„Ty musíš jít k filmu…“
Hashim Thaçi byl až do února 1999 znám jen díky srbským policejním záznamům, podle kterých byl stíhán za různé násilné zločiny. Potom byl náhle svými manažery vržen na světla ramp ve francouzském zámku Rambouillet. Byl to jeden z nejbizarnějších obratů v celé tragikomické kosovské sáze.
Paní Albrightová dychtila využít etnický konflikt v Kosovu, aby bombardováním Srbů předvedla americkou vojenskou moc, a byla tak potvrzena nadvláda USA nad Evropou prostřednictvím NATO. Vůdci některých evropských zemí NATO však považovali za politicky potřebné, aby se před samotným bombardováním alespoň předstíralo, že se nějaké diplomatické řešení kosovského problému hledá. A tak se v Rambouillet konala fiktivní „vyjednávání“, zkonstruovaná Spojenými státy tak, aby přiměly Srby odmítnout nepřijatelné ultimátum. Cílem pak bylo tvrdit, že humánní Západ neměl jinou možnost, než bombardovat.
Z tohoto důvodu potřebovali kosovské Albánce, kteří by hráli svou hru.
Bělehrad poslal do Rambouillet velkou multietnickou delegaci, která byla připravena navrhnout řešení poskytující Kosovu rozsáhlou autonomii. Druhou stranu tvořila delegace složená pouze z etnických Albánců z Kosova, včetně několika předních intelektuálů se zkušenostmi s takovými vyjednáváními. Byl mezi nimi i mezinárodně uznávaný vůdce albánského separatistického hnutí na Kosovu Ibrahim Rugova, o kterém se předpokládalo, že delegaci „Kosovarů“ povede.
Ale k všeobecnému překvapení pozorovatelů byli tito ostřílení intelektuálové odsunuti stranou a vedení této delegace se ujal mladý muž Hashim Thaçi, známý mezi orgány pro vymáhání práva jako „Had“.
Američtí režiséři si Thaçiho vybrali ze zjevných důvodů. Zatímco starší kosovští Albánci byli skutečně odhodláni pustit se do vyjednávání se Srby a dosáhnout dohody, která by mohla předejít válce, Thaçi byl za všechno zavázán Spojeným státům a jednal by tak, jak by se mu řeklo. Postavení „hledaného“ zločince do čela delegace bylo kromě toho urážkou Srbů, což by mohlo pomoci potopit vyjednávání. A nakonec, Thaçiho vizáž se zamlouvala americkým představám o tom, jak by měl „bojovník za svobodu“ vypadat.
Nejbližší spolupracovník Albrightové James Rubin se choval jako lovec talentů. Rozplýval se nad tím, jak Thaçi dobře vypadá a řekl mu, že je tak pohledný, že by mohl do Hollywoodu. Thaçi vskutku nevypadal jako hollywoodský gangster ve stylu Edwarda G. Robinsona, ale jako hrdina s ostře řezanými rysy, trochu se podobající herci Robertu Stackovi. Joe Biden si údajně stěžoval, že Madeleine Albrightová je do Thaçiho „zaláskovaná“. Image je všechno, zvláště když Spojené státy obsazují své vlastní pentagonské veledílo „Zachraňování Kosovarů“, aby přetvořily Balkán v „nezávislé“ satelitní státy.
Záminkou k válce v roce 1999 byla „záchrana Kosovarů“ (toto pojmenování převzala albánská populace této srbské provincie, aby to vyvolávalo dojem, že tato provincie byla státem a že oni jsou jeho právoplatným obyvatelstvem) před smyšlenou hrozbou „genocidy“. Oficiální americkou pozicí bylo respektovat územní celistvost Jugoslávie. Vždy však bylo zcela zřejmé, že Spojené státy tajně uzavřely s Thaçim dohodu o tom, že mu předají Kosovo, což bylo součástí plánu na zničení Jugoslávie a zmrzačení Srbska. Chaos, který následoval po stažení jugoslávských bezpečnostních sil, umožnil gangům UÇK, aby převzaly kontrolu a Spojeným státům umožnil, aby vybudovaly Camp Bondsteel.
Washington se za povzbuzování ze strany zhoubné albánské lobby v USA vzepřel mezinárodnímu právu, porušil své vlastní závazky (dohodu, která ukončila válku v roce 1999, vyzývající Srbsko, aby kontrolovalo kosovské hranice, což nebylo nikdy umožněno) a ignoroval tlumené námitky ze strany evropských spojenců proti podporování přeměny této chudé srbské provincie v „nezávislý stát“ etnických Albánců. Od jednostranně vyhlášené nezávislosti v únoru 2008 byl tento neúspěšný státeček uznán pouze 72 členskými státy OSN z celkových 192, včetně 22 států EU z celkových 27.
EULEX versus klanová loajalita
Evropská unie zřídila několik měsíců poté „Misi Evropské unie k prosazování práva v Kosovu“ (EULEX), aby převzala soudní pravomoc v této provincii od „Mise OSN v Kosovu“ (UNMIK), která měla tuto funkci vykonávat poté, co NATO vyhnalo Srby. Samotné založení EULEX bylo důkazem, že uznání kosovské nezávislosti Evropskou unií bylo neoprávněné a nečestné. Bylo přiznáním, že poté, co bylo Kosovo odevzdáno bandám UÇK (z nichž některé bojovaly proti sobě navzájem), nebylo schopné poskytnout ani zdání práva a pořádku, a nebylo tak v žádném případě připraveno být „nezávislým státem“.
Západ to samozřejmě nikdy nepřizná, ale byly to stížnosti srbské menšiny v osmdesátých letech, že se nemohou spolehnout na ochranu ze strany policie a soudů, které tehdy ovládala komunistická strana většinových Albánců, co vedlo srbskou vládu k tomu, že omezila kosovskou autonomii, což potom bylo na Západě líčeno jako bezdůvodné pronásledování motivované rasovou nenávistí hitlerovských rozměrů.
Dnešní těžkosti při dosahování spravedlnosti v Kosovu jsou v podstatě tytéž jako v minulosti. Rozdíl je v tom, že srbská policie uměla albánsky, zatímco cizinci v misích UNMIK a EULEX jsou téměř naprosto odkázáni na místní albánské interprety, jejichž věrohodnost si však nemohou ověřit.
Martyho zpráva popisuje těžkosti při vyšetřování zločinů v Kosovu:
„Struktura kosovsko-albánské společnosti, která je stále ještě do značné míry uspořádána klanově, a absence skutečné občanské společnosti krajně znesnadňují možnost vybudovat si kontakty mezi místními zdroji. Je to doprovázeno strachem, který často hraničí se skutečnou hrůzou, kterou jsme pozorovali u některých našich respondentů bezprostředně poté, co jsme nadnesli předmět našeho vyšetřování.“ (odst. 3)
„Kvůli zakořeněnému smyslu pro loajalitu vůči příslušníkům klanu a pojetí cti … je pro nás většina albánských svědků nedostupná. Vzhledem k tomu, že dvě zásadní stíhání prováděná ICTY vedla ke smrti mnoha svědků a nakonec nedospěla k spravedlnosti, bylo sotva pravděpodobné, že se zpravodaji parlamentního shromáždění Rady Evropy, který ve srovnání s ICTY disponuje jen chatrnými zdroji, podaří překonat tento nedostatek, aby s námi tito svědci mluvili otevřeně.“ (odst. 25)
„Mnoho osob, které po dlouhou dobu pracovaly v Kosovu, a ze kterých se stali jedni z nejuznávanějších komentátorů o problematice soudnictví v této oblasti, nás poučilo o tom, že organizované zločinecké sítě Albánců („albánská mafie“) v Albánii a na územích s Albánií sousedících, včetně Kosova a ‚bývalé jugoslávské republiky Makedonie‘, a v diaspoře jsou pravděpodobně hůře proniknutelnější než Cosa Nostra. Dokonce i ti níže postavení členové mafie radši přijmou trest vězení na desítky let či odsouzení za pohrdání soudem, aby se poté vrátili mezi příslušníky svého klanu.“ (odst. 26).
Ve druhé zprávě o ochraně svědků při procesech soudících válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, kterou v lednu předložil Radě Evropy zpravodaj Jean-Charles Gardetto, se poznamenává, že v Kosovu neexistuje žádný zákon na ochranu svědků, a – což je ještě vážnější -, neexistuje tam způsob, jak chránit svědky, kteří by mohli vypovídat proti svým albánským spoluobčanům.
„V nejzávažnějších případech se připouští, aby svědci vypovídali anonymně. Tomuto zpravodaji bylo nicméně vysvětleno, že tato opatření jsou k ničemu, pokud tito svědci zůstávají fyzicky v Kosovu, kde každý zná každého. Bez ohledu na veškeré prostředky na ochranu totožnosti je většina svědků, jakmile poskytnou svou výpověď, okamžitě identifikována.“
„Prostředky o ochraně, které jsou dnes k dispozici, mají mnohá omezení. V neposlední řadě proto, že populace Kosova má méně než 2 milióny obyvatel a tvoří velmi pevně spjatá společenství. Svědci, kteří vypovídají, jsou často svou komunitou považováni za zrádce, což vystoupení možných svědků brání. Kromě toho si mnoho lidí nemyslí, že mají morální či právní závazek vypovídat jako svědci v kriminálních případech.“
„Nicméně, když svědci vystoupí, existuje zde reálná hrozba odplaty. Nemusí to pro ně znamenat přímé ohrožení. Mohou například přijít o zaměstnání. Jsou však známy i případy, kdy byli klíčoví svědci zavražděni. Proces s Ramushem Haradinajem, bývalým velitelem Kosovské osvobozenecké armády, to dobře ilustruje. Haradinaj byl ICTY obviněn ze zločinů spáchaných během kosovské války, ale byl později osvobozen. Tribunál zdůraznil, že měl potíže při získávání usvědčujících výpovědí od stovky svědků obžaloby. 35 z nich byla poskytnuta ochrana a 18 svědků muselo být předvoláno. Řada svědků, kteří šli podat svědectví před tribunálem, bylo zavražděno. Byli mezi nimi i Sadik a Vesel Muriçi, kteří byli zařazeni do ochranného programu ICTY.“
Autor: Diana Johnstoneová,
Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=22931, překlad: Karel Hyka
Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.
