Tohoto dne se u vesnice Lipany poblíž Českého Brodu odehrála jedna z klíčových bitev historie našeho národa. Více než vojenským střetnutím se však stala symbolem a historickým milníkem jedné z nejslavnějších epoch naší historie.
Došlo k bitvě mezi dvěmi frakcemi husitů. Na jedné straně stály radikální polní obce táborského a sirotčího svazu pod vedením Prokopa Holého, Ondřeje Keřského z Řimovic a Jana Čapka ze Sán s vojsky umírněných husitů a katolíků vedených Divišem Bořkem z Miletínka, starým spolubojovníkem Jana Žižky.
Stála proti sobě vojska stejné výzbroje a výcviku, jejíž jádro tvořila na obou stranách vozová hradba. Táborsko-sirotčí jednotky o síle 10-12 tis. pěšáků, 700 jezdců a 400 vozů stály proti přesile protivníků z řad panské jednoty a jejich spojenců o síle 18-20 tis. pěších, 1200 jezdců a 700 vozů. Počty vojáků jsou odhadovány na základě známého počtu bojových vozů, které měly standardizovanou posádku.
Početně slabší síly radikálů zaujaly obranné postavení s vozovou hradbou na severním svahu Lipské hory. Předpokládaný plán byla zdržovací taktika, vzhledem k proviantu si mohla radikální strana delší dobu udržovat výhodné postavení a čekat na útok nepřátel. Vůdci radikální strany kalkulovali i s nepevným spojenectvím umírněných husitů a katolíků a částečně mohli spoléhat na rozložení tohoto spojenectví.
Vzhledem k nevýhodné pozici se předáci vojsk panské jednoty rozhodli využít lsti. Jezdectvo se ukrylo v blízké dolině a šik vozové hradby začal postupovat směrem k postavení vojska Prokopa Holého. Poté, co se dostali na dostřel, proběhla krátká vzájemná dělostřelecká palba, po které se šiky panské jednoty obrátily na sever směrem k Českému Brodu a zahájily ústup.
Nečekaný ústup si táborsko-sirotčí bojovníci vyložili jako útěk a po otevření své vozové hradby se jali pronásledovat nepřátele. Jakmile se dostali pěší bojovníci dostatečně daleko od svých vozů, zaútočila dosud ukrytá jízda panské jednoty. Jejím cílem bylo pouze jediné, a to udržet otevřenou vozovou hradbu do příchodu pěchoty. Plán se zdařil a brzo se bitva změnila ve vraždění poražených. Na straně poražených padli Prokop Holý, Prokůpek a další hejtmané i prostí bojovníci.
Zachránit se podařilo nemnohým, do Kolína se podařilo ustoupit i bojovníkům Ondřeje Keřského. Jiní se vzdali svým bývalým spolubojovníků v řadách nepřátel a podařilo se jim přežít, mj. se tak zachránil Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova, Sezema z Kunštátu. Největší skupinou, která přežila byl oddíl pod vedením Jana Čapka ze Sán, který se boje účastnil, a teprve bezvýchodnost situace, ve které se radikální obce nacházely, ho donutila zachránit alespoň své muže. Za tento čin, který bychom dnes hodnotili velmi vysoce, mu ovšem u současníků neprávem vysloužil stigma zbabělce a zrádce, přestože i díky těmto zachráněných mužům zůstaly polní obce významným hráčem na scéně i po Lipanech. Jiní raději volili smrt v boji nečekaje na milosrdenství nepřátel. Zajatců nebylo mnoho a všechny čekal krutý osud, na 700 zajatých sirotčích a táborských bojovníků bylo upáleno ve stodolách.
Situace v zemi se změnila ve prospěch umírněných husitů a katolických stoupenců krále Zikmunda. Přestože byla bitva u Lipan vnímána jako velký symbol a zlomový historický předěl, nejednalo se v žádném případě o konec husitství. I nadále byli husité nejsilnější stranou v království, což vedlo později i k přijetí Jiřího z Poděbrad za českého krále. Táborsko-sirotčí svaz i nadále disponoval několika tisíci bojovníky a i díky jejich trvajícímu odporu se necítil Zikmund v Čechách bezpečný. Přesto je třeba připomenout, že nás na kolena nesrazily hordy cizáků, ale my sami. Je třeba historii znát a vzít si z ní ponaučení. Svět nás nezlomí , když se nedáme.
Autor: Patrik Eliáš
Zdroje: František Šmahel: Husitské Čechy, NLN Praha 2001, www.cestyapamatky.cz, www.libri.cz, www.husite.cz
