V pozdějších ranních, nedělních hodinách jsem vyjel na kole. Směr Josefovice (asi 20km od centra Ostravy)! Slunce se odráželo o vyhřátý asfalt a za zády pomalu utíkal a zmenšoval se panoramatický pohled na druhé největší město naší republiky. Za mnou, zpoza kopců, vykukovaly místo barokních věží desítky ostravských komínů a před mnou nebylo nic jiného, než příroda. Zbýval asi tak kilometr a mohl jsem být na místě srazu, v Josefovicích.
Ovšem na místo jsem nedojel! Ale došel. A to s píchlou, přední duší. Ale i tak jsme se sešli. Po dlouhé bitvě a výměně přední duše, bez montpák, které byly nahrazeny vidličkou a lžící, jsme mohli vyjet směr Hukvaldy!
Po krátké době jsme vyjeli definitivně z Ostravy. Nudný, neviditelný, vzduch nás doprovázel kolem nádherných jistebnických rybníků a kolem kukuřičných polí. Brzy, asi tak po 30 kilometrech jsme dojeli k první značce, která nám ukazovala, že Hukvaldy jsou již, jen 4 km. S úsměvem na rtech a s potem všude jsme šlápli do pedálů. Po čtyřech kilometrech kdy jsme spařili další směrovku, tentokrát Hukvaldy „9 km“, pot zůstal, úsměv však už ne. Zakempili jsme proto v první hospůdce. A právě zde jsme přišli do styku s prvními náznaky Hukvaldského okolí, konkrétně s Hukvaldským Pivem. Dobře víme, že alkohol na cesty nepatří, proto jsme řádně poseděli!
Po krátké pauze jsme vyjeli dále. Cestou jsme se ještě zastavili podívat na mohylu druhé světové války. Byli jsme až zaskočeni, co si všechno vandalové dovolí. Strhané písmenka a čísla z nápisů na památníku byl jen slabým odvarem, když jsme spatřili posprejované boční strany mohyly.
Nyní jsme zase vyjeli. Tentokrát nás čekal Hukvaldský kopec. Po zdolání tohoto úseku jsem si mohl říci, že jsem stejně dobrý, jako ty pětileté děti, které nás cestou do kopce doprovázeli. Říkal jsem si, že jsou zřejmě všichni zvědaví na lišku Bystroušku, která střeží okolní lesy. Tentokrát byl na řadě omyl. Děti nahoře odbočily a navštívily Bistro a k lišce jsme tedy jeli už bez doprovodu.
Liška Bystrouška sedící na kameni se zlatým ocasem, tam na nás čekala, jako by byla z kamene. Teď nás čekala ještě cesta zpátky. Vzali jsme to trochu oklikou, a nakoukli jsme ještě i na další místa. Nakonec jsme ujeli 120 km a snad si to i zopakujeme.
Autor: Petr Langer
Měli jsme mít sraz v 10:00 v Josefovicích. Jenže co se nestalo. Nedopíšu ani smsku, kterou jsem chtěl Petrovi odeslat se zněním „Kaj si? Nemam te vytahnou ze skarpy?…“ A už mi volá: „Ahoj. Hej, píchl jsem.“ Já na to, se smíchem: „To jsem od tebe čekal, ale ne tak brzo. Kde jsi?“ Petr: „Někde na prajské(sakra co to bylo za dědinu cca 60km ode mě), pojď mi pomoc.„ S podivem a otevřenou hubou mu nesrozumitelně odpovím. „Nerob si srandu.“ On na to, nedělám je to fakt.“ Po chvíli se dovím, že je vlastně někde u Klimkovic, které jsou ode mě vzdálené jen 3kyláky. Splést se může ve vypjaté situaci každý. Vyjíždím a hledám Petra. Pro jistotu se koukám i do příkopů. Co kdyby náhodou. Naštěstí ho najdu na autobusové zástavce, kde se snaží vyměnit píchlou duší. Šlo už na první pohled vidět, že nesundává gumu poprvé, ale i tak byl rafek čerstvé poznamenám násilným sundáváním (ale neptejte se mě proč:D). Teď jsme byli na to dva a práce nám šla zdařile od ruky. A mohli jsme vyjet k našemu cíli.
Jeli jsme po dobře značené cyklostezce. Míjeli jsme pole vesnice, města, louky i pole. Terén nebyl ani moc kopcovitý ani extrémně namáhavý. Jelikož jsme věděli, že v Hukvaldách nás čeká vysoký kopec tak jsme se zajeli posilnit místním Hukvaldským kvasnicovým pivem, abychom snadno překonali předhůří Beskyd a nejzápadnější částí Karpat. Po načerpáni sil jsme vyjeli, až k lišce Bystroušce (které jsme měli podle kolemjdoucích šahat na ocas, jenže ...), kde jsme se vyfotili a jeli nazpět. Z rodného kraje Leoše Janáčka nás čekala zpáteční cesta. Protože nám vyhládlo tak jsme se rozhodli, že zajedeme do hospůdky do Skotnic, kde jsem se dosyta najedli a mohli jet spokojeně domů.
Dorazili jsme na místo našeho srazu teda spíše nešťastné nehody. Kde se mi Péťa svěřil, že mu nejde tachometr. Zamyslel jsem se a ukázal mu na magnet mezi špicemi, jenž byl obrácený opačně. Tímto byla závada odhalená a nás po průměrně 80km trase čekala cesta domů.
Přijeli jsme živí a zdraví se vzpomínkou na drobné bolesti z kola a na kraj L. Janáčka, jež se o svém kraji asi rok před smrtí vyjádřil slovy:
"Kraj krásný, lid tichý, nářečí měkké, jak by máslo krájel."
Autor: Robin Štefaňák
[gallery link="file" columns="4" orderby="rand"]
Zobrazit více… 
Po dvouleté přestávce opět proběhla oblíbená zimní víkendová akce pod Blaníkem. Ubytovací kapacita v místním statku byla limitována na 31 míst a je třeba zdůraznit, že zájem ze strany členů našeho sdružení byl obrovský a všechna místa byla rezervována již na konci předchozího roku. Množství členů Svornosti tak svou účast omezilo pouze na sobotu, kdy byl naplánován výstup na samotnou legendární českou horu Blaník, které dominuje rozhledna v podobě husitské hlásky.
