Saský kurfiřt Jan Jiří převzal od císaře a českého krále Ferdinanda II. ve Zhořelci obě Lužice pod svou správu. Tímto aktem byla Lužice definitivně oddělena od České koruny.
Po vypuknutí stavovského povstání v Čechách se obyvatelé Lužice přidali na stranu českých stavů. Císař požádal o pomoc říšská knížata, jedním z nich byl právě saský kurfiřt Jan Jiří, který ač protestant využil šanci jak opanovat toto území. Což se mu také přes hrdinný odpor obyvatel roku 1620 podařilo. Budyšín padl až po intenzivním ostřelování, které mělo za následek obrovský požár, kterému město padlo za oběť. Protože císař nebyl schopen uhradit kurfiřtovy válečné výdaje, byla mu Lužice svěřena do zástavy za sumu 60 milionů zlatých.
Pražským mírem z roku 1635 byla zástavní suma zvýšena na 72 milionů zlatých a saský kurfiřtu Janu Jiřímu I. Získal obě Lužice jako léno Koruny české. Císaři jako titulárnímu českému králi zůstalo právo výplaty po vymření albertinské linie Wettinské dynastie po meči a vrácení bez výplaty po vymření po meči i po přeslici. Smlouvou byla i garantována ochrana lužických katolíků v Sasku a naopak i svobodu augšpurského vyznání v případě návratu zemí k české koruně.
Náboženská otázka byla v Lužici vždy důležitá, zejména ve vztahu katolických slovanských Lužických Srbů a jejich protestantského německého okolí. Náboženské rozdíly pomáhali udržet národní a jazykové vědomí slovanských obyvatel, zde právě pomohli čeští králové (katoličtí Habsburkové), kteří na dodržování konfesních práv vyplývajících ze smluv dbali. Správu nad katolickými obyvateli Lužice vykonával do roku 1918 pražský arcibiskup.
Při konstituování Československa v roce 1918 se uvažovalo o znovupřipojení Lužice, bohužel neúspěšně. Další šance se naskytla během druhé světové války v roce 1943, kdy Stalin nabídl Československu Kladsko a Lužici jako možnou poválečnou územní kompenzaci. Lužičtí Srbové se několikrát pokoušeli se znovu připojit k českým zemím, bohužel nenašli u našich politiků silnou odezvu. Odezvu jejich snah ostatně nenašli ani po roce 1989 a dnes jsou jejich národnostní práva garantována polsko-německou smlouvou, bez naší účasti. Je až spodivem jaký mají Lužičtí Srbové k naší vlasti vztah, když si uvědomíme, že my pro jejich přežití neděláme vůbec nic.
Autor: Patrik Eliáš (www.oberlausitz.com, www.mariaterez.sweb.cz, www.luzice.cz)
