Minulý víkend jsme měli my Hradečtí možnost strávit velice hodnotně sobotní den. Naši přátelé ze Štatlu pro nás totiž přichystali velice pěknou prohlídku svého města. Program byl skutečně nabitý od rána až do noci. I přesto jsme si k Brnu jen přivoněli, za jeden den se toho opravdu příliš stihnout nedá.
Už proto, abychom stihli prohlédnout co největší kus tohoto moravského centra, jsme vyjížděli z Hradce před šestou hodinou ranní. A naše brzké vstávání se vskutku vyplatilo, neboť program, který nám naši kamarádi připravili, stál zato.
Po příjezdu do města jsme se museli vypořádat s faktem, že brněnští pohlaváři nejsou nakloněni automobilovým návštěvníkům svého města a za každou hodinu parkování v centru a poblíž něj chtějí poplatek 40 korun, leč našli jsme místo, kde je možné uložit auto za „přijatelnou cenu“ a po zdárných parkovacích manévrech jsme pospíchali na místo setkání s Brněnskými.
Naše první zastávka při poznávání města byla na centrálním hřbitově a Milan, který se zde pohyboval jako ryba ve vodě, nám poskytl poutavá pojednání k jednotlivým památníkům zde se nacházejícím. Já osobně jsem byl velice potěšen jeho proslovem u památníku věnovanému československým vojákům padlým bezprostředně po vzniku Československa, neboť se dnes rádo zapomíná na životy položené na obranu vlasti na Těšínsku a jižním Slovensku, ale také na ty československé vojáky, kteří obětovali své životy v boji proti separatistickým snahám Němců snažících se narušit integritu mladičké republiky.
Po návštěvě centrálního hřbitova směřovaly naše kroky na Zelný trh, náměstí, které i dnes dostává svému jménu a je doslova přeplněné stánky se zeleninou. Odtud jsme zamířili do Denisových sadů a poté nás Brněnští zavedli na Špilberk, dominantu a snad nejznámější architektonickou památku Štatlu. Celý areál tohoto původně středověkého hradu, nyní barokní pevnosti, jsme však, také díky uplakanému počasí, nestačili projít, stihli jsme jen prohlídku jednoho ravelinu.
Ve chvíli odchodu z ravelinu hodiny odbíjely půl druhou a před další prohlídkou města jsme upřednostnili uspokojení hlasů našich hladových žaludků. Dopomohla nám k tomu restaurace U Emila, kde jsme kromě chutného oběda měli také možnost sledovat právě probíhající hokejové utkání Česká republika – Švédsko s jeho famózním zakončením. Několik málo vteřin před koncem třetí třetiny se Emil zachvěl v základech, takový radostný řev jistě nikdy neslyšel.
Z restaurace pokračovala výletní skupina zpět do víru města, ale my jsme se museli z časových důvodů rozloučit a vydat se na zpáteční cestu do Hradce.
Díky, přátelé, za krásně strávený den.
Autor: Kuba.
Naše skupinka, kterou sem tvořil s Ájou a Ajsem přijížděla přímo z akce v Hodoníně, kde jsme se účastnili s Klubem vojenské historie muzejní noci k příležitosti oslav 160. výročí narození T. G. Masaryka. Dorazili jsme tedy do Brna až kolem poledne a tak jsme prošvihli Špilas a Ústřední hřbitov. Po navázání telefonického kontaktu s organizátory výletu byl dohodnutý sťuk, ale jelikož jsme měli ještě chvilku čas zašli jsme kouknout do restaurace Výtopna, ve které celý interiér lemuje drobné kolejiště a pivko zde rozváží vláček – docela fajn zážitek. Moc jsme se tam ale nezdrželi, a po jednom řezaném pivu jsme upalovali do restaurace U Emila na místo sťuku. Výčepní na nás neměl moc čas, bo se zrovna hrál napínavý hokej se Švédskem, a tak hodně času strávil na baru u malé televize. Vůbec jsem se mu nedivil a jen co jsem zdlábnul prasečí koleno, už jsme tam s Michalem občmrdovali taky, a po chvíli už jsme se tam krčili uplně všici. Vyrovnávací gól v posledních vteřinách a následné vítěztví v samostatných nájezdech, to byla prostě pecka.
Konečně taky nastal čas poznávání Brna. Vyrazili jsme směr Svoboďák, cestou jsme se zastavili u Staré radnice, kde nám místní povyprávěli pověsti o záchraně města před drakem a o koláři Brikovi, který za noc dokázal udělat kolo z jednoho kusu dřeva, ale odvděčili se mu bohužel jinak než čekal. Když jsme odcházeli od radnice, vykoukla na nás ze zdi šatlavy hlava patřící podle pověsti radnímu, který zde byl zazděn za to, že chtěl do města pustit husitské vojsko. Poté nás kluci zavedli do hospůdky Černohorský sklep na nefiltrované pivo – lahoda, a ani nemělo vedlejší ranní účinky, takže plus. Dali jsme si další vepřové koleno a hurá na ohňostroj. Kolem přehrady bylo hafo lidí, stánků a i nějaké atrakce.
Velkému vahadlu zvané Extrem, který s tebou různě rotuje ve výšce několika desítek metrů, se nedalo odolat. 
Než jsme našli dobré místo na sledování ohňostroje, ušli jsme nějakej ten kilometřík, ale ta půlhodinová šou za to stála. Po konci ohňostroje na nás čekala už jen cesta přeplněnou šalinou k Áje na studentský byteček, kde jsme měli domluvené spaní. Před spaním jsme dali ještě nějakého panáčka (no vlastně celou flašku) na dobrou noc. Usínal jsem utahanej, ale spokojenej, s plným bříškem a s usměvem na rtech.
Autor: Ládínek
