V době, kdy se pomalu chýlila ke konci fáze národního obrození, kterou dnes nazýváme ofenzivní, byl sepsán, více jak dvěmi sty českých spisovatelů podepsán a následně zaslán a publikován takzvaný manifest českých spisovatelů, který byl adresován českým poslancům ve Vídni, zasedajícím v říšské radě. Tento manifest byl publikován 17.5.1917 a dá se považovat za první oficiální vyjádření nespokojenosti Čechů s přístupem Rakousko-Uherské monarchie k nim.
Autorem textu manifestu je tehdejší ředitel činohry Národního divadla, člen Maffie Jaroslav Kvapil. Jaroslav Kvapil v něm vyzývá zástupce českých zemí v říšské radě k tomu, aby řádně a důstojně hájili národní zájmy, a nebo aby raději složili mandát. Pod tento text se podepsalo 222 českých spisovatelů ( Karel Čapek uvádí počet 120 signatářů), jejichž jmenný seznam je uveden pod textem. Ačkoliv z manifestu později vzešlo státoprávní prohlášení Českého svazu, jeho předsednictvo počínáním spisovatelů nadšeno nebylo a považovalo ho za narušování a maření jejich osvobozujícího díla, které je v rozporu se směrnicí se 17. března 1917, jež vznikla v rámci parlamentní kampaně Českého svazu a ve které svaz žádal české poslance, aby se zdrželi horlivých projevů a zachovali míru, aby se tak uvarovali následkům. Z toho důvodu byl také manifest utajen až do posledního dne před Českým svazem, který se o něm měl dozvědět až z denního tisku. Díky nediskrétnosti někoho ze zúčastněných však dokument vyšel již o den dříve v periodiku Večer.
Dění po uveřejnění manifestu popisuje Karel Čapek ve svém spise O umění a kultuře: „Další historii netřeba psáti. Od projevu spisovatelů počal mluviti národ a to,manifest_ceskych_spisovatelu2 co bylo přednášeno z tribuny vídeňské sněmovny, bylo již mluveno, lze-li tak říci, s uchem přiloženým k srdci národa. Průlom byl učiněn. Tříkrálový sněm v Praze, 13. duben, květnové jubileum, 28. říjen – toť nádherná řada památných dnů; avšak vzpomínajíce na ně, vzpomeňte vždy i prostého dne 16. května, kdy ústy spisovatelů český národ poprvé pronesl veřejná slova osvobozující revoluce. A můžeme dnes říci otevřeně: nebýti tohoto průlomu, byla by pravděpodobně česká politika ve Vídni vypadala zcela jinak, nebylo by horečné práce našich exulantů a statečnosti našich zahraničních vojáků dáno celonárodní pozadí a národní sankce, jež pohnula spojence k tomu, aby oficiálně uznali náš boj o svobodu. Nezapomeňte, že v prvé polovici roku 1917 byla mezi spojenci živena myšlenka separátního míru s Rakouskem. Každý loajální projev českých poslanců byl okázale rozšiřován švýcarskými agenturami. Scházelo maličko, aby vzniklo o našich zájmech mínění nejosudnější. Před dvěma lety tedy spisovatelé čeští, věrni své staleté tradici vlastenecké a demokratické, zasáhli do našich dějin jako hlas národního svědomí. Vzpomínáme-li toho, je to proto, aby se vždy vědělo, kdo splnil svou národní povinnost vedle těch, kteří v ní selhali. Dnes, ve dnech demagogie slibů, nutno důrazně ukazovati na vykonané činy. Vy, kteří jste dnes plni politiky, velkých slov a podivné odvahy, kde jste byli před dvěma lety a co jste činili? Místo pro vykonané činy! Nikoli z vděčnosti, nýbrž ze studu ustupte, aby národ viděl přes vaše ramena a lokty na dějiny několika posledních let!“
Zdroje: ČAPEK, Karel. O umění a kultuře : Díl I.. 1. , HEIDLER, Jan. Projevy českých spisovatelů; KVAČEK, Robert, et al. 20. století o sobě : Dějiny v dokumentech. první; www.libri.cz
