Občas si vzpomenu, co kdysi říkal Napoleon: „Lidé nechtějí svobodu, ale rovnost.“ Myslím, že to řekl s hlubokou znalostí českého lidu.

MF Co myslíte – jak se jednou bude psát o dnešní době v učebnicích dějepisu?

Bude to docela obyčejná kapitola české historie. Kdo četl Peroutkovo Budování státu, ten ví, že ani první republika nebyla žádná idyla – moje tety byly dámské krejčové, ale když se chtěly rozptýlit, tak se chodily dívat do parlamentu, jak se tam poslanci občas fackujou. I afér bylo hodně; je to podobné.

MF Jací jsou podle vás dnešní Češi? Řekněte jedno přídavné jméno, které vás okamžitě napadne?

Četl jsem rozhovor s mladou zpěvačkou Dominikou Haškovou, která říkala, že má ráda Ameriku: „V Čechách se na lidi směju, ale jim je to divné, pořád se na mě šklebí...“ Takže podle mě jsme národ skuhralů – když se někdo zajímá, jak se máte, tak je skoro nestoudné odpovědět, „ale jo, jsem šťastnej člověk...“ Když se mojí ženy ptají do telefonu známí, jak se má, vždycky řekne: „Výborně! Žádná špatná diagnóza!“ A to je přesné. Často si říkám, jestli si ti skuhralové uvědomují, jak je život křehký. A jak se může celý změnit jedinou špatnou diagnózou.

MF Vy nejste skuhral? Vždycky jste se přece uměl rozčílit...

Mě spousta věcí mrzí, ale jsem už ve věku, kdy se snažím zbavit veškeré nenávisti. Víte, když se dvaasedmdesátník ohlédne zpátky, tak se mu zdá život velice krátký, času je málo. Občas mě přepadá smutek stáří, to vědomí, že se dveře zavírají – zemřela mi spousta kamarádů mladších než jsem já, mockrát jsem v tom krematoriu stál, a jak řekl kdysi Ludvík Vaculík, když začnou v krematoriu hrát, člověk začne přemýšlet o své smrti. A kalit si krátký život nenávistí nebo skuhráním, to je něco strašného.

MF Umíte si už odpovědět na otázku, jaký má váš život smysl?

Na Karlově náměstí v Praze je interní klinika, kterou vedl slavný endokrinolog, profesor Charvát. A dlouhá léta tam na chodbě visel velký citát pana profesora, který toho věděl hodně; a to nejen o našem biologickém životě. Vlastně to byla docela prostá věta: „Nevím, co je smyslem lidského života, ale myslím, že by po každém člověku tady na zemi měl zbýt kus poctivé práce...“ Nic lepšího o smyslu lidského života vám říct nedovedu.

Magazín DNES – Rozhovor s Petrem Nárožným