Nejbližší akce

Rubrika ‚zahraničí’

Návštěva v Muzeu varšavského povstání

3. října 2011 11:15

logo_muzea-VPDnes je tomu přesně 67. let kdy bylo v krvi utopeno Varšavské povstání, heroický odpor Poláků proti nacistickým okupantům.

V létě tohoto roku se mi naskytla možnost podívat se do Muzea Powstania Warszawskiego, které se nachází poblíž centra hlavního polského města. Jak jsme se každý učili už v lavicích základních škol, propuklo povstání polské Zemské armády v srpnu a září roku 1944 a 3. října bylo definitivně utopeno v krvi nezdaru. Zemské armádě, největší odbojové organizaci na území, které bylo o několik let dříve rozpáráno na dvě půle mocenskými zájmy Hitlera a Stalina, šlo de facto jak o odboj proti nacistické zvůli, tak o ustavení vlastních veřejnozájmových struktur ještě dříve, než přijde „osvoboditel“ Stalin s mašinérií Rudé armády. Po více než 60 letech bylo zbudováno moderní, působivé muzeum, přibližující návštěvníkovi tuto dramatickou etapu dějin.

Už při vstupu do rozsáhlé budovy zaujme návštěvníka zvyklého na náš stav věcí jeden u nás málo vídaný jev. Zatímco v české kotlině se často setkáváme s nepoměrem ceny versus kvality nabízených služeb, zde tomu tak není. A tak za cenu 14 zlotých (jste-li studentem, pak za polovic, a je-li neděle, pak zcela zadarmo) dostanete vstupenku jak do celé expozice, tak i do promítacího sálu. Neodvažuji se hádat, kolik vlastně stálo vybudování celého muzea, ale nevěřím, že po cca. 6 letech se peníze vrátily byť ve zlomku. Jak bývá zvykem u významnějších památek, můžete dostat zdarma audioprůvodce, a to v nevídaných 18-ti jazycích (včetně naší mateřštiny). Zdarma si můžete odložit věci do úschovny, fotit, či neplatíte ani grosz za to, když vás přepadne potřeba návštívit WC (které je nevídaně čisté). Tato trochu rýpavá slova píšu záměrně, protože jako národ si my Češi nebudujeme nejlichotivější pověst v těchto detailech – ceny nebývají konečné, nikdo neukáže nic zadarmo a úroveň služeb pro cizince často ztroskotá již u paní za přepážkou, jež se lámanou němčinou pokouší domluvit třeba právě se sousedy Poláky.

muzeumVP_00muzeumVP_01muzeumVP_02

Uvnitř vás obklopí poněkud ponurá atmosféra, umocněná ambientním 3D zvukem. Zdi z cihel či barvené sádry vytvářejí představu zdí varšavského ghetta, okýnkami v nich můžete nahlédnout na cenné dobové artefakty, jako jsou dopisy, zbraně, oblečení, střepy, fotografie, obrazovky s dobovými videozáznamy... Velmi oceňuji nápad vystavovat depresivnější prvky ve výšce, aby na ně neviděly děti – dokud prostě nedorostou, či jim rodič dovolí je vyzvednout výše. Ke všemu nalezneme podrobné popisky v nejvýznamnějších jazycích. Na velké ploše muzea si postupně projdeme atmosférou od stok pod ulicí až po podkrovní tajné místnůstky s radiopřijímači. Nakonec lze krátkou chvíli počkat na promítání krátkého 3D dokumentu Miasto Ruin, což je vlastně Varšava, jak vypadala koncem války z ptačí perspektivy.

Těžko se dále rozepisovat o něčem, co stojí spíše než za počtení za návštěvu, bude-li mít náhodou čtenář cestu tímto směrem. Já osobně jsem si poněkud povzdychl nad vzpomínkou své dřívější návštěvy Armádního muzea v Praze na Žižkově, které má rozhodně rovněž co nabízet, ovšem očividně tolik neupoutá. Doby dávné se ztrácí v zapomnění a pokud si je chceme připomenout a být hrdí na svou minulost, je potřeba zvolit takovou atmosféru, jako je tomu ve Varšavě – stav, kdy se z prostého návštěvníka stane téměř dobový divák.


Autor: Michal Damek

Odkaz na stránky muzea: http://www.1944.pl/

Zobrazit více…

Návštěva Kladska

26. srpna 2010 04:00

Čerpame informaceV sobotu dne 14. srpna jsme s přáteli navštívili Kladsko, až do roku 1742 naše území násilně odtržené od Čech Marií Terezií, která jej v podstatě darovala Fridrichu II. během první fáze války o dědictví rakouské.

Důvod naší cesty byl dvojí, jednak jsme chtěli okusit náladu této krajiny, jednak jsme se vydali po stopách bitvy u Starého Welislava. Ta se odehrála v prosinci roku 1428 a znamenala významné vítězství husitů, přesněji jejich sirotčího křídla. Sirotkům se totiž v této bitvě podařilo porazit katolický slezsko-kladský spolek znamenající do té doby možnost ohrožení Čech ze severu. Zároveň v této bitvě zahynul Jan Minsterberský, vůdce tohoto spolku, a tím se husitům fakticky podařilo rozprášit celý slezsko-kladský spolek.

Bitva samotná je připomínána kapličkou v blízkosti vsi Starý Welislav zbudovanou na počest zde padlého Jana Minsterberského. Ten je totiž jakožto poslední Piastovec vládnoucí v těchto místech pro Poláky významnou osobností a není nepochopitelné, že se na informační tabuli umístěné vedle kapličky dočteme o hrdinné a zároveň mučednické smrti tohoto muže.

Poté, kdy jsme nalezli nyní zmíněnou kapličku, jsme se odebrali k prohlídce města Kladska, hlavního města tohoto stejnojmenného kraje. Po zaparkování auta jsme se vydali směrem k historickému centru. A je nutno si přiznat, že zde je opravdu mnoho památek, jimiž je možné se pokochat. Z celého centra dýchá minulost, vždyť již Přemysl Otakar II. Kladsko povýšil na město a daroval mu znak, se kterým se obyvatelé města i dnes rádi chlubí a při pohledu na něj člověka možná napadne jakási souvislost s českým prostředím.

Jak již bylo řečeno, Kladsko bylo až do konce druhé světové války pod nadvládou Němců, a proto je pochopitelné, že je zde téměř na každém rohu patrný německý architektonický vliv.

Při návštěvě historického centra jsme nemohli opomenout chrám Nanebevzetí Panny Marie, postavený rytíři johanitského řádu, ve kterém odpočívá první český arcibiskup Arnošt z Pardubic a měl by zde také být pohřben již zmíněný Jan Minsterberský. Náhrobek Arnošta z Pardubic jsme uvnitř chrámu nalezli, náhrobek Jana Minsterberského nikoliv.

Z časových důvodů nám nebylo dovoleno zhlédnout další kladské památky, jako na příklad městskou pevnost z 18. století nebo komplex podzemních chodeb. Ale není všem dnům konec a jistě do těchto krásných míst brzy zavítáme znovu.

Autor: Kuba

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

Putování po Jizerských horách a Krkonoších – 8.-16. srpna 2010

17. srpna 2010 04:00

Rozhledna SmrkJako každý rok v létě už asi posledních 9 let se vydáváme na prázdninový tábor, nebo spíše vandr „Dakota“, což byl původně dětský tábor a my na něm dělali vedoucí a dva z nich (já a Petr) jsou členy pražské RO Svornost. Putování jsme nyní pojali tak, že dojedeme na Polskou stranu Krkonoš a postupně se dostaneme pěšmo do Čech.
Výlet jsme zahájili v neděli odjezdem z Liberece do Harrachova, kde je nově postavena železnice až na polskou stranu, konkrétně do města Szklarska Poreba (Sklářská Poruba). To je jedno z hlavních polských středisek zimního sportu. Město nabízí několik kempů pro chudší, ale i celou řádku hotelů, horských chat a penzionů. My využili variantu jedna i přes celkem značnou nepřízeň počasí. Kurz koruny vůči zlotému je asi 6,25 za 1 zlotý, ale věci jsou zde celkem levné, tudíž se výlet za hranice určitě vyplatí. Jak už bylo psáno, město nabízí celou řadu sportovního, ale i kulturního (muzea a galerie) a turistického vyžití. Nebudou se nudit ani děti, pro které tu je například dinopark. V Porebě jsme strávili dvě noci a v úterý ráno jsme se vydali dále. Vlakem jsme popojeli směrem zpět, konkrétně do zastávky Jakuszyce. To je malé nádraží nedaleko státní hranice. Toto město na hřebenu je rájem pro sportovce, hlavně běžkaře, nebo cyklisty, ale i pro turisty. Odtud jsme se vydali směrem k našemu dalšímu cíli, chatě Gorzystow. To je osamělá horská chata cca 8 km od zmíněného nádraží.

Cesta k ní je nádherná, nejdříve lesní stezka až k horské chatě Orle, kde potkáte celou řadu turistů ať už z Čech, Polska nebo Německa, a je možno zde platit jak korunami a zlotými tak i eurem. Odtamtud se cesta táhne přes přírodní rezervaci Rašeliniště Jizery, kde řeka Jizera tvoří přírodní hranici mezi Českou republikou a Polskem. Jak už bylo zmíněno, náš cíl byl chata Gorzystow. Tato osamělá horská chata nabízí možnost levného ubytování v noclehárně, ale i občerstvení po delší cestě. Je zde i možnost využití kuchyně. Romantiku celého místa podtrhává fakt, že na chatce není elektřina (jsou zde sice solární panely, ale večer se svítí po staru svíčkami).

Z tohoto místa jsme se vydali na poslední část putování Polskem, a to na přechod hory Stóg Izerski. To je vrchol nacházející se nad lázeňským městem Swieradow Zdroj, z kterého vede na zmíněnou horu i lanovka. Tu jsme však nevyužili a šli pěkně po svých, jelikož k lanovce bychom si spíše zašli. Odtamtud jsme se přesunuli na českou stranu Jizerských hor, a to k rozhledně Smrk, kde jsme i přenocovali. Horu Smrk zdobí od roku 2004 nová rozhledna, pod kterou se nachází i bouda k odpočinku, kterou jsme využili k přespání. Smrk se nachází v takzvané oblasti Jizerské tmavé oblohy, což je oblast, která byla vyhlášena k ochraně nočního životního prostředí, ale i informačně turistický program, který počítá s pravidelnými veřejnými akcemi pod tmavou oblohou.

Ve čtvrtek dopoledne jsme sestoupili do Nového Města pod Smrkem, kde nás čekal celkem šok z faktu, jaké jsou v Libereckém kraji záplavy, jelikož jsme neměli po cestě přístup k informacím, co se děje. Po obědě v tomto městě jsme se autobusem dostali do městečka Hejnice, kde jsme zůstali další tři dny a trošku pomohli i místním s likvidací povodňových škod. Více o celém putování je patrno z následující fotodokumentace.

Autor: Peddy

[gallery link="file"]

Zobrazit více…

Moravské pole – 23. srpna 2009 – Dürnkrut, Rakousko

1. září 2009 18:00

moravske_pole_09_1Dne 26. srpna 1278 se na tomto místě odehrála bitva mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem I. Habsburským, která je dnes považována za druhou největší rytířskou bitvu v dějinách a bohužel skončila naši porážkou. Po hrdinném boji podlehl náš král trojnásobné převaze nepřítele. Význam této tragické bitvy nebyl jen samotnou porážkou, ale i obdobím temna, které bezprostředně následovalo. Kdy poručnictví mladičkého krále Václava II. převzal Ota V. Braniborský a nastala doba drancování a vraždění v našem státě, s jejímiž následky se musel vypořádávat ještě Karel IV.

Připomínku této památné bitvy a konec jednoho z našich nejenergičtějších panovníků jsme si připomněli na místě oné bitvy proslovem a minutou ticha. Kromě pořadatelů z Hradce Králové se pietního aktu zúčastnili i vlastenci z dalších koutů republiky - Pardubic, Úpice, Prahy, Plzně, Olomouce, Mostů u Jablunkova a dalších.

autor: Jan Šneberk


Nové Mlýny

Od pátku se členové a příznivci Svornosti měli možnost setkat u vodní nádrže Nové Mlýny, na jižní Moravě. Na setkání v neděli navazovala i vzpomínková akce na Moravském poli.
Většina lidí dorazila už v pátek, ubytovali se v campu a poznávali krásy jihu Moravy, většinou auty, ačkoliv se někteří předčasně chválili, že budou podnikat cyklo výlety (holt nechávat opravy kol až na poslední den se nevyplácí). Ti, co to měli "nejdál", dorazili až v sobotu po poledni, přivítáni deštěm. Poté co se polovina moravského týmu ubytovala v luxusním penzionu v Pavlově, odebrala se skupina za zbytkem do campu. Pršet nepřestalo ani večer a protože jsme vegetovali
v přístřešku u ohniště, které většinu času mohutně dýmilo, tak druhý den si někteří připadali jako dobře vyuzená kýta. Během tohoto večera jsme stihli probrat aspekty organizační struktury Svornosti,způsob přijímání nových členů a pravděpodobně největší část jsme věnovali budoucímu logu. Jako kulturní vložku jsme si vyslechli pár básní s interesantním obsahem.
Slezská skupina se pak vydala autem zpět do Pavlova, pro jistotu oklikou, abychom zmátli případné agenty tajných služeb. Po klidné noci a časném budíčku zvířecích jmenovců byl kolem 9 hodin plánovaný odjezd do Rakouska - Dürnkrut. Vedoucím vozem se stala moravská osádka, která opět prokázala skvělý orientační smysl a v Rakousku byla pro jistotu vystřídána (jezdit bez mapy se fakt nedá... v našem případě vlastně i s mapou.
U pomníku bitvy na Moravském poli byl pronesen projev, památka krále Přemysla Otakara II. byla uctěna minutou ticha a pak nastalo loučení před cestou domů, či dalšími výlety.

autor: David Kohut


Výlet na Moravské pole

Ve dnech 21.-23.8.2009  se uskutečnila oficiální akce Svornosti. Odpoledne se účastníci začali sjíždět do kempu Pálava, slavného to našeho útočiště. Někteří byli tak zaujati vyhlížením dalších výletníků, že probděli noc udržujíce se při smyslech požíváním alkoholických nápojů(dále jen AN).
Druhý den dopoledne jsme se, po vyléčení ran způsobených AN, vydali do nedalekého městečka Mikulov který proslul právě výrobou AN. K naší nezměrné radosti se v centru právě konaly jakési trhy a proto každý kdo měl zájem mohl zakoupit dárek pro své blízké nebo si pochutnat na zdejších dobrotách (klobásky, AN, apod.). Odvážnější jedinci se vydali potěšit své oko  výhledem do zdejší malebné přírody a udatně šplhali na Svatý kopeček, místní kopec posetý kapličkami který z dálky budil pochybnosti, zda se Vinnetou opravdu točil v Jugoslávii. Po vyšplhání, pokochání a skutálení se delší cestou dolů jsme se vydali do místní restaurace občerstvit se jídlem či AN (popř. kombinací obojího). Zbytek dne jsme již trávili v kempu (někteří z nás také výletem do pneuservisu za opravou píchlé duše), kde jedinci které nezdolal Svatý kopeček ani AN hráli nohejbal až do samotné extáze způsobené dokonalým ztýráním těla. Večer se uskutečnila první opravdu valná hromada Svornosti (opravdu byla valná). Co se zde řešilo je věcí interní. Po poradě následovala kulturně-historická vložka provázená artistickými kousky s antikoncepcí. Po zkonzumování dostatečného množství AN jsme se odebrali ke spánku, přičemž jsme se všichni moc těšili na zítřejší vyvrcholení, návštěvu slavného Moravského pole.
Ráno jsme již začali zahlazovat stopy po našem pobytu a s mírným zpožděním, které způsobila pomalá příprava smažených slepičích ovulací, jsme se vydali směrem kde jsme tušili Moravské pole. Bohužel jsme několikrát tušili špatně a tak po mnoha zastávkách jsme vyměnili vedoucí auto za jiné a vydali se správným směrem. Na Moravském poli nám bylo možno prohlédnout si památník této bitvě a také jsme si poslechli poutavou přednášku o této části našich dějin, nad kterou by leckterý profesor historie propukl v závistný pláč. Po položení květin a symbolické minutě ticha jsme se srdečně rozloučili s těmi, kdož na cestě domů nepohrdli dálnicemi Österreichu. My ostatní jsme se cestou domů zastavili na návštěvu jakési jeskyně a na oběd v Milovicích (někteří byli příjemně překvapeni když dostali více uzeného než brambor).
Poté už však nastal čas loučení a všichni jsme se vydali ke svým domovům tou nejkratší cestou, v srdci však každý s přáním aby se podobná akce konala co nejdříve.

autor: Chroust


Fotogalerie

moravske_pole_09_pammoravske_pole_09_3moravske_pole_09_4moravske_pole_09_5moravske_pole_09_6moravske_pole_09_2

Projev u pomníku

Po smrti římského císaře Fridricha II. roku 1250 vystřídalo římskokrálovskou stolici několik vesměs mizivě politicky významných králů, z nichž poslední zemřel roku 1256. Tímto rokem počíná ve Svaté říši římské téměř dvacetileté bezvládí, kdy až do roku 1273 není žádná osobnost schopna sjednotit tento obrovský, mnohonárodnostní a mocensky rozhádaný celek. Jedním z mnoha uchazečů o římský královský trůn je také v této době nejmocnější muž tehdejší střední Evropy, český král Přemysl Otakar II. Jeho politika se však ubírá expanzivním směrem a následným udržováním pořádku v nově nabytých državách, snaží se vytvořit jednotný státní celek českého království, v němž měly být zahrnuty i rakouské a dolnorakouské državy, proto je římskokrálovský stolec pro Přemysla spíše pouhým snem. Navíc říšská šlechta nemá zájem, aby na uprázdněný trůn dosedl mocný panovník, protože jako takový by jim neumožňoval vést si svou vlastní politiku bez centrálního omezování.

Nakonec se tedy sbor kurfiřtů – voličů krále celku Svaté říše římské - rozhodl, že dalším římským králem se má stát muž z ne příliš významného jihoněmeckého rodu, Rudolf Habsburský. Je logické, že Přemysl s touto volbou nesouhlasil, jak již bylo řečeno sám pomýšlel na vlastní obsazení tohoto trůnu.

Volba Rudolfa Habsburského římským králem předznamenala ve své podstatě Přemyslův pád. Rudolf totiž po svém zvolení ihned započal naplňovat svou vizi, totiž zabezpečení habsburského rodu a vlastních držav v rámci říše. A pro posílení vlastní moci a moci celého svého rodu mu byl zásadní překážkou právě český král. Velice obratnou politikou, a to jak slovní, tak i vojenskou, získával na svou stranu spojence a společně s nimi brojil proti Přemyslovi.

Spor mezi Rudolfem a Přemyslem vyústil v roce 1276, kdy byl Přemysl poražen,  donucen vzdát se svých jižních držav a Chebska. Za toto „odstupné“ byly Přemyslovi uděleny Čechy a Morava v léno, čímž sice Rudolf uznal Přemysla za českého krále, ale na druhou stranu tím podřizoval české království moci Svaté říše římské, tedy moci vlastní. Přemysl, jeden z nejvlivnějších mužů Evropy, se tímto pokořením vzdal těžce získaných území a podřizoval se moci Rudolfa Habsburského.

Spor měl být takto vyřešen, avšak ani jedna strana nebyla uspokojená. Je přirozené, že se Přemysl, zatlačený do defenzivy, nemohl smířit se stávající situací, zajisté byla raněna jeho pýcha, avšak také byla zmařena jeho dlouholetá státotvorná práce. A tyto skutečnosti nemohl energický, cílevědomý a svéhlavý český král přijmout. Na druhé straně pro Rudolfa neustále představovala postava Přemysla hrozbu pro své výsadní postavení v římské říši. Proto římský král tajně podporoval český protikrálovský odboj vedený především Vítkovci, Borešem z Riesenburka, Závišem z Falkenštějna a mnohými dalšími.

Po Přemyslovi Rudolf vyžadoval striktní dodržování úmluv z podzimu 1276, avšak on sám se těmito úmluvami řídil jen sporadicky a bylo jen otázkou času, kdy pomyslný pohár trpělivosti českého krále přeteče. Touto symbolickou poslední kapkou bylo prohlášení Rudolfa, který vzal pod svou ochranu odbojné Vítkovce a prohlásil je za své služebníky. Tímto svým tahem jednak znevážil autoritu českého krále, jednak vytržením části české šlechty z moci Přemysla ohrozil legitimitu českého království, protože Vítkovci, příslušníci českého šlechtického rodu, jsou vazalsky sepjatí s osobou českého krále.

Proti tomuto Rudolfově činu se Přemysl ohradil zatím jen písemně a poté, kdy rozbouřené poměry v Čechách uklidnil a odbojnou šlechtu roku 1277 porazil (mimochodem Rudolf pro záchranu Vítkovců – svých chráněnců - neučinil zhola nic), začal opět razit aktivní protihabsburskou politiku a  začal shromažďovat spojenecké vojsko s cílem porazit a umlčet svého soka. S tímto vojskem se Přemysl vydal na svou poslední výpravu, a to koncem června 1278. Rudolf se svým vojskem tou dobou dlel ve Vídni a Přemysl se rozhodl vydat se svému nepříteli vstříc, především proto, aby k bitvě nedošlo na českém území, a tak bylo ušetřeno válečných útrap. Myšlenka jistě prozíravá, avšak současnému pozorovateli událostí, které měly po bitvě následovat, se může zdát zcela bezpředmětná. Přemyslovo vojsko tedy rozbilo svůj tábor u obce Jedenspeigen, zatímco Rudolfův voj čekal na nepřítele u obce Suché Kruty. Tyto dvě vsi (dnes spíše městečka) leží přibližně 30 km jižně od Břeclavi a asi 50 km severovýchodně od Vídně.

Není možné zachytit přesný počet vojsk na obou znesvářených stranách, protože se údaje soudobých kronikářů rozcházejí. Jisté je jen to, že vojsko Přemysla bylo početně slabší, avšak ten měl na své straně převahu v počtu jízdních těžkooděnců, obávané a v té době fakticky nejsilnější zbraně polního válečnictví. Tito jízdní těžkooděnci nesli jméno „železní páni.“

K samotné bitvě došlo na svátek svatého Rufa, dne 26. srpna roku 1278. Její počátek se vyvíjel pozitivně pro stranu Rudolfovu, avšak po zásahu železných pánů se pomyslná karta obrátila a vítězství se klonilo ke straně českého krále. Rudolf měl však v záloze zbraň, se kterou Přemysl nepočítal. Soudobá válečnická etika stanovovala jasný scénář bitvy, vojska se utkají v čelním střetu a síla a „náklonnost Boha“ rozhodnou o jejím výsledku. Rudolf byl obeznámen s jinou zbraní, která sice odporovala tehdejšímu válečnému morálnímu krédu, zato byla velice účinná. Touto zbraní byla lest. Vyčlenil část svého vojska, především své jízdní těžkooděnce, a nechal je zaútočit ve chvíli, kdy se vítězství klonilo na Přemyslovu stranu, a to z boku, do pravého křídla Přemyslova vojska. Tento Rudolfův tah, se kterým mimochodem nesouhlasila spousta rytířů z jeho strany, rozhodl o výsledku bitvy. Mnozí kronikáři hovoří o zradě českého krále, který zůstal v nastalém zmatku téměř sám, obklopen jen hrstkou svých věrných.

Tvrdit, zda byl Přemysl zrazen, a když, tak do jaké míry, se dnes může zdát problematické. Je jisté, že kupříkladu polské Přemyslovy posily začaly utíkat ještě předtím, než se vůbec dostaly na bojiště. Jisté je také to, že Přemysl padl obklopen vskutku jen hrstkou věrných.

O zradě českého krále hovoří především soudobí němečtí kronikáři, kteří tímto způsobem bezpochyby zakrývají neetické vedení bitvy vlastním králem, ale je nutné v tomto případě dát jim zapravdu, není sice možné hledat konkrétního viníka a hlavního zrádce nebo dokonce přímého vraha Přemyslova (jak tomu mnohdy v literatuře docházelo), avšak  není zrada nechat svého krále, svou nejvyšší autoritu, napospas nepřátelskému vojsku?

Dne 26.srpna roku 1278 zahynul v bitvě český král, král železný a zlatý, neústupný, hrdý a cílevědomý válečník a dobrodruh, jeden z nejsilnějších, nejosobitějších a nejvýznamnějších představitelů českého státu vůbec, pro české prostředí také významný zakladatel a mecenáš.

Smrt Přemysla Otakara II. sice plně odpovídala ideálu tehdejší možné smrti panovníka, proto byl po celé Evropě trubadúry a minnesängery opěvován, avšak co je to v porovnání se situací, do které české království po jeho smrti upadlo. Jeho tragickou smrt opěvoval i sám Rudolf, ostatně, proč by „bolestně nelitoval“ jeho ztráty, když věděl, že jej mrtvý Přemysl jen stěží může mocensky ohrozit. A přes své truchlení sám spěchal ukrojit si co největší krajíc z českého království.

Morava se Rudolfovi poddala celkem bez obtíží, avšak v Čechách narazil na odpor, odpor především ze strany synovce Přemysla Otakara, braniborského markraběte Oty V., který byl pozván do Čech Přemyslovou vdovou, královnou Kunhutou, jakožto zemský správce a poručník mladého Václava, syna padlého krále, který byl tou dobou ještě příliš mladý, než aby mohl vládnout.  Nastalý spor mezi Otou a Rudolfem byl vyřešen, dnes bychom řekli „rozdělením sfér vlivu.“ Rudolf si ponechal správu nad Moravou, zatímco Otovi připadly Čechy a poručnictví nad mladým Václavem. A bylo to povedené poručnictví, vskutku. Tato braniborská představa o vykonávání ochrany je totiž totožná s vězněním a držením svého „chráněnce“ jako rukojmí. A neopomeňme také fakt, že zajetím českého krále se útočilo na celý královský majestát.

Ota si byl vědom skutečnosti, že na královskou českou korunu nemůže dosáhnout, proto se snažil vytěžit ze svého postavení co nejvíce. A to je také důvod, proč hovoříme o letech 1278-1283 jako o letech „Braniborů v Čechách“ s tím černým tónem, jak jej naladil např. Alois Jirásek, jako o letech drancování, loupení a hospodářské stagnace. Lidé se báli vycházet ze svých domovů, natož pak obdělávat pole, roku 1282 postihl Čechy hladomor, po stovkách a tisících umírali lidé na různé epidemie, objevovaly se případy kanibalismu.

Musíme však být kritičtí i sami k sobě a nenechávat celou vinu jen na ziskuchtivém Otovi. Nejen že Čechy sužovaly cizí armády z Němec, zemí také křižovali různí čeští zloději, spoustu krajů ohrožovaly lapkovské hrady a česká šlechta sama využívala bezvládí pro znásobení vlastních statků.

Žalostný stav v Čechách plný anarchie a bídy se stával neúnosným, proto se část české šlechty v čele s biskupem Tobiášem a panem Purkartem z Janovic rozhodlo přivést české království do starých poměrů. Jejich prvním úspěšným tahem bylo navrácení mladého českého krále z braniborského zajetí. Václav se do Prahy navrátil v květnu roku 1283, a tím také fakticky končí Otovo správcovství nad Čechami. Nebylo to zadarmo, jako odstupné si Braniborec vynutil některé hrady a města v severních Čechách.

Dlouhodobým vězněním oslabený a navíc stále ještě příliš mladý Václav nemohl ještě samostatně vládnout. Fakticky největší moc v Čechách si zatím držel okruh šlechticů kolem biskupa Tobiáše a Purkarta z Janovic. Avšak ti byli postupem času vytlačováni milencem Václavovy matky, Závišem z Falkeštejna. Ten se spřátelil s mladým českým králem, stal se jeho rádcem, učitelem a ochráncem a postupně si přes jeho osobu získal nejvlivnější postavení v Čechách. Ku Praze se v této době začala opět obracet Rudolfova politika. Ten totiž postupně ztrácel vliv v Říši, ztrácel některé spojence, a proto pro něj byla přízeň pražského dvora velice cenná. Z tohoto důvodu navrátil Čechám Moravské markrabství a popřel nároky Oty Braniborského na severočeské državy. Rudolf však nelibě nesl vzrůstající moc svého kdysi spojence (proti Přemyslovi), už proto, že Záviš vedl Václava k protihabsburské politice, a proto  tajně začal podporovat protizávišovské křídlo české šlechty, které představoval především biskup Tobiáš společně s Purkartem Janovickým. A tak se začaly křísit staré vzpomínky na dřívější Závišovu politiku namířenou proti Přemyslu Otakaru II., začaly se objevovat pravdivé i lživé vzpomínky na Závišovy skutky (je ale zajímavé, že na Rudolfovu protipřemyslovskou politiku si v té době vzpomněl jen málokdo a Rudolf sám byl Václavovým spojencem, Václav si dokonce vzal za ženu Rudolfovu dceru Gutu) a netrvalo dlouho a Záviš z Falkeštejna byl zajat a 24. 8. roku 1290 popraven.

Od této  doby se česká politika začala postupně zmáhat a stavět na vlastní nohy, i když je pravdou, že když mladý Karel Lucemburský vstoupil roku 1333 na českou půdu, jak popisuje ve svém životopise Vita Caroli quarti, stále ještě byly v zemi patrné následky osudné bitvy na Moravském poli, zpustošená země se ještě ani po padesáti letech nevzpamatovala ze dne 26. 8. 1278 a následných bouřlivých let.

autor: Jakub Hlávko

 

Použitá literatura a prameny:

KUTHAN, Jiří. Přemysl Otakar II. TINA: Vimperk. 1993
KOFRÁNKOVÁ, Václava. 26. 8. 1278, Moravské pole. Havran: Příbram. 2006
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Panoram: Praha. 1986
Zbraslavská kronika
. ED. HEŘMASKÝ, František, FIALA, Zdeněk a kol. Svoboda: Praha. 1975 Vita Karoli Quarti. ED. PAVEL, Jakub. Odeon: Praha. 1979

Zobrazit více…