Počátek května roku 1945 byl ve znamení očekávaného konce války, především díky zprávám o úspěších spojeneckých vojsk, které ze západu či východu země postupně osvobozovaly naši vlast. Občané Plzně si to uvědomovali i díky menší frekvenci leteckých náletů, k poslednímu bombardování Škodových závodů došlo 25. dubna (dodnes se vedou spory o smysluplnosti této akce). Západní spojenci dávali o sobě vědět i letáky, které shazovali na občany západních Čech.

5. května se skupina českých povstalců kolem tzv. Národního výboru odhodlala vystoupit proti okupační moci - již brzy ráno vyšli do ulic a začali ničit nacistické symboly. Jejich hlavním cílem bylo zmocnit se vysílače letových zpráv a rušičky vysílání z Londýna - vysílač byl dobyt krátce po poledni a takto znělo první svobodné hlášení: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme Vás, občané města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme Vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsme svobodni.“ Následovalo obsazení plzeňské radnice davem lidí a vyjednávání představitelů Národního výboru s nacistickým starostou o mírumilovném převzetí moci nad Plzní do českých rukou a odzbrojení německých jednotek. Zástupci Národního výboru ve svým vyjednávání použili lest, když informovali nacistické pohlaváry o údajných dvaceti tisících, dobře vyzbrojených, povstalcích. Celá situace se ovšem zkomplikovala zprávou o stahujicích se divizích německé armády, které se chystaly oblíčit Plzeň. Bylo tedy nutné co nejrychleji informovat americkou armádu, aby přijela do Plzně co nejdříve. Ta se v té době nacházela u Klatov. Z několika zoufalých pokusů se nakonec jedné spojce podařilo kontakovat Američany, kteří ústy generála Pattona přislíbili příjezd do Plzně na 6. května. Ještě během noci se Čechům podařilo Němce obelhat tvrzením, že Američané jsou již v Plzni a tím odvrátili dokončování obkličovací akce. Vysílač se s posluchači večer rozloučil hlášením: „Končíme dnešní vysílání, přejeme vám všem doma i za hranicemi dobrou noc. Zůstaňte u svých aparátů. Zůstaňte i vy venku na stráži bdělí. Nevíme co nás čeká.“

Ráno 6. května se občané Plzně budili za zvuku přijíždějících tanků americké armády a kolem 8. hodiny stáli příslušnící amerických vojsk na plzeňském náměstí. Z vysílače mohli občané západních Čech slyšet tato slova: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří! Nechť žije svoboda, nechť žijí naši spojenci. Oznamuji všem obyvatelům Československé republiky, že pancéře 16. divize jsou na náměstí Republiky v Plzni. Viděl jsem na vlastní oči přijíždět pancéře ze západu. Slyšel jsem hukot tankových motorů. Podával jsem ruku americkému důstojníku. Slyšel jsem americký hovor. Po šesti letech nacistické hrůzovlády jsme svobodní. Americké pancéře jsou na náměstí Republiky. Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří." Nicméně všeobecné veselí a radost z osvobození je zkalena střelbou z kostela sv. Bartoloměje a i na dalších místech se objeví zbytky zoufalých nacistů, kteří se snaží natropit nějaké ztráty. Ve dvě hodiny odpoledne je pak konečně podepsána kapitulační listina a navečer utichá střelba nadobro - Plzeň je svobodná.

Ve světle těchto událostí je třeba si uvědomit, že Plzeň si její občané osvobodili svým vlastním úsilím a odvahou. Přítomnost amerických vojsk byla především nadějí a psychologickou oporou Čechům, kteří se chopili zbraní a povstali k odporu vůči okupantům.

Zdroje: www.paichl.cz, www.radio.cz

Datum 5. května je dnes v našich kalendářích označeno jako významný den, kdy si připomínáme květnové povstání českého lidu proti nacistické okupační moci.

Konec války byl v prvních květnových dnech roku 1945 již na dosah ruky. Ovšem kdy přesně k německé kapitulaci dojde, to nemohl nikdo z tehdejších obyvatel protektorátu Čechy a Morava tušit. Sovětská armáda se koncem dubna nacházela v Ostravě a od západu k nám mířily americké jednotky pod velením generála Pattona, které ovšem nesměly přijet Praze na pomoc.

Domácí odboj spolu s exilovou vládou připravoval již od počátku roku 1945 celonárodní povstání proti německé nacistické moci. Centrem tohoto povstání se stala 5. května Praha. Lidé frustrovaní několikaletým životem v neustálém strachu a pod neustálým nátlakem s radostí přivítali oznámení vydané protektorátní vládou, které rušilo oficiální používání němčiny na úřadech a dvojjazyčné nápisy. Opět se mohly vyvěšovat československé vlajky, lidé v ulicích svévolně strhávali německé cedule a v této neklidné atmosféře začalo docházet i k prvním potyčkám mezi německými vojáky a civilisty.

Důležitou roli sehrál v pražském povstání rozhlas. Ten začal 5. května vysílat jak je v Čechách zvykem vtipem a tak hlasatel Zdeněk Mančál ráno přivítal posluchače slovy „Je právě sechs hodin“. Pak už hlasatelé vysílali jen české hlášení a hudbu. Pak nastala záplava telefonátů plných gratulací. Nacisté si strategický význam rozhlasového vysílání dobře uvědomovali a rychle se proto rozhořela bitva o rozhlas, která je dodnes jedním z nejvýraznějších symbolů pražského povstání.

Před hlavním vchodem na tehdy Schwerinově (Vinohradské) třídě Němci zesilují zátarasy z ostnatého drátu a z pytlů s pískem. Posila 65 vojáků SS přijíždí na kolech v 11:45 a do rozhlasu pronikají vchodem z Balbínovy ulice. Esesáci hledají vysílací studio, ale čeští zaměstnanci předtím odstranili německé nápisy a orientační tabulky, takže se chodby a schodiště pro Němce stávají velkým bludištěm.

V té době z povstaleckého velitelství v Bartolomějské ulici vyráží přes Václavské náměstí autokar se 16 policisty. Ve 12:10 zastavují policisté před rozhlasem na Schwerinově (Vinohradské) třídě a hrnou se dovnitř. Venku stojí pouze dvoučlenná hlídka esesáků. Nikdo z policistů netuší, že v budově je už 90 vojáků Waffen SS vyzbrojených granáty, samopaly, kulomety a pancéřovými pěstmi.

Kapitán Suchánek jako první seskakuje z vozu na pomoc Českému rozhlasu a vbíhá do vchodu, za ním další policisté. Stráž vchodu je tak překvapena, že chvíli neklade odpor. Pak ale z budovy zapráskají první výstřely. Asi čtrnáct policistů za pomoci českých zaměstnanců obsazuje rozhodující pozice, vysílací pracoviště a hlavní přepojovač, takzvanou galerii. Dovnitř se však nedostali všichni - dva policisté jsou obklopeni davem německých civilních zaměstnanců, kteří se hrnou z budovy s rukama nad hlavou s výkřiky "Hochverrat, Hochverrat! (velezrada)". Teprve výstřely do vzduchu je rozhánějí.

Ve 12:15 vyvěšují čeští zaměstnanci z balkonu nad průčelím rozhlasu nejprve československou a poté americkou vlajku. Sovětskou a britskou vlajku už vyvěsit nestihnou, protože na ně ze spodního balkonu střílejí Němci. Několik českých policistů a povstalců vyběhne na ulici a střílejí na esesmany v prvním patře budovy. Ve 12:33 se z přijímačů v celé zemi ozývá: "Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní. Ve 12:45 rádio zoufale vysílá: "Voláme vše české na pomoc Českému rozhlasu, esesáci zde vraždí české lidi...!" a z amplionů a reproduktorů přijímačů se za jejich hlasy ozývá prudká střelba.
Waffen SS přesouvají k rozhlasu další posily k rozhodující bitvě. Jejich autokar je však na Schwerinově (Vinohradské) třídě rozstřílen, několik esesáků je zabito nebo zraněno a čeští bojovníci jim berou tolik potřebné zbraně,.... Situace v Českém rozhlasu je nepřehledná. Bojuje se o každou místnost, o každý metr budovy. Ve většině prostor budovy, zejména v traktu směrem na Schwerinovu (Vinohradskou) třídu, se pevně zabarikádovali esesáci. Z oken se ozývá krycí palba a Němci také házejí na ulici granáty. V celé Balbínově ulici až po spodní roh rozhlasové budovy umírají němečtí civilisté, kteří sem nešťastně vběhli.

Povstalci se dobývají do budovy rozhlasu také z Balbínovy ulice. Nákladní Pragou A prorážejí vrata. Kulomet esesáků umístěný v palpostu na dvoře rozhlasu však kosí hned prvního útočícího českého policistu. Jeho kolega bere ukořistěný panzerfaust a vzápětí s ním německé kulometné hnízdo umlčuje.

Na Vinohrady zalétají i střely od Petschkova paláce, kde sídlí pražské gestapo. Němci jsou zas ostřelováni z oken sousedních domů loveckými puškami. To už ale ze smíchovských kasáren přijíždí k rozhlasu četa českých protektorátních vojáků pod velením hejtmana Záruby. Další čeští bojovníci pronikají z Římské ulice přes střechy do horních pater rozhlasu a prorážejí také otvory v bočních zdech budovy. K vládním vojákům se mezitím přidávají se zbraněmi, i bez nich, civilisté. Jednotku četníků přiváží na Schwerinovu (Vinohradskou) třídu také tramvaják, který kvůli tomu změnil trasu jízdy tramvaje.

Nacisté jsou dezorientovaní, a proto vyhánějí na zastřešení prvního patra telefonistku Antonii Brabcovou a nařizují jí hlásit, kudy se povstalci dostávají po střechách do budovy. Ta ale neustále volá, že je všude klid. Když Němci zjišťují, že lže, srážejí ji z okna dolů na zem. Povstalci pozvolna získávají převahu a esesmani se stahují do sklepů budovy a střílejí sklepními okénky. To je však jejich osudná chyba, protože povstalci se rozhodnou vyplavit je "jako krysy". Před 17. hodinou rozvinují hasiči hadice a do německých postavení se valí proudy vody. Za necelou hodinu jejich velitel nabízí jednání o kapitulaci. Následuje obvyklé německé divadlo s hrou na vojenskou čest, ale když se objeví v uniformě hejtman vládního vojska Záruba, Němci konečně odhazují zbraně a vylézají ze sklepa. K dalšímu vyjednávání dochází i ve vchodu na Schwerinově (Vinohradské) třídě. V 18 hodin začínají Němci pod dohledem povstalců vynášet své zraněné a nakládají je na vůz Červeného kříže. Čeští policisté, rozhlasáci a další povstalci nad nacisty zvítězili. Budova je v českých rukou a Český rozhlas bez přerušení svobodně vysílá.

Boje v hlavním městě jsou stále vyhrocenější. Český rozhlas v angličtině a ruštině volá spojenecké armády na pomoc Praze. Bitvu na Vinohradech Němci prohráli, ale nevzdali se naděje na obsazení nebo zničení strategicky významného rádia. Povstalci proto v noci na 6. května staví kolem Českého rozhlasu na Vinohradech barikády, aby znesnadnili postup německým jednotkám, které se stahovaly do Prahy. Němečtí vojáci, kteří již neměli co ztratit, brali jako rukojmí četné civilisty, ženy, děti i staré lidi. Některé z nich dokonce používali jako jakési živé štíty před svými tanky.

Až do příchodu Rudé armády obránci Českého rozhlasu vytrvali i přes ostřelování a bombardování až do 9. května, kdy do Prahy vjíždí Rudá armáda. Téhož dne večer bylo slavnostně obnoveno vysílání nyní už Československého rozhlasu. Při povstání v Praze zahynulo na 1700 Čechů, asi 300 vlasovců a 1000 Němců a 30 sovětských vojáků. Jen v hlavní budově Českého rozhlasu padlo 89 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Díky jejich hrdinství se Praha za 2. světové války stala jediným osvobozovaným městem, jehož svobodný rozhlas nepřestal vysílat ani v nejprudších bojích.

Pražské povstání zkrátka ukázalo, že ani léta života v Protektorátu Čechy a Morava, kdy se rozhodně nevyplácelo být v opozici, nevzala některým lidem úplně všechnu odvahu, statečnost a morální sílu, která v nich vzrostla roznětkou, když čeští hlasatelé začínají ráno 5. května 1945 vysílat jen česky a hrát zakázané české písně. Svobodné vysílání je pro národ ohromným povzbuzením a vysílané informace mají strategický význam pro začínající povstání.

Zdroje: www.rozhlas.cz, www.mluveny.panacek.com, www.skoly.praha-mesto.cz, www.aliance-liberec.cz

Generál Milan Rastislav Štefánik patřil v boji za samostatnost Čechů a Slováků mezi naše nejvýznamnější politky, především na poli vojenském - zasadil se o vznik samostatné československé armády ve Francii a později i v Itálii. Jeho diplomatický um zažehnal i poválečné spory mezi Francí a Itálií. A právě cesta z Itálie do vlasti, 4. května 1919, se mu stala osudnou.

V Padově požádal Štefánik náčelníka generálního štábu italské armády generála Badoglia o přidělení aeroplánu Caproni 450. Badoglio mu úmysl letět do vlasti marně rozmlouval. Stejně dopadl v Miláně generál Graziani. Neuspěl ani Jan Šeba s nabídkou sanitního vlaku se zvláštním vagónem.

Generál Štefánik se dostavil na velitelství italských leteckých sil ve středu 30. dubna 1919. Při jednání s plukovníkem Gavigliem vyslovil přání, aby letadlo nepřistálo ve Vídni, kde byl zkušený letecký personál a spolehlivé letiště, ale až v Bratislavě. Nechtěl, jak zdůrazňoval, kráčet po nepřátelské půdě a vyjednávat se starými nepřáteli při přechodu hranic. Důstojníci namítali, že piloti podmínky přistání v Bratislavě neznají, ale Štefánik je ubezpečil, že sám létal na italské a srbské frontě a že přistávací plocha u Bratislavy je pro aeroplán Caproni 450 vhodná. Štefánik opravdu létal, ale pokud víme, jen na strojích typu Voisin a Farman, v dvouplošníku Caproni byl při výzvědných letech jen členem osádky. Navíc bratislavskou přistávací plochu mohl sotva znát. Jeho jistota neměla v tomto případě žádné oprávnění.

Po prostudování mapy také navrhl, aby odstartovali z Campoformida, které je zhruba o 100 kilometrů blíže Bratislavě než dosud uvažované letiště San Pelagio u Padovy. Tím chtěl zřejmě zcela vyloučit případné mezipřistání ve Vídni. Po poradě poslal velitel letectva Gaviglio fonogram do Bratislavy, který byl určen veliteli československých vojsk na Slovensku - italskému generálu Piccionovi. Sděloval v něm, že generál Štefánik poletí 2. května nebo v následujících dnech až do Bratislavy, a žádal o provedení potřebných příprav na přistání. To znamenalo vybrat vhodnou plochu, viditelně ji označit bílými plachtami a připravit sudy s hořlavinou, jejíž kouř bude signalizovat směr větru. Let s generálem Štefánikem byl od samého začátku příprav označen jako tajný. To bylo pro další vývoj událostí důležité. Zřejmě proto nemělo letadlo radiostanici, anténní drát však mechanici neodstranili.

Prvního května letadlo přilétlo na vojenské letiště u městečka Campoformido nedaleko Udine, mechanici ho znovu pečlivě prohlédli a přikryli plachtou. Stroj měl kostru z ocelových trubek a profilů, zbytek tvořily dřevěné lišty a nosníky s plátěným potahem. Dřevěná byla rovněž křídla.

Z Bratislavy přišla odpověď až 2. května. Vlastně přišly telegrafické zprávy dvě. V první generál Piccione sděloval, že přistávací plocha je vzdálená osm kilometrů severovýchodně od Bratislavy, terén je pevný a vynikající. Druhá, pod níž jsou podepsáni Štefánikův pobočník major Gaston Fournier a generál Luigi Piccione, oznamovala, že upravená a označená plocha se nachází 12 kilometrů severovýchodně od města u Vajnor. Doporučená místa přistání byla tedy dvě.
Letadlo Caproni 450 měli řídit dva zkušení piloti - poručík Giotto Mancinelli-Scotti a četař Umberto Merlini, doplňoval je mechanik-radista Gabriele Aggiusti. Všichni byli teple oblečeni, protože toho nedělního rána 4. května bylo zamračeno a foukal silný vítr. Poletí ve výšce zhruba 3000 metrů a místa pro osádku jsou otevřená. Štefánik měl koženou kombinézu, dva svetry, generálskou uniformu s řádovými stuhami a českým lvem na výložkách a několik vrstev spodního prádla.

Kde generál Štefánik při startu seděl? Podle informace, kterou si později vyžádal generál Piccione, vpředu na místě pozorovatele. Je však pravděpodobné, že si Štefánik na poslední chvíli přesedl na místo levého pilota. S tím, že stroj bude řídit poručík Mancinelli-Scotti, jen při klidném letu a snad symbolicky při přistání v Bratislavě Štefánik. Tuto možnost později připomněl i kapitán Federico Zapelloni, jenž byl pověřen vyšetřováním příčin katastrofy. "Sám plukovník Gaviglio před časem v Padově na to upozornil podepsaného a ministr v okamžiku odjezdu vyslovil znovu toto přání," píše ve své zprávě kapitán Zapelloni. Gaviglio měl toto rozsazení oznámit na výslovné Štefánikovo přání do Bratislavy zvláštním telegramem, doklad o tom však nemáme.

V osm hodin sedm minut stroj Caproni 11495 odstartoval. Teprve dvě hodiny po startu byla z Campoformida odeslána zpráva do Bratislavy. O důvodu zdržení se můžeme jen domýšlet. Byla jím jenom snaha o utajení letu?

Malý problém vznikl už před Vídní. Potvrzoval to zápisník nalezený u mechanika. Někdo z osádky, pravděpodobně pilot, zjistil přetržený drát ovinutý kolem táhla kormidla. Na lístku zápisníku se ptal ostatních, jestli přistanou na vídeňském letišti. Zřejmě to za nebezpečné nepovažovali a rozhodli se v cestě pokračovat.
Byla neděle kolem poledního. Místní občané i vojáci sledovali velký dvouplošník, který se pokoušel o přistání na prvním vybraném místě. Marně. Pilota zřejmě překvapila mokřina a stříkající voda pod koly stroje a znovu se vznesl. Aeroplán pak několikrát zakroužil poblíž Bratislavy a hledal druhé označené místo přistání, jež popsal ve svém fonogramu major Fournier. Po dalším pokusu o přiblížení k zemi se pilot znovu snažil nabrat výšku, ale stroj se naklonil na stranu a nosem se zřítil k zemi. Ručička výškoměru se zastavila na 68 metrech. Všichni muži byli na místě mrtvi.

Někteří autoři vracející se k této události se stále pozastavují nad tím, že pro tak významného cestujícího, jakým Milan Rastislav Štefánik nepochybně byl, nikdo nepřipravoval odpovídající slavnostní uvítání, jiní naopak popisují málem davy vítajících včetně Štefánikovy rodiny. Znovu ale připomeňme, že všechny zprávy o příletu byly tajné, generál Piccione i ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár samozřejmě věděli, že Štefánik přiletí, ale ani oni nevěděli kdy přesně. Historik Jozef Husár připomíná, že dr. Milan Ivanka ze zmíněného ministerstva dostal zprávu o odletu Štefánika v 11.15 hodin s tím, že v Bratislavě přistane okolo poledne. Snažil se o rychlé spojení se Skalicí, kde se Piccione a Šrobár účastnili slavnostního vysazení "lip svobody", ale neuspěl. Šrobárovi proto zanechal jen vzkaz. V té době oznámili představitelé italského velení Štefánikův přílet také novinářům.

Ve vzpomínkové knize "Štefánik" píše Ján Halla, že to byl on, kdo zůstal 4. května sám ve vládní budově a po 11. hodině přijal telefonickou zprávu vojenského velitele, že generál Štefánik je na cestě a kolem 12. hodiny přistane. Přílet byl podle něho hlášen už ve čtvrtek, pak radiogramem odvolán, totéž se opakovalo v pátek.

Generál Štefánik byl pak 11. května 1919 pohřben. Vzhledem k neobjasněné příčině pádu Štefánkova letadla se zanedlouho objevily různé teorie, které vysvětlovaly pád jeho letadla a příčin, které k tomu vedly. Tyto teorie, ač nikdy neprokázané, jsou i v dnešní době bohužel zdrojem útoků některých radikálních slovenských politků vůči českému národu. M.R. Štefánik totiž neměl příliš vřelé vztahy s českými zakladateli samostatné Československé republiky - T.G. Masarykem a E. Benešem a tak se spekuluje o atentátu, který zinscenoval Beneš k umlčení Štefánkových snah o větší míru autonomie pro Slováky. Tady je skoro vyčerpávající seznam pravděpodobnch i spekulativních příčin havárie, která toho velkého Slováka stála život:
Štefánikova nevolnost - vyšetřovací komise stanovila jako jednu z možných příčin ztrátu vědomí M.R. Štefánika a nalehnutí na řídící páku (vyvozovali tak z různých zdravotních obtíží, kterými Štefánik trpěl)
Špatné počasí - náhlý poryv větru při přistání způsobil neovladatelnost letounu
Sebevražda - Štefánik tímto činem chtěl dát najevo svou nespokojenost s politickým vývojem a intrikami vůči jeho osobě
Náhodné sestřelení - italské letadlo neslo výsostné značení, které se dalo zaměnit s maďarským (proti kterému tehdy Čechoslováci bojovali) a proto bylo sestřeleno
Atentát - zinscenovaný mnoha možnými stranami - Benešem počínaje (kvůli obav z možného velkého vlivu Štefánika) a Itálií či Francií konče (kvůli Štefánikově angažovanosti během urovnání sporu mezi těmito státy)
Nejpravděpodobnější se ale jeví technická závada na letounu - namotání radiového drátu do táhel kormidla, což mimo jiné potvrdil i výrobce letadel Caproni, který varoval před létáním s letadly vyrobenými během války či obdobná havárie několik let před touto událostí...

Autor: David Kohut

Do konce třicetileté války zbývalo zhruba tři a půl roku, když se protestantské vojsko pod velením Lennarta Torstensona pokusilo dobýt hlavní město Moravy – Brno. Švédové stanuli před brněnskými hradbami již dvakrát, a to v letech 1641 a 1643. Ani jednou se jim však obsadit moravskou metropoli nepovedlo. V prvním případě bylo vojsko odvoláno do Slezska, v případě druhém se armáda musela přesunout na sever kvůli válce s Dánskem.

Poměr sil na obou stranách vyzníval zcela jasně ve prospěch švédského vojska. Lennart Torstenson velel 28000 zkušených vojáků, velitel obrany Brna Louis Raduit de Souches disponoval asi 500 vojáky a 1000 příslušníků městské milice. Díky obrovské převaze se Švedům zdálo dobytí města, které v tu dobu obývalo asi 5000 lidí, jako pouhá formalita.

Oddíly Torstensonova vojska nejdříve obsadily prostor Starého Brna a Králova Pole. Po dvou týdnech se z královopolského prostoru přesunuli do Modřic, aby tak lépe eliminovali případné posily, které měly obráncům ulehčit situaci.

Od poloviny května začínají Švedové systematičtěji útočit na Brno i Špilberk, avšak výraznějších úspěchů nedosahují. Švédské vojsko má potíže se zásobováním, proto plundruje okolí města. Na konci května se švédské velitelství přesunuje na Komárov, v červnu přijíždí Torstensonově armádě na pomoc uherské oddíly. V polovině června podnikají obránci troufalý protiútok, který jim dodává odvahy. Navíc mají zprávy o posilách, které jim přislíbil císař. V červenci vysílají Švedové své zástupce na vyjednávání, které Souches jako vždy odmítá. Švédové jsou čím dál více rozladěni z toho, že se jim stále nepodařilo dobýt Brno.

Na polovinu srpna plánuje švédské velení generální útok. Od časného rána 15. srpna provádí Švedové dělostřeleckou přípravu. Po ní následuje útok na město. V této chvíli je pro obránce situace kritická a zdá se, že se Torstensonova vojska úspěchu přece jen dočkají. Během dne se však postupně štěstěna přiklání k obráncům a večer musí Švedové konstatovat, že se jim Brno dobýt nepodařilo. Švédská vojska se postupně stahují a 23. srpna může de Souches slavit definitivně svůj úspěch. Při obléhání Brna padlo na straně Švedů 8000 vojáků, obránci zaplatili asi 250 životy.

K této události se váže asi nejznámější brněnská pověst o tom, proč se na Petrově odbíjí poledne již v 11 hodin. Z historického hlediska ale není tento příběh relevantní.

Autor: Tomáš Enter

Zdroj: http://www.mojebrno.wz.cz/inka--brno-dalsi-zajimavosti-svedske-oblehani.html

V prvomájovém průvodu ve Strakonicích byl poprvé představen prototyp legendárního československého skútru Čezeta. Tento motocykl, který pro svůj charakteristický vzhled  získal přezdívku „prase“, se stal jedním ze symbolů 60. let. Nejen design, ale i skvělé jízdní vlastnosti a spolehlivost získaly tomuto motocyklu mnoho fandů. Čezeta nebyla oblíbená jen u nás,  byla  vyvážena do mnoha zemí a dokonce byl motocykl montován i na Novém Zélandu pod jménem N-Zeta (New Zeland).

Otcem tohoto skútru byl J. F. Koch, jehož plechová samonosná konstrukce byla ještě přepracována  kolektivem konstruktérů ČZM Strakonice pro velkosériovou výrobu. Skútr byl osazen dvoudobým vzduchem chlazeným jednoválcem o obsahu 175ccm s náporovým chlazením, na který byl časem přidán ventilátor a dynamostartér.  Motocykl nesl označení typ 501, po něm následoval vylepšený typ 502 a tříkolová verze typ 505 – rikša, která sloužila k dopravě jedné osoby a nákladu.Vzniká i prototyp 503 s novou laminátovou karosérií. Jsou však potřebné velké investice do vývoje a nových technologií,  které se spíše využívají v automobilovém průmyslu na vůz Škoda 1000 MB a typ 503 se nedostává ani do sériové výroby . V roce 1964 byla výroba Čezety ukončena.

Autor: Ladislav Štys

Český kníže Boleslav I. se zasloužil o založení pražského biskupství. Dohodu uzavřeli papež Jan XIII. a císař Ota I. Po  stránce diplomatické má podíl také dcera Boleslava I. ctihodná Mlada - Marie, která otcovo poselství vedla do Říma a stala se první abatyší kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě.

Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství inicioval moravský markrabě, později římský císař a český král Karel IV., kvůli mezinárodnímu pohledu na český stát, který nebyl považován za plnoprávné království. Karel IV. byl uražen slovy polského krále, že není král, ale králík, protože nemá své vlastní arcibiskupství. Požadavkem suverénního státu bylo, aby cizinec nekorunoval českého krále a cizinci nemuseli nepodléhat čeští biskupové.

Oprávněným nárokům vyhověl papež Kliment VI., který vydal v Avignonu dne 30. 4. 1344 zřizovací bulu „Ex superne providentia maiestatis“, čímž povýšil Prahu na církevní metropoli a pražské biskupství na arcibiskupství. Zároveň byl prvním pražským arcibiskupem jmenován 28. pražský biskup Arnošt z Pardubic. Bullou „Romanus Pontifex“ ze dne 5.5.1344 obdržel papež právo korunovat české krále a královny, čímž bylo přetrháno poslední pouto závislosti na mohučském arcibiskupství, kterému se české biskupství podřizovalo po staletí.

Další bullou ze dne 24. 8. 1344 bylo novému arcibiskupovi uděleno pallium.  Ještě téhož dne Arnošt z Pardubic vysvětil litomyšlského biskupa Jana a položil základní kámen ke stavbě nového  metropolitního chrámu sv. Víta. Stavbou byl pověřen Francouz Matyáš z Arrasu a po něm Němec Petr Parléř z Gmundu. Dokončení katedrály se však nedožil ani on, ani Karel IV. Stavba byla přerušena r.1419 na začátku husitských bouří a definitivně dokončena až r. 1929. Katedrála svatého Víta se stala největším a nejvýznamnějším pražským chrámem. Kromě bohoslužeb se zde odehrávaly i korunovace českých králů a královen. Je místem uložení ostatků svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů.

Autorka: Anna Marková

Československo v minulosti patřilo k předním výrobcům a vývozcům zbraní na světě a mohlo se pochlubit  mnoha výbornými konstruktéry. Mezi nejvýznamnější patřila bratrská dvojice Josef a František Koučtí. Dodnes jejich jméno obsahuje mnoho typů zbraní – ZKK (zbrojovka Koucký kulovnice), ZKR (zbrojovka Koucký revolver) nebo ZKM (zbrojovka Koucký malorážka)

Dne 29. dubna 1969 se v České zbrojovce Uherský Brod sešla za účasti konstruktéra Františka Kouckého poprvé hodnotitelská komise, která stanovila závazné parametry pro vývoj nové služební pistole. Směr konstrukčních prací byl dán souborem podmínek jako např. dvojčinný spoušťový mechanismus či ráže 9 mm Parabellum. V roce 1975 byla pistole veřejně představena a v roce 1977 byla zahájena sériová výroba. Obdobná konstrukce spoušťového mechanismu ve světě neexistovala a CZ 75 byla unikátní zbraní, která výrazně předběhla svou dobu.

Vzhledem k situaci v tehdejším komunistickém Československu byly výrobky využitelné ve zbrojním průmyslu patentovány tajně, což mělo za následek, že takový patent měl platnost pouze na našem území. Díky tomu nebyl systém pistole CZ 75 nikdy pro zahraničí patentován a proto mohl být beztrestně kopírován kdekoliv na světě. Po Coltu 1911 je česká CZ 75 druhou nejčastěji kopírovanou zbraní na světě. Za nejzdařilejší upravené kopie, které vytvořil český emigrant Ing. Tůma, jsou považovány výrobky švýcarské společnosti Sfinx.

Konstruktér František Koucký celou situaci nesl velmi těžce. Jeho pistole byla v celém světe sice masově kopírována, on sám nemohl kvůli komunistickému režimu do zahraničí vůbec vycestovat. Celý smysl jeho konstruktérského snažení nakonec přišel vniveč, protože ani naše armáda pistoli CZ 75 nezavedla do výzbroje. Používaná ráže totiž neodpovídala standardům výzbroje armád Varšavské smlouvy.

Přesto si tato pistole a její odvozeniny našly cestu k zákazníkům a celosvětově patří k nejoblíbenějším a nejprodávanějším zbraním své kategorie. 12. října 2007 byla v České zbrojovce a.s. slavnostně smontována již miliontá pistole z rodiny CZ 75. Kromě použití u policejních sborů u nás i v zahraničí ji mj. používají spolu s Berettou m9 (a v testech v porovnání s ní CZ 75 dosahuje rychlejší a přesnější střelby) americké speciální síly Delta Force. Na sportovním poli zase sklízí skvělé úspěchy služební a sportovní model CZ 75 SP-01, který poslední roky na celém světě (včetně USA) úplně ovládl divizi Production na závodech praktické střelby IPSC .

Příběh, který se začal psát 29. dubna 1969, pokračuje i v 21. století, a to především díky současným pokračovatelům legendárního Františka Kouckého, kteří zdárně rozvíjejí jeho geniální výtvor, jenž předběhl svou dobu a ohromil svět – českou pistoli CZ 75.

Zdroje: www.czub.cz, ČT – Zašlapané projekty CZ 75 (připravil Ing. Jan Šneberk)

Vřele doporučuji zhlédnout celý dokument viz Česká televize - Zašlapané projekty CZ 75

Roku 1869 byl vydán školský zákon, který zaváděl jednotný státní dozor nad školami a  právo na vzdělání pro každého (tedy pro všechny společenské vrstvy).  Školní docházka byla stanovena na 8 let, přičemž začínala v šesti letech věku. Nesporným krokem vpřed bylo zkvalitnění sociálního postavení učitelů, kterým byla zajištěna penze. Nešlo o nijak závratnou částku, leč i tak se učitel mohl těšit finančnímu zajištění po svém odchodu do důchodu. Uzákoněná také v roce 1869 byla možnost vykonávat učitelské povolání ženami, samozřejmě však tyto učitelky musely dodržovat přísný celibát. Zároveň tento zákon zkvalitňoval odbornou způsobilost učitelů, neboť nařizoval jejich vzdělávání na čtyřletých učitelských ústavech.

Dne 29. dubna roku 1883 došlo k novelizaci tohoto zákona. V říšské radě byla schválena jen těsnou většinou (170:167 hlasům). I přes mínění veřejnosti, která se k této novele stavila velice negativně, hlasoval Český klub (společný politický klub Staročechů a Mladočechů) pro její schválení. Z toho je mimochodem patrný silný vliv Staročechů.

Ostrá kritika této novely byla zapříčiněná hned několika jejími body. V první řadě zakazovala učitelům angažovat se v politickém životě. Dalším bodem kritiky bylo navýšení počtu žáků ve třídě. Každý učitel totiž ví, že čím je více žáků v jedné třídě, tím je práce s nimi složitější a není možné ji vykonávat  tak kvalitně, jak by bylo třeba. Neposledním bodem kritiky této novely bylo snížení povinné školní docházky o dva roky oproti osmi letům ze zákona 1869. Důvod snížení této hranice byl dán nedostatkem pracovních sil na venkově. A konečně bylo také omezeno vzdělávání pedagogů v učitelských ústavech.

Ve stručnosti je tedy možné říci, že novela zákona z 29. dubna 1883 je z hlediska pedagogiky krokem zpět. A v souvislosti s tím se do určité míry zasluhuje o snížení úrovně vzdělanosti v Rakousku –Uhersku, a tedy i v českých zemích.

Autor: Jakub Hlávko

Zdroje:
ČAPKA, František: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha: Libri. 2006
HÁBL, Jan. JANIŠ, Kamil: Přehled dějin pedagogiky. Hradec Králové: Gaudeamus. 2010

Je nespornou zásluhou především Edvarda Beneše, že usilovným diplomatickým vyjednáváním s dohodovými mocnostmi dosáhl uznání jižních hranic Slovenska. Demarkační čáru (před stanovením definitivních hranic mírovou konferencí) vymezila válečná rada od Bratislavy podél Dunaje, Ipľu, přes Lučenec, Ožďany, odtud přímou čarou ke vtoku řeky Uhu do Laborce a dále podél Uhu do Užockého průsmyku na slovensko-haličských hranicích. Ovšem maďarská Karolyiho vláda tuto vizi nesdílela a trvala na zachování uherského území v původních hranicích. Odvolávala se na příměří s maršálem Franchetem d´Espereyem z 13.listopadu 1918, v němž o Slovensku nebyla zmínka a byla rozhodnuta klást našemu obsazování Slovenska branný odpor.

Maďaři byli vůči ČSR vojensky ve výhodě. Měli nejen celý vojenský aparát s dostatkem kvalitních důstojníků po nejvyšší hodnosti ale i po Mackensenově armádě značné množství válečného materiálu. Její armáda byla celistvá, zatímco československá se pracně rekonstruovala. Maďarsko mělo sice nařízeno demobilizovat armádu až na šest ročníků, plnili však toto nařízení liknavě odhodláni postavit se vojensky proti ČSR a Rumunsku (kterému byli povinni odstoupit též část svého území) a postavit mírovou konferenci před hotovou věc.

Na vlastním slovenském území byla složitá situace – Slovensko nebylo připraveno na osvobození z  maďarské nadvlády. Značná část obyvatel zůstala pasivní z nedostatku informací, vyšší a střední vrstvy rovněž pasivně vyčkávaly v obavě o svoje postavení. Snahu o národní emancipaci tak reprezentovali M.R.Štefánik, zahraniční (především američtí) Slováci a nepočetná vrstva domácí inteligence. České země tvořily i v bývalé monarchii přesně definované historické, teritoriální i správní celky, Slovensko však nebylo v rámci uherské říše samostatným územním celkem a proto její hranice nebyly jasné a určité.

Právě 27. dubna se našim jednotkám (6.legionářská divize) podařilo obsadit Nové Město pod Šiatorom a 1.května Miškovec. U Šalgotarjánu však narazily na silný maďarský odpor a postup uvázl. Další ofenzíva přišla o tři týdny později a skončila nezdárně. Maďarská vláda navíc sjednala příměří s Rumuny a všechny volné síly vrhla proti našim vojskům. Postupně tak byl vyklizen Miškovec a čs. jednotky ustoupily až na čáru Tornaĺa, Szendrö, Irota a Magas hegy. Maďaři se pokusili zmocnit Komárna, spoléhajíce na pomoc maďarského obyvatelstva. Legionářská posádka pod vedením majora Basla je však odrazila a způsobila jim citelné ztráty. Naše jednotky však byly celkově zatlačeny na původní demarkační čáru.

Protiútok Maďarů měl jasný úmysl – vytlačit čs. vojsko ze Slovenska úplně. Zahájili ji v době, kdy na naší straně francouzští důstojníci přejímali velení od kritikou stíhaných italských (Francouzský generál Pellé za Itala Piccioni) a ti nebyli v této době ještě plně seznámeni se situací a terénem.

Připravil Miloslav Došek (zdroj: Ing. Arnošt Hrdina - Z dějin československé armády)

Česká koruna, nebo také Koruna království českého, tento termín užívající se pro země podřazené české královské hodnosti se začal užívat již za vlády Jana Lucemburského, ale jméno si získal především za vlády jeho syna Karla IV., kdy tento pojem nabývá neobyčejné vážnosti v celé Evropě. Česká koruna totiž měla díky velice úspěšné Karlově politice dominantní postavení v rámci celé Svaté říše římské a skrývala v sobě České království, markrabství moravské, slezská knížectví, Horní a Dolní Lužici, Horní Falc, markrabství braniborské a Lucemburské vévodství. Avšak již za vlády jeho syna Václava IV. se toto území začalo rozpadat. Zánik České koruny potom můžeme spojit s husitskou reformací, kdy v podstatě všechny vedlejší země tohoto územního konglomerátu nebyly ochotné bojovat za reformní myšlenky „českých sedláků.“

Navíc Zikmund Lucemburský některá česká území propůjčoval, nebo dokonce daroval svým protihusitským spojencům. Jedním z nich bylo také saské vévodství, jemuž dal roku 1422 do zástavy Mostecko. Do jaké míry si Zikmund tímto politickým tahem zajistil podporu saského vévody, je otázka marginální. Důležité však je, že odtržením části českého království, zvláště pak území vnitřního, nikoliv okrajového, znamenalo ohrožení územní integrity celého království.

Až o třicet let později Jiří z Poděbrad po svém zvolení českým králem roku 1458 začal obnovovat pojem Česká koruna v jeho původním rozsahu, a to se mu také víceméně podařilo, i když ze zřejmých důvodů Braniborsko, Horní Falc a Lucembursko k tomuto územně-politickému celku již přičleněny nebyly. K Jiřího úspěšné integrační politice patří i zpětné začlenění Mostecka k českému království, což bylo učiněno 25. dubna roku 1459 na jednání se Sasy v Chebu.

Je tedy možné konstatovat, že husitskou reformací rozkolísanou Českou korunu dokázal Jiří z Poděbrad stmelit v jednotný celek a opět tak zajistil její důležité postavení ve střední Evropě.

Autor: Jakub Hlávko

Zdroje:
ČAPKA, František: Dějiny zemí koruny české v datech. Praha: Libri. 2006
URBÁNEK, Rudolf. Husitský král. Praha: Vesmír. 1926
www.ao-institut.cz