Sešla se mimořádná schůze vlády, na níž měl ministr Nosek podat zprávu k usnesení z 13. února. Ministři tří nekomunistických stran - národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany se jednání nezúčastnili a poté podali demisi (celkem 12 ministrů z 26). Vypukla vládní krize.
Komunistické převzetí moci se připravovalo delší dobu. Vyvrcholení nastalo v únoru roku 1948. Nekomunističtí ministři v Gottwaldově vládě uložili ministru vnitra Noskovi, aby zastavil plánované přemísťování obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti v Praze ve prospěch komunistů. S napravením poměrů v Bezpečnosti spojili nekomunistické strany otázku svého dalšího setrvání ve vládě. Václav Nosek (KSČ) však odmítl podřídit se nařízení vlády a ministři tří nekomunistických stran podali 20. února demisi. Tato demise se pak stala impulsem pro Gottwalda a celé komunistické vedení, aby spustili akce na převzetí absolutní vlády v Československu.

Průběh dne
V 10 hodin začala očekávaná schůze vlády. Na této schůzi měl přednést ministr vnitra Nosek zprávu o poměrech a personálních změnách v Bezpečnosti, ke které ho zavázalo usnesení vlády z 13. Února. Již před desátou hodinou byli v budově předsednictva vlády přítomni všichni ministři vlády, nicméně v 10 hodin se do zasedací místnosti dostavili pouze komunisté a ministři za sociální demokracii.

Ministr Zenkl (Čs. národně socialistická strana) poslal za ministry své strany Gottwaldovi dopis, ve kterém se ho dotázal na splnění usnesení vlády z 13. února. Gottwald odpověděl v 11 hodin dopisem, že o celé záležitosti bude referovat ministr Nosek. V 11:25 dostal Gottwald druhý Zenklův dopis, v němž byl Gottwald opět dotazován, zda bylo usnesení splněno.

Nato se sešli ministři a generální tajemníci tří stran k poradě. Národní socialisté zde oznámili své definitivní rozhodnutí podat demisi. Ministři lidové strany a slovenské strany se k demisi připojili. Doufali, že se připojí 3 ministři sociální demokracie a tím padne vláda (protože by nebyla usnášeníschopná; stačilo by aby odstoupili 2 ministři soc. dem.) a Beneš by měl právo jmenovat novou vládu nebo rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby (doufali, že by komunisté nestihli volby zmanipulovat).

Následně byl telefonicky informován ministr zahraničí Jan Masaryk. Masaryk byl touto zprávou velmi překvapen a demisi odmítl. Sociální demokraté byli vyzváni, aby se přidali k demisi. Sešlo se předsednictvo, které potvrdilo dřívější stanovisko strany, tedy odmítnout jak demisi, tak vytvoření většinové vlády s komunisty. Ve 12 hodin Zenkl oznámil rozhodnutí ministrů tří stran podat demisi prezidentu republiky.

V 15:40 přijel za prezidentem republiky Gottwald s dalším představiteli KSČ. Gottwald jasně deklaroval postoje komunistů - přijmout demisi a doplnit existující vládu na základě jeho návrhu. Gottwaldův nátlak byl značně nevybíravý a hrozili masovými akcemi v ulicích.

Večer se sešlo předsednictvo ÚV KSČ. Zrodila se myšlenka na ustavení tzv. akčních výborů Národní fronty. Stoupenci radikálního řešení (Ďuriš, Kopecký) považovali dosavadní postup za málo revoluční, neodpovídající představám o bolševické revoluci a tlačili na "ráznější postup proti reakci". Po skončení schůze předsednictva KSČ rozhodli Gottwald a Slánský o svolání velké demonstrace na Staroměstské náměstí na druhý den. Oba chápali tuto demonstraci jako nejvhodnější prostředek, jak přenést řešení vládní krize na ulici.

Zdroj: www.totalita.cz, Wikipedie, www.rozhlas.cz

Na starobylém hradisku Levý Hradec byl zvolen, přes své zdráhání, pražským biskupem Slavníkovec Vojtěch. Svatý Vojtěch se narodil matce Střezislavě (+ 987) kolem roku 956 na slavníkovském hradě Libici. Otec Slavník (+ 981) pocházel z vedlejší větve přemyslovského rodu a zaujímal proto významné místo v družině Boleslava I. (+ 973), dotvářející právě v této době říši českých Boleslavů sahající od Čech přes Slezsko, Moravu, severozápadní Slovensko a Krakovsko až na západní Ukrajinu do povodí řek Bug a Styr.

Vojtěch, předurčený k duchovní dráze a zřejmě i k hodnosti pražského biskupa, studoval v letech 972-981 ve škole při magdeburské katedrále. Po návratu do Čech působil jako klerik při pražském kostele a po brzké smrti prvního pražského biskupa Dětmara byl v roce 982 na Levém Hradci zvolen biskupem. Biskupský úřad pak přijal z rukou císaře Oty II. v roce 983 ve Veroně, kde mu mohučský arcibiskup Willigis udělil zároveň biskupské svěcení. V roce 985/6 Vojtěch realizoval zrušení nezávislého moravského biskupství a stal se tak církevním správcem území celé tehdejší boleslavovské říše.

Dvakrát, v letech 988-992 a 994-996, pobýval v Římě v klášteře sv. Alexia a Bonifáce na Aventinu, kde se stal v roce 990 mnichem. V roce 993 založil s podporou knížete Boleslava II. na Břevnově první mužský klášter v českých zemích. V roce 997 podnikl misijní cestu do Prus, kde 23. dubna zemřel mučednickou smrtí.

Je nesporné, že při svědomitém vykonávání svých biskupských povinností se snažil vymýtit jevy jako mnohoženství, incestní manželství, manželství kněží či prodávání křesťanů do otroctví jinověreckým kupcům. Stejně je nesporné, že při tom narážel na odpor svých kněží i českých velmožů. Avšak to vše bylo obvyklé v celé tehdejší křesťanské Evropě a nelze tím vysvětlit Vojtěchovy odchody z Čech, jak se o to snaží veškeré vojtěšské legendy.

Vojtěchovy odchody nelze vysvětlit ani soupeřením Boleslava II. a Slavníkových synů o vládu v boleslavské říši, jak se o to pokoušelo starší dějepisectví, protože tíhnutí Slavníkových synů k samostatné mocenské politice je až důsledkem rozkladu říše a objevuje se až po druhém Vojtěchově odchodu, až v osudném roce 995, kdy byli na Libici zavražděni jeho čtyři bratři.

V průběhu Vojtěchova episkopátu se říše českých Boleslavů ocitla v hluboké strukturální krizi, způsobené ztrátou východních území, Krakovska a Slezska, která znamenala zhroucení obchodu s odtamtud přiváděnými otroky a tedy nedostatek prostředků pro výživu knížecí družiny a následně nespokojenost velmožských klanů a třenice, které po částečném ochrnutí Boleslava II. vyústily ve faktické bezvládí. Ale ani tím nelze vysvětlit Vojtěchovy odchody z Čech, protože nic nesvědčí o tom, že by Vojtěch ztratil podporu knížete Boleslava II., která představovala pro výkon jeho biskupských funkcí zásadní oporou.

Nezbývá tedy než Vojtěchovy odchody do Říma dát do souvislosti se snahou o navázání na velkomoravskou tradici Metodějova samostatného arcibiskupství, na říši nezávislého a podřízeného pouze papeži. Vojtěch tento program vytvoření „národních“ církví v rámci rodiny křesťanských panovníků pod patronátem vrchní vlády římského císaře nepochybně propagoval nejen během svých dlouhodobých pobytů v papežském Římě, ale hlavně v rámci svých úzkých styků s polským panovníkem Měškem I., uherským Štěpánem i s císařem Otou III. Plodem jeho asketického života a mučednické smrti byla mj. právě realizace této politicko-náboženské koncepce v roce 1000 založením uherského arcibiskupsví při katedrále sv. Vojtěcha v Ostřihomi a arcibiskupství sv. Vojtěcha v Hnězdně.

Nebylo jeho vinou, že tento program nešlo uskutečnit v tehdy rozvrácených Čechách, jeho zásluhou však církev a český národ získaly světce evropského formátu, jehož politicko-náboženská vize rovnoprávných křesťanských národů určuje uspořádání střední Evropy dodnes.

Zdroj: Arcibiskupství pražské (www.apha.cz), Připravil dr. Aleš Pořízka, člen historického ústavu AV, 18.2.2007

Bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III. proběhla 18. února 1126. Předvoj trestné říšské výpravy utrpěl v bitvě u Chlumce (nedaleko Ústí nad Labem) krutou porážku; Ota Olomoucký padl a Soběslav propustil krále Lothara a všechny zajatce, který se stal Soběslavovi přítelem do konce života a také mu propůjčil titul nejvyššího říšského číšníka s právem hlasu při volbě římskoněmeckého panovníka. Na tomto spojenectví začal Soběslav budovat novou českou zahraniční politiku. Český kníže opět dokázal ukázat, že chce žít v přátelských vztazích se zahraničím, ale do domácích záležitostí nám Germán nemá právo mluvit.

Bitva byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu. Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.

Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle, Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy: „Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“ Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.

16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu. Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších. Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížně prodírat se bořícím se sněhem.

Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk. Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši.

Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Na konec došlo ke smíru a Soběslav propustil Císaře, jeho velmože i ostatní zajatce.

Dobové záznamy o bitvě:

Kronika mnicha sázavského
… Kníže Soběslav tedy dostal zprávu, že král Lotar hrozí Čechům, strojí se k válce, zamýšlí zemi popleniti, jestliže oni co nejrychleji nevypudí Soběslava a nesvolí, aby jim byl dosazen Ota za knížete. … Když se však dověděl, že se král Lotar blíží se silným vojskem Sasů k hranicím Čech, pospíšil postaviti se mu vstříc u hradu, který se nazývá Chlumec. … Mezitím poslal kníže Soběslav posly Načerata, Miroslava, Smila a jiné ze svých předních ke králi s tímto vzkazem: „Toto praví Soběslav: »Moudrosti tvé, dobrý císaři, sluší věděti, že volba knížete českého, jak jsme slyšeli od svých předchůdců, nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé však moci je toliko stvrzení volby. Bez důvodu se pokoušíš spoutat nás jhem nového zákona. Věz, že my k tomu naprosto nesvolujeme a chceme raději za právo čestně padnouti, než poddati se nespravedlivým nálezům, a zajisté, neupustíš-li od tohoto pokusu, je nasnadě, že se soud všemohoucího Boha mezi tebou a mnou projeví divem, který bude do budoucna památný na věky«“. …

Tedy dne 18. února táhly v osudné bezstarostnosti zástupy saských tlup mezi dvěma horami, a protože velmi hustý sníh učinil cestu obtížnou, mnozí, složivše brnění, šli pěšky. Ale když přišli do úzkého průsmyku mezi dvěma horami, kde byli jako z božského řízení sevřeni bez jakékoli možnosti útěku, kníže Soběslav, rozděliv své bojovníky na tři zástupy, náhlým útokem na ně vyrazil, a všechny, kdož se mu naproti postavili, ostřím meče přivítal. Tam padl kníže Ota, původce tohoto neštěstí, tam bylo pobito velmi mnoho nejlepších mužů saských, a stěží kdo mohl vyváznouti, leč snad ti, kdo zůstali opodál u zavazadel nebo po boku královu. Utrpěv tedy toho dne žalostnou porážku …

Letopis kanovníka vyšehradského
… Tu Lotar, král saský, byv sveden od Oty, knížete moravského, a nadmut velikou pýchou a lakotou po penězích, též zlobou a ničemností, táhl se svým vojskem proti Čechům a dorazil k hradu jménem Chlumec. Tam kníže Soběslav s pomocí Boží a se svou družinou pobil dne 18. února pět set jejich šlechticů, štítonoše v to nečítaje; mezi nimi padl řečený kníže Ota. A v tak veliké bitvě zahynuli jen tři Slované; králi pak saskému s ostatními Soběslav odpustil a propustil ho v pokoji. A tak se pan Soběslav a Čechové s velikou ctí a slávou bez úrazu vrátili. …

Zdroj: www.moraviamagna.cz, www.palba.cz, Wikipedie

Antonín Čermák, významný krajan a budoucí starosta Chicaga, se narodil se 9. května 1873 v Kladně. Jako jednoroční dítě se roku 1874 s rodiči vystěhoval do Spojených států. Prvním cílem bylo město Chicago, kde bylo podle dobového odhadu na 70 tis. Čechů. Svědčí o tom dodnes i některé místní názvy. Byla zde celá čtvrť nazvaná Česká Plzeň a samozřejmě zde byl i místní pivovar J. Čermákovi v Chicagu ovšem nenašli práci a proto se Antonín Čermák senior s rodinou přestěhoval do hornického městečka Braidwoodu, na severu státu Illinois. Antonín junior zde chodil tři roky do školy, než se stal horníkem v tamějších dolech jako jeho otec. Když roku 1889 přišel o práci odešel natrvalo do Chicaga, živil se jako povozník a později začal úspěšně obchodovat s pozemky, což se stalo důvodem jeho ekonomického vzestupu.

Roku 1902 byl za Demokratickou stranu zvolen do sněmovny státu Illinois. Od roku 1909 byl členem městské rady Chicaga, kde zastupoval 12. volební obvod (čtvrť Bridgeport). V roce 1912 se stal hlavním soudním vykonavatelem a v roce 1918 se pokusil získat funkci šerifa okresu Cook, do něhož právě náleželo i město Chicago. Bohužel prohrál v souboji s Ch. W. Petersem, který měl podporu silné německé komunity. V roce 1921 už získal funkci předsedy rady okresu Cook. Z té doby pochází i svědectví o kvalitách Antonína Čermáka, jak bylo zveřejněno v Chicago Tribune. Čermák byl označen za zkušeného a rozvážného politika, který získával úspěchy v jednotlivých městských čtvrtích. „Je prominentem mezi demokraty, zvláště proto, že jeho vůdcovství mezi rodilými i přistěhovalými Čechy je nesporné…“

Dvacátá leta  byla silně ovlivněna rozhodnutím federálního Kongresu z roku 1919 o zákazu, výroby a prodeje lihovin. Období „prohibice“ přivedlo k nebývalému bujení veškeré kriminální skupiny a způsobilo i širokou míru korupce. Sám Antonín Čermák byl jako správný  Čech milovníkem dobrého piva a tudíž automaticky spadal do tábora „mokrých“, tj. odpůrců prohibice. Poukazoval, že tento nesmyslný zákon pouze naplnil vězení a zvýšil daně. Antonín Čermák se rozhodně postavil bující korupci a kriminalitě, Chicago jeho éry bylo Chicagem Al Caponeho v čele s jeho zkorumpovaným předchůdcem na postu starosty W. H. Thompsonem. Dne 7. dubna 1931 byl zvolen s převahou 200 tis. hlasů starostou Chicaga, které tehdy bylo druhým největším městem USA a zároveň bylo s nadsázkou zvané druhým největším českým městem – v té době v něm žilo přes sto tisíc Čechů. Čermák, který se hrdě hlásil ke svému českému původu, si získal velkou popularitu, nejen mezi svými Čechy a nejbližšími politickými spojenci z polské komunity, ale i dalšími přistěhovalci z Evropy - Skandinávci, Němci i početnými Iry. Čermák rozpoznal, že jejich do té doby nevyužité hlasy jej účinně podpoří v jeho boji s tehdejším zkorumpovaným republikánským zástupcem. Od jeho časů zůstává chicagský úřad starosty baštou Demokratické strany. Přestože nepreferoval slepě své krajany, koloval o něm i dobový vtip o „české radnici“, že kdo chce na této radnici uspět, prý musí umět česky, případně i anglicky.

Čermák se také vehementně zasazoval za ukončení prohibice, která umožňovala vzestup gangsterů jako Al Capone, lehce profitujících z velkého černého trhu s alkoholem. Po svém zvolení Antonín Čermák mafii v Chicagu uštědřil několik drsných lekcí. Jeho speciální policejní tým měl od svého šefa doporučeno, aby při raziích v gangsterských doupatech „stříleli první a aby to byla střelba efektivní“  a jeho policisté si vzali jeho slova k srdci. Vyvolalo to zejména v právních kruzích velkou nevoli, ale starosta se svých mužů vždy zastal.

15. února 1933 doprovázel zvoleného prezidenta Franklina D. Roosevelta během návštěvy Miami na Floridě. Při veřejném projevu se jistý Giuseppe Zangara, stavební dělník italského původu, Roosevelta pokusil zastřelit. Ani jedna ze šesti střel nadcházejícího prezidenta nezasáhla, zraněno však bylo pět okolostojících, nejhůře z nich právě Antonín Čermák, který o necelé tři týdny později na následky průstřelu krajiny břišní zemřel. Tradují se jeho slova k Rooseveltovi během převozu do nemocnice: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente.“

Brzy po atentátu se objevily spekulace, že se jednalo o mstu chicagské mafie a skutečným terčem atentátu byl právě populární chicagský starosta. Tomuto napovídá i fakt, že bylo vystřeleno šest ran i přesto, že měl Zangara pouze pětiranný revolver Smith & Wesson kalibru 32. V jednom z šesti těl byla ale nalezena kulka kalibru 45. Toto potvrdil i jeden z gangsterů Roger Touhy propuštěný v roce 1959, který potvrdil, že Zangarova střelba byla kulisou pro skutečného střelce a cílem byl jednoznačně starosta Čermák, který mafii, jak již bylo uvedeno, silně pouštěl žilou. To dokresluje i další podivnost, stejně jako u atentátu na J. F. Kennedyho byla zvláštní rychlost odsouzení a likvidace zatčeného vraha. Původně byl G. Zangara, vyšinutý anarchista, odsouzen na 80 let vězení, ovšem poté, co Antonín Čermák 6. března podlehl zraněním, byl 10. března znovu postaven před soud, odsouzen a 20. března popraven na elektrickém křesle.

Smrt oblíbeného starosty vyvolala v Chicagu obrovský smutek, na poslední rozloučení s Antonínem Čermákem na českém národním hřbitově v Chicagu se přišlo rozloučit přes 150 tis. občanů města.

Čermák, jako ostatní emigranti, byl pyšný na svůj původ a mluvil plynně česky. V mládí boxoval a byl aktivním členem Sokola a dalších národních českých organizací. V roce 1932 navštívil Československo, kromě odpočinku v lázních navštívil Prahu a průmyslovou Plzeň, kde byl bouřlivě přivítán. Rovněž navštívil také prezidenta Masaryka v Topoľčiankách a Bystričce. Za první světové války, kdy Čermák už byl významným politikem, Masaryk, tehdy na počátku své politické dráhy, hledal i jeho podporu.

Plzeňský hudební skladatel Norbert Kubát složil na počest Antonína Čermáka sbor, a to na slova Z. K. Honzíkové:

Za hory a moře, bratře milý,
Odešel jsi v širý svět,
Abys prapor červený a bílý
V zemi cizí k slávě Čechů zved.

Rostl duch Tvůj smělý v světě novém,
Vznešený Tě sílil vlasti zjev,
Na Tvé krajany pod českým krovem,
Vzpomínky Ti milé kouzlil zpěv.

Splácíme dnes Tvoji lásku vřelou,
Posíláme z vlasti čestný dar –
Srdce bratrské a duši celou –
Práci Tvojí provždy vzmach a zdar!

Na počest starosty Antonína Čermáka byla přejmenována 22. ulice, hlavní dopravní tepna východ - západ, na Cermak road. V roce 1943 pak byla na moře spuštěna americká vojenská dopravní loď SS A. J. Cermak, vyřazena pak byla v roce 1964. Dnes nesou jeho jméno i ulice v naší zemi.

Autor:  Ing. Jan Šneberk, zdroje: Ivan Brož - Čermák versus Al Capone, Miloslav Martínek - Život za prezidenta

Profesor J. Gebauer uveřejnil v únorovém čísle Masarykova časopisu Atheneum dva články s názvem Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského společně s kritickým článkem T. G. Masaryka a jeho argumenty z mnoha vědních oborů - od estetiky, přes paleografii, textologii, botaniku až po sociologii. Gebauerovy pochybnosti vyšly tiskem už v prosinci 1885 v jedné německé encyklopedii.

Dokazování padělanosti Rukopisů spočívalo především na Janu Gebauerovi, jenž změnil svůj původní názor na autentičnost textu. Nyní vytýkal Rukopisům některá slova a slovní tvary jako nemožné. Hlavně však zdůrazňoval, že některé odchylky se shodují s chybami Hankovy gramatiky a právě tyto shody (koincidence) považoval za důkaz padělanosti Rukopisů. Sám prohlásil, že všechny jazykové odchylky by se daly vysvětlit, nebýt těch " nešťastných" koincidencí s Hankovou gramatikou. Jan Gebauer požadoval též provedení chemických zkoušek. Při tom prohlásil, že podřídí svoje pochybnosti filologické, pokud chemie dokáže nepochybně starobylost Rukopisu a že pro výklad jazykových odchylek bude hledat vysvětlení jiná.

Chemickým zkoumáním byli pověřeni dva universitní profesoři Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka). Oba nezávisle dospěli ke zjištění velkého stáří RK. Ještě před zveřejněním jejich zpráv zpochybnil je Gebauer sdělením, že chemické zkoušky v principu nemohou prokázat pravost a že objevem novodobého barviva v iniciále N prokázaly naopak padělanost RK. Gebauer tak usoudil dle předběžného sdělení Bělohoubkova, že v iniciále N byla zjištěna berlínská modř. Neuvážil však další okolnosti tohoto nálezu, z nichž plyne, že berlínská modř byla zanesena do iniciály až při pozdější restauraci. Proti pravosti Rukopisů vystoupil též historik Jaroslav Goll spisem Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Goll se později distancoval od radikalismu tzv. politických realistů v čele s Masarykem a Herbenem a stal se reprezentantem umírněnějšího křídla tzv. vědeckých realistů. Hájil právo vědecké kritiky na obranu Rukopisů. Předpověděl, že vědecký spor dlouho potrvá a nepodepsal tzv. silvestrovský manifest, kterým měl být spor definitivně uzavřen pro jakékoli další přezkoumání.

Obranu v té době představovali zástupci starší generace. W.W. Tomek, Jirečkové, Martin Hattala a nejproduktivnější historik Josef Kalousek, jenž pohotově čelil jazykovědným námitkám Gebauerovým a rozpoznal mnohé nedomyšlenosti argumentace Masarykovy. 11. května 1886 uveřejnili ve staročeském Hlasu národa své oficiální stanovisko k pravosti Rukopisů. Spor překročil univerzitní a vědeckou půdu a stal se politickou záležitostí. Na obhajobu Rukopisů se postavili F. L. Rieger a A. P. Trojan. Obránci ale trpěli nesvorností. Publikovali především ve Vlčkově Osvětě a v Časopisu Českého Muzea. Krom diskuse v odborných časopisech věnovala rukopisnému sporu pozornost žurnalistika, která však trpěla nadměrnou nervozitou a přehlušila odborný dialog.

Posledním hřebem do rakve Rukopisů byl "objev" tzv. kryptogramu Hanka fecit (Hanka udělal), který oznámil Ladislav Dolenský v Listech filologických roku 1899. Klam Dolenského vyšel najevo až roku 1911, když se Slovinec Žunkovič chtěl o této skutečnosti přesvědčit na vlastní oči. V témže roce archeolog Píč předložil RK k posouzení předním paleografům v západní Evropě a následně publikoval článek Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem paleografů skvěle obstál. Vysloužil si jen přehlížení a úsměšky. Skončil sebevraždou. Následovalo prohlášení 52 realistických učenců (tzv. silvestrovský manifest) o tom, že rukopisný spor je vyřešen a uzavřen.

Poté již převážil názor o nepravosti Rukopisů, přestože čas od času se vynoří i ve vědeckých kruzích několik nadšenců hájících jejich autenticitu, jako např. dvojnásobný rektor KU, vědec a filosof František Mareš v roce 1927. V roce 1967 byl pověřen zkoumáním doby vzniku RK a dalších rukopisů Kriminalistický ústav. Zároveň prováděl svůj výzkum i tým spisovatele Ivanova.  Oba tyto výzkumy nakonec došli k trošku odlišným výsledkům. Po roce 1989 někteří nadšenci zintenzivnili snahu o opětovné prozkoumání Rukopisů, byla obnovena i Česká společnost rukopisná.

Zdroj: www.libri.cz, Česká společnost rukopisná

Jak se vyjádřil náš odborník z Karlovy univerzity v oboru chemie:
„jsem skeptický k tomu, že by se něco nového tímto způsobem zjistilo (další chemickou analýzou, pozn. Svornosti) … ví se, že pergamen je dobový a barvy jsou použité také dobové, jenže nikdo neví, kdy byly naneseny a není zřejmé zda vůbec se podaří to někdy zjistit … z hlediska chemického rozboru dnes již nelze předpokládat zjištění nových skutečností, nové světlo by spíše přinesl nový jazykový rozbor“.

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až 12. února 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Město Praha mělo nadále společný orgán tj. magistrát, který se skládal z purkmistra, dvou zástupců a 28 magistrátních radů. Magistrát se rozdělil na tři senáty: politickohospodářský, civilně soudní a kriminálně soudní. Sídlem magistrátu se stala Staroměstská radnice. 30. dubna 1784 se zde konala volba prvního magistrátu, který se pak 9. srpna ujal své moci. Prvním purkmistrem se stal dr. B. A. Záhořanský z Orlíku.

Rozšíření Prahy o předměstí (tehdy Karlín a Smíchov) bylo jako cíl stanoveno již v pražském obecním řádu z roku 1849. Obě obce však o přípojení odmítly jednat. Vyšehrad požádal o připojení sám, avšak nejprve neúspěšně. V tomto období tak byl připojen pouze Josefov (1850). Další kolo jednání o připojení vyvolaly Královské Vinohrady, Smíchov, Karlín, Žižkov a Holešovice-Bubny v osmdesátých letech, když potřebovaly zavést vodu a plyn. Problémem se však ukázalo odlišné daňové zatížení i obava ze ztráty rozhodovacího vlivu, takže Královské Vinohrady si postavily vlastní vodárnu a připojeny byly jen Vyšehrad (1883) a Holešovice-Bubny (1884).

Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. V dalších letech projevily zájem například Dejvice a Košíře, ale to by bez připojení bližších měst bylo nereálné. Roku 1897 Praha opět vyzvala k jednání Karlín, Žižkov, Královské Vinohrady a Smíchov. Ty utvořily koalici a požadovaly zachování autonomie v rámci Prahy, zachování výše činžovní a potravní daně a odmítly, aby k Praze byly připojovány obce, které s ní nesousedí. Praha na tyto požadavky nepřistoupila, takže byla připojena jen Libeň (1901).

Zákonem č. 48 z. z. ze dne 16. srpna 1899 bylo zřízeno zvláštní společenství obcí Prahy, Karlína, Smíchova, Král. Vinohradů a Žižkova ke zřízení, vydržování a správě společné vodárny. Začátkem 20. století opět vstoupily do jednání Smíchov, Žižkov a Nusle. V letech 1907 a 1908 schválil pražský sbor obecních starších (rada města) připojení šesti obcí. Rozhodnutí však podléhalo schválení Zemským sněmem, a ten byl paralyzován spory mezi Čechy a Němci. V letech 1910–1914 připojení zablokovala okresní zastupitelstva. Válka jednání přerušila.

V letech 1918–1919 již byla o vytvoření Velké Prahy obecná shoda. Návrh zákona byl předložen Národnímu shromáždění v listopadu 1918, po konci první světové války, rozpadu Rakouska-Uherska a založení centralistického Československa, jehož hlavním městem se Praha stala. Během projednávání návrhu zákona o Velké Praze se seznam obcí, jichž se měl týkat, přičiněním regulační kanceláře městského stavebního úřadu i zájmem dalších obcí značně rozšířil. Štěrboholy, Měcholupy a Stodůlky byly však tehdy odmítnuty.

Velká Praha byla po více než sedmdesátiletých snahách realizována k 1. lednu 1922 zákonem o vytvoření Velké Prahy a dalšími navazujícími zákony, č. 114 až 117, z 6. února 1920, a nazvána hlavní město Praha.

Zdroj: www.libri.cz, Wikipedie

V Paříži byla tento den podepsána československo-maďarská mírová smlouva. Nejdůležitějšími částmi smlouvy kromě ukončení samotného válečného stavu byla úprava společných hranic. Československo navázalo na zisk Petržalky /na základě Trianonské smlouvy z roku 1920/ připojením další tří vesnic na pravém břehu Dunaje, konkrétně se jednalo o Oroszvár (Rusovce), Horvátjárfalu (Jarovce), Dunacsún (Čunovo) s převážně usídlenými chorvatskými kolonisty. Československo původně žádalo i připojení obcí Rajka a Bezenye, ovšem neúspěšně. Dalším významným bodem smlouvy bylo stanovení reparací. Částka byla stanovena ve výši 100.000.000 dolarů, pro bližší specifikaci se americký dolar počítal ve vztahu ke zlatu v poměru 35 dolarů na 1 unci. Kromě hranice a reparací byla zmíněna i otázka obyvatel maďarské národnosti na území Československa, omezení armády Maďarské republiky a návrat kulturních předmětů ukradených na území ČSR nebo náležející čs. občanům. Tato smlouva navazovala na výsledky Pařížské mírové konference ve dnech 26. července - 15. října 1946. Kde byl s konečnou platností vyřešen osud zemí bojujících na straně nacistického Německa ve druhé světové válce; konkrétně Itálie, Finska, Rumunska, Bulharska a Maďarska. Na základě těchto dohod byly uzavřeny i obdobné smlouvy např.  mezi Maďarskem a Rumunskem, Maďarskem a Jugoslávií a dalšími.

Osud maďarské menšiny v ČSR byl obecně složitý, zejména pro podíl Maďarska na rozbití Československé republiky v letech 1938/1939. Krátce po osvobození byl na základě dekretu prezidenta republiky č.12/1945 Sb. " o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa" ze dne 21. června 1945 zabaven majetek a na základě dalšího dekretu č.71/1945 Sb. „o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství“ bylo několik desítek tisíc Maďarů odsouzeno k práci na obnově republiky, zejména v českém pohraničí. Tento krok byl dočasný a do konce roku 1949 se mohli všichni odsouzení vrátit, zde je třeba zmínit, že více než polovina jich zůstala v nových sídlech a našla si nový domov.

Původní plán československé vlády bylo vystěhovat všechny občany maďarské národnosti, stejně tak jako tomu bylo v případě národnosti německé. Na rozdíl od vysídlení Němců nebyla maďarská otázka předmětem Postupimské konference, ale byla řešena separátně na základě několika bilaterálních dohod. Kromě výše uvedené smlouvy to byla např. dohoda o výměně obyvatelstva z 27. února 1946 aj. Kromě výměny obyvatelstva a práci na obnově, byli Maďaři stěhováni do čistě slovenských oblastí, dalším asi nejvýznamnějším aktem byla potom tzv. Slovakizace. Prakticky se jednalo o akt, kdy občanům maďarské národnosti bylo umožněno dohledat "slovenské" předky a požádat formálně o přiznání slovenské národnosti. Tímto způsobem se tato národnostní menšina zmenšila z necelého milionu na pouhých 275.000 občanů. Takový občan byl jako příslušník slovenské národnosti vyňat z působnosti dekretů prezidenta republiky a nehrozila mu další perzekuce. Přestože proces slovakizace měla punc útlaku a msty vítězů, prakticky se jednalo o velice benevolentní proces a prakticky zachoval menšinu, včetně občanských práv v místech jejich původu. Svůj podíl na tom mělo zřejmě i chování maďarských občanů ČSR v roce 1938. Drtivá většina sice vítala připojení k hortyovskému Maďarsku, ale v době německých násilností v Sudetech, před i po mobilizaci, nenarušovali až na výjimky veřejný pořádek v ČSR. To připomněl ostatně  i  na Pařížské mírové konferenci maďarský ministr zahraničí János Gyöngyösi v projevu ze dne 14. srpna 1946.  S odvoláním na německý tajný dokument uvedl, že  si 16. 9, 1938 Göring pozval maďarského vyslance v Berlíně a vyčítal mu, že v době tehdejší mezinárodní krize se maďarství projevovalo pasivně „Maďarský tisk všeobecně mlčel. Na československém území s maďarským obyvatelstvem byla situace naprosto klidná, na rozdíl od toho stavu, který vlád v sudetoněmeckých oblastech." (Department of State Bulletin, June, 9,1946. P. 984). Po normalizaci vtahů  mezi již komunistickým Československem a Maďarskem bylo možné se opět svobodně přihlásit k té které národnosti. Bylo obnoveno maďarské školství, kulturní i jiné instituce a z Maďarů se stala státem uznaná národnostní menšina. Ve východním bloku, pod železnou taktovkou Moskvy, nebylo možno trpět řevnivost mezi „soudružskými“ zeměmi.

Celý text československo-maďarské mírové smlouvy viz ZDE

Autor: Marek Štěpán

Ludvík Krejčí se narodil 17. srpna 1890 v Tuřanech u Brna jako nejmladší z osmi dětí v selské rodině. Vystudoval vyškovské gymnázium, byl přijat na Vyšší lesnickou školu v Písku. Po ukončení studia byl v roce 1910 odveden do prezenční vojenské služby jako jednoroční dobrovolník u 8. pluku v Brně. V roce 1911 nastoupil jako lesní adjunkt státních lesů v Nuštaru (Bosna).

Byl proto převelen do zálohy 4. pluku a ke kterému byl povolán ještě před rakouskou mobilizací 28. července 1914 a bojoval s ním v Srbsku, Černé Hoře, Albánii. V květnu 1916 byl s praporem jako velitel roty krátce přesunut do Itálie a následně do Rumunska (Sedmihradska). Zde je po ustálení fronty v zákopovou válku 17. května 1917 zajat u Odobeşti nedaleko Focşani.

V červnu se hlásí do legií a 20. července 1917 je zařazen do důstojnického kurzu v Borispolu, je mu udělena hodnost štábního kapitána a je jako důstojník přidělen k 6. Hanáckému střeleckému pluku Ruských legií. Po neúspěchu Kerenského ofenzívy se Ruská armáda rozpadá a české legie musí spolu s ní ustoupit. V bitvě u Bachmače 9. března 1918 zastavuje jeho jednotka postupující německou frontu u železničního uzlu Bachmač na Ukrajině a tím umožňuje evakuaci ustupujících legionářů. Účastní se dalších ústupových bojů z Ukrajiny na Sibiř, vyznamenává se v Marjanovce a kungurské frontě. Po té co Radola Gajda přechází do služeb bělogvardějců, přebírá v roce 1919 v hodnosti plukovníka velení 2. střelecké divize, která kryje poslední část transportů do Vladivostoku před útoky rudoarmějců. V dubnu 1920 opouští Rusko a vrací se do vlasti s 6. střeleckým plukem na lodi President Grant, kam se vlakem dostane 20. června 1920.

V červenci roku 1920 mu bylo svěřeno velení nad 6. pěší divizí sídlící v Brně v hodnosti plukovníka. Roku 1923 byl povýšen na brigádního generála. V srpnu téhož roku byl vyslán na pařížskou vysokou školu válečnickou. V roce 1925, po návratu do vlasti, byl pověřen velením 4. divize z Hradci Králové. V květnu 1928 byl povýšen na divizního generála. V lednu 1927 se oženil s Marií Luxovou, narodily se jim dvě dcery Marie(1930) a Jarmila(1932).

Po vítězství Hitlera ve volbách 1932, jeho zvolení Říšským kancléřem 1933 a ztroskotání ženevské odzbrojovací konference 1932 bylo nutné armádu připravit na případný vojenský konflikt. Proto byl Krejčí 30. listopadu 1933 jmenován zatímním a o měsíc později definitivním náčelníkem hlavního štábu branné moci. Stalo se tak na přímou žádost prezidenta Masaryka, když generála Prchalu nebylo možno prosadit. V nejvyšší pozici vystřídal odvolaného generála Syrového, kterému za podpory Beneše a francouzské vojenské mise byl zřízen náhradní post generálního inspektora. Později po abdikaci Masaryka na prezidentský úřad vznikly spory o kompetence náčelníka a inspektora, které však Krejčí postavil jako věc důvěry v jeho osobu a Syrový musel ustoupit fakticky do pozice reprezentační. Následně je v roce 1934 ve věku 44 let povýšen na armádního generála.

Klíčové změny armády Krejčí prosadil ve změnách struktury velení, strategie válečné armády (krycí a manévrovací složka), penzionování zasloužilých důstojníků, technologická modernizace armády (motorizace a mechanizace, letectvo, tanky), prodloužení prezenční služby, navýšení armádního rozpočtu, nový nástupní a mobilizační plán (VI). 20. března 1935 bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací a Krejčí byl jmenován do funkce předsedy Rady pro opevňování, která měla funkci řídícího orgánu výstavby stálého opevnění v Československu.

Krejčí jako nejvýše postavený voják prosadil od 1. března 1938 až do září 1938 zvýšení početního stavu armády v míru průběžným povoláváním záložníků na cvičení. Po okupaci Rakouska 12. března 1938, byl již v dubnu 1938 dopracován hlavním štábem upravený mobilizační plán VIa -- např. německý Wehrmacht obdobnou úpravu nebyl schopen do září 1938 provést. Po té co rozvědka oznámila soustředění německých vojsk v Sasku, severním Rakousku a jižním Slezsku, po poradě s prezidentem a vládou byl povolán jeden ročník zálohy na mimořádné cvičení a od 22. května do 13. června 1938 byl vyhlášen kryt hranic, který měl zajistit ochranu republiky do případné všeobecné mobilizace. V červenci 1938 vstoupil v platnost nový mobilizační plán VII, který již předpokládá v západních Čechách jen mobilizaci a po soustředěném útoku Wehrmachtu ústup na Českomoravskou vrchovinu.

Na začátku září 1938 adresoval politikům memorandum, kde varoval před ústupky nacistickému Německu a upozornil na připravenost armády bojovat. Od 12. září 1938 zavedl štáb nepřetržitý provoz včetně mobilizačních orgánů. V pohraničí od 12. a 13. září vyhlásila vláda stanné právo v reakci na ozbrojené povstání organizované Sudetendeutsche Partei, které musely potlačit pohotovostní oddíly armády a nakonec i řádná armáda. Po obavách, aby se tento zásah armády nestal záminkou pro útok Německa, žádal opět Krejčí na vládě a prezidentovi obranná opatření, kteří souhlasili jen s povoláním části záložníků na zvláštní cvičení. Byla také vyhlášena bojová pohotovost těžkého a zajištěno lehkého opevnění.

Další dvě memoranda koncem září směřovala k veřejnosti a k politikům o vážnosti situace. Dne 17. září 1938 požádal Krejčí Beneše o okamžité povolání dvou ročníků zálohy a následnou mobilizaci, která byla však zamítnuta. Proto podal prezidentovi demisi, která byla také zamítnuta, ale požadavek na povolání jednoho ročníku byl naplněn. Krejčí požádal skrze francouzského generála Gamelina, aby Francie návrh mobilizace podpořila. Vláda Anglie a Francie však opětovně rozhodně odmítala Československou mobilizaci.
Česká vláda 21. září 1938 přijala britsko-francouzské ultimátum o ústupcích v pohraničí, které den před tím odmítla. Henlein však tyto ústupky na Hitlerův příkaz nepřijal a označil je za již nedostačující. Vláda podala demisi a byla jmenována nová v čele s generálem Syrovým.
Další žádost o mobilizaci na poradě s prezidentem proti soustřeďující se německé armádě dal Krejčí 21. září a opět nebyla Benešem vyslyšena. Až 22. září 1938 se Krejčímu podařilo prosadit vyhlášení plného krytu hranic a následně 23. září 1938 všeobecné mobilizace, kdy byl prezidentem Benešem jmenován hlavním velitelem operujících armád. Následující den se Hlavní velitelství začalo přesouvat přes Klánovice, kde vydal rozkaz o rozmístění podpůrných sborů v obraných pozicích podle předpokládaného směru hlavního útoku (Jindřichův Hradec, Liberec). Večer 26. září 1938 dorazil štáb do Račic u Vyškova a jeho okolí. Mobilizace byla nerušeně a úspěšně dokončena a armáda byla připravena k obraně. V Mnichově je 29. září v noci přijata dohoda o odstoupení pohraničí Německu a doručena, jako automaticky přijatá, Československé vládě. Prezidentem je Krejčí na ráno 30. září 1938 povolán do Prahy, kde společně s generálem Lužou, Vojcechovským, Prchalou obhajují nutnost, schopnost a ochotu armády k obraně i osamocené. Beneš píše o setkání ve svých pamětech: Byl to rozhovor velice pohnutý. Viděl jsem slzy v očích některých generálů a slyšel jsem z jejich úst slova prosby, výstrahy i hrozby. Nepřešli nikde stanovenou mez ve svém postoji generálů k vrchnímu veliteli; ale byly to prosby i výstrahy důrazné.

Zpočátku října byl v čele nátlaku na politiky ve prospěch vojenské obrany, neboť byl přesvědčen o připravenosti i odhodlanosti armády. Účastnil se platonických pokusů o případné vojenské převzetí vlády, následně obrátil a další pokusy generálů odmítal.

Po přijetí Mnichovské dohody začala armáda od poloviny října 1938 pod jeho velením demobilizovat a přecházet zpět do mírového stavu. Byl připraven nový mobilizační plán, redukce armády a další dílčí modernizace armády, 5.-12. prosince 1938 byl postupně rušen kryt hranic. Dne 20. prosince 1938 byl odvolán z funkce hlavního velitele operujících armád a 3. února 1939 byla zrušena branná pohotovost. Na nátlak nacistů byl 1. března 1939 odvolán z funkce náčelníka Hlavního štábu.

Po začátku německé okupace v březnu 1939 žil v Praze, později byl donucen se odstěhovat do rodiště své ženy do Jablonného nad Orlicí. Jeho dva pokusy o opuštění republiky nebyly úspěšné. Byl však 14. října 1941 zatčen Gestapem a po výsleších v Praze převezen do koncentračního tábora Terezín. V červenci 1942 byl nečekaně Gestapem propuštěn. V říjnu 1943 a srpnu 1943 se ho pokusil K. H. Frank propagandisticky zneužít, což Krejčí odmítl. I přes neustálé sledování podporoval finančními prostředky odbojovou skupinu vedenou Jaroslavem Kvapilem.

Po osvobození se ve svých 57 letech přihlásil do armády. Až na začátku roku 1947 byl znovu přijat, ale již 1. února 1947 byl penzionován. Po komunistickém převratu byl v červenci 1950 degradován na vojína a v květnu 1953 mu byla odebrána penze. Pracuje proto jako pomocný dělník ve znárodněné továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí, patřící dříve rodině jeho ženy. Po intervenci maršála Koněva mu byl roku 1969 vyměřen částečný důchod. Umírá jako prostý vojín 9. února 1972 v nemocnici Ústí nad Orlicí a pohřben byl v rodných Tuřanech s legionářskými poctami.

Posmrtně vrácená hodnost armádního generála byla Ludvíku Krejčímu roku 1990. Roku 1997 byl také oceněn za zásluhy pro odboj. V lednu 1998 byl neúspěšně navrhnut na ocenění Řádu bílého lva in memoriam. Generál Ludvík Krejčí byl za statečnost během válečných bojů a za službu v nejvyšších armádních funkcích vyznamenán celkem 17 dekoracemi - mj. velkokřížem Řádu rumunské hvězdy, 1. stupněm Řádu jugoslávské koruny, 1. stupněm jugoslávského Řádu Karadžordževičovy hvězdy, velkokřížem Řádu Jiřího I., 1. stupněm čínského Řádu rýžového klasu, velkodůstojnickým křížem francouzského Řádu čestné legie, komturským křížem Řádu italské koruny. Za činnost v legiích byl vyznamenána československým Řádem sokola s meči a jako jeden z mála Medailí Jana Žižky z Trocnova. Za službu v rakousko-uherské armádě obdržel celkem tři vyznamenání Signum laudis.

Rozhovor s Ludvíkem Krejčím o mobilizaci a Mnichovu z října 1968
http://www.fronta.cz/armadni-general-ludvik-krejci-o-situaci-v-zari-1938

Zdroj: www.vojsko.net, www.fronta.cz, Wikipedie

Pod vedením  Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky zahájilo svou činnost Osvobozené divadlo. Prvním počinem bylo nepříliš úspěšné uvedení Moliérovy hry Georges Dandin. Původně vzniklo Osvobozené divadlo jako divadelní sekce Děvětsilu, založená na striktním pojetí revoluční přestavby společnosti a umění, později sdružovalo různé avantgardní umělce. Přesto Osvobozené divadlo získalo největší popularitu až s příchodem dvojice V+W - Jana Wericha a Jiřího Voskovce v roce 1927, kterou později ještě doplnil skladatel Jaroslav Ježek.

Velkou pozornost se dvojice V+W dočkala zejména svým protinacistickým postojem po roce 1933. Asi nejznámější jsou v tomto směru hry Osel a stín, kde jako hlas Osla byly pouštěny originální projevy Adolfa Hitlera, ve hře se běžně hajlovalo. Proti této hře podalo nacistické Německo i oficiální protest za urážku hlavy státu. Přestože divadlo podpořil československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který připomněl ústavu Republiky Československé a poukázal na svobodu projevu, byly ze hry hlas Hitlera i pojmenovaní osla odstraněny. Německá mládež tuto hru narušovala, což vedlo často ke konfliktům s policií a českou mládeží. Němci zřejmě připravovali i fyzickou likvidaci Voskovce a Wericha.

Další jasně ideovou hrou bylo i dílo Kat a blázen, přestože se odehrávala mimo „čas a realitu“  objevovaly se v ní narážky na některé politicky aktivní činitele a totalitaristické praktiky některých politiků první republiky. Tuto hru pro změnu často narušovali čeští fašisté placení národnědemokratickým poslancem Františkem Hodáčem, kteří rozbíjeli okna divadla a různě poškozovali jeho chod. I s nimi se ovšem policie a diváci dokázali vypořádat.

Po okupaci Sudet a vzniku tzv. druhé republiky se již dvojici V+W přestalo dařit, potlačování demokratických svobod samozřejmě vedlo i k odebrání divadelní koncese, přičemž důvodem byly mj. i údajné prokomunistické sympatie Voskovce a Wericha. Často jim byla předhazována účast na divadelním festivalu v Moskvě v roce 1935. Poněkud se pozapomnělo na fakt, že Jiří Voskovec tam třeba vůbec nejel, protože jako syn ruského legionáře nedostal sovětské vízum. Rovněž Jaroslav Ježek byl velmi kritický z celkové situace života v Rusku, byť profesně se mu v Moskvě líbilo.

Jiřímu Voskovcovi bylo stejně často předhazováno na základě jeho původního jména Wachsmann, že je původem Žid, což se také nikdy neprokázalo a ani mezi jeho předky nebyl nikdy žádný nalezen. Přesto podobná nařčení byla mezi nacisty a českými fašisty pro své oponenty ráda a hojně používána.

V lednu 1939 oba odešli do Francie a později do USA. Poválečný pokus obnovit Osvobozené divadlo v letech 1946-1948 se již nezdařil, příčinou byla i nová atmosféra ve společnosti a politická satira již nebyla nastupujícími komunisty akceptována.

Jiří Voskovec se nemohl smířit s novým pořádkem, kdy si někteří kolaboranti pořídili rudé knížky, aby si zabezpečili nedotknutelnost a prebendy, a natrvalo odešel do Spojených států. Zajímavým faktem zůstává, že odpůrce komunismu Voskovec byl pod vlivem protikomunistické hysterie v USA držen skoro rok na Ellis Island, a to jen na základě faktu, že pocházel ze země, tehdy již komunistického bloku. Přestože Voskovec opustil rodnou zemi, až do své smrti se hrdě hlásil ke svým kořenům, že se narodil a byl vychován jako Čech.

Autor: Mgr. Petr Svoboda

Děje vybraných divadelních her: (externí zdroje)

Osel a stín – Tato hra se odehrává ve starověkých Athénách a komicky znázorňuje život tamějších obyvatel. V některých směrech připomíná jednaní postav chování občanů Kocourkova. Hlavním motivem je spor Nejezchleba (nájemce) a Skočdopolise (vlastníka) o to, komu patří stín z osla – zda tomu, jehož je osel majetkem či tomu, kdo si ho pronajal.

Kat a blázen - Hra začíná prologem - Rodrigo Ibayo (děj v Mexiku - řečník obecenstvu připomíná dva národní hrdiny Radúza a Mahulena, kteří zemřeli hrdinnou smrtí. Ve skutečnosti jsou naživu a žijí na ostrově sv. Pankráce). Radúzo byl kat a měl popravit Mahulena za to, že řekl císaři „fuj“ - ten to však řekl jezevčíkovi. Po dlouhé době se dostanou do svého rodiště, provolávají slávu císaři, protože nevědí, že už je 25 let republika. Nakonec se stanou diktátory, ale Ibane a Ibayo /jeho syn/ a Almara se chtějí zmocnit vlády, chtějí odstranit Radúze a Mahulena. Těm se jejich nové funkce nelíbí a chtějí uprchnout. To se jim podaří a dají moc Carriérovi, který byl „triumvirátem“ najat jako vrah. Měl je zabít. Carriéra má strach, aby nikdo nezabil jeho, proto kolem sebe všechny vraždí. Byla to hra o zrození diktátora.

Postupný odchod čs. legií z Ruska začal již v průběhu roku 1919. Z počátku se jednalo pouze o několik transportů invalidů a starších příslušníků legií. Během roku odjelo celkem 7 transportů, které odvezly 1.900 legionářů.

Koncem roku 1919 proběhla konečná reorganizace nejvyšších orgánů čs. vojenské správy. Nařízením plnomocníka čs. vlády došlo ke zrušení "Ministerstva vojenství - oddělení v Rusku" a jeho úlohu převzala "Vojenská správa na Sibiři", do jejíhož čela byl postaven 18.11.1919 poslanec Krejčí, dosavadní vedoucí poselstva čs. vlády v Rusku, které přicestovalo do Vladivostoku 12.8.1919 s úkolem informovat vedení legií o vývoji situace v ČSR a podílet se na mravní obnově našeho vojska. Zároveň byl 12.11.1919 odeslán do vlasti dosavadní plnomocník čs. vlády B. Pavlů a jeho povinnosti převzal dr. Girsa.

V létě a na podzim 1919 se situace Kolčakovy vlády a její armády stala téměř katastrofální. Vojska Rudé armády neustále útočila a kolčakovské jednotky se jim již nebyly schopny postavit. Od řeky Volhy se fronta začala postupně posouvat na východ. Již v červenci byly dobyty Perm (1.7.), Jekatěrinburg (14.7.) a Čeljabinsk (24.7.). Po přechodném zdržení na řekách Tobol a Išim padl Petropavlovsk (29.10.) a nakonec i sídelní město adm. Kolčaka - Omsk (14.11.). Rozbitá vojska "vrchního vladaře" již ztratila schopnost většího odporu a ve zmatku ustupovala. V následujících útočných operacích byl již bez větších problémů Rudou armádou dobyt Tomsk (22.12.1919) a Krasnajarsk (6.1.1920).

Za této poměrně rychle se měnící a značně nepřehledné situace vyvstalo nebezpečí, že se postupně stahující legie ocitnou v situaci jakéhosi nárazníkového vojska, mezi útočící Rudou armádou a ustupujícími kolčakovskými jednotkami. Velení legií z tohoto důvodu přijalo radikální opatření k urychlení evakuace. Dnem 16.11.1919 vydal gen. Syrový rozkaz k převzetí železniční tratě na západ od Krasnojarska pod československou kontrolu a nařídil zastavit pohyb všech ostatních vlaků, ve svém důsledku i vlakové soupravy adm. Kolčaka, dokud neprojedou všechny transporty legií. Od 10.12.1919 rozšířil gen. Syrový čs. dozor i na východní úsek tratě.

Koncem prosince 1919 však došlo k zásadní změně situace v týlu ustupujících legií. V Irkutsku vypuklo protikolčakovské povstání a byla nastolena vláda "politického středu". Převrat zastihl většinu legionářských transportů ještě před Irkutskem. Vláda "politického středu" požádala československé legie o vydání adm. Kolčaka. Stejný požadavek vzneslo i velení vojsk 5. armády pronásledující ustupující kolčakovská vojska a místní revoluční štáb v železniční stanici Čeremchovo, který znemožňoval další pohyb vlakových souprav legionářů na východ. Po zvážení možných východisek velení legií upustilo od probíjení se do Vladivostoku pomocí zbraní a rozhodlo se, i přes žádost E. Beneše o Kolčakovu záchranu, předat admirála zástupcům vlády "politického středu"/ nikoliv bolševikům, jak se někdy omylem tvrdí/ a velení 5. armády. Kolčak byl vydán 15.1.1920 a 7.2., v době, kdy zbytky jeho vojsk začaly ze severu ohrožovat Irkutsk, na pobřeží Bajkalského jezera zastřelen.

K podepsání příměří mezi velením legií a 5. armádou došlo 7.2.1920. Příměří zaručovalo zastavení nepřátelských akcí mezi oběma stranami a volný průjezd legií s plnou výzbrojí a výstrojí na východ. Další transport legionářských ešalonů do Vladivostoku proběhl již bez větších obtíží.

Ve Vladivostoku následovalo plynulé naloďování a přesun po moři do Československa. Evakuace proběhla v období od 9.12.1919 do 30.11.1920. Poslední bojové jednotky opustily Vladivostok již dříve, a to 2.9.1920. Pro odsun legionářského vojska bylo vypraveno 42 transportů, většinou na pronajatých nebo vypůjčených lodích. Československý stát byl vlastníkem pouze dvou lodí - Legie I a Legie II. Při cestě do Evropy ztroskotala u japonských břehů loď Heffron, tvořící třicátý šestý transport. Do Československa se postupně vrátilo 67.750 osob, z toho 56.500 vojáků.

Zdroj: www.armada.vojenstvi.cz