Občas si říkám, že jsme národem příležitostných vlastenců. Přijde mi to určitě výstižnější, než fráze jako: „národ Švejků“ , nebo „národ pokrčených ramen“. Však proč taky národ Švejků? Naši vojáci patřili a patří ke světově uznávané špičce, ne mezi komiky. Navíc ve většině lidí u nás není ani desetina humoru či důvtipu, jako v duši dobrého vojáka Švejka.
Příležitostný vlastenci mi přijdou jistě výstižnější. Protože jsou stále události při kterých se náš národ semkne. Většinou jsou to sportovní úspěchy našich hokejistů nebo třeba tenistů. V takových chvílích vyndá hodně lidí vlajky ze dna skříní a komor a na chvíli je zase hrdě vztyčí. Je pravdou, že se stále dokážeme semknut, alespoň já se tomu snažím věřit. Není to přeci tak dávno, kdy jsem od maminky vyfasoval trikolóru a opisoval do brožury Jiskřiček místo prvomájových hesel transparenty demonstrantů z Václavského náměstí. Tehdy jednota velké části národa skutečně změnila dějiny. Přišla naše slavná sametová revoluce. To, co zbylo z ideálů a cílů našich lidí je už jiná otázka.
Doba je však opravdu prazvláštní. S radostí jsme vykázali Sovětskou armádu, zbavili se vlivu skomírajícího Sovětského svazu. Stát začal být na chvíli zase hrdý a suveréni. Netrvalo to však dlouho a po boku naší vlajky se vyjímá zase jiná. Modrá vlajka plná hvězd, jenž vystřídala rudou látku se srpem a kladivem. Zase nám káže cizí společenství co máme pěstovat, jíst a jak vlastně žít. Partu soudruhů nahradila parta byrokratů. Ani je neznáme, většinu ani nevolíme, tedy neodvoláme. Pod heslem: „Dobře už bylo“ si utahujeme opasky, platíme nesmyslné daně špatnému hospodáři. A aby nebylo tak zle, přijdou sdělovací prostředky čas od času se sdělením, že je pořád lépe než za komunismu. Lépe jistě, ale jako u všeho, ne všem a ne všude. Ideál demokracie byl zašlapán kmotry a úředníky. Kdosi nám namluvil, že vlastně nic nezměníme. Od hodně známých jsem slyšel frázi : „Kdyby volby něco změnily, dávno by je zakázaly.“ Tak většina volit raději ani nejde. Většinou s výmluvou, že nemají koho.
Zapomněli jsme, že krása demokracie je i v tom, že každý může volit, ale také být volen. Zdá se, že být lhostejný je tak snadné. I pověstné brblání u piva v hospodě je pasé. I v tom máme snadnější způsob. Sedíme v teple domovů a naštvané články či protestní letáčky prostě nasdílíme na internetu. Jsme na tom vážně tak špatně? Opravdu nemáme příklady vhodné následování? Protivládním iniciativám dnes většinou chybí jednotný postoj, smysluplný plán a nebo oboje dohromady. A tak část lidí k volbám nejde nebo hůř, věnuje hlasy na protest stranám, které měli dávno zůstat v propadlišti dějin. Kdyby dnes někdo založil novou fašistickou stranu a tvrdil, že lidi měli za protektorátu taky jistotu práce a že se poučil z chyb minulosti, uvěří jim někdo? Těžko, ideologie fašismu i komunismu je totiž stejně zvrhlá. A pak přijde výsledek takových voleb se zarážejícím faktem. V demokratických volbách se daří totalitní ideologii. A tak vyjádříme svůj nesouhlas. Jenomže ze rudé radní si můžeme zase sami. Kolik z demonstrujících studentů či zaměstnanců bylo u voleb? Kdo z řečníků na demonstracích kandidoval a snažil se tak něco změnit?
V dnešní době mediálně upravené a dobře prodané pravdy je velmi těžké něco měnit. Ono „čůrat“ proti proudu je vždycky problém.
Možná by se mohlo v dějepisu víc učit o době T. G. Masaryka, dobách Československých legií, činech odbojů, jménech jako Baťa, Tyrš, Beneš a nebo třeba Hus. Zapomínat je totiž zatraceně nebezpečné. A nepoučit se z minulosti znamená jen opakovat dokola stejné chyby. Vždyť jak jedno z mých oblíbených přísloví : Lidé by se neměli bát své vlády, to vláda by se měla bát svého lidu. Nezapomeňme, že mandát k rozkradení země jsme těm mocipánům dali my. Bohužel přesný návod jak z toho ven neexistuje. A existovat ani nemůže. Každý jsme jiný, jsme několik milionů různých povah, lidí s různými potřebami a hodnotami. Nesmíme ale nikdy zapomenout, že naše demokracie, ani naše vlast nebyla zadarmo a nevznikla sama od sebe. Minulost nás poučila hlavně v tom, že spolehnout se musíme sami na sebe. Jako lidé, občané i jako stát.
Autor: Lukáš Nebes
