Smrt knížete Václava v pondělí 28. září 935, syna Vratislava I. a Drahomíry ze Stodor z rodu polabských Havolanů se stala milníkem naší historie a státnosti.

Narození knížete Václava spadá někam k roku 900, jeho správné odvození je ovlivněno mnoha faktory, například určením roku narození jeho otce Vratislava I., dále věrohodností údajů z legend a také správností údajů vyplývajících z antropologického výzkumu Václavových ostatků. Historici proto vedou o toto datum (podobně jako o rok jeho smrti) spory. Časový iterval, ve kterém nejspíše leží, je mezi roky 895 a 907.

Kromě legendistů referují o existenci knížete Václava i jiné soudobé prameny – například saský kronikář Widukind nebo arabský geograf al-Masudi. Podle legend byl Václav v dětství vychováván svou babičkou Ludmilou a vyučován slovanskými i latinskými kněžími.

Po Vratislavově smrti v roce 921 byl ustanoven nástupcem svého otce na českém knížecím stolci. Podle legendistů byl však ještě příliš mladý (18 let) na to, aby se mohl samostatně ujmout vlády. Regentsky proto za něj vládla jeho matka Drahomíra. Ta se však dostala do konfliktu se svou tchýní Ludmilou a nechala ji proto zavraždit pomocníky Tunnou a Gommonem na hradě Tetíně. S nimi se pak ujala vlády. Došlo však k převratu, o němž se píše v Kristiánově legendě: „Pro tuto věc tu všeliké jiné vznikla později převeliká roztržka mezi velmoži, kteří se drželi po boku nábožného vévody, a ostatními, kteří se přimkli k nešlechetné straně bezbožné paní. I rozdělili se rádcové a velmoži země a trní svárů mezi nimi se rozbujelo až k prolévání krve. Než strana spravedlivých, byť nepatrná, přemohla přece, jako se děje vždycky, mocnou stranu nešlechetných.“ Václavova méně početná strana tedy zvítězila a mladý kníže poslal Drahomíru za trest do vyhnanství. Sám se ujal vlády v Čechách.

Kdy přesně k tomuto politickému převratu došlo, je opět předmětem úvah. Mohlo se tak stát už krátce po Ludmilině smrti, protože z německých kronik je známo, že počátkem roku 922 přitáhl do Čech se svou armádou bavorský vévoda Arnulf a obnovil zde závislost českého knížectví na Bavorsku (započatou už v roce 895). Je možné, že toto tažení souviselo s nastolením knížete Václava – mohl být Arnulfem na trůn dosazen. Zároveň by to však znamenalo, že v počátcích své vlády byl Václav orientován probavorsky. Dušan Třeštík však klade vyhnání Drahomíry až do roku 924/925.

Václav pak pokračoval ve sjednocování země – legendista Kristián hovoří o tom, že Václav dobyl území kouřimského knížete (podle Dalimilovy kroniky Radslava). Dokončil také stavbu baziliky sv. Jiří na akropoli Pražského hradu. V roce 925 sem nechal přenést ostatky své babičky Ludmily z Tetína. Později vystavěl západně od tohoto kostela další sakrální stavbu – rotundu, jež byla zasvěcena sv. Vítu.

V roce 929 uskutečnil německý král Jindřich Ptáčník úspěšné tažení proti Polabským Slovanům a poté vtrhl do Čech. Z jihozápadu přitom před Prahu přitáhl i bavorský Arnulf. Václav byl donucen se poddat Jindřichovi – došlo tak ke změně zahraničně-politické orientace Čech z Bavorska na Sasko. Podle pozdějších legend měl Václav za svou věrnost obdržet od krále Jindřicha ostatky svatého Víta. Je pravděpodobné, že už Václav usiloval o církevní samostatnost Čech – tedy o založení pražského biskupství.

Václav pokračoval v úsilí svého děda, strýce i otce o christianizaci – stále ještě z větší části pohanské – země. Svými činy a zejména bohatou podporou přicházejících kněží vzbudil odpor části vysoce postavených českých velmožů, zejména těch, kteří se pohybovali v blízkosti Václavova mladšího bratra Boleslava. Proti Václavovi bylo zorganizováno spiknutí.

Václav byl s největší pravděpodobností 28. 9. 935, během návštevy bratra Boleslava na jeho hradě v dnešní Staré Boleslavi, zavražděn jeho družiníky Hněvsou, Tirou, Tužou a Čestou. Boleslav „bratrovrah“ se pak ujal vlády.

Podle legend byl Václav ženatý a měl dokonce syna Zbraslava. O osudech Václavovy manželky a dítěte však není z dobových pramenů nic známo.

Václav byl nejprve pohřben v Boleslavi a později (podle legend po 3 letech, podle D. Třeštíka po 30 letech) byly jeho ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v rotundě sv. Víta. Jeho bratr Boleslav tak v podstatě rozhodl o Václavově svatořečení. Později se svatý Václav stal patronem a „věčným knížetem“ Čechů.

Podle antropologické expertízy byl Václav na svou dobu vysoký a štíhlý, s podlouhlým obličejem, světlovlasý a pravděpodobně modrooký. Podle svalových úponů na kostech musel být svalnatý a fyzicky zdatný. (To by odpovídalo například i teorii D. Třeštíka, že vražda Sv. Václava mohla být i nešťastnou náhodou).

http://www.e-stredovek.cz

Zlatá bula sicilská je souborem tří navzájem provázaných listin, jejichž význam v dějinách českého státu procházel významnými proměnami. Přemyslu Otakarovi I. ji 26. září 1212 vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Název listiny, resp. listin, je odvozen od pečeti, která je k dokumentu přivěšena. Fridrich II. jako král Sicílie disponoval tehdy pouze pečetí tohoto království. Říšskými insigniemi a tím i říšským typářem Fridrich II. na své vlastně první cestě do říše ještě nedisponoval.

Obsah prvního privilegia

Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako „imperator electus.“ Tradiční překlad tohoto titulu jako „zvolený císař“ je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolený. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako „vyvolený (budoucí) římský císař.“ Sicilský král potvrdil Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridricha II. ke zvolení na římského krále. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné. V roce 1212 bylo nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu soupeřící se Štaufy o prvenství v říši.

Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj.

Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské znaky každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, při čemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete.

Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůčí říši až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení).

K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že „pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali.“ Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitostí se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Nevíme však, zda tato věta je jen zamteným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít.

Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli.

Někteří současní badatelé se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I.

Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené

Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje – jak v odborné tak v populární literatuře – celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží. Nejasná formulace ve třetí listině, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží „Mocran et Mocran“ se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Mnoho badatelů se snažilo a snaží lokalizovat Mocran et Mocran v Říši jako zahraniční léno. Jiní slovní spojení interpretují jako chybu notáře Jindřicha, neznalého českého prostředí, a v pozadí vidí pojem „markrabství moravské“, příp. „Morava a Morava“. V této době totiž Přemysl spravuje českou a Vladislav moravskou část království, i když oficiálním centrem zůstává Praha.

Další otazníky ohledně souboru tří listin a jejich možná řešení nastínila kniha Martina Wihody, která rozproudila živou výměnu názorů mezi českými a moravskými medievalisty. Diskuze na počátku 21. století pokračuje a nezdá se, že by zatím dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům.

Text originálu

Fredericus, divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus, rex Sicilie, ducatus Apulie et principatus Capue.

Cum decor et potestas imperii nostrum precesserit statum, ut non solum ceterorum principum dignitates, verum etiam sceptra regalia a nostra conferantur maiestate, gloriosum reputamus ac magnificum, quod in tanto nostre largitatis beneficio et aliis crescit regie dignitatis augmentum, nec ob hoc eminentia nostra aliquod patitur detrimentum.

Inde est, quod nos attendentes preclara devotionis obsequia, que universa Boemorum gens ab antiquo tempore Romano exibuit imperio tam fideliter quam devote, et quod illustris rex eorum Ottacharvs a primo inter alios principes specialiter pre ceteris in imperatorem nos elegit et nostre electionis perseverantie diligenter et utiliter astiterit: sicut dilectus patruus noster, pie memorie rex Philippus, omnium principum habito consilio, per suum privilegium instituit, ipsum regem constituimus et confirmamus et tam sanctam et dignam constitutionem approbamus; regnumque Boemie liberaliter et absque omni pecunie exactione et consueta curie nostre iusticia sibi suisque successoribus in perpetuum concedimus; volentes, ut quicumque ab ipsis in regem electus fuerit, ad nos vel successores nostros accedat, regalia debito modo recepturus. Omnes etiam terminos, qui predicto regno attinere videntur, quocumque modo alienati sint, ei et successoribus suis possidendos indulgemus. Ius quoque et auctoritatem investiendi episcopos regni sui integraliter sibi et heredibus suis concedimus; ita tamen, quod ipsi ea gaudeant libertate et securitate, quam a nostris predecessoribus habere consueverunt. De nostre autem liberalitatis munificentia statuimus, quod illustris rex predictus vel heredes sui ad nullam curiam nostram venire teneantur, nisi quam nos apud Babenberc vel Nurenberc celebrandam indixerimus, vel si apud Merseburc curiam celebrare decreverimus, ipsi sic venire teneantur; quod si dux Polonie vocatus accesserit, ipsi sibi ducatum prestare debeant, sicut antecessores sui, quondam Boemie reges, facere consueverunt; sic tamen, ut spatium sex eddomadarum veniendi ad predictas curias eis ante prefigatur; salvo tamen, quod si nos vel successores nostros Rome coronari contigerit, ipsius predicti regis Ottachari vel successorum suorum relinquimus arbitrio, utrum ipsi trecentos armatos nobis transmittant, vel trecentas marchas persolvant.

Ad huius autem constitutionis et confirmationis nostre memoriam et robur perpetuo valiturum presens privilegium per manus Henrici de Parisius, notarii et fidelis nostri, scribi et bulla nostra aurea iussimus communiri, anno, mense et indictione subscriptis.

Huius rei testes sunt isti: archiepiscopus Barensis; episcopus Tridentinus, episcopus Basiliensis, episcopus Constantiensis, episcopus Curiensis; abbas Augensis, abbas sancti Galii, abbas de Wiceburc, Bertoldus de Nisphe regalis curie prothonotarius; comes Vlricus de Chiburc, comes Rodulfus de Habechesburc et langravius de Alsatia, comites Loduicus et Hermannus de Froburc; comes Warnerus de Hohenburc, Arnoldus nobilis de Wart, Rodulfus advocatus de Raprehteshiwilare, Rodulfus de Ramensberc, Albero de Tanehuse camerarius et alii quam plures magnates et nobiles et liberi, quorum testimonio hoc privilegium constat esse confirmatum.

Acta sunt hec anno dominice incarnationis millesimo ducentesimo duodecimo, mense septenbris, quintedecime indictionis, regni vero domini nostri Frederici, illustrissimi Romanorum imperatoris electi et semper augusti, regis Sicilie, quintodecimo.

Datum in nobili civitate Basiliensi per manus Vlrici viceprothonotarii, sexto kalendas octobris, feliciter amen.

(Originál listiny je uložen ve Státním ústředním archivu Praha, fond Archiv České koruny, inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich in: Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae, II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94)

Překlad

Fridrich, z boží milosti volený císař římský a po všechny časy rozmnožitel, král Sicílie, vévoda Apulie a kníže Capue.

Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, ale také královská žezla uděluje náš majestát, považujeme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniž by tím naše vznešenost trpěla nějakou újmu.

Proto my, přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti. které veškerý lid Čechů od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a že jejich jasný král Otakar od začátku mezi jinými knížaty, zvláště před ostatními, nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval; jako milý náš strýc, zbožné paměti král Filip, učiniv poradu se všemi knížaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora našeho jemu a jeho nástupcům na věky propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, než který bychom svolali do Bamberka nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou povinni přijíti, jestliže kníže polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeští, činívali. Avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, zda nám pošlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven.

K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a naší zlatou bulou utvrditi, roku, měsíce a indikce níže psaných.

Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje, biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku, hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě Werner z Hohenburku, šlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků. jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.

Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci. skutečného království pána našeho Fridricha, nejjasnějšího zvoleného císaře římského a po všechny časy rozmnožitele říše, krále Sicílie, roku patnáctého.

Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého šestého září šťastně. Amen.

(J. Žemlička, Zlatá bula sicilská, Praha 1987, s. 29)

Zdroj: Wikipedie (výjimečně nejpřesnější ), www.psp.cz

Mikuláš Dačický z Hesova, autor memoárů a veršovaných satirických a vlasteneckých skladeb, se narodil 23. prosince 1555 v Kutné Hoře.
Dačický vyrůstal v početné rodině Ondřeje Dačického, jenž koncem života získal dědičný přídomek z Hesova. Jejich erb navazoval na erb zámožného kutnohorského rodu Práchňanských, z jehož poslední generace pocházela Mikulášova matka.
Od roku 1577 žil Mikuláš Dačický trvale v Kutné Hoře jako jediný mužský potomeksvých rodičů. Dědický podíl mu umožňoval, že se nemusel věnovat výdělečné činnosti. Až do zralého věku žil nevázaným životem, byl stíhán pro výtržnictví a pro zabití soupeře v šarvátce.
V kladrubském klášteře, kam byl dán na vychování, získal Mikuláš Dačický právnické a literární vzdělání.
Po uzavření sňatku v roce 1590 začal Dačický měnit svůj způsob života, účastnil se důlního podnikání a zajímal se o memoárové zápisky předků z matčiny strany vedené již od doby Vladislava II, tj. od 15. století. Všímal si událostí v zemi i mimo ni. Dílo Dačického se uchovalo pouze v rukopise, vydáno bylo až mnohem později (v letech 1878 a 1902).

Dílo
Paměti – 1610-26 – pásmo autentických zápisků členů téhož rodu, zaujímají přední místo v české memoárové literatuře, nejvíce pozornosti věnoval událostem v Kutné Hoře, k zápisům využíval vlastní pozorování i úřední písemnosti a dobové noviny. Poslední zápisy ze 20. let 17. století jsou vlastenecky laděny, neboť jsou psané v době pobělohorské rekatolizačního násilí.

Prostopravda – 1620 – básnická sbírka, autor se soustředil na společenskou satiru zaměřenou na římskou církev a do řad spoluměšťanů,  zastoupena je i vlastenecká složka.

Zdroj: www.spisovatele.cz

Mobilizace československé branné moci na podzim 1938 patří v naší vojenské tradici k nejvýznamnějším okamžikům. Přestože jí nepříznivé vnější okolnosti neumožnily proběhnout v plném rozsahu a musela být předčasně ukončena, prokázala nepochybně připravenost tehdejší armády na případný válečný konflikt a stojí za to se s ní blíže seznámit.

Vlastnímu vyhlášení mobilizace předcházela řada mimořádných vojenských opatření. Již 13. září 1938 došlo k povolánívybraných záložníků na zvláštní cvičení v míru a o čtyři dni později, tj. 17. září, nastoupil celý nejmladší ročník zálohy. Jednalo se o stejná opatření, jaká byla vyhlášena v květnu 1938 a jaká vešla do dějin pod názvem částečná mobilizace. Stále se zvyšující vojenské ohrožení státu si vynutilo 22. září vyhlášení ostrahy hranic a krátce nato také nařízení úplné bojové pohotovosti na hlavním obranném postavení, takže ještě před mobilizací byla hranice vojensky obsazena.

Po souhlasu Francie a Velké Británie došlo 23. září 1938 v noci k vyhlášení všeobecné mobilizace československé branné moci, kterou se velení armády snažilo neúspěšně prosadit již v předchozích dnech. Hlavním velitelem jmenoval prezident Edvard Beneš dosavadního náčelníka Hlavního štábu armádního generála Ludvíka Krejčího, který se vzápětí s vybranými spolupracovníky přemístil do školy v Klánovicích u Prahy. Nástup povolaných záložníků byl okamžitý, první z nich se hlásili u svých útvarů již za hodinu, čímž překonali veškeré odhady, objevili se dokonce i dobrovolníci. Výjimku představovali záložníci německé národnosti, z nichž nastoupilo během 24. září jen asi 10 až 25 %.

Neočekávaně rychlý nástup osob ze zálohy ovšem vyvolal některé problémy. V mnoha případech nebyly ještě vytvořeny přijímací komise, které by přicházející záložníky zapsaly, vystrojily a vyzbrojily, takže ti museli někdy i delší dobu čekat. Navíc vzhledem k tomu, že nastoupili po výzvě v rozhlase, nevzali si s sebou některé věci osobní potřeby (jídelní potřeby, přikrývky), které se výslovně uváděly v později zveřejněné mobilizační vyhlášce, což zavinilo materiální nedostatky u útvarů. Všeobecně však probíhala mobilizace uspokojivě a podařilo se bez zdržení doplnit na předepsané válečné počty osobami, koňmi i motorovými vozidly útvary skupiny A, určené k přímé obraně hranice.

Dne 25. září 1938, což byl 1. mobilizační den, se objevily první nedostatky specialistů (např. řidičů) zaviněné nenastoupením osob německé národnosti. Začal také nástup dopravních prostředků pro útvary skupiny B, tvořící záložní druhosledové svazky. Již následující den, tj. 26. září, hlásily některé útvary na Moravě a Slovensku problémy se zajištěním dostatečného počtu koní a nákladních automobilů. I nadále se projevoval nedostatek mužstva, jelikož Němci nastoupili v počtu 30 až 70 %. Vázl i nástup osob ze Slovenska zaviněný zpožďováním vlaků. V odpoledních hodinách se hlavní velitel generál Krejčí se spolupracovníky přesunul z Klánovic do prostoru Vyškova u Brna, kde vznikalo Hlavní velitelství zmobilizované československé armády. Sídlem hlavního velitele a místem, odkud se měla řídit obrana Československa, se stal zámek v Račicích u Vyškova.

Schodky mužstva se během 27. září 1938 vyrovnávaly přebytky, pokud někde vznikly, současně se rozhodlo, že některé útvary (pochodové prapory) nebudou prozatím postaveny. I nadále se ale hlásili dobrovolníci, mezi nimi i cizí státní příslušníci. Nástup dopravních prostředků se stále komplikoval, u koní se zpožďovalo jejich přejímání a u nákladních automobilů narůstal schodek úměrný počtu nově stavěných útvarů, místy dosáhl až 50 %. Den nato, tj. 28. září, byl již nedostatek motorových vozidel, s výjimkou části Čech, kritický a zejména na Slovensku znemožňoval řadě útvarů skupiny B dosáhnout pohotovosti. Menší nedostatky přetrvávaly u mužstva, koní a selské vozby. Částečné zlepšení nastalo 29. září, kdy se podařilo vyrovnat počty osob mezi jednotlivými útvary, takže útvary skupiny B dosáhly v průměru asi 75 % válečných počtů a doplňovaly se dodatečně povolávanými osobami staršími 40 let. Potřeba nákladních automobilů byla kryta asi z 50 až 70 %, přičemž mnoho vozidel bylo ve špatném technickém stavu. Snaha nahradit chybějící nákladní automobily selskou vozbou vyvolala jen další potíže spojené s jejím opožděným dodáváním a celkově špatným stavem.

Prakticky stejná situace panovala 30. září 1938. Mobilizované útvary se potýkaly především s nedostatkem nákladních automobilů a částečně selské vozby. Vázlo vyrovnávání osob, takže některé útvary měly velké přebytky, jiné naopak zase ani s dodatečně povolanými záložníky nemohly dosáhnout předepsaných počtů. Do půlnoci 30. září z mnoha stovek útvarů nedosáhlo pohotovosti celkem 123, z toho více než polovina pro nedostatek automobilů. Včasnému dosažení nástupových prostorů přitom bránily nejen problémy při vlastní mobilizaci, ale také komplikace v železniční dopravě. Řada transportů přijížděla na místo určení se značným zpožděním, některé stanice (Veselí na Moravě, Olomouc) byly vlaky zcela přeplněny.

Přes uvedené potíže, z nichž většina byla u takové rozsáhlé akce vcelku pochopitelná, se podařilo postavit všechny plánované svazky. K obraně Československa tak bylo k dispozici v rámci čtyř polních armád a zálohy hlavního velení 14 velitelství sborů, 34 pěších divizí, 4 rychlé divize a 3 zvláštní skupiny (dvě v síle pěší divize a jedna v síle pěší brigády). Větší část těchto sil byla předurčena proti Německu (61 %), menší proti Maďarsku (17 %) a minimální proti Polsku (2 %), zbytek zůstal v záloze (20 %). Obranu zesilovalo zhruba 260 těžkých a 9630 lehkých objektů stálého opevnění, z nichž značná část byla alespoň vyzbrojena. Nástup vojsk probíhal podle upravené varianty nástupového plánu VII, o čemž rozhodl 25. září hlavní velitel generál Krejčí. Oproti původním záměrům, které počítaly se soustředěním většiny armády na Moravě a jen dočasnou obranou Čech, došlo k přesunu řady svazků z Moravy do Čech a tím posílení obrany tohoto prostoru. Velení armády se k tomuto řešení uchýlilo patrně v důsledku nejistých informací o německé armádě a v obavě, že by se mohla omezit jen na okupaci pohraničních oblastí a nikoliv celého státu.

Souběžně s mobilizací probíhala také evakuace z ohrožených Čech na východní Moravu a západní Slovensko. Prozatím se týkala zbrojních podniků (např. plzeňská Škodovka se přemístila do Dubnice nad Váhom) a také mimořádně cenných věcí. Již 19. září 1938 byly v naprosté tajnosti přemístěny z Prahy do Žiliny korunovační klenoty a následoval i zlatý poklad. Na moravsko-slovenské pomezí byli evakuováni i rodinní příslušníci nejvyšších československých generálů, včetně rodiny generála Krejčího.

Dne 30. září 1938 rozhodla československá vláda za účasti prezidenta Edvarda Beneše po zvážení všech politických i vojenských faktorů přijmout podmínky tzv. mnichovské dohody čtyř mocností a odstoupit pohraniční oblasti. Toto rozhodnutí pochopitelně ovlivnilo další průběh mobilizace. Dne 1. října nařídil hlavní velitel generál Krejčí v ní i nadále pokračovat s tím, že opatření, která vyžadují finanční náklad (např. zřizování záložních nemocnic), nebudou realizována. Mělo se zastavit povolávání osob starších 40 let a přejímání motorových vozidel, koní i selské vozby. Dále bylo nařízeno propustit postupně všechny vojenské osoby, které o to požádají a pochází z odstoupeného pohraničí. Přestože rozkaz k ústupu z hranic vyvolal v armádě všeobecný nesouhlas, nedošlo k vážnějšímu narušení kázně. Jedinou výjimku představoval případ velitele záložního pěšího pluku u Prahy, který vyzýval své důstojníky k tažení na Prahu a svržení vlády.

O den později, tj. 2. října 1938, byly zastaveny transporty útvarů do nástupových prostorů. Stále se pokračovalo ve vyrovnávání schodků jednotlivých mobilizovaných útvarů, potvrzovalo se, že selská vozba je dodávána ve velmi špatném stavu a že přetrvává nedostatek nákladních automobilů. Plánované propouštění záložníků do pohraničí vyvolalo během 3. října u útvarů, zvláště týlových, nebezpečí ohrožení jejich bojeschopnosti a řádného fungování. Mimo to se u nich hromadily odevzdané zbraně a nepojízdná motorová vozidla, která neměl kdo opravit. Mobilizace se dokončovala v průběhu 4. října. I v nových podmínkách přetrvával nedostatek automobilů a koní, narůstaly opět schodky mužstva v důsledku propouštění záložníků. Byly zrušeny veškeré válečné objednávky a probíhala evakuace z vyklízeného pohraničí. Další den, tj. 5. října, se už v mobilizování útvarů nepokračovalo a osoby ani dopravní prostředky se nepovolávaly. Byly naopak vydány pokyny, aby si útvary připravily demobilizaci osob a dopravních prostředků i uložení materiálu, protože se připravoval demobilizační rozkaz. Ten byl na základě usnesení vlády vydán 6. října.

Celý proces demobilizace měl proběhnout ve čtyřech etapách během října 1938. I. etapa byla naplánována na 9. a 10. října, II. etapa pak na 11. října. Na II. etapu navázala III. etapa trvající od 17. do 19. října. Poslední, v pořadí IV., etapa se měla původně realizovat od 20. do 22. října, ale nakonec byla odsunuta na 23. až 26. října. III. a IV. etapa demobilizace se však netýkala útvarů na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Zde, vzhledem k stále napjaté situaci a četným bojovým střetům s Maďarskem a Polskem, zůstala branná pohotovost zachována a k postupné demobilizaci došlo až koncem listopadu a počátkem prosince. Dodatečně nařízená V. etapa proběhla v celé republice 15. prosince 1938 a stala se tečkou za celou mobilizací.

Zdroj: Armádní technický magazín, roč. 34, 2002, č. 10, s. 40 – 41,

Další související články

1938 – ČSR byla na boj s Hitlerem dobře přichystána

1938 – … ale Němci nebyli připraveni

Dobrovolníci v čs. armádě za mobilizace v září 1938

Krize v září 1938 a mobilizace armády