Centrum pro výzkum veřejného mínění SÚ AV ČR vydalo 17. dubna zajímavou zprávu o názorech občanů na uspořádání společnosti a sociální soudržnost. Tato nenápadná zpráva v sobě ovšem nese zcela zásadní poselství o nesprávném vývoji společnosti od posledního podobného šetření v roce 2005.
Respondentům byly položeny dvě otázky. První zahrnovala vzájemné vnímání vztahů mezi jednotlivými třídami společnosti. Otázka zněla, jak by respondent popsal společenské uspořádání nejvíce odpovídající skutečnosti. Dotazovaní se mohli vyslovit pro jednu z možných odpovědí (viz tabulka 1).
Odpověď „že v naší společnosti je možné se dobře domluvit s většinou lidí, existují tu však nižší vrstva a společenské špičky a s oběma těmito skupinami má většina lidí málo společného“, vyjadřuje příslušnost ke střední vrstvě, která se vyděluje jak vůči úzké elitě, tak i vůči nejnižším sociálním skupinám (under class). Střední vrstvy jako nositel stability oslabily z 38 na 30%.
Stejně tak slabá je skupina ztotožňující se s odpovědí, že „mezi různými skupinami neexistují velké přehrady, člověk se dobře domluví i s lidmi v odlišném sociálním postavení“ s 10 resp. 9%. Tato odpověď se blíží optimálnímu ideálu demokratické společnosti se vstřícným postojem ke všem, diferencované pouze s ohledem na schopnosti jedince a bez společenských přehrad.
V současnosti největší skupinou respondentu jsou ti, kteří se ztotožnili s výrokem, že „v naší společnosti stojí proti sobě jen dvě skupiny – obyčejní lidé na jedné straně a nepočetná společenská špička na straně druhé. Tato diferenciace na „my“ a „oni“ je jasným signálem nárůstu nespokojenosti, společenského pnutí a sociálních bouří. Chudší lidé neparticipují na majetku, a proto jsou více náchylní k radikálnějšímu řešení. Je chybou státu, že jim neumožní vlastnit alespoň minimální majetek, většina občanů v nízkopříjmových vrstvách má z velké části pouze dluhy a dostávají se tak do bludného kruhu moderního otroctví.
Druhá otázka zněla, zda je současná společnost soudržná a solidární. Ve všech směrech došlo od roku 2005 k posunu směrem k negativním odpovědím. Pozitivní hodnocení kleslo z 22 na 15%, negativní naopak posílilo ze 74 na 82% (viz tabulka 2).
Odpovědi jsou silně ovlivněny sociálním statusem respondentů a sebezařazením na pravo-levé škále. Respondenti s dobrou životní úrovní situaci nepovažují situaci za tak špatnou a zároveň v otázce jedna se nejméně přiklánějí k diferenciaci společnosti na „my“ a „oni“. Odpovědi mají vnitřní logiku, protože dobře situovaní nejsou příjemci pomoci, ale naopak by měli být donátory. Naopak občané se špatnou ekonomickou situací se zásadně přiklánějí k negativnímu hodnocení (5 ku 60%). Podobně negativně situaci hodnotí občané sami sebe řadící do levé části politického spektra, na rozdíl od pravicových voličů, kteří stále ještě upřednostňují dělení na nižší, střední a vyšší třídu.
Zde je třeba připomenout, že většina české populace je sama o sobě orientována levicově, což je dáno historickým vývojem bez participace poněmčených elit na tvorbě moderního národa. Je třeba si rovněž uvědomit důležitost pospolitosti pro český národ. Povšimněme si například faktu, že jakékoliv i sociálně motivované demonstrace v sobě nesou prvky národní – státní vlajky, zpěv národní hymny aj.
Všichni lidé nejsou stejní, mají různé schopnosti a dosáhnou ve svém životě různého hmotného úspěchu. Nicméně ti schopní by vždy měli myslet na své spoluobčany a být s nimi solidární, a to ve svém vlastním zájmu pro zachování sociálního smíru. Samozřejmě pouze s těmi, co sami mají snahu zodpovědně se začlenit do struktury společnosti.
(cw)
Keller je podle mého názoru manipulátor a demagog. Otázka dělení na „my a oni“ a naopak na „tři světy“ je bežná a celkem vousatá záležitost, to bychom se dostali k Marxovi i dále (hodně před guru Kellera). Ne-aristokratičnost českého národoveství je taky celkem logická. Už od ranného středověku byl „sněm všech Čechů“ (rozumějme bojovníků, ale včetně ozbrojených sedláků) významná instituce a pravomoci knížete byly omezené (nikdy u nás nebyla absolutistická monarchie). I kníže si obouval při nastolování Přemyslovy lýkové sandály, aby tím ukázal, že je z lidu. To je něco v aristokratofilním polsku naprosto nereálné. Tím, že drtivá většina národa byla vždy pospolitost uvažuje v intencích skupiny, kolektivu (kolektivismus je zjednodušeně jeden z klíčových znaků levicovosti). Tady neprobíhá nic co by se v cyklech neopakovalo, na to člověk nemusí být Keller.
Mno, nechci se v tom šťourat, ale už před lety tyhle výsledky odhadnul náš poměrně značně levicový sociolog Keller, když sledoval vývoj jinde na Západě.
S participací poněmčelých elit to asi bylo složitější, než zní ta věta, ale každopádně je pravda, že jednoznačně na rozdíl od Polska či Maďarska jsme si češství vždy spojovali s odporem ke šlechtě, bohatým a habsburské katolické církvi a z toho pramení neřek bych zkratkovitě přímo levičáství, ale spíš vidění potencionálního zla ve všem silném a bohatém, co má moc. A taky představu vlastní malosti a upejpavosti s tím nějak pohnout.