Osobnost Václava Hanky byla a je chápána v našem prostředí hodně schematicky. A tak se už četné generace českých žáků a studentů učí na školách různých stupňů, že to byl falzátor či falzifikátor, tedy padělatel známých Rukopisů (královédvorského a zelenohorského). Bohužel se zpravidla nemluví o Hankových zásluhách o český národ, o český jazyk i o další oblasti. Tohoto badatele můžeme právem považovat za jednoho z prvních pěstitelů slavistiky (nauky o jazyku a literatuře slovanských národů) u nás; zároveň rozvíjel i studium bohemistiky (oboru zkoumajícího českou řeč a písemnictví).
Malý Václav se narodil 10. června 1791 v Hořiněvsi a jako nejmladší syn zámožnějšího rolníka z Hořinevsi poznal slasti i strasti života vesnického dítěte; už v dospělosti vzpomíná na svoje zážitky v roli pasáčka. A právě pastva v podzimním čase představovala někdy strastiplnou činnost.
Gymnaziální studia absolvoval v Hradci Králové a v Praze v prvním desetiletí 19. století; poté se věnoval studiu filozofie (tehdy to byla nutná podmínka pro studium bohosloví, práv či medicíny). Začal studovat práva v Praze a ve Vídni, na právnickou dráhu však nenastoupil. Po návratu do Prahy se stal uznávaným představitelem českých vlasteneckých studentů; v některých klementinských posluchárnách zazníval Hankův hlas při nadšených výkladech o českém jazyce a literatuře. On se tenkrát snažil nahrazovat nesoustavnou výuku univerzitního učitele prof. Jana Nejedlého; Nejedlý dosáhl úředním zásahem toho, že Hankovi bylo jeho soukromé vyučování zakázáno.
Mladý badatel si získal výraznou přízeň všestranného učence, jazykovědce, literárního historika i slavisty Josefa Dobrovského. Dobrovský učil Václava staroslověnštinu a ruštinu; Hanka se zasloužil o vydání druhého dílu Německo-českého slovníku, jenž byl dílem Dobrovského, tím, že ho připravil do tisku.
Václav Hanka se stal velkým propagátorem jazykové reformy; byla to takzvaná reforma analogická, jež se stala dílem Josefa Dobrovského. Již v roce 1817 vydal hořiněveský rodák pojednání Pravopis český. Pro konečný zdar pravopisné opravy měl zásadní důležitost postoj literárního vědce, jazykozpytce i překladatele Josefa Jungmanna; ten spolu s Hankou vydal v roce 1828 stručnou práci O počátcích a proměnách českého pravopisu. Smyslem této úpravy bylo omezit užívání ypsilonu (y) v českých textech – takzvaný bratrský pravopis totiž již na sklonku 16. století zavedl důsledné psaní y po c, z, s.
Václav Hanka nalezl výrazné uplatnění v nově vzniklé vědecké instituci, v dnešním Národním muzeu (založeno r. 1818). Stává se tu bibliotékářem a po dlouhá léta spravuje oddělení knih a rukopisů. Dostává se zde do velice důvěrného kontaktu se starými rukopisy (manuskripty) a pod vedením Dobrovského pilně studuje staročeštinu. On, šťastný nálezce Rukopisu královédvorského, jenž se hlásil do 13. stol. (právě tato památka, jejíž pravost Hanka hájil a v niž uvěřili mnozí čeští obrozenci i cizí badatelé, spolu s Rukopisem zelenohorským vedla k označení Václava Hanky za padělatele), usiloval o postupné vydávání různých staročeských památek, s nimiž měl možnost se seznámit. Založil edici nazvanou Staročeská skládanie; zde byly postupně uveřejňovány nejrůznější starobylé skladby, kupř. z Hradeckého rukopisu, jenž pochází z druhé poloviny 14. stol. Musíme zdůraznit, že tehdy bylo staročeské bádání teprve v počátcích a trvalo několik dalších desetiletí, než se dostali ke slovu v této oblasti kritičtí badatelé, jako byl kupř. prof. Jan Gebauer, důvěrný znalec naší mateřštiny období středověku. Spisů takto Hankou vydaných bylo mnoho, např. skladba Tkadleček z poč. 15. stol., Husův spis Dcerka, Knihy devatery Viktorina Kornela ze Všehrd.
Málo známou skutečností je okolnost, že slavný hořiněveský rodák vydal, a to hned několikrát, nejvýznamnější obrozenskou gramatiku. V prvním vydání nesla název Soustava mluvnice české podle Dobrovského (1822). Václav Hanka znal dobře živý jazyk lidový, a to ze své rodné vesnice. Proto nemůže překvapit, že v uvedeném spise připomíná takové tvary, které byly zcela běžně užívány v lidovém prostředí (kupř. podoby můžu, můžou; vleču, vlečou; utek – místo utekl, uved – místo uvedl).
Spolupráce s Josefem Jungmannem byla velice plodná. Náš obrozenec vypracoval abecední slovník osobní a věcný k jeho spisu Historie literatury české a pomohl rovněž Jungmannovi při sestavování Slovníku česko-německého (v úvodu ke slovníku jsou tyto zásluhy výslovně zmíněny).
Málokdo spojuje Václava Hanku s tvorbou obrozenského básnictví; z jeho dílny také pocházejí některé lyrické, místy značně emotivní verše. Přestože byl v zahraničí oceňován jako velký znalec slovanských jazyků a literatur, v Čechách neměl situaci jednoduchou. Teprve na sklonku 40. let 19. stol. se stává soukromým docentem slavistiky na pražské univerzitě. Vedle slavistiky a staré češtiny představuje jeho velký zájem numismatika; řadu článků s touto tematikou uveřejnil i v nejstarším vědeckém periodiku u nás, a to v Časopise Českého muzea. Václav Hanka umírá 12. ledna 1861 v Prahze.
K znehodnocení činnosti Václava Hanky došlo především v osmdesátých letech 19. století, kdy naplno propukly tzv. rukopisné spory. Tehdejší profesoři Univerzity Karlovy v Praze, kupř. T.G. Masaryk, J. Goll, J. Gebauer a O. Hostinský, vystoupili s vědeckými důkazy, které otřásly dost všeobecně rozšířenou vírou v pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Obhájci pravosti rukopisů jsou dodnes aktivní a jsou sdruženi v České společnosti rukopisné (http://kix.fsv.cvut.cz/rkz/csr/)
Můžeme konstatovat, že Václav Hanka, rodák z Hořiněvsi, patří zcela nepochybně do galerie těch lidí, kteří v době první poloviny 19. stol. usilovali o obrodu českého jazyka a o povznesení našeho národa. Jeho zásluhy nelze nevidět.
Autor: Vladimír Koblížek, Knihovnicko-informační zpravodaj U Nás (doplněno)
