Dne 1. března 1420 papež Martin V. vyhlásil ve Florencii na žádost Zikmunda bulou Omnium plasmatorisdomini křížovou výpravu proti všemu viklefskému a husitskému kacířství, kterou 17. března slavnostně ve Vratislavi vyhlásil nuncius Ferdinand. Šlo o první křížovou výpravu proti křesťanům od 13. století (tehdy v jižní Francii proti valdenským a katarům).
K tažení proti Praze povolal Zikmund všechny své stoupence v zemích Koruny české. Nedlouho předtím (4. března) dal ve Vratislavi popravit 23 odbojných měšťanů a nechal mučit a upálit pražského měšťana Jana Krásu za jeho sympatie k husitům (14. března). Zprávy z Vratislavi způsobily v dusném ovzduší Prahy jako první úder blesku. Zámožní němečtí a katoličtí měšťané se souhlasem konšelů stěhovali své rodiny a cennosti na oba hrady a na některé bezpečnější tvrze v okolí, čímž zbavili Prahu vnitřního nepřítele. Byla vyhlášena pracovní povinnost a počaly se hloubit příkopy na obranu Nového Města proti Vyšehradu. Bojového ducha posílil příjezd Čeňka z Vartenberka, který se 17. dubna lstí zmocnil Pražského hradu, odkud vyhnal katolické preláty i uprchlíky. Koncem dubna postoupila koncentrace křižáckých sborů ve slezské Svídnici natolik, že se Zikmund odhodlal překročit v jejich čele české hranice. Již 3. května před ním bez boje kapituloval Hradec Králové, oslabený o rozhodné husity Ambrožovy strany. Zradou Čeňka z Vartenberka byl 7. května českými a německými žoldnéři obsazen Pražský hrad. Na základě souhlasu pražských hejtmanů byla v květnu vypálena Malá Strana, aby královští nenalezli v podhradí nic ke své potřebě. Depresivní náladu v hlavním městě prohloubilo vypovězení války Praze 364 pány, rytíři a městskými obcemi. Podmínky kapitulace, které následně vyslechla pražská delegace při setkání se Zikmundem v Kutné Hoře, byly pro Prahu nepřijatelné a tak bylo rozhodnuto postavit se Zikmundovi na odpor se zbraní v ruce a povolat na pomoc venkovské tábory.
Výzva Prahy k táborům došla nejdříve 17. května ráno a již druhého dne vyrazili na cestu. První střetnutí s nepřítelem je čekalo před Benešovem, kde jim čtyři sta jezdců spolu s pěším vojskem Petra ze Šternberka chtělo znemožnit vstup do města. Táboři obchvatným manévrem protivníka přelstili. Mezitím jim z Prahy a Kutné Hory táhly v ústery silné královské a křižácké oddíly. Jakmile se táborští hejtmané v ležení u Poříčí nad Sázavou dozvěděli o pohybu nepřátelských vojsk, vydali rozkaz k dalšímu pochodu, aby ještě za soumraku výprava zaujala výhodnější postavení pod záštitou osvědčené již vozové hradby. Bez ohledu na večerní šero se strhla tvrdá srážka. Hromadná výprava táborů sotva mohla mít více než tři tisíce hlav včetně žen a dětí. Bylo-li jezdců s čeveným křížem o dva tisíce více, šlo i tak o mimořádnou koncentraci bojových sil. Navzdory tomu táboři znovu „jako obři“ zahnali nepřítele na útěk. Takticko-operační zvládnutí přesunu i obranné bitvy nasvědčují, že vrchní velení připadlo Janu Žižkovi. Na zbývajícím úseku cesty táboři nenarazili na žádné překážky, takže již 20. května dorazili do Prahy. V dalších dnech husitské vojsko posílili oddíly z Žatecka, Lounska a Slánska.
Oslabené posádky měly vliv na pádu Slaného. Neslavně dopadly i Louny, kde se uherská jízda podílela na násilnostech vůči lounským ženám. 12. června Zikmund vyrazil od Zbraslavi k Břevnovu kam přenesl hlavní ležení a odkud v podvečer předstíraným útočným přesunem odlákal od Hradu husitské oddíly. Zatímco Pražané se spojenci vytáhli k vstříc rozhodující bitvě, Zikmund přikázal dopravit otevřeným průchodem do Hradu všechen potřebný proviant a odvést odtud velký počet koní, pro něž se nedostávala píce. Mezitím Oldřich z Rožmberka nabídl Zikmundovi své služby a počal s pomocí rakouských žoldnéřů obléhat oslabenou pevnost Tábor. Jakmile se táborská obec v Praze dozvěděla o nebezpečí hrozícím její mateřské pevnosti, vyrazila ještě v noci 25. června husitská jízda (zhruba 350) pod velením Mikuláše z Husi na jih. Po příchodu pěších posil a dohodě s bratry uvnitř pevnosti, Mikuláš za časného rána 30. června napadl a rozmetal rožmberské ležení. 
Moment překvapení sehrál značnou roli, nicméně vítězství táborů nad silnějším protivníkem bylo husity přijato jako důkaz boží pomoci.
Koncem června shromážděné oddíly křižácké armády postupně zaujímaly výchozí postavení k útoku v několika velkých leženích v linii od Pražského hradu až po dnešní Strossmayerovo náměstí, kde stávala vesnice Bubny. Mnohonárodnostní složení křižáckých vojsk uvádělo v údiv všechny soudobé pozorovatele právě tak jako jejich početnost.
Kronikáři uvádějí, že v křižáckém táboře, který se táhnul od Pražského hradu po vesnici Bubny, bylo prý až 80 000 vojáků. Podle moderních odhadů to mohlo být až 30 000 vojáků, i přes to se však jednalo o obrovskou sílu. Hlavní město bránilo něco kolem 9 000 mužů ve zbrani., což mluvilo jednoznačně ve prospěch nepřítele. Nicméně pražská města byla dostatečně předzásobena a mohla tak obstát v dlouhodobém obležení, jež by naopak křižáckým vojskům způsobilo obrovské zásobovací potíže. Z celkového rozložení křižácké armády bylo od počátku zřejmé, že pro její přímý útok se vzhledem k přirozené překážce vltavského záhybu nabízelo jako nejpříhodnější nástupiště tzv. Špitálské pole v oblasti dnešního Karlína. Díky Janu Žižkovi byly v předstihu dokončeny dva sruby a jiná opevnění na hoře Vítkově, jež tak chránila otevřený bok a současně zajišťovala jedinou volnou zásobovací trasu s venkovem.
K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému či k cvičnému útoku na Špitálském poli. Obránci vyrazili okamžitě z hradeb, projevili však více zmužilosti než organizované kázně, takže v chaoticky vedeném boji utrpěli citelné ztráty. Jízda se spořádaně stáhla a připravovala se k další operaci, kterou měla být smetena z cesty překážka v podobě 
vítkovské pevnůstky. Druhého dne kolem čtvrté hodiny odpolední křižácká jízda zopakovala předchozí manévr, aby odpoutala pozornost od hlavního směru útoku. Nepatrná hrstka obránců v čele s Žižkou (mluví se o šestadvaceti mužích a třech ženách) statečně čelila vojsku míšeňského markraběte Bedřicha, které posílil jistý počet Rakušanů. V kritické chvíli, kdy již útočníci pronikali do srubu, přivedl kněz se svátostí v ruce Žižkovi na pomoc zástup selských cepníků a zhruba padesáti střelců. Mohutný bojový pokřik znásobil sílu protiúderu. Křižáci začali zmateně ustupovat a zanedlouho nato strhli k panickému úprku i zadní řady, které se chystaly zasáhnout do boje. Během jedné hodiny, jak se později ukázalo, bylo rozhodnuto o výsledku celého tažení. Praha očekávala generální útok, k němuž však již nedošlo. Devatenáctého července vypukl v křižáckém ležení požár, jemuž padla za obět část stanů i zásob. Zahraniční křižáci si svou zlost vybíjeli v zázemí Prahy, kde vypalovali vesnice a nemilosrdně vraždili pochytané kališníky včetně žen a dětí.
První křížová výprava nezaznamenala kromě korunovace Zikmunda Lucemburského českým králem žádný citelný úspěch. Husitská většina národa navíc Zikmunda jako svého krále stejně neuznala. Katolickým pozitivem byl fakt, že se podařilo udržet královy oddané pevnosti Pražský hrad a Vyšehrad, jejichž posádky nadále znamenaly hrozbu v zádech pražským husitů. Další Zikmundův plán na obsazení oslabeného Tábora spojencem Oldřichem z Rožmberka se také nezdařil. Od krále se kvůli drancování země zahraničními vojsky odvracela domácí znechucená šlechta. Naopak husité slavili nečekaný úspěch. Podařilo se jim bez velkého vítězství v boji odrazit obrovskou přesilu zahraničních vojsk. Další křížové výpravy brzy následovaly s ještě většími debakly.
Zdroj: www.husitsvi.cz, www.libri.cz, Wikipedie
