Moravské stavy na svém zemském sněmu v Brně potvrdily Markrabství moravské jako integrální součást zemí Koruny české. Sněmu se zúčastnili i významní hosté, jako např. arcikníže Maxmilián, bratr císaře římského a nového, ještě nekorunovaného, krále českého Matyáše. Dokument potvrzující tento akt byl již dříve projednán generálními stavy v Praze. Byl smlouvou zástupců obou části naší země a upravovala jejich vzájemný vztah. Důvodem byla snaha moravských stavů o posílení zemské autonomie. V žádném případě ovšem nešlo o pokusy rozdělit naši zemi, součástí usnesení stavů byla zároveň deklarace o nerozdělitelnosti svazku mezi Čechami a Moravou.
Tato vazba si prošla v historii jistým vývojem. Přes pokusy německých panovníků oslabit moc a sílu Českého knížectví a království tím, že se vytvoří Markrabství moravské jako říšské léno, se podobné snahy z venku u nás nesetkali s dostatečnou vůli. Konec jakýmkoliv pochybnostem učinil Karel IV., který už na začátku své vlády jasně kodifikoval vztahy mezi Corona regni Bohemiae a Svatou říší římskou a i mezi jednotlivými jeho částmi navzájem, kdy Morava podléhala jako „utile et immediatum dominum“ českému králi.
Nelze to chápat jako nadřazenost jedné části nad druhou, protože již v samém počátku naší historie raně středověká doktrína „translatio regni“, která byla nezpochybnitelnou součástí ideje přemyslovského českého knížectví, chápala kontinuitu Velké Moravy a ranně přemyslovských Čech. Nejednalo se podle ní o nový stát, ale pouze o přenesení státnosti z Moravy do Čech. Nikdo od samého počátku naší státnosti nezpochybňoval Velkou Moravu jako kolébku naší, jak národní, tak i kulturní identity.
Připravil: Ing. Zdeněk Padovec
Zdroj: http://libri.cz
