Český básník, dramatik, prozaik a žurnalista. Narodil se 5.4.1835 na středočeském venkově. Vystudoval akademické gymnázium v Praze. Přáním jeho rodičů bylo, aby se stal knězem. On se rozhodl pro studium na filozofické fakultě. Na studia si vydělával prací soukromého učitele v bohaté rodině advokáta Horáčka. Studium filozofie nedokončil.

Hálek se rozhodl plně e věnovat literatuře. Při tom se stihl zamilovat do Dorotky, která byla dcerou Horáčka. Byla pro Hálka inspirací k psaní milostných básní. Později, po deseti letech vztahu se s ní oženil a tím se zbavil existenčních problémů. Hálek pracoval také v novinách. V deníku národní listy se staral o literární, divadelní články a fejetony. Řídil rovněž časopis Lumír, Zlatá Praha a Květy.

Vítězslava Hálka veřejnost vyzdvihla na přední místo literárních současníků . Zastínil dokonce i Jana Nerudu. Ale v roce 1880 se na jeho tvorbu sesypala nelítostná kritika. Teprve v první polovině dvacátých let byla jeho literární práce znovu oceněna, především pro citlivost a smyslovost výrazu.

V povídkách Hálek popisuje hlavně český venkov v době, ve které se střetávají staré zvyky s moderním způsobem života. Tím vymizel patriarchát. Hálek se ve svých dílech nesnažil o kritiku, ale o to, ukázat lidem cestu ke zlepšení vzájemných vztahů. Velmi záslužná byla jeho práce pro výbor Umělecké besedy, která byla centrem kulturního a společenského života v Praze.

Vítězslav Hálek zemřel 8.10.1874 v Praze , jeho smrtí zanikla skupina májovců a nastoupila nová generace ruchovsko-lumírovská.

Díla Vítězslava Hálka:

Alfred /1858/ - lyricko-epická skladba, popisující příběh tragické lásky a zločinu. V této skladbě je znát vliv byronských povídek a Máchova Máje.

Večerní písně /1859/- kniha složená z krátkých lyrických básní. Zde je patrná literární stylizace světobolu. Rozkvetlá jarní příroda v této sbírce symbolizuje naději na lepší společnost. Veršemi v této sbírce se Hálek snažil zmírnit protiklady a neshody soudobé společnosti.

Pohádky z naší vesnice /1874/ - sbírka balad ovlivněna Erbenem. Autor zde představuje různé typy chudých vesnických lidí a jejich mnohdy tragické osudy. Ve sbírce však nechybí také humor např. v Husarovi, Šotkovi, Postilionu.

Komediant /1861/ - nezdařený Hálkův velký společenský román. Lépe mu šlo psaní povídek, obrazů ze života a fejetonů. Hálkovy povídky zobrazují většinou vztah milenců, kterým brání v lásce majetkové rozdíly a nesouhlas rodičů s jejich vztahem. Hrdinové jsou zasazeni do období kolem roku 1848, jsou to většinou venkované.

Muzikantská Liduška /1861/ - venkovská próza. Ve které je dívka přinucena ke sňatku, který byl pro ni velmi nešťastný a přivedl ji k šílenství.

Na statku a v chaloupce /1871/ , Pod chudým stromem /1872/ - venkovské povídky zdůrazňující rozdíl mezi šťastným životem chudých, žijících v souladu s přírodou a chamtivým stále nespokojeným životem bohatých.

Na výminku /1873/ - povídka dotýkající se tragických následků při zřizování výminku, které v dětech probouzí bezcitnost vůči rodičům.

Pod pustým kopcem /1874/ - povídka. Hrdinou je konzervativní sedlák, pyšný a povýšený . Jeho syn je ovlivněn moderní dobou, zastává svobodomyslné názory a má smysl pro občanská práva. Hálek vyzdvihuje tohoto syna jako přemýšlivého hrdnu.

Poldík Rumař /1874/ - povídka, jedna z Hálkových nejlepších. Podskalský pískař se velmi obětavě stará o syna ženy, kterou kdysi miloval. Hálek poukazuje na dobrosrdečnost prostého člověka.

Carevič Alexej /1860/ , Záviš z Falkenštejna , Král Rudolf, Král Vukašín, Sergius Catilina, Amnon a Tamar , nedokončená hra Král Jiří z Poděbrad /1874/ - veršované tragedie z národních i cizích dějin. V těchto tragédiích dával Hálek najevo důležitost boje za svobodu, za právo jedince na rozvoj osobnosti

Epištoly k našemu studentstvu /1873/ - dílo, které vyšlo v Národních listech pojednává o vlastenectví.

Gogola hledám /1872/ - dílo publikované v Národních listech. Cestopisný fejeton, kde Hálek představuje realistické umění.

Seznam děl:

Alfred /1858/, Večerní písně /1859/, Pohádky z naší vesnice /1874/, Komediant /1861/, Muzikantská Liduška /1861/, Na statku a v chaloupce /1871/, Pod chudým stromem /1872/, Na výminku /1873/, Pod pustým kopcem /1874/, Poldík Rumař /1874/, Carevič Alexej /1860/, Záviš z Falkenštejna, Král Rudolf, Král Vukašín, Serius Catilina , Amnon a Tamar, nedokončená hra Král Jiří z Poděbrad /1874/, Epištoly k našemu studentstvu /1873/, Gogola hledám /1872/

Zdroj: www.spisovatele.cz

Václav II., český a polský král z rodu Přemyslovců, přichází na svět pravděpodobně 27. září roku 1271 jako syn českého krále Přemysla Otakara II.  a Kunhuty Haličské.

Václavovo dětství není šťastné – po otcově smrti je, společně se svojí matkou, Kunhutou, držen svým poručníkem, a tedy faktickým vládcem českých zemí, Otou Braniborským (Moravě vládne německý král Rudolf I. Habsburský) v letech 1278–1283 v internaci na hradě Bezdězu a Braniborsku: poté, co se Kunhutě podaří z Bezdězu v roce 1279 uprchnout, pak vyrůstá Václav sám – strádání a osamocenost těchto let se pak odrazí na Václavově dalším fyzickém i duševním životě.

V roce 1283 je Václav ze zajetí vykoupen českými stavy a vrací se (v květnu 1283) do Čech, kde pak ve stejném roce začíná panovat.

Zpočátku vládne Václav II. pod vlivem druha (a po jeho svolení pak manžela) své matky Záviše z Falkenštejna – Záviš má dominantní postavení u dvora až do konce osmdesátých let 13. století – po smrti Kunhuty, Václavovy matky, je ale, i díky intrikám skupiny pánů, seskupených kolem biskupa Tobiáše z Bechyně a Purkarta z Janovic, Záviš v roce 1289 zajat a o rok později popraven.

V roce 1291 se Václav II. rozhodne k expanzi do Polska, kde získává rozsáhlá území (Opolsko, Krakovsko, Malopolsko) – těmito územními zisky se pak před Václavem II. otevírá možnost získání polské královské koruny.

Tu získává v polském Hvězdně v roce 1300 (jeho nárok je potvrzen sňatkem s Eliškou Rejčkou, dcerou Přemysla II. Polského, dědičkou polského trůnu, když je již předtím korunován v roce 1297 českým králem – od Rudolfa I. Habsburského pak získává potvrzení kurfiřtské hodnosti českým králům a funkci říšského arcičíšníka.

Když v roce 1301 vymře uherský královský rod Arpádovců, přijme Václav II., přes odpor papežské kurie svatoštěpánskou (tj. uherskou) korunu pro svého syna Václava III.  – čeští panovníci tak vládnou českým zemím, Polsku i Uhrám.

Kromě těchto územních zisků se Václav II. pokouší za své vlády ovládnout Míšeňsko, v roce 1291 pak připojí k českým zemím Chebsko, též ovládne značnou část Saska.

S nástupem papeže Benedikta XI. ale začínají narůstat tlaky na oslabení přemyslovské moci ve střední Evropě – tyto tlaky pak vyústí ve ztrátu uherské koruny v roce 1304, když je Václav II. donucen opustit Uhry, a v tažení římského krále Albrechta I. Habsburského do Čech – v roce 1305 jsou ale Albrechtova vojska vojsky českými, vedenými Jindřichem z Lipé a Janem z Vartemberka poražena.

Brzy po tomto vítězství pak ale Václav II. onemocní tuberkulózou a ještě téhož roku umírá.

Stejně velkolepá jako jeho politika zahraniční je i Václavova politika domácí – po překonání hospodářské krize osmdesátých let 13. století, zaviněné předchozí vládou Oty Braniborského a katastrofální neúrodou v letech 1281–82, dochází k prudkému hospodářskému i společenskému rozvoji českých zemí – dokladem toho je např. i ražba jedné z nejhodnotnějších měn evropského středověku, pražského groše (od roku 1300).

Za vlády Václava II. je založen i klášter cisterciáků v Praze na Zbraslavi  – tento klášter je Václavem zamýšlen jako nové pohřebiště českých králů.

V době rozmachu těžby stříbra (především v Kutné Hoře) vydává Václav II. tzv. Horní zákoník, jeho pokus o kodifikaci právních zvyklostí v Čechách (tedy pokus o vznik zemského zákoníku) ani pokus o založení univerzity v Praze (ač sám neumí číst a psát, umění a vzdělání Václav II. mocně podporuje, má vytříbený umělecký vkus) nejsou úspěšné.

Za svého života je Václav II. dvakrát ženat – poprvé s Jitkou (Gutou) Habsburskou, dcerou Rudolfa Habsburského, s níž má deset dětí – Přemysla, Václava , Anežku, Annu, Elišku, Gutu, Jana, druhého Jana, Markétu a druhou Gutu. Druhou ženou Václava II. je pak Eliška Rejčka, s níž má dceru Anežku. Kromě těchto dětí má Václav II. i několik levobočků, z nichž jsou nejznámější Jan Volek, který je od roku 1310 kanovníkem vyšehradským a od roku 1334 biskupem olomouckým.

Jak již bylo zmíněno výše, Václav II. umírá nedlouho po svém vítězství nad Albrechtem II. Habsburským na tuberkulózu - stane se tak 21. června roku 1305 na Pražském hradě. 

http://zivotopisyonline.cz/

Svatopluk (resp. Svatopluk Olomoucký) pocházel z olomoucké větve dynastie Přemyslovců, byl nejdříve knížetem olomouckého údělu, v letech 1107-1109 pak českým knížetem. Původem byl Svatopluk nejspíše prvorozeným synem olomouckého údělného knížete Oty Olomouckého a Eufemie Uherské z rodu Arpádovců a otcovým nástupcem - společně se svým bratrem Otou II. Svatoplukovým dědem byl kníže Břetislav I., strýcem král Vratislav II. Když v roce 1086 Ota I. Olomoucký zemřel, jeho synové byli příliš mladí na převzetí údělu (Svatopluk se zřejmě narodil až v 80. letech 11. století). Král Vratislav v roce 1090 olomoucký úděl svěřil svému synovi Boleslavovi. Eufemie Uherská se uchýlila k brněnskému údělníkovi, Otovu bratrovi Konrádovi. Konrád, který se snad pokusil hájit práva Otových synů, každopádně získal vládu nad celou Moravou. Vratislav se nakonec při obléhání Brna dostal do svízelné situace a jako svého nástupce uznal Konráda Brněnského. Někdy v této době (1091-1092) Eufemie začala spravovat Olomoucko. Svatoplukovi ho předala v roce 1095.

Nároky na trůn

V roce 1103 se Svatopluk účastnil spolu s knížetem Bořivojem II. tažení na Polsko, kde proti sobě o trůn bojovali Boleslav III. Křivoústý a Zbyhněv. Bořivoj získal 1000 hřiven od Křivoústého, aby nepodnikal další útoky. O tuto sumu se ale kníže s bratrancem nerozdělil. O dva roky později, v roce 1105 uskutečnil po dohodě s Polskem a Uherskem vojenskou výpravu do Čech, která měla odstranit Bořivoje II. a umožnit Svatoplukovi stát se českým knížetem. Nepodařilo se mu ale proniknout do Prahy. V roce 1107 tedy poslal k nyní už nedůvěřivému Bořivoji II. svého vyslance, který tvrdil, že přeběhl od Svatopluka na stranu Bořivoje. Pomluvil u knížete jeho přední rádce a spojence, že se prý sami spolčují se Svatoplukem. Bořivoj rázem ztratil oporu své moci a byl nucen uprchnout do Německa. Svatopluk se stal českým knížetem.

Český kníže

Brzy nato byl Svatopluk zajat králem Svaté říše římské Jindřichem V. Jindřich Svatopluka propustil až za slib obrovského výkupného, které si Svatopluk obstaral mimo jiné i vyrabováním četných českých kostelů a klášterů. S Jindřichem V. se ale posléze usmířil a podnikl s ním tažení do Uherska. Morava byla mezitím přepadena Poláky a Svatopluk byl nucen se z Uher navrátit a nepřítele zahnat zpět. Krátce potom vpadli na Moravu Uhři, kníže jim vytáhl vstříc, ale v noci si o větévku vypíchl oko. Rozhodl se také vyřešit delší dobu trvající mocenskou rivalitu mezi Přemyslovci a rodem Vršovců. V roce 1108 nechal Vršovce i s jejich příbuznými povraždit a zmocnil se jejich držav. Posledním Svatoplukovým krokem bylo odvetné tažení do Polska roku 1109, opět spolu s Jindřichem V. Na cestě byl přepaden neznámým jezdcem a probodnut kopím. Vrah byl nejspíše mstitel Vršovců, jeden z těch, kteří vyvraždění přežili.

Potomci

S neznámou manželkou měl Svatopluk syna Václava Jindřicha, jemuž byl za kmotra Jindřich V

zdroj: www.panovnici.cz

Za 1.světové války byl v čs.legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od roku 1922 byl důstojníkem Čs.armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži. Za zářijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku.

Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs.jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život. Jedna složka NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po telefonátu byl okamžitě rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti "sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí.

Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1.čs.samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel l. samostatného praporu, l. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým zástupcem, případně náčelníkem jeho štábu, byl pozdější Čepičkův nástupce ve funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský.

Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za svobodu". Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v dalším z mocensky rozhodujících resortů.

Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948. Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla tehdy "neutralizována". Měl pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSČ. Dokazoval, že velení armády se aktivně podílelo na mocenském převratu. Svůj únorový postoj líčil následujícím způsobem (zřejmě poprvé tak učinil na konferenci historiků v Liblicích roku 1963): "Když KSČ svolala na pondělí 23.února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Na to mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedáni do Obecního domu. "Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně," odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později." "My vojáci jsme přesni," pravil jsem. "Já vím," odpověděl premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózni, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf."

A stalo se, jak si přál velký kombinátor a mistr politického mariáše Gottwald. Řády ověnčený Svoboda se dostavil na politické představení s požadovaným zpožděním a nebyl sám. Spolu s ním kráčeli hrdinové odboje a později komunistickými soudy do vězení poslaní generálové B. Boček a K. Klapálek.

Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs.státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl na krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v JZD v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K.Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze. (V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1.vydání vyšlo pod názvem "Z Buzuluku do Prahy" roku 1960.)

V období pražského jara byl Svoboda 30.března 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodně politické plány interventů a kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv.Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs.armády.

Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky.

Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ.

Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.

zdroj: www.old.hrad.cz

Emil Zátopek, český atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz a osmnáctinásobný světový rekordman, nejlepší sportovec světa v letech 1949 a 1952 a nejlepší atlet 20. století (vyhlášen jím je v roce 1997), přichází na svět 19. září roku 1922 v Kopřivnici (okr. Nový Jičín).

Lehké atletice se Emil Zátopek věnuje již od mládí – dostává se k ní ale víceméně náhodou: když ho totiž v roce 1941 vychovatel v Baťově průmyslové škole ve Zlíně (kam Zátopek nastupuje do učení koncem třicátých let) donutí k účasti na tradičním běhu městem, vezme Zátopek tuto svoji účast jako výzvu ukázat, co v něm je – v běhu pak doběhne na druhém místě. Po tomto závodě Emil Zátopek přijímá nabídku účastnit se tréninků zlínských atletů – vedle T. Šalé, tehdejší české běžecké hvězdy, pak běhá na tratích od 800 m do 3000 m. Přes usilovný trénink ale přitom končí na závodech na druhém či třetím místě, vítězství mu unikají.

Po dvou letech tréninku se proto Zátopek rozhodne vzít osud do vlastních rukou – výsledkem je slavný Zátopkův tréninkový systém, spočívající v běhání 400metrových úseků s několikanásobným opakováním: tento systém je pak základem jeho budoucích vítězství na vytrvaleckých tratích. V říjnu roku 1943 se dostaví první výsledky – v tomto roce Emil Zátopek běží svůj první závod z kategorie vytrvaleckých, závod na 5000 metrů. V roce 1944 Zátopek vytvoří první ze svých rekordů – je jím český rekord na 2000 metrů a jeho hodnota je 5:33,4 min. Ještě stále v roce 1944 pak Zátopek jako první český běžec zaběhne 5000 m pod 15 minut.

Po skončení druhé světové války nastupuje Emil Zátopek na vojenskou akademii, přitom ale stále závodí (až do vzniku armádního klubu ATK Praha) za zlínské atlety. Největší úspěchy přitom zaznamenává na trati 5000 metrů – mezi léty 1945–54 se stává osminásobným mistrem Československa na této trati, v letech 1947–54 pak vede její světové tabulky, v květnu roku 1954 pak v Paříži překoná světový rekord časem 13:57,2 min, čímž se stává prvním československým sportovcem, který 5000 metrů zaběhl pod 14 minut. Na trati 5000 metrů slaví Emil Zátopek i své první mezinárodní úspěchy – na mistrovství Evropy v Oslo v roce 1946 skončí sice ještě pátý, v Bruselu (též na ME) v roce 1950 je pak první (v Bernu na ME 1954 pak skončí třetí). V roce 1948 Emil Zátopek poprvé běží i trať delší než 5000 m, a to trať 10 000 metrů – v Budapešti přitom vytváří československý rekord na této trati, když dosáhne času 30:28,4 min. Ve stejném roce pak jako první československý atlet zaběhne Zátopek 10 000 m pod 30 minut.Běh na 10 000 se pak stává Zátopkovou disciplínou nejúspěšnější – v letech 1948–54 vévodí světovým tabulkám, pětkrát zlepší světový rekord, na ME ji v letech 1950 a 1954 vyhrává, stejně tak ji vyhrává na olympijských hrách v letech 1948 a 1952. Zároveň je Emil Zátopek prvním člověkem, který 10 000 m zaběhne pod 29 minut – na závodech v Bruselu běží tuto tra v čase 28:54,2 min. (v červnu 1954).

Největší slávu Emil Zátopek ale získává svými vystoupeními na letních olympijských hrách – na XIV. v Londýně v roce 1948 a na XV. v roce 1952 v Helsinkách. V Londýně Emil Zátopek získává zlato na trati 10 000 m, kde vítězí před svým dlouholetým rivalem A. Mimounem, startujícím za Francii, a stříbro na trati 5000 m, když dobíhá necelý metr za vítězným Belgičanem G. Reiffem. Kromě úspěchů sportovních zaznamenává Emil Zátopek v roce 1948 i jeden úspěch osobní – jeho ženou se stává oštěpařka Dana Indrová. Na olympiádě v Helsinkách pak Emil Zátopek dosahuje naprostého vrcholu – v závodě na 10 000 m se opakuje situace z Londýna: Zátopek zvítězí, když poráží opět A. Mimouna, závod na 5000 metrů je pak jedním z nejhezčích v olympijské historii – vítězem je Zátopek. Třetí zlato pak Emil Zátopek v Helsinkách získává ještě v maratónu, který zde běží poprvé v životě. Čtvrtou zlatou medaili pak do sbírky Zátopkových získává Dana, která v Helsinkách vítězí mezi oštěpařkami.

Další olympijské hry (XVI. v Melbourne v roce 1956) už pro Zátoka tak dobře nedopadnou – krátce před nimi se podrobuje operaci kýly, kvůli operaci pak startuje jen v maratónu, v němž končí na šestém místě. Vítězství získává Zátopkům dlouholetý rival (a přítel) A. Mimoun.

Se sportovní kariérou se Emil Zátopek loučí v roce 1958 - poté pracuje na ministerstvu národní obrany v oddělení tělesné přípravy vojsk. Po období tzv. pražského jara roku 1968 (kdy patří k rozhodným zastáncům změn v československé společnosti) je pak ale Emil Zátopek svého postu hned v roce 1969 zbaven a propuštěn z armády. V období husákovské normalizace pak Zátopek pracuje jako pomocný dělník u stavební geologie, od roku 1976 až do svého odchodu do penze pak pracuje v dokumentačním středisku ČSTV. V roce 1975 Zátopek získává jako první československý sportovec Cenu Pierra de Coubertina, udělovanou Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO. Po obnovení demokratického zřízení v Československu v roce 1989 se pak Emil Zátopek i s manželkou zapojují aktivně do společenského dění. V roce 1997 je Emil Zátopek vyhlášen nejlepším naším atletem 20. století, v roce 1999 pak naším nejlepším olympionikem historie. Emil Zátopek umírá 22. listopadu 2000 v Praze. Místem jeho posledního odpočinku je valašský Slavín v rožnovském skanzenu.

zdroje: www.zivotopisyonline.cz

Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl básník a prozaik. Využíval nejčastěji jednu z nejúčinnějších básnických forem - baladu. Volba pseudonymu nebyla jen básníkovým rozmarem, ale byl součástí jeho záměru upoutat pozornost k těšínskému lidu. Petr Bezruč se narodil v rodině spisovatele Antonína Vaška, slezského gymnazijního profesora, známého jako stoupence politického realismu. Po maturitě na brněnském gymnáziu odešel Petr Bezruč studovat klasickou filologii do Prahy, ale po třech letech školu opustil. Po návratu do Brna pracoval jako úředník na poště. Dva roky byl poštovním úředníkem v Místku, ale potom se vrátil do Brna. Místecký pobyt měl pro Bezručův osobní i umělecký vývoj velký význam: ve Slezsku poznal sociální i národnostní útlak a zažil tu i citové zklamání. Obojí poznamenalo jeho básnickou tvorbu. Za 1. světové války byl Petr Bezruč zatčen pro domnělé autorství protirakouské básně. Po válce byl jmenován přednostou nádražní pošty v Brně, ale již druhý den se vzdal funkce. V roce 1928 odešel do výslužby. Žil samotářsky v Brně, pak v Kostelci na Hané a v Brance u Opavy. V roce 1939 se Petr Bezruč usadil v Kostelci na Hané a tam již zůstal do konce života.

Dílo Petra Bezruče

Petr Bezruč byl spisovatelem, který se ve své tvorbě soustřeďoval hlavně na národnostní i sociální problematiku severního moravsko-polského pomezí. Sám se naprosto ztotožnil s utiskovanými, mluvil jejich jazykem. Ostrými výpady stíhal nepřátele tohoto lidu v oblasti sociální, národní a mravní. Kritika Petra Bezruče je zaměřena i proti pseudovlastenecké měšťanské společnosti, zejména v Čechách. Jeho básně vybízejí k odboji a vzpouře, dodávají víru ve vítězství.

zdroj: www.spisovatele.cz

Jindřich Fügner se narodil 12. září 1822 v Praze v rodině zámožného obchodníka. Absolvoval tři třídy školy normální, a pak vstoupil na piaristické gymnasium, z něhož na začátku třetí třídy odešel, aby se věnoval dráze, kterou mu určil otec. Když po třech letech získal jako obchodní praktikant výuční list, odejel na zkušenou do Terstu. Později procestoval Itálii.kde pracoval ve velkoobchodu se zámořským zbožím, naučil se italsky, procestoval Německo, Anglii, Francii, Belgii a všude se vedle obchodu zajímal o veřejný život.

Fügner, jenž neprošel systematickou školní výukou a jehož univerzitou byl sám život, se nikdy nepřestal sebevzdělávat. Do tohoto sebevzdělávání zahrnul i výuku hudby a češtiny. Fügner náležel ke vzdělaným a politicky probudilým představitelům pražského měšťanstva, byl rozhodným stoupencem demokratických idejí svobody a společenské rovnosti. Po návratu do Prahy roku 1846 převzal od svého otce velkoobchod textilním zbožím.

Sympatie s osvobozeneckým hnutím národů.které otřáslo Evropou zs revoluce 1848-49, a vnitřní nesouhlas s bachovským režimem přivedly  Fügnera do českého tábora a k upřímnému českému vlastenectví. Po sňatku roku 1853 zanechal obchod a převzal generální zastoupení pojišťovací společnosti „Nova Societa Commerciale dÁssecurazioni“ a v krátké době ji přivedl k rozkvětu. O Fügnerově vážnosti v podnikatelských a měšťanských kruzích svědčí, že roku 1859 byl zvolen do pražské obchodní a průmyslové komory a v obecních volbách roku 1851 do pražského obecního zastupitelstva.

Jindřich Fügner se svoji manželkou Kateřinou tvořili dvojici, která k sobě obracela pozornost. Kateřinina bílá pleť byla téměř bez poskvrny. Svou křehkostí a ženským půvabem připomínala pastýřku z míšeňského porcelánu. O Jindřichovi Fügnerovi se dalo říci, že je to krásný muž, Na druhé lidi působil laskavě, důvěryhodně a jeho pravidelná tvář, lemovaná hnědými bohatými vlasy s vousem prozrazovala bystrost, vnitřní klid a sebejistotu. Jejich povahy měly mnoho dobrých stránek. Bylo znát, že je spojuje něžný vztah, že je mezi nimi dokonalá lidská souhra a skutečné porozumění.

Od konce padesátých let trávila Fügnerova rodina pravidelně léto v myslivně Na králi u obce Svatá na Křivoklátsku, a právě zde došlo v létě 1860 k historickému setkání s Miroslavem Tyršem. Tyrš v té době pobýval nedaleko v Novém Jáchymově v rodině továrníka Bartelmusa, kde působil jako vychovatel jeho dvou synů. Z tohoto setkání vzešlo hluboké přátelství, vyznačující se vzájemnou úctou a osobní oddaností. Jako stoupenci svobody a rovnosti odmítali sociální nerovnost a národnostní útlak. Byli přesvědčeni, že také v rakouské říši mohou Češi a ostatní utiskované národy dosáhnout důslednými konstitučními a demokratickými reformami politické rovnoprávnosti. Shodovali se plně v tom, že národy budou zdravé a silné tehdy, půjdou-li cestou společenského pokroku.

Při společných setkáních a rozhovorech v myslivně na králi i při občasných Tyršových návštěvách Prahy ve Fügnerově bytě krystalizovala idea tělovýchovy nejen jako významného prostředku k fyzickému a duševnímu zotavení národa, ale i jako prostředku schopného do národně emancipovaného hnutí zmobilizovat široké vrstvy českého lidu.

Když 16. února 1862 byla založena Tělocvičná jednota Pražská, pozdější Sokol, byl Jindřich Fügner zvolen starostou. Členstva rychle přibývalo a pronajaté prostory pro cvičení nedostačovaly. Řešení neutěšené situace vzal do rukou Fügner. Šlo mu o to, aby Sokolu, kterému zasvětil svůj život, zabezpečil v Praze důstojné sídlo. V blízkosti Žitné brány zakoupil parcelu se zahradou a rozhodl postavit tam tělocvičnu. Práce začaly 3. července 1963 a prvně se cvičilo už 9. prosince téhož roku.

Koncem roku 1865 stihla české sokolské hnutí těžká rána, když 15. listopadu Jindřich Fügner, tento první starosta a mecenáš pražské jednoty zemřel po krátké nemoci na otravu krve ve věku 43 let.

Poslední rozloučení odpovídalo jeho vysoké společenské autoritě. Jeho ostatky byly tři dny vystaveny v sále jím zbudované tělocvičny, katafalk střežila dnem i nocí čestná stráž dvanácti krojovaných sokolů se smutečními odznaky. Po celé tři dny procházeli kolem katafalku zástupy obyvatel z Prahy i venkova. Také pohřební průvod i vlastní obřady na Olšanských hřbitovech probíhaly za masové účasti široké veřejnosti. Vedle pražských sokolů a početných delegací venkovských jednot kráčeli v průvodu členové většiny pražských českých i německých spolků. Dále členové zemského výboru, řada poslanců českého zamského sněmu, pražský purkmistr Václav Bělský s členy městské rady a sboru obecních starších, profesoři univerzity, techniky, pražské konservatoře a další přední osobnosti národního a veřejného života. Přes dvě hodiny trvala cesta pohřebního průvodu od tělocvičny Žitnou a Štěpánskou ulicí přes Václavské náměstí k Nové bráně. Teprve ve večerních hodinách byly Fügnerovy ostatky po smutečním projevu Dr. Eduarda Grégra uloženy za svitu planoucích pochodní do hrobu na Olšanských hřbitovech.

V průběhu Fügnerova života se stala jedna významná změna. Byl to jeho postupný národnostní přerod z celkem lhostejného polovičního Němce v rozhodného a upřímného českého vlastence. Jak k tomu došlo? Při cestách do ciziny si tehdy mladý muž hlavně ve Francii uvědomoval nerovní postavení Čechů v Habsburském mocnářství. Pochopil, že je vlastně sám příslušníkem vrstvy utlačovatelů. Rozhodující měrou na něho zapůsobil revoluční rok 1848, kdy se stal členem Národní gardy a kdy začal podvědomě sympatizovat s bojem Čechů za svobodu, jako liberál s demokratickými sklony tehdy prožil veliké zklamání. Císař nesplnil daný slib na konstituční uspořádání monarchie. Také na vlastní oči viděl pronásledování Čechů, hluboce na něj zapůsobil osud Karla Havlíčka Borovského. Národnostní přerod nyní již českého vlastence byl dokonán koncem padesátých let, kdy se seznámil a posléze spřátelil s filozofem Dr. Miroslavem Tyršem.

Jindřich Fügner byl člověk pevný a neúnavný, který pochopil Tyršovy myšlenky a proto ho posiloval v záměru založit v Praze český tělocvičný spolek. Tyrš vytvořil tělocvičnou soustavu i názvosloví, byl tvůrcem sokolských myšlenek a prvním místostarostou a později náčelníkem Sokola. Fügner byl nepostradatelný jako pořadatel všech spolkových činností, pravým mecenášem, který ze svých prostředků dotoval činnost spolku. Do Sokola přinesl demokratického ducha, na znamení bratrství mezi členy zavedl tykání.

Ve Fügnerovi odešel předčasně člověk, který se duchem snažil obsáhnout svět. Největší radostí mu bylo působit jiným radost.

Tyrš o svém příteli řekl?“Byl to neobyčejný člověk a to nejen svým zjevem, talentem, šířkou rozhledum svým vzděláním a charakterem, ale především pak tím svým zlatým srdcem. Tento jasný duch patřil nám. Jeho paměť nesmí nikdy vymizet.

Autor: Libor Kleinhampl, www.sokol.cz