Ta čtyři slova, jak jednoduše se napíšou. Byli jsme si zastřílet! Popravdě, střílel jsem poprvé v životě. Dokonce i nabitou zbraň jsem viděl poprvé. No, ale co..., říkal jsem si. Nemůže to být tak těžké. Vezmu do ruky pistoli, namířím na místo, kam chci střelit a zmáčknu spoušť. To by mělo být vše. Tak to bude asi v pohodě. No tak jsme tam tedy přišli. Já, David a Líba. Když jsme tedy byli na střelnici a vše bylo zařízené, dali nám do rukou sluchátka a vyrazili jsme do učebny. Jasně, že mi to nedalo a během té desetimetrové cesty do učebny, jsem si ty sluchátka vyzkoušel. A najednou hrobové ticho! Jako když si ztlumíte televizi a díváte se na lidi, jak jen otevírají pusu.
V učebně nám instruktor důkladně vysvětlil, jak se zbraň drží, nabíjí, a taky jak se s ní míří. Tvářil jsem se jako frajer a pořád jsem byl přesvědčený, že vše je jen o dobrém zraku. No a teď jsme si to měli zkusit. Uchopit, nabít, namířit a na prázdno, zatím bez nábojů, vystřelit. Uchopit, no tak to jsem nějak zvládl. Chvíli jsem sice váhal, kam mám dát levou ruku, aby mě to při nabíjení nepraštilo, ale nakonec jsem to nějak chňapl. Pravá ruka musela být tak, aby ukazovák nebyl na spoušti a palec spolu s ostatními prsty pevně držel rukojeť pistole. Teď jsme měli za úkol levou rukou chytnout zadní boční stěny závěru a potáhnout dozadu. Já jsem to však udělal chytře a stejně jako ve většině amerických filmů, jsem zbraň natáhl zprostředka. No jasně, že jsem si v komoře skřípl ruku. Nakonec to vyšlo a šli jsme střílet.
Když jsem teď už s nabitou zbraní namířil na terč, začaly se mi trochu klepat ruce. Místy jsem slyšel výstřely ostatních střelců na vedlejších drahách. Poprvé jsem se docela vylekal, ale aspoň si zvykal na ty rány. Znova jsem namířil a křečovitě držel zbraň. Pomalu jsem mačkal spoušť. Podle instruktora váha spouště při mačkání byla asi 3 kg. A zbraň (CZ 85) vystřelila. Ruka vyskočila nahoru, ale i tak střela proletěla terčem, vzdáleným 10 metrů. V tuhle chvíli mě to začalo strašně bavit. Bylo to super. Každá střela byla vlastně adrenalin. A po každém výstřelu jsem se těšil víc a víc. A taky doufám, že si to někdy zase zopakujeme.
Autor: Petr Langer
[gallery link="file" columns="4"]
Zobrazit více…
Rekonstrukce objektu s krycím názvem „Signál“ byla zahájena občanským sdružením – Klub vojenské historie Hraničářský pluk 4 na podzim roku 2006. V této době ještě nebylo Ostravsko přehlceno muzei tak, jak je tomu nyní. V okolí bylo započato pouze s opravou MO-S 22 „František“, což ale vedlo jen k uzavření tohoto srubu. Jinak byly okolní objekty zarostlé neprostupnými křovinami. Při výletu po linii jste mohli spatřit sruby ve stavu, v jakém je zanechala válka a pozdější snahy totalitního režimy je znepřístupnit. Mohli jste shlédnout snahy některých lidí obejít tyto zábrany a dostat se do interiéru všemi možnými způsoby. Na mnoha místech byly rozbity cementové zálivky v místech vytržených zvonů a byly vytvořeny díry ve vchodech zalitých betonem. Lidé prostě toužili znát účel a vzhled interiéru těchto mohutných betonových bloků. Od svých rodičů a prarodičů slyšeli bajky o tom, že všechny objekty jsou spojeny tajemnými podzemními tunely, které jsou zatopeny a nalézají se v nich poklady v podobě munice a zbraní Wehrmachtu.







