Evropské dilema
Evropští spolupachatelé, odpovědní za to, že přivedli Thaçiho gang v Kosovu k moci, Martyho zprávu samozřejmě rychle odmítli. Apolog Tonyho Blaira a bývalý labouristický ministr Denis MacShane napsal v britském listu The Independent, že: „Neexistuje jedno jediné jméno nebo svědek těchto obvinění, že Thaçi byl zapojen do obchodování s orgány, které pocházely ze zavražděných obětí.“ Někomu, kdo není obeznámen s okolnostmi a s Martyho zprávou, to může znít jako platná námitka. Marty však vysvětlil, že jména svědků může dodat pouze kompetentním soudním orgánům. Sám Thaçi uznal, že tito lidé existují, když prohlásil, že jména Martyho svědků zveřejní. Ti, kdož jsou obeznámeni s tím, jak to v Prištině chodí, chápou toto prohlášení jako vyhrožování smrtí.
Jedním z nejvýznamnějších Evropanů, kteří doufají, že se Martyho zpráva rozplyne, je (podle francouzských médií lidumil) Bernard Kouchner, který byl ještě donedávna Sarkozyho ministrem zahraničí, a který po okupaci Severoatlantickou aliancí řídil Kosovo jako první šéf UNMIK. V rozporu s Kouchnerovými námitkami, že o ničem nevěděl, řekl kanadský kapitán Stu Kellock, šéf policie UNMIK v letech 2000 až 2001, že je „nemožné“, aby Kouchner o organizovaném zločinu na Kosovu nevěděl. Když se jistý reportér před několika měsíci Kouchnera poprvé zeptal na obvinění ve věci transplantací orgánů, tak mu Kouchner odpověděl hurónským smíchem a poté mu řekl, aby si nechal vyšetřit hlavu. Po Martyho zprávě Kouchner pouze zopakoval svůj „skepticizmus“ a volal po vyšetřování … misí EULEX.
Ostatní zastánci NATO zaujali tentýž postoj. Jedno vyšetřování volá po dalším a tak dále. Vyšetřování obvinění proti UÇK začíná vypadat jako mírový proces na Blízkém Východě.
Samotná Martyho zpráva končí jasnou výzvou k misi EULEX, „aby vytrvala ve své vyšetřovací práci, aby nepřijímala žádná vysvětlení od úřadů, které zastávají možní podezřelí, ani žádné vysvětlení o původu těchto obětí; aby udělala vše pro to, aby vrhla světlo na tato zmizení, na údaje naznačující obchod s orgány, korupci a tajnou dohodu, která je předmětem častých stížností, mezi organizovanými zločineckými skupinami a politickými kruhy,“ a „aby přijala veškerá nutná opatření k zajištění účinné ochrany svědků a získání si jejich důvěry.“
Je to těžký úkol, protože mise EULEX je naprosto závislá na vládách EU, které se po desetiletí zásadním způsobem podílely na ignorování kosovsko-albánské zločinnosti. Kariéra některých osob, které se na tom podílely nejvíce, jako je Kouchner, se nicméně blíží svému konci. Je zde mnoho Evropanů, kteří se domnívají, že věci zašly příliš daleko a že kosovská žumpa musí být vyčištěna.
EULEX již jednu skupinu obchodující s orgány v Kosovu stíhá. V listopadu 2008 se na prištinském letišti zhroutil jeden mladý Turek, kterému byla krátce předtím odebrána ledvina. To vedlo policii k razii na nedaleké klinice Medicus, kde se v postoperační péči nacházel 74letý Izraelec, kterému byla ledvina tohoto mladého Turka implantována. Izraelec údajně za nelegální implantaci zaplatil 10 tisíc eur, zatímco onen mladý Turek byl podveden, podobně jako další zoufale chudí cizinci, kteří byli pod falešnými sliby nalákáni do Prištiny. V současné době probíhá v Prištině proces se sedmi obžalovanými, kteří jsou obviněni z účasti na nelegálním obchodu s orgány na klinice Medikus společně s předními představiteli kosovsko-albánské lékařské profese. Dosud je na svobodě dr. Yusuf Sonmez, mezinárodně známý kšeftař s orgány, a Moše Harel, Izraelec tureckého původu, jenž je obviněn z toho, že pokoutní mezinárodní obchod s orgány organizoval. O Izraeli je známo, že je hlavním odbytištěm orgánů kvůli židovským náboženským restrikcím, které silně omezují počet izraelských dárců.
Martyho zpráva poznamenává, že informace, jež obdržela „pravděpodobně ukazují na širší a provázanější spiknutí organizovaného zločinu při získávání lidských orgánů pro pokoutní transplantace. Po více než deset let do toho byli zapojeni spiklenci nejen z Kosova, ale minimálně ze třech dalších zemí. Zejména jsme objevili mnoho důvěryhodných a vzájemně se potvrzujících údajů o tom, že obchodování s orgány týkající se zadržovacích středisek z doby po konfliktu, jak bylo popsáno v naší zprávě, je úzce provázáno se současným případem kliniky Medicus. Tyto údaje jsme objevili v neposlední řadě prostřednictvím předních kosovských Albánců a mezinárodních osobností, které v obou případech figurovaly jako spoluspiklenci.“
To, že mise EULEX stíhá kauzu Medikus, však automaticky neznamená, že evropské soudní orgány v Kosovu budou stíhat obchodování s orgány odhalené v Martyho zprávě o to víc. Jednou z překážek je, že k těmto údajným zločinům došlo na území Albánie. A albánské orgány doposud, mírně řečeno, nespolupracovaly. Další překážkou je obava, že stíhání předních postav UÇK by mohlo vést k nepokojům. A skutečně, 9. ledna demonstrovalo několik stovek Albánců nesoucích albánské vlajky (nikoli tu, kterou Západ vnutil Kosovu) v Mitrovici proti Martyho zprávě a křičeli přitom: „UÇK, UÇK“. EULEX přesto obžaloval dva bývalé velitele UÇK z válečných zločinů spáchaných na albánském území v roce 1999, kde údajně mučili vězně, etnické Albánce z Kosova, kteří byli buď podezřelí z toho, že „kolaborovali“ se srbskými orgány nebo proto, že byli politickými oponenty UÇK.
Nápadnou a významnou politickou skutečností, která vyplývá z Martyho zprávy, je toto:
„Faktem je, že nejvýznamnější operační činnost členů UÇK – před, během a bezprostředně po konfliktu – probíhala na území Albánie, kde srbské síly nikdy rozmístěny nebyly.“ (odst. 36)
Srbská provincie Kosovo tak byla do jisté míry skrze své hranice cílem zahraniční invaze albánských nacionalistů dychtících po „Velké Albánii“, kterým v jejich úsilí pomáhala albánská lobby v diaspoře a rozhodujícím způsobem bombardování Severoatlantickou aliancí. Srbsko v žádném případě nebylo ve své vlastní historické provincii „agresorem“, bylo obětí dvojité zahraniční invaze.
Americké loutky na jedno použití
NATO nemohlo vést proti Srbsku pozemní válku, aniž by utrpělo ztráty. Proto vedlo 78 dnů trvající leteckou válku, která zpustošila infrastrukturu Srbska. Milošević ustoupil, aby zachránil svoji zemi před hrozbou zničení. Spojené státy si za svoji pozemní sílu vybraly UÇK. Na zemi se UÇK nemohla srbským silám rovnat, ale pomáhala válce USA a NATO zvláštním způsobem.
Spojené státy poskytly bojovníkům UÇK na zemi přístroje GPS a satelitní telefony, které jim umožňovaly zaměřit srbské cíle pro bombardování (velmi neúčinně, protože bomby NATO minuly skoro všechny své vojenské cíle). UÇK v některých místech nařídila kosovsko-albánských civilistům, aby uprchli přes hranice do Albánie nebo do albánských částí Makedonie, kde čekali fotografové, aby podpořili obraz obyvatelstva pronásledovaného srbským „etnickým čištěním“. Byl to obrovský propagandistický úspěch. A co bylo zásadní, UÇK před bombardováním Severoatlantickou aliancí uplatňovala strategii vyvolávání provokací vražděním policistů a civilistů, včetně neposlušných Albánců, jejímž účelem bylo vyvolat akty represe, které by mohly být použity jako záminka pro intervenci NATO. Thaçi se dokonce úspěchem této strategie později chlubil.
Thaçi hrál roli, kterou mu přidělilo impérium. Přesto, vzhledem k historii amerického odstraňování svých kolaborantů, kteří ztratili svou užitečnost (Ngo Dinh Diem, Noriega, Saddám Husajn, atd.), má důvod být nesvůj.
Thaçiho neklid mohla ještě více posílit nedávná cesta do tohoto regionu, kterou podnikl William Walker. Americký agent, který v roce 1999 stvořil hlavní záminku pro bombardovací kampaň NATO, když z obětí jedné bitvy mezi srbskou policií a bojovníky UÇK ve vesnici Račak udělal masakr civilního obyvatelstva, „zločin proti lidskosti“ spáchaný „lidmi, kteří neznají hodnotu lidského života“. Walker, který se profesně angažoval hlavně ve Střední Americe během krvavého boje Reaganovy administrativy proti revolučnímu hnutí v Nikaragui a Salvadoru, byl Spojenými státy dosazen jako vedoucí mise OBSE, jejíž údajnou rolí bylo monitorovat příměří mezi srbskými silami a UÇK. Ale ve skutečnosti, on a jeho britský zástupce využíval této mise k navázání úzkých kontaktů s UÇK, aby se připravili na společnou válku proti Srbům. Vděčný gangsterský režim po něm v Prištině pojmenoval ulici.
Mezitím, než přijal vyznamenání v Kosovu a čestné občanství v Albánii, Walker zaujal politický postoj, který by mohl Thaçiho i EULEX znervózňovat. Walker vyjádřil podporu Albinu Kurtimu, mladému vůdci radikálního nacionalistického hnutí „Sebeurčení“ (Vetëvendosje), které získává podporu svou obhajobou nezávislosti na řízení Evropskou unií ve prospěch „přirozené Albánie“, což znamená „Velkou Albánii“ složenou z Albánie, Kosova, částí jižního Srbska, velké části Makedonie, části Černé Hory a části severního Řecka. Vyhledával Walker nové talenty s cílem nahradit do nemilosti stále více upadajícího Thaçiho? Pokud je Kurti tím novým favoritem, potom by Spojenými státy zvolená náhrada mohla způsobit na neklidném Balkáně ještě větší problémy.
Západní země, to znamená Spojené státy, Evropskou unii a NATO, jsou schopny se dohodnout na přístupu, že „obě strany jsou prokleté“ a dojít tak k závěru, že jak Srbové, které pronásledovaly, tak Albánci, kterým pomáhaly, jsou vlastně všichni barbaři, nehodní jejich benevolentní intervence. Co nikdy nepřipustí, je to, že si ve válce, za kterou nesou trestní odpovědnost, vybraly, a do značné míry vytvořily, špatnou stranu. Za zničující důsledky této války i nadále platí nešťastní obyvatelé tohoto regionu, bez ohledu na jejich jazykovou a kulturní identitu.
Autor: Diana Johnstoneová,
Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=22931, překlad: Karel Hyka
Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.
