Státní svátky jsou zde od toho, abychom si jako národ připomněli významné události naší historie (nezabývejme se raději procesem stanování státních svátků). Je smutnou pravdou, že drtivá většina Čechů tyto státní svátky bere jen jako příjemné dny volna a často naprosto netuší s čím je konkrétní datum spjato – mířím tím hlavně na mladší generaci. Nicméně z toho nelze usuzovat, že by bylo lepší je omezit anebo zrušit – státní svátky jsou tichým mementem dávné historie a alespoň pro některé z nás i výchovnou lekcí, jak se poučit, inspirovat a pracovat na celoživotním díle být lepším člověkem.
Česká republika nemá zbytečné svátky, naopak se zdá, že některá významná data by si zasloužila větší pozornost, naše vlast především postrádá ceremoniály spojené s těmito svátky – společenské události spojené se slavením, tak jak je můžeme vidět z filmových týdeníků z první republiky. Ceremoniály, které nejprve nacisti zakázali a pak komunisté národu znechutili. Je doslova k vzteku sledovat minutky z karlovarského festivalu a porovnat je s časem, který média věnují oslavám příchodu slovanských věrozvěstů či upálení mistra Jana Husa. O to silnější zážitek je účastnit se osobně pouti na Velehrad anebo vzpomínkové oslavy v Husinci – bez „celebrit a světského pozlátka“.
Určitě je nesmyslné lidi nutit „slavit“ svátky v průvodech – to většina z nás zažila a nestojí o to, ale úkolem vlastenectví a vlastenců by mělo být nadchnout pasivní většinu národa k účasti – přilákat je na pestrý program, zajímavé prostředí, příjemnou atmosféru. Vždyť se tolik nelišíme od našich prarodičů, kteří za první republiky tyto svátky slavili s upřímným nadšením a zápalem. Netřeba nám červených koberců, hektolitrů šampaňského a drahých umělců – opravdová láska a úcta k naší zemi a lidem v ní znamená daleko víc! Potrvá ještě několik generací než se zase identifikujeme s vlastním národem namísto závistivého individualismu – doufejme, že k tomu nebude potřeba smrtelného ohrožení a prolité krve odhodlaných synů a dcer, tak jako již mnohokrát v minulém století. Není důvod se obávat, že bychom zcela zapomněli na svou vlast a její hrdiny – i kdyby žil poslední příslušník nějakého národa, tak nic není ztraceno. Historie nám ukázala, že lidstvo se pohybuje ve zhruba stále stejných mantinelech – je na nás poučit se a neopakovat tytéž chyby.
Berte státní svátek jako výzvu – slavte s lidmi, které máte rádi, poučte chudáky v nákupních centrech, informujte o zajímavých akcích, které se vážou k těmto svátkům. Vlastenectví je především o životě – budeme-li vlastenectvím žít, tak nebude časem potřeba o něm hlasitě mluvit…
Autor: David Kohut
Největší strach mám z toho, že čím více se přibližujeme západu (například vstup do EU, nebo zrušení hranic), přicházíme o to, čeho bychom si měli nejvíce vážit. Mezi to patří určitě i ty státní svátky. Kdy byl Den D, ví téměř každý, protože to byla především akce západu. Ale kdy byl spáchán atentát na Heydricha, to už ví o mnohem méně lidí. Dokonce jsem se setkal i s takovýma, kteří ani nevěděli, že atentát byl. (A nebyli to vždy jen zástupci mladé generace…)
Taky jsem přesvědčen, že se nemusíme k západu tolik tulit. Demokracie, kterou momentálně máme, nemáme díky Američanům, ale především díky úsilí našich předků!!!
A pořád jsem přesvědčen, že i když jsme menší země, máme ohromné dějiny, které by neměly být zapomenuty!
to je pravda!