25. července 1648 dobyly oddíly švédského generála Königsmarka levobřežní Prahu (Malou Stranu a Hradčany), celé město se jim pro hrdinný odpor obyvatel Prahy dobýt nepodařilo. Švédové se však zmocnili rudolfínských sbírek i dalších památek na okupovaném území – sbírky obrazů, soch, porcelánu, koberců i zbraní. Staré a Nové město Pražské vydrželo obléhaní až do 31. října.1648, kdy přišla zpráva o uzavření míru.
Švédové pobrali na přímou žádost královny Kristýny obrovské množství knih. Zabavena byla knihovna strahovských premonstrátů a knihovna jezuitů u Sv. Mikuláše, rožmberská knihovna (srovnatelná s císařskou knihovnou ve Vídni) aj. Obdobně si Švédové počínali i při taženích na Moravě, kde vyplenili zámeckou knihovnu Ditrichštejnů v Mikulově i olomouckou jezuitskou knihovnu. Do jejich rukou padla díla dnes nevyčíslitelné hodnoty jako např. Codex argentus z počátku 6. století, který je dodnes uložen v univerzitní knihovně v Uppsale, Bible lobkoviczká z 15. století, která se vrátila roku 1878 s dalšími česky psanými rukopisy, největší rukopisná kniha na světě Codex Gigas ze začátku 13. století, dnes uložená v Královské knihovně ve Stockholmu a která byla krátce zapůjčena a vystavena od září 2007 do března 2008 i v Klementinu, gótský překlad bible z 5. století a mnoho dalších.
Přišli jsme o unikátní kolekce obrazů, soch i dalších předmětů od autorů zvučných jmen jako Leonardo da Vinciho, Tizziana, Raffaela, Corregia, Tintoretta, Rubense, Veroneseho, Caravaggia, Breughela, Cranacha, Dürera či Hieronyma Bosche. Dodnes je část soch vidět např. v parku na zámku Drottningholm. Švédští vojáci ale například ponechali v Praze antická torza, protože si mysleli, že se jedná o poničená a bezcenná díla.
Kromě kulturních památek došlo i na bohapusté rabování, na to doplatily např. stříbrné rakve Pernštejnů, poklad hraběte Šlika atd. Naloupené cennosti byly dopraveny po speciálních vorech po Vltavě a Labi do Hamburku, popř. do meklenburského přístavu Dömitz a později do Wismaru a Stockholmu. Cestou se drtivá většina děl poztrácela, vojáci vyměňovali italské mistry za lahve kořalky. Například z 3000 obrazů se jich do Stockholmu dostalo 500. Když si uvědomíme, že už po Rudolfově smrti největší perly sbírek odvezl do Vídně císař Matyáš a po bitvě na Bíle hoře roku 1620 odvezl velitel vítězné armády Maxmilián Bavorský na 1500 vozů s cennostmi a ani saský kurfiřt po dobytí Prahy roku 1631 nezahálel, je udivující, že na Švédy ještě tolik úžasných děl zbylo.
Možnost návratu uměleckých děl zmínil při své návštěvě v 90. letech už prezident Václav Havel. Právní vymahatelnost je dnes nereálná. Prvním aspektem je doložit, zda byly kulturní památky z Prahy uloupeny před nebo až po uzavření Vestfálského míru 24. října 1648. V případě, že by tomu bylo do tohoto termínu, jsou veškeré památky součástí válečné kořisti podle soudobého práva. V případě opačném by se jednalo o prostou loupež, ani v tom případě ale právní pozice příliš silná. Také by bylo třeba doložit zda se jednalo o soukromý nebo státní majetek.
Dnes řeší nakládání s kulturními památkami tzv. Haagská úmluva na ochranu kulturních statků za ozbrojeného konfliktu z roku 1954, kterou můžeme nalézt ve Sbírce zákonů pod č. 94/1958 Sb. Restituce kulturních památek před tímto datem je prakticky nemožná. Jedinou cestou, jak získat cennosti zpět, je buď jako gesto dobré vůle současného držitele. Obdobně získaly některé rozvojové země památky od bývalých koloniálních velmocí. Jako gesto bratrské dobré vůle nám například představitel Německé demokratické republiky Waltr Ulbricht v roce 1951 vrátil známou husitskou památku Jenský kodex. Poslední možností je zakoupit umělecká díla od soukromých sběratelů za tržní cenu, pokud jsou samozřejmě vůbec k dispozici.
Autor: Ing. Jan Šneberk & Mgr. Tomáš Hodys
