Vyjeli jsme konečně z Pirjatina a ráno v 8 hod. jsme byli v Bachmači. Odpoledne šla naše 1., 2. a 3. četa na zástavy. Z dálky bylo slyšeti kanonádu, neboť se Němci blížili ke Krůtám. Druhého dne 10. srpna byla neděle. Bachmačí projíždějí bolševické vlaky. Jedou na Priljuky a Pirjatin. Naše 6. rota byla už v ohni a bylo přivezeno i několik raněných a 7 zajatců z fronty. Byli to slabí vyhublí hoši. Stráž je musela chránit před našimi hochy, kteří jaksi rázem zhrubli. Večer šla na zástavy i naše 4. četa. Jedeme do Černohorky. Za stanicí asi 6 verst, u strážního domku byla naše zástava. Minulé 2 dny měla zde učebná komanda a 8. rota srážky s Němci, kteří byli sice zahnáni, ale pak musili naši přece ustoupiti, aby se vyhnuli zbytečným srážkám.
Ráno, sotva se rozbřesklo, zařinčel post na okno domku. Všichni letíme a nevíme, co se děje. Od Černohorky přijížděla šílenou rychlostí lokomotiva bez tendru a jen se mihla okolo nás. Jako šílený netvor se řítí po kolejích, z komína valí se sloup dýmu a jisker na všechny strany. Za chvíli zmizela za obzorem. Naši pustili za ní několik ran, myslíce, že to Němci vyzvídali. Byli však na omylu. Čekalo se, že Němci proti nám pošlou obrněný vlak a tak naši poslali mu naproti vytopenou prázdnou lokomotivu. Vlak však nepřijel. Napadlo nás, aby nám to Němci neoplatili a vystavěli jsme na trati barikádu z pražců a přetrhali jsme telegrafní spojení. Od zadu však přišla zpráva, že naši jsou vpředu v okopech a že k nim budou jezdit vlaky. Tož jsme opět překážky odstranili. Za krátko přijely vlaky s dělostřelectvem. Po celou dobu kroužil nad krajem aeroplán.
Po poledni jel kolem nás vlak s obědem pro 7. rotu, která tam však nebyla. Na noc nás vyměnili a zavedli do vesnice do baráku, abychom se prospali. 12. března v noci odchází část čety do Černohorky, kam byla narychlo volána. Dostali se tam do sebe Maďaři krasnogvardějci s Rusy. Ale než naši došli, byl spor urovnán. Časně ráno šlo nás 11 na zástavu na levé křídlo fronty trochu nazad. Stojím před malou vesničkou. V jednom domku se hřejeme a vaříme čaj. Procházely tudy bolševické patroly, zas taková sebranka, jako jsme viděli v Pirjatině. Mladí kluci, hrbatí, křiví atd. Jeden byl mezi nimi fešák a byl to Čech, dokonce můj známý z Beševa, František Knitl, Žižkovák. Soužíval v okolí Beševa u Rusů a o vojsku nechtěl ani slyšet, že to je švindl. Do rudé gardy šel – za penězi.
Večer jsme byli zaměněni bratry od 1. roty a šli jsme dopředu do okopů. Na trati potkáváme krasnogvardějce, jdoucí z okopů. „Kuda tovaryšči,“ ptáme se. „Do vagonu, odpočinout,“ odpovídají nám. Brzy je to omrzelo. Konečně jsme došli k okopům, kde byl zmatek. Prý se Němci již zastřelili na naše pozice a ráno bude konec. Nadávalo se hodně na důstojníky. „Nikdo se o nás nestará,“ říkali. Náš komandant, frajtr Bartl, dostal z toho strach a chtěl nás odvésti zpět do vesnice. Nemusíme prý u toho být. A hned „čelem vzad“. Pustili jsme se do něho, on se zastyděl a obrátili jsme se zpět. Hledali jsme naši četu na levém křídle a nalezli ji konečně po půlnoci za deštivé plískanice v jedné vesnici. Ulehli jsme, ale asi za hodinu přišel rozkaz, abychom se připravili na ústup. Jeden za druhým, a bez hluku dali jsme se ke trati… Padal hustě sníh… Po trati už jsme se dali do běhu a záhy nás dojely i naše vlaky. Někteří nasedají na ně. Před samotnou Černohorkou vlaky se srazily, na štěstí bez vážnější nehody. V Černohorce nasedli jsme do vlaků, ale marně jsme čekali na odjezd. O situaci byla úplná nejistota. Poručík Homola, velitel poddůstojnické školy, stále telefonuje s Bachmačem, ale neví, co bude.
Náhle nastal poplach… Němci prý už jsou u nádraží. Vše vyběhlo z vagónů doprava i doleva bez všeho rozkazu. Němci sice nebyli ještě u nádraží, ale asi 2 versty od něho. Větší část naší čety běží na levé křídlo. Mezi nás se však míchají i bolševici, jichž bylo na nádraží plný vlak. Komandanta nebylo vidět a byli mezi nimi Němci, Maďaři i Češi. Rychle postupujeme vpřed. Nepřítel ustupoval asi 4 versty a zastavil se v okopech, které si za ranní mlhy připravil. Po rozmočeném poli, místy po kotníky vodou, se nám šlo ovšem mizerně. Vyhnout jsme se však nemohli. Na nepřátelské straně měli mnoho strojních pušek, neustále řehtajících. Na levém křídle podařilo se nám přijíti Němcům až do boku. Viděli jsme před jejich okopy na sněhu několik padlých. Ale na pravém křídle bylo našim hůře. Nepřítel se jim dostával do boku a zasypával je kulometným křížovým ohněm i šrapnely. Řetěz nevydržel. Bolševici začali utíkat a kulomety nechali na místě. Za nimi se zvedala celá linie. Divili jsme se, že kolem trati napravo vidíme všechno utíkat. Nebylo však divu. My na rovném odkrytém poli skoro bez kulometů – alespoň na našem křídle – nepřítel však v ohromné převaze a dokonale ozbrojen. U nádraží byl řetěz obnoven a doplněn částmi 4. pluku, které právě došly. Nepřítel byl zastaven a byl nucen couvnouti. Sedáme do vlaku a pomalu odjíždíme. Nadávalo se opět všeobecně, že ke srážce nemuselo dojíti, že jsme mohli ujet dříve, že je škoda životů atd.
A večer projížděl Bachmačem poslední československý ešalon. Účel byl přece dosažen…
(Svornost) Při čtení tohoto vyprávění je třeba zohlednit několik faktů. Jedná se o vyprávění prostého vojáka, který neměl vždy informace o strategickém plánu, informace o pohybu nepřítele atd. a popisuje své vlastní pocity, jak celý boj prožíval. Dokumentuje však, že i tento „prostý“ voják věděl, za co bojuje, a byl na to náležitě hrdý. Boje u Bachmače probíhaly od 8. do 13. března 1918 a podrobněji o operacích se můžete dočíst zde).
