Postupný odchod čs. legií z Ruska začal již v průběhu roku 1919. Z počátku se jednalo pouze o několik transportů invalidů a starších příslušníků legií. Během roku odjelo celkem 7 transportů, které odvezly 1.900 legionářů.
Koncem roku 1919 proběhla konečná reorganizace nejvyšších orgánů čs. vojenské správy. Nařízením plnomocníka čs. vlády došlo ke zrušení „Ministerstva vojenství – oddělení v Rusku“ a jeho úlohu převzala „Vojenská správa na Sibiři“, do jejíhož čela byl postaven 18.11.1919 poslanec Krejčí, dosavadní vedoucí poselstva čs. vlády v Rusku, které přicestovalo do Vladivostoku 12.8.1919 s úkolem informovat vedení legií o vývoji situace v ČSR a podílet se na mravní obnově našeho vojska. Zároveň byl 12.11.1919 odeslán do vlasti dosavadní plnomocník čs. vlády B. Pavlů a jeho povinnosti převzal dr. Girsa.
V létě a na podzim 1919 se situace Kolčakovy vlády a její armády stala téměř katastrofální. Vojska Rudé armády neustále útočila a kolčakovské jednotky se jim již nebyly schopny postavit. Od řeky Volhy se fronta začala postupně posouvat na východ. Již v červenci byly dobyty Perm (1.7.), Jekatěrinburg (14.7.) a Čeljabinsk (24.7.). Po přechodném zdržení na řekách Tobol a Išim padl Petropavlovsk (29.10.) a nakonec i sídelní město adm. Kolčaka – Omsk (14.11.). Rozbitá vojska „vrchního vladaře“ již ztratila schopnost většího odporu a ve zmatku ustupovala. V následujících útočných operacích byl již bez větších problémů Rudou armádou dobyt Tomsk (22.12.1919) a Krasnajarsk (6.1.1920).
Za této poměrně rychle se měnící a značně nepřehledné situace vyvstalo nebezpečí, že se postupně stahující legie ocitnou v situaci jakéhosi nárazníkového vojska, mezi útočící Rudou armádou a ustupujícími kolčakovskými jednotkami. Velení legií z tohoto důvodu přijalo radikální opatření k urychlení evakuace. Dnem 16.11.1919 vydal gen. Syrový rozkaz k převzetí železniční tratě na západ od Krasnojarska pod československou kontrolu a nařídil zastavit pohyb všech ostatních vlaků, ve svém důsledku i vlakové soupravy adm. Kolčaka, dokud neprojedou všechny transporty legií. Od 10.12.1919 rozšířil gen. Syrový čs. dozor i na východní úsek tratě.
Koncem prosince 1919 však došlo k zásadní změně situace v týlu ustupujících legií. V Irkutsku vypuklo protikolčakovské povstání a byla nastolena vláda „politického středu“. Převrat zastihl většinu legionářských transportů ještě před Irkutskem. Vláda „politického středu“ požádala československé legie o vydání adm. Kolčaka. Stejný požadavek vzneslo i velení vojsk 5. armády pronásledující ustupující kolčakovská vojska a místní revoluční štáb v železniční stanici Čeremchovo, který znemožňoval další pohyb vlakových souprav legionářů na východ. Po zvážení možných východisek velení legií upustilo od probíjení se do Vladivostoku pomocí zbraní a rozhodlo se, i přes žádost E. Beneše o Kolčakovu záchranu, předat admirála zástupcům vlády „politického středu“/ nikoliv bolševikům, jak se někdy omylem tvrdí/ a velení 5. armády. Kolčak byl vydán 15.1.1920 a 7.2., v době, kdy zbytky jeho vojsk začaly ze severu ohrožovat Irkutsk, na pobřeží Bajkalského jezera zastřelen.
K podepsání příměří mezi velením legií a 5. armádou došlo 7.2.1920. Příměří zaručovalo zastavení nepřátelských akcí mezi oběma stranami a volný průjezd legií s plnou výzbrojí a výstrojí na východ. Další transport legionářských ešalonů do Vladivostoku proběhl již bez větších obtíží.
Ve Vladivostoku následovalo plynulé naloďování a přesun po moři do Československa. Evakuace proběhla v období od 9.12.1919 do 30.11.1920. Poslední bojové jednotky opustily Vladivostok již dříve, a to 2.9.1920. Pro odsun legionářského vojska bylo vypraveno 42 transportů, většinou na pronajatých nebo vypůjčených lodích. Československý stát byl vlastníkem pouze dvou lodí – Legie I a Legie II. Při cestě do Evropy ztroskotala u japonských břehů loď Heffron, tvořící třicátý šestý transport. Do Československa se postupně vrátilo 67.750 osob, z toho 56.500 vojáků.
Zdroj: www.armada.vojenstvi.cz
