Svoboda a nezávislost

volnostSvoboda. Často o ní slýcháme, často o ní čteme v různých moudrých knihách. Ale možná právě v tom je ten háček. Někdy to vypadá, jako by jsme ideu svobody sami před sebou uzavřeli do knih a ve svém každodenním životě na ni raději zapomínáme.
Idea svobody spolu s ideou demokracie je často vydávána za jeden z pilířů, základních hodnot západního, euroatlantického světa. Hlásí se k ní Spojené státy americké a sjednocující se Evropa, které se vehementně  snaží o prosazení těchto hodnot po celém světě. Svoboda je prezentována jako univerzální hodnota, platná po celém světě – a je brána jako výchozí bod pro praktickou zahraniční politiku těchto států. Ideál je to nesmírně krásný, o to větší je ale škoda, že v reálné každodenní politice to často vypadá docela jinak.
Svoboda je krásná, ale také trochu zrádná. Vědomí vnitřní svobody totiž vede k samostatnému, nezávislému myšlení – a to jakoby v dnešním globalizujícím světě bylo čím dál více na obtíž. Týká se to jedinců, kteří právě svým svobodným, nezávislým smýšlením bohužel až příliš často narážejí. Ale bohužel stejně tak se to týká i celých národů a států.
Svoboda a nezávislost vede k touze po sebeurčení, po samostatnosti a svébytnosti. Byly to právě emancipující se národy a státy, které nejvíce přispěly k rozvoji ideálu svobody. Byly to Spojené státy americké, zbavivší se jha koloniální nadvlády, byly to mnohé malé evropské národy, které se chtěly zbavit svého poddanství a jít svou vlastní cestou. Ve všech těchto státech spolu se získáním svobody a samostatnosti došlo i k nebývalému rozkvětu občanských práv – tato vlastní zkušenost vedla právě tyto státy, aby se snažily o prosazování těchto hodnot po celém světě. Často ale právě toto prosazování západních hodnot se děje takovým způsobem, že to je spíš kontraproduktivní.
Svoboda a nezávislost je vnímána jako hodnota univerzální, vyplývající z těch nejčistších hodnot lidství. Ale právě ona univerzálnost je onou reálnou politikou dosti často popírána. Svoboda jako by měla platit pro některé – aniž by se jasně řeklo, podle kterého klíče jsou dané národy a státy určovány, vybírány.
Lze jen s povděkem vzpomenout na rozpad Sovětského svazu, který byl skutečným vězením národů – a ve kterém příznačně byla popírána i ta nejelementárnější lidská práva. Lze s potěšením kvitovat, že své nezávislosti dosáhly pobaltské státy Litva, Lotyšsko a Estonsko – tedy státy s  hlubokými kulturními, národními tradicemi. Stejně tak lze jen chválit, že stejné samostatnosti dosáhla i Gruzie, dnes vehementně Západem podporovaná. Ale proč potom tedy není stejně podporována i Abcházie, která se již téměř před dvaceti lety odtrhla – a dodnes ostudně nedosáhla mezinárodního uznání? Národu s hlubokými kulturními tradicemi, s tradicí státnosti je tak odpíráno uznání, přestože faktického odtržení již dávno bylo dosaženo. Národ, který by svým hlubokým myšlenkovým bohatstvím mohl být zásadním obohacením tak nemůže i nadále dosáhnout svého plného rozkvětu – a mnohými je bohužel i dnes dehonestován. Na druhé straně došlo k relativně snadnému uznání Kosova coby státu Albánců, kteří již svůj vlastní stát mají. Podle čeho bylo vybráno, který stát uznán být může – a který nesmí ? Má tato politika vůbec něco společného s ideálem svobody a demokracie? Proč jeden smí a druhý nesmí?
Problém se bohužel netýká jen malých národů, které touží po uznání, po svém vlastním státě.  Ostatně i  mnohé samostatné státy mají problém realizovat svou vlastní samostatnou, nezávislou politiku. Dnešní Srbsko, samostatný mezinárodně uznaný stát také se potýká s nedostatkem tolerance ze strany mocností, uměle je mu podsouvána politika, která je v rozporu s přirozenými národními tradicemi. Podobně takoví Lužičtí Srbové nepožadují ani svůj vlastní nezávislý stát (s vědomím, že něco takového by v praxi bylo nerealizovatelné), chtějí jenom svá vlastní práva, své uznání a respekt, svou vlastní důstojnost. Místo toho stále narážejí na neúctu a  nepochopení, díky bezohledné těžbě uhlí jsou okrádáni o svou vlastní krajinu…Je to o to absurdnější, že se to děje nikoliv v nějaké východní totalitní despocii, ale v největším evropském státě, který se tak rád ohání právě otázkou lidských práv a demokracie. vyvstává tak zde problém, který si často příliš neuvědomujeme, ale o to je zásadnější.

Problém to ale není evropský, ale celosvětový, je otázkou našeho každodenního způsobu řešení jednotlivých problémů, kterých je bohužel v dnešním světě až dosti. Byl potrestán Saddám Husajn za své obsazení Kuvajtu – bylo by to chvályhodné, kdyby ale ve stejné době západní státy nepodporovaly Maroko, které obdobně protiprávně obsadilo Západní Saharu – a to bez jakékoliv sankce. Saddám Husajn byl svržen i ze svého diktátorského trůnu – znělo by to hezky, kdyby nebylo faktu, že dnes je ve světě celá řada diktátorských autoritativních systémů – a mnohé z nich jsou Západem nejen tolerovány, ale v mnoha případech i vysloveně podporovány. Západní politika, neschopná jasně a zřetelně definovat takové základní pojmy, jako je extrémismus se tak často jeví jako silně zmatečná. Právě její dvojakost, nejednoznačnost a poplatnost různým vlivovým skupinám je pak až příliš snadným terčem pro celou řadu nezávislých intelektuálů prakticky po celém světě. Těm by měla být svými proklamovanými hodnotami blízká – ale právě tito lidé nejvíce kritizují její dvojakost, farizejství.
Události poslední doby jasně ukazují, jak moc se tento přístup nevplácí. V řadě arabských zemích došlo k demokratizačním procesům, se kterými západní státy jakoby si nevěděly rady. Na rozdíl od „oranžových revolucí“ (Ukrajina, Gruzie) vypukly nezávisle na západních vlivových organizací, jejichž působení často bývalo spíše problematické. O to víc jsou autentičtější, věrohodnější, bližší obyvatelstvu – demokratičtější. Ukazuje se, že tyto revoluce dají arabským státům a národům nové sebevědomí, možnost mnohem nezávislejší politiky. Již nyní je navíc zřejmé, že tyto státy se budou po svých trpkých zkušenostech s dvojakou západní politikou orientovat spíše na spolupráci v rámci spřízněných regionálních organizacích (Arabská liga aj.). Rozsáhlými investicemi do celé řady průmyslových odvětví tyto státy jsou na rozdíl od minulosti schopny své potřeby zajišťovat si samy a tato soběstačnost stále roste. Přitom právě tyto státy Západ nesmírně potřebuje – ať už jako trh pro své výrobky či jako zdroj surovin (ropa). Podobný proces nastal už i v jihovýchodní Asii, jejíž státy dosáhly takového ekonomického rozkvětu a takové nezávislosti, že onen Západ v podstatě ani nepotřebují. Tento faktor ztráty trhů výrazně přispěl k současné ekonomické krizi, která nebývale postihla právě bohaté západní státy – máme se tedy proto obávat stále nových a nových krizí?
Pro Západ východiskem z této krize může být nová politika, kterou lze nazvat návratem k jeho tradičním hodnotám. Zbavit se onoho farizejství, dvojakosti, kdy až příliš často měříme dvojím metrem. Zbavit se přezíravosti, díky níž Araby pokládáme za hloupé a neschopné, Asijce bereme jako „žluťáky“ a Afričany jako opice. Zbavit se onoho neokolonialismu, který je v nás evidentně zakořeněný mnohem více, než si my sami připouštíme. Zbavit se snahy zasahovat bez hlubší, dlouhodobější strategie proti každému, kdo se nám momentálně znelíbí. Více respektovat ty, kteří mají touhu po svébytnosti, samostatnosti, nezávislosti; ty, kteří se rozhodnou jít svou vlastní cestou.  Ideje svobody a nezávislosti, respektu a demokracie tak jsou mnohem aktuálnější než kdykoliv dříve.

Autor: David Khol

Tento příspěvek zařazen v rubrice názory. Bookmark the permalink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Protected by WP Anti Spam