Pan Svatoslav Kalich (95 let) má velmi dobrou paměť a skvěle si pamatuje na den, kdy první nacisté (14.3.1939) začali obsazovat zbytky naší republiky. Nám se ho povedlo najít v malé vesničce nedaleko Frýdku-Místku, kde v roce 1939 sloužil jako velitel čety u 10. roty 8. pěšího pluku Slezský v Czajankových kasárnách. Po krátkém přivítání začal poutavě vyprávět o události, která vyvrací pověst o tom, že jsme Československo odevzdali do rukou Hitlera bez boje.
Jeho vyprávění začíná v okamžiku, kdy v podvečerních hodinách inkriminovaného dne slyšeli alarm a něčí výkřiky: „Němci, Němci jsou tady!!!“. Ze začátku tomu nikdo nevěřil, neboť okupanti měli přijít až následující den.
„Všichni jsme se šli podívat z oken na kolonu německých aut. Když nacisté přijeli ke kasárnám, tak německý důstojník vystoupil a šel k bráně. Začal vykřikovat něco německy, načež proti němu vyšla kasárenská stráž s puškou. V tu chvíli začala stoupat nervozita. Německý voják stále něco křičel, a i když mu muž ze stráže několikrát řekl, aby zastavil, tak důstojník pokračoval dále. Načež strážný vystřeli do vzduchu, a zakřičel: „Stůj!“, aby Němec zpozorněl, ten popadl pistoli a vystřelil po našem strážném a zranil ho. A to byl takový ten povel k obraně těch kasáren“, vzpomíná pan Kalich.
Poté někteří vojáci, včetně pana Kalicha a kapitána Karla Pavlíka vylezli na střechu kasáren.
„Kapitán začal Němce kropit kulometem, ale já měl jen pistoli. Tak jsem ji vytáhl a přidal jsem se ke střelbě. Po krátké době jsme viděli jak Němci padají ranění, ale i mrtví k zemi. Začalo přituhovat. Rozdrceni Němci začali utíkat do parku vedle kasáren. Šly slyšet německé povely k přemisťování. Zanedlouho se objevili znova s posilami. Později přitáhli protipěchotní dělo a postavili jej před velitelství našeho praporu. Docházela nám munice a když velitel praporu viděl, že je tam přesila a že nás obklíčili ze všech stran, zavolal si číšníka z kantýny, ať mu půjčí bílou blůzu, tu pak navázal na koště a vystrčil ji ven, to znamenalo, že se vzdáváme, aby se dále nestřílelo. Poté přišel rozkaz vypochodovat z kasáren ven. Tak jsme začali vycházet a Němci proti nám měli postavena auta s reflektory a osvětlovali nás. A mezitím okupanti obsadili všechny chodníky s puškami a kulometama. Nikdo nic neříkal. Potom Němci vtrhli do kasáren a tam všechno vyrabovali, rozházeli nám postele a hledali nějaké zbraně. Potom nás poslali normálně spát“, s pobledlým úsměvem vypráví pan Kalich.
Němečtí vojáci poté stále hlídali v nejbližších dnech chodby kasáren. Je zajímavé, že ač bylo na německé straně několik zraněných a zabitých vojáků, nijak se našim obráncům nemstili. Pár dní po událostech byli propuštěni nejdříve vojáci německé příslušnosti, poté Maďaři a nakonec i Slováci a Češi. Ano i takové detaily si pan Kalich pamatuje.
Po rozpuštění ČS armády vstoupil pan Kalich do vládního vojska, kde byl později i se svými kolegy přemístěn do Itálie, z důvodů podezření A. Hitlera, že by se vládní vojsko mohlo zapojit do aktivního odboje. Později exilový prezident Edvard Beneš chtěl, aby se přesunul do Londýna, to ale odmítl. Tenkrát ani nevěděl, jaké měl štěstí, protože jeho přátelé, kteří do Londýna odcestovali a následně se vrátili do pozdější ČSR (po roce 1948) byli zatčeni, vyslýcháni a někteří i popraveni.
Pan Kalich se po válce chtěl znova přihlásit k pěšímu vojsku, to mu ale nebylo povoleno a tak sloužil jako soudní stráž. Tohoto povolání se držel až do penze.
Autoři: Petr Langer , Vladimír Turek
Moc pěkný článek a video.