Národ. Pro mnohé je to dnes zapomenutý, zastaralý pojem, který jakoby se do dnešní, sjednocující se Evropy vůbec nehodil, je brán jako cosi patřícího kamsi do devatenáctého století (jakoby národy stejně jako státy neexistovaly už dávno předtím). Je to i pojem poměrně těžko definovatelný – hlavně dnes, kdy migrace mezi jednotlivými evropskými, ale i neevropskými státy dosahuje až obřích rozměrů. Mnozí se tomuto pojmu i vysmívají a označují jej jako metafyzický. Ale je snad právě to něčím špatným? Právě metafyzika se svojí snahou ptát se po původu a příčinách jednotlivých jevů může nám napomoci při definování, co to národ a národní zájmy vlastně jsou
Na toto téma byla napsána celá řada myšlenek a úvah. Mnozí filosofové a národovecky ladění politici se touto tématikou zabývali – v České republice se jednalo především o Českou stranu národně sociální, která již před lety vydala svou Chartu českých národních zájmů. I přes její zajímavost lze ale konstatovat, že svůj úkol nesplnila, byla brána jako příliš obecná a vágní. Inspirací ovšem mohou být i texty méně ambiciózní. Jako inspirace může posloužit i velice vtipná fantasy Terryho Pratchetta:“Soudné sestry“, kde se ale problém týká definice podobného pojmu- království.
„Víš – království to je mnohem víc věcí dohromady. Nápady. Oddanost. Vzpomínky. A další. A jedno s druhým je to velmi složitě propojeno. Po nějaké době tyhle věci stvoří určitou formu života. Ne fyzického života, spíš něco jako živou myšlenku nebo ducha. Tvořenou vším, co žije a myslí. A taky tím, co si tady mysleli lid. A myslí“
Česká republika není královstvím. Ale při pokusu definovat český národ a českou státnost lze vycházet z podobného. Národ, státnost – to nejsou pouze města, pole a lesy, není to jen ona matérie. Je to i cosi víc, je to věc vnitřní, těžko viditelná a měřitelná, je to záležitost spíše pocitů, tedy vskutku záležitost metafyzická. Je to věc příslušnosti k určitým principům a hodnotám, věc přihlášení s k tradicím, které jsou mnohem lepší, než mnozí připouštějí.
Jsou to nápady – myšlenky, které i dnes mnohdy nejsou využity, ačkoliv by mohly být skutečně zásadně prospěšné – a to mnohdy jen proto, že to není ekonomicky výhodné, tímto zde ztrácíme obrovský lidský potenciál, který přitom tvoří naše největší bohatství. Je to oddanost – právě oněm hodnotám české státnosti, sahající až do doby předpřemyslovské, ale i oddanost mravní a myšlenková, kde odkaz Jana Husa, ale i Jana Amose Komenského staly se hodnotou nejen národní, ale i vskutku evropskou a světovou. Především jsou to ale vzpomínky, které jsou tou největší hodnotou každého národa.
Největší chybou dneška je možná právě to, že až příliš snadno zapomínáme. Zapomínáme na celou plejádu politických vězňů, kteří prošli komunistickými lágry, aniž by ztratili svoji víru v národ. Zapomínáme i na početné oběti druhé světové války – a někdy zdá se i zapomínáme, kdo tu světovou válku vlastně způsobil. Zapomínáme na obrovský nejen osobnostní, ale i myšlenkový odkaz T.G.M, který např. problematiku sociální vyřešil mnohem lépe a komplexněji než Marx a Lenin, jejichž díla jsou i dnes mnohdy probírána, aniž by byly zdůrazněny oběti jejich zločinného experimentu, zatímco dílo Masaryka jakoby odpočívalo kdesi v koutě. Zapomínáme i na celé řady národních buditelů a vlastenců 19-tého století, kteří svůj nerovný zápas vedly ne toliko z důvodů národních, ale i kvůli prostému člověčenství, lidské důstojnosti. Tím možná zapomínáme i sami na sebe a na to, z čeho jsme vzešli – zbytečně tak ztrácíme tu největší hodnotu lidství.
Češi, český národ jistě není o nic lepší, ale také o nic horší než národy druhé. Čechům by se dala vytknout celá řada věcí – ono věčné švejkování, snaha „nějak“přežít všechno, ona pokřivená páteř, která brání nám dívat se na věci rovně. Přitom dispozicí máme až dosti – a to nejen oněch materielních, ale i myšlenkových a duchovních. Je to tedy jen otázkou schopnosti je využít a tedy otázkou především pro politickou reprezentaci, ale i občanskou společnost. Právě český národ, vzniklý jedinečnou kombinací principu slovanského, keltského a částečně i židovského se tak může stát skutečným, ne toliko fyzickým srdcem Evropy.
