České stavovské povstání proběhlo v letech 1618–1620. Bylo to povstání českých stavů proti Habsburkům, kteří zde panovali. Povstání vyvrcholilo po pražské defenestraci 21. května 1618, kdy stavové v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken místodržitelství pražského hradu Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a Filipa Fabricia a několika následných bitvách střetnutím na Bílé Hoře, kde nakonec byly stavy poraženy. I když se pozice Habsburků zdála upevněná, přesto rebelie českých stavů vyústila v mnohem vážnější konflikt, a tím byla třicetiletá válka.
Moravský zemský sněm byl zákonodárnou institucí na území Moravského markrabství. V jeho počátcích se zasedalo ve Znojmě, později však již střídavě v Olomouci a Brně. Skládal se z takzvaných kurií, které byli tři. První byla panská (vyšší šlechta), druhá rytířská (nižší šlechta) a poslední prelátsko-měšťanská (kurie církve a měst). Ve svém počátku měl sněm i moc justiční, ale později tuto moc zastával vytvořený moravský zemský soud, který řešil hlavně majetkoprávní spory. Jedním z velmi významných privilegií, kterých se dostalo moravskému zemskému sněmu, bylo to, že sněm nemusel vyžadovat královské potvrzení svých usnesení. V ostatních zemích Koruny české toto bylo nutností.
Po vypuknutí českého stavovského povstání byla vyslána žádost o pomoc jak do zemí Koruny české, tak i do zahraničí. K povstání se přidala pražská města, Slezsko a ze zahraničí Savojsko, které poslalo pod vedením Arnošta z Mansfeldu zhruba dva tisíce žoldnéřů. Moravský zemský sněm odmítl pomoc, a to z důvodů náboženské odlišnosti, která panovala v Čechách, a také kvůli katolickému stavu, který oproti Moravě v Čechách chyběl. Hlavním důvodem ale byla neutralita Moravy, kterou prosazoval Karel starší ze Žerotína. Povstání však odmítlo podpořit i mnoho stavů v Čechách, kteří se spíše přikláněli ke smíru.
Autor: Jiří Řehák
Zdroje: stránky Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě
