Ludvík čtrnácti z [celkového počtu] knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie (13. Ledna) je přikázal pokřtít (Fuldské anály 845). Ludvík … vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska (Fuldské anály 846).
Tyto vnitřní rozbroje mezi moravskými Slovany byly pravděpodobně vyvolány bojem o moc po smrti knížete Mojmíra, protože o jeho sesazení Ludvíkem analista nic neví a rozhodně by neměl důvod takovou informaci zatajit. Účelem tažení přes Čechy bylo donutit nás vojenskou demonstrací a případně i užitím síly, abychom na sebe vzali všechny staré závazky vůči říši, především tribut. Takové tažení se dvěma cíli muselo být starostlivě plánováno a v žádném případě nemohlo být improvizovanou reakcí na náhodnou událost – na předpokládanou Mojmírovu smrt (D. Třeštík 2001, s. 152). Nikdo ovšem neví jistě, tedy ani D. Třeštík, jak dlouho před Ludvíkovou výpravou na Moravu Mojmír I. vlastně zemřel. Podle údajů pozdní tradice Mojmír zemřel dokonce již v roce 842 (L. E. Havlík 1992, s. 77). Sotva lze pak mluvit o nějaké náhlé improvizované akci v roce 846.
Proč však Čechové Ludvíka ze země se zlou vykázali? Křest měl zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem. Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni, když Ludvík napadl sousední křesťanskou Moravu a podle toho pak také zareagovali. Zřejmě se domnívali, že nepřátelství Ludvíka Němce vůči pohanským Obodritům je motivováno náboženskými pohnutkami, napadení křesťanské Moravy je ubezpečilo, že tomu tak není a důvodem je útok proti Slovanům obecně. Proto od té doby setrvávali Čechové nepřetržitě a důsledně v nepřátelství k říši a ani četné výpravy je nedonutili k poddání se (D. Třeštík 1997, s. 90). Ludvíkův arogantní postoj Čechy od experimentů s křesťanstvím na dalších 25 let odradil. Bůh se pro Čechy stal „bohem Němců“ a státotvorné procesy v Čechách se tím nepochybně opozdili (D. Třeštík 1997, s. 93-94). Později byl křest čtrnácti Boemanů dokonale „zapomenut“, žádná ze stran se něj pak už nikdy neodvolávala. N. Profantová (VDZKČ I, 1999, s. 201)
Autor: Petr Šimík (doplněno: Svornost)
