První kosmonaut, který nebyl ani Sovět, ani Američan, pocházel před třiceti lety z Československa. Vladimír Remek odstartoval do vesmíru 2. března 1978 na kosmické lodi Sojuz 28. V roce 1976 nabídla sovětská vláda evropským socialistickým zemím, že jim v rámci programu Interkosmos vypustí kosmonauty. A to bylo všechno, co se dověděla veřejnost, žádné podrobnosti o jejich výběru a výcviku, nic.
Když ve čtvrtek 2. března 1978 odpoledne ohlásily rozhlas a televize, že v kosmické lodi Sojuz 28 odstartoval s Rusem Alexejem Gubarevem i československý letec Vladimír Remek, bylo to překvapení. Podle sovětských zvyklostí se všechno do poslední chvíle utajovalo – co kdyby se start nepovedl, anebo dokonce kosmonauti zahynuli?
Teprve potom začaly přicházet první podrobnější informace. Kosmonauti letí na orbitální stanici Saljut 6, kde přebývají Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, pobudou tam necelý týden a vrátí se za osm dnů.
Proč letěl Čechoslovák první a ne třeba Polák nebo Bulhar? Ani na tyhle otázky nikdo neodpovídal. Lidé si mysleli, že je to jakási náplast za vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 a následnou okupaci. Málokdo věděl, že Československo je ve vědeckém výzkumu, který v rámci programu Interkosmos probíhá, nejaktivnější. Nejspíš hrály roli oba důvody.
V pražském Ústavu leteckého zdravotnictví rychle vyhledali podle výsledků každoročních prohlídek pilotů nejzdatnější – bylo jich 24. Tuto skupinu pozvali k důkladnému vyšetření. Nakonec z nich vybrali osm. V říjnu přiletěla do Prahy skupina sovětských lékařů vedená kosmonautem Vasilijem Lazarevem. Všech osm uznala schopných, ale další výběr ponechala na českých partnerech: „Pošlete k nám jenom čtyři mládence.“ Plukovník dr. Antonín Dvořák, předseda stálé lékařské komise, odletěl v listopadu do Moskvy se čtveřicí Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Vladimír Remek a Michal Vondroušek. Sovětští lékaři a instruktoři vybrali Pelčáka a Remka.
Intenzivní přípravu zahájili Pelčák a Remek ve Hvězdném Městečku 6. prosince 1976. Současně s nimi se chystaly i dvojice z Polska a NDR. První měsíce trávili kandidáti studiem teoretických předmětů. Následoval nácvik na trenažérech a cvičení na přežití v nepříznivých podmínkách – na moři, v pustinách a podobně. Když v květnu 1977 složili první zkoušky, nadřízení jim přidělili partnery pro případný let. K Pelčákovi přišel Nikolaj Rukavišnikov, civilista, 
kosmický konstruktér. Remka dali dohromady s plukovníkem Alexejem Gubarevem. Při závěrečných zkouškách na trenažerech prošly obě dvojice. Avšak podle Sovětů byli Gubarev a Remek přece jenom o něco lepší. „Velkou předností Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, z kandidátů byl nejlepší,“ hodnotil jej Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl nejlepší. Rovněž intelektuálně stál na špici. Byl odolný proti zátěžím a proti dráždění vestibulárního aparátu. Měl však nadváhu a trpěl vazomotorickou rýmou. Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. Měl velmi dobré psychické vlastnosti. Při zátěžových zkouškách byl většinou nadprůměrný. Ale jeho ostrozrakost byla trochu snížená, výsledky testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“
První mezinárodní kosmická posádka měla startovat v sobotu 25. února 1978 – na počest 30. výročí převzetí moci komunisty v Československu. „Avšak něco se stalo a vypuštění bylo odloženo,“ vzpomínal Pelčák. „Nic nám nevysvětlovali. Všechno jsme se dovídali spíše mimochodem.“ Další příležitost se otevřela ve čtvrtek 2. března 1978 v podvečer našeho času. Z kosmodromu Bajkonur vzlétla raketa s lodí Sojuz 28, na níž byli Gubarev a Remek. V pátek se Sojuz 28 po jednodenním samostatném letu spojil se Saljutem 6 a jeho posádka přešla na palubu orbitální stanice. Poprvé dostala základní posádka stanice krátkodobou návštěvu – bylo to umožněno tím, že stanici vybavili dvěma přistávacími uzly.
Remek měl od začátku hodně práce. Hned po tom, co se usadili na stanici, musel spustit biologický experiment Chlorella I. V budoucnosti by se totiž řasy měly stát součástí umělého koloběhu života na planetoletech směřujících k Marsu a dále. V sobotu zahájil pokusnou krystalizaci látek ve stavu beztíže. Předpokládá se, že v mikrogravitaci bude možno vyrábět unikátní materiály a farmaka bez příměsi nežádoucích látek; u léků by to znamenalo, že by neměly vedlejší nepříznivé následky.
V dalších dnech zkoušeli kosmonauti dva československé lékařské přístroje, které měly umožnit větší komfort na oběžné dráze. Oxymetr zjišťoval změny zásobování tkání kyslíkem, které vznikají vlivem stavu beztíže. Katatermometr měl zase pomoci určit, nakolik člověk může udržovat v kosmu potřebnou teplotu, aniž by se přehříval a potil, anebo zase aniž by se nachladil. Všechny tyhle experimenty byly unikáty, které vymysleli českoslovenští vědci. Nicméně patřily do širšího programu výzkumů a získané závěry byly jenom kamínkem do celkové mozaiky poznání.
Remek stejně jako většina kosmonautů trpěl v prvních hodinách „kosmickou nemocí“ spojenou s nevolností. Patřil však k prvním, kteří se s tím po návratu svěřili lékařům, zatímco ostatní mlčeli – obávali se, že kdyby vyzradili své obtíže, příště už by neletěli. Tím tedy přispěl k objasnění těchto potíží. Všichni kosmonauti museli denně dvě hodiny cvičit, aby si jejich organismus příliš nezvykl na stav beztíže. Platilo to i pro návštěvníky.
V sobotu, třetí den letu, se konala tradiční palubní tisková konference. Operátor z řídícího střediska Remka vyzval, aby mluvil česky. Čeština se tak stala třetím jazykem znějícím z vesmíru. V pátek 10. března, po devíti dnech letu, Gubarev a Remek odpoledne našeho času přistáli na obvyklém místě v Kazachstánu. Když se náš kosmonaut vrátil domů, zmocnili se ho politici a udělali z něho ozdobu komunistických oslav.
Výzkum vesmíru měl v Československu tradici. Remkův let některým oborům dopomohl k tomu, že se staly středem politické pozornosti, a proto dostaly zvýšené finanční dotace. V lékařsko-biologických vědách zase KGB prověřila k tajné práci několik odborníků, kteří měli po roce 1968 potíže – nyní k nelibosti okresních a krajských funkcionářů KSČ mohli pracovat na zajímavých úkolech a jezdit do SSSR.
Jeden astronomický experiment však selhal. Zavinili to Sověti, kteří nedovolili ondřejovským odborníkům, aby Remka a Pelčáka naučili pozorovat určité hvězdy. Pokus s oxymetrem nemohl proběhnout o víkendu, protože sovětští odborníci nepřišli do zaměstnání a brněnské do řídícího střediska nepustili. Ostatně spolupráce sovětských badatelů se zahraničím byla vždycky složitá – kvůli nadměrné byrokracii a zbytečnému utajování. A někteří ji navíc brali jako formalitu.
Třebaže byla výprava prvního Čechoslováka do vesmíru především obrovskou propagandistickou akcí, která měla dokumentovat spolupráci se SSSR, pomohla rozvinout vybrané směry, jako třeba výrobu ve stavu beztíže i výzkum řas, a rehabilitovala politicky proskribované odborníky. A zahájila epochu výprav do vesmíru občanů zemí, které nemají kosmické stroje.
Zdroj: www.technet.cz
