![Malleus_Maleficarum[2]](http://svornost.com/wp-content/uploads/Malleus_Maleficarum2.jpg)
Blíží se 30. duben, den připomínající starý pohanský svátek jara. Dnešní název tohoto dne, Pálení čarodějnic, významně souvisí s inkvizičním „Honem na čarodějnice.“. Historie čarodějnických procesů, tedy historie vyhledávání a perzekuce osob majících provozovat černou magii, sahá hluboko do středověku. V českých zemích se první případy začínají objevovat v patnáctém století, avšak k těm nejmasovějším dochází až ve století sedmnáctém, a jejich oběti lze počítat na stovky, stovky nevinných, především žen.
V roce 1678 začíná v Sobotíně u Velkých Losin nedaleko Šumperka asi nejznámější český případ těchto procesů. Jakási žebračka se snažila na Květnou neděli v místním kostele ukrást hostii a tato nevinná záležitost rozpoutala smrtící kolotoč brutálních vražd, který se točil až do roku 1692 a padlo mu za oběť více jak sto lidí.
Osobou nesoucí největší podíl viny na těchto vraždách je nedostudovaný právník a hostinský ze Zlatých Hor, Jindřich Boblig. Tento sadistický deviant s klidem řezníka přijel do Velkých Losin a obklopen svými věrnými psy se pustil do práce, s níž měl již četné zkušenosti z dřívějších procesů. Rozpoutal kafkovský soudní proces, který jakmile někoho uchvátil do svých spárů pustil jej až na popravišti.
Jak snadno se dostane přiznání od nevinného člověka, když se využije mučení. A Boblig si mučení neobyčejně užíval, sám se chodil dívat na týraná ženská těla bolestně se svíjející pod ostřími mučících nástrojů. Miloval pohled na v krvi se topící nahé ženské tělo, užíval si podívanou na umdlévající ženy, pro které chvíle mdlob byly jedinou možností odpočinku.
Činnost Bobliga z Edelstadtu na Jesenicku stála život více jak sta nevinných žen a Boblig sám držel ve svých rukou takovou moc, že když se proti jeho řádění postavil šumperský děkan Kryštof Lautner, neváhal jej nechat upálit jakožto spojence ďáblova také.
Zrůdné čarodějnické procesy na Jesenicku budiž nám odstrašujícím příkladem zneužívání moci jedince, zvrácené chuti vládnout nad lidskými životy, životy nevinných, bezbranných žen
Je smutné, že v dnešní době si Pálení čarodějnic 30. dubna připomínáme pouhým pálením ohníčků, opékáním buřtíků a mnohdy nadměrnou konzumací alkoholu. Kolik z nás si však při pohledu do táborového ohně vzpomene na tisíce žen, které v plamenech bezdůvodně zahynuly pro zadostiučinění a potěšení druhých?
Srpen 1999 návrat do minulosti a na hranici
Často jsme jezdívali na prázdniny do Gelnice. Bývali jsme na chatě v kopcích pod lesem. Užívali jsme si volné, čisté přírody, a každý večer jsme rozdělávali oheň a opékali jsme špekáčky nebo slaninu, nebo jsme jen tak seděli a povídali si. Jednou, někdy v roce 1999, bylo už pozdě večer a my jsme ještě seděli u dohasínajícího ohně. Dívala jsem se do rudých řeřavých oharků, a myslela na ty chudáky, kteří byli někdy v minulosti upáleni na hranici.
V tom vidím uprostřed žhavých oharků a malých plamínků holé bosé nohy. Uvědomuji si, že jsou to moje nohy. Jsou celé červené. Nejsou už na nich puchýře, jsou strašným horkem jen zvláštně červené. Vidím i své tělo, je oblečeno do nějaké bílé špinavé košile, ruce mám svázané vzadu k nějakému kůlu a celé mé ochablé tělo visí bezvládně v provazech. Dívám se na své spálené nohy. Nevím, zda-li na nich ještě budu moci chodit. Něco takového, jako je konec tohoto života, si nepřipouštím.
Ztěžka, unaveně, pomalu zdvíhám hlavu. Přede mnou je nezřetelný dav civějících prostých lidí. Vpředu jasně vyniká malá holčička sedmi, osmiletá. Blonďaté vlásky má přikryté špinavým čepečkem, na sobě ne příliš čisté šaty sahající až ke kotníkům. Dívá se na mne bleděmodrýma vytřeštěnýma očima. Všichni jsou nějak šedobílí.
Necítím bolest spálených nohou a těla, ale cítím neskutečně velkou bolest v srdci. Cítím ke všem velikou lásku, a stále nechápu proč? Proč, proč, proč? Proč to všechno? Proč mi tak ubližují, proč jsem tady? Táži se v duchu. Velkou únavou skláním hlavu a opět vidím ty do červena spálené nohy. Zdvíhám hlavu. Stejný obrázek lidí, moje nepochopená láska k lidem a velká bolest v srdci.
„Proč? Proč jste mi to udělali? Proč mě nemáte rádi?“ Znovu a znovu v duchu opakuji svou otázku. „Vždyť já vás mám všechny ráda, miluji vás“, ale moje okoralé rty se ale ani nepohnuly.
V tom velká bolest v srdci naráz povolila a já vidím, jak mé průsvitně bílé tělo volně stoupá nahoru. Vystupuje pomalu z toho spáleného těla naplněného bolestí, které je přivázané tam dole ke kůlu. Už je skoro celé ven. Cítím uvolnění, osvobození, a pak už nic.
Vtom se vše ztrácí a já opět sedím u skoro uhaslého ohně. Vše se mi spojilo se snem, který jsem měla asi jako sedmiletá holčička. Moje matka chtěla, abychom chodily já a sestra do našeho sklepa samy pro brambory a ovoce. Z toho sklepa jsem mívala veliký strach. Bydleli jsme ve starém domě. Sklep byl hluboký, asi dvanáct, nebo čtrnáct vlhkých schodů, tmavé vlhké zdi sklepních chodeb. Tenkrát se mi zdál třikrát za sebou ten stejný sen. Někdo mne strčil do takového podobného sklepa. Schodů tam bylo podstatně více a byly o něco vyšší. Zůstala jsem na schodech a chtěla jsem odejít, ale dveře přede mnou nějaký muž zavřel. Plakala jsem, bušila na dveře, ať mi otevřou. Nikdo neotevíral. Pak jsem chodila po tom sklepě. Bylo tam vlhko, světlo pronikalo malým okýnkem, které bylo hodně vysoko abych se jím mohla podívat. Když se znovu po nějaké době otevřely dveře a někdo nahlédl, běžela jsem ke dveřím, ale když už jsem byla skoro na posledních schodech, dveře se opět přede mnou zavřely. Pláč ani volání nikdo nechtěl slyšet. Vše prolínal veliký strach a s hrůzou jsem se z toho snu probudila. Sen byl tak živý, že jsem si jej pamatuji dosud. Když se mi ale zdál po třetí, nebyl již tak živý. Emoce z něj oslabily.Také jako malé dítě, jsem měla problémy s chůzí. V mém vědomí asi do tří roků zůstala myšlenka o nepoužitelnosti nohou.
Ve spojení se spontánním zážitkem mého upálení a můj celoživotní strach z jakékoliv bolesti jsem si uvědomila, že někdy v jednom z minulých životů jsem byla upálena na hranici.
Jak jsem později zjistila, byla jsem upálena proto, že jsem byla „jiná“. Uměla jsem léčit bylinami a proto, že jsem asi nesplynula s davem. Závist a lidská zloba nemají hranice. A moji trýznitelé si dali na své práci velmi záležet. Dodnes se bojím jakékoliv bolesti, a jakákoliv církev se mi donedávna jevila jako sdružení podvodníků. Moje rodina z otcovy strany pochází z Bludova u Šumperka. Jaké dluhy mě vážou k tomuto místu a k lidem tohoto kraje?
V 15. a 17. Století byl Bludov a Losiny známy jako obce, kde probíhaly největší čistky proti čarodějnicím.