Boje u Bachmače, ukrajinského městečka ležícího zhruba 170 km severovýchodně od Kyjeva, proběhly mezi 8. a 13. březnem 1918. Koncem roku 1917, po vypuknutí bolševické revoluce, přestala východní fronta prakticky existovat a Ruskem zmítala občanská válka. Ukrajina vyhlásila počátkem února 1918 samostatnost, odtrhla se od Ruska a požádala o ochranu Ústřední mocnosti. Němci a Rakušané toho využili a pod záminkou pomoci Ukrajině započali rychlý postup na východ, jaký neměl v dějinách 1. světové války obdoby. Dne 1. března 1918 obsadili Němci Kyjev a valili se dále Ukrajinou. Poté co sovětská vláda uzavřela 3. března 1918 mír s Centrálními mocnostmi v Brest Litevsku, zůstali československé legie jedinou vojenskou silou na východní frontě, která kladla odpor.
Na Ukrajině se v té době nacházelo československé vojsko (asi 42.000 velmi dobře vycvičených a vyzbrojených mužů), skládající se z volyňských Čechů a z bývalých válečných zajatců rakousko-uherské armády české národnosti, kteří šli především z ideových důvodů dobrovolně bojovat za vznik československého státu. Čs. armáda usilovala na počátku března 1918 o jediné – o odchod do Francie. Válka v Rusku totiž ztratila smysl. Nebylo už za co bojovat. Snad, jak to udělali někteří odpadlíci z řad čs. vojska, za pochybné bolševické ideje? Nikoliv! Československé vojsko, v té době již vedené prof. Masarykem, mělo svůj vlastní, konečný cíl – boj za samostatný československý stát, boj po boku Spojenců proti Německu a Rakousko-Uhersku.
Čechoslováci, jak byli tehdy příslušníci čs. vojska nazýváni a sami se tak nazývali, sice měli v úmyslu opustit Rusko a odplout do Francie, spojenecké země, která byla ve válečném stavu s jejich společným nepřítelem, ale situace se začala komplikovat postupem armád Ústředních mocností. Němci a Rakušané totiž postupovali Ukrajinou velmi rychle a hrozilo, že čs. armádnímu sboru odříznou cestu na východ. To by znamenalo zajetí našeho vojska, jehož příslušníci by byli jako bývalí vojáci rakousko-uherské armády vězněni nebo popravováni za velezradu.
Proto nařídilo velitelství 2. československé divize rozkazem ze dne 2. března 6. pluku Hanáckému, aby obsadil důležitý železniční uzel Bachmač a zajistil tak evakuaci celého našeho armádního sboru směrem na východ. Velitelem 6. pluku Hanáckého byl v této době plukovník Jaroslav Červinka. Důležitost této železniční křižovatky spočívala v tom, že se do ní sbíhaly tratě ze čtyř stran, aby pátou tratí, v této chvíli pro naše jednotky nejdůležitější, pokračovaly na východ.
První část 6. pluku Hanáckého přijela do Bachmače 5. března a se souhlasem bolševických i ukrajinských národních vojsk Bachmač na dobu evakuace obsadila. Ve stejný den dostala německá armádní skupina generála von Lisingen, která se nacházela severně od Gomelu, rozkaz k obsazení Bachmače. Úkol byl svěřen 224. pěší divizi. Na západním směru vyslala 7. března 91. pěší divize tři prapory pod vedením podplukovníka von Restorff se stejným cílem: obsadit Bachmač a odříznout Čechoslováky.
První výstřely v bitvě u Bachmače padly 8. března v úporných bojích o stanici Mokošino. Následující den na severním úseku pokračují neúspěšné pokusy německých jednotek a obchvat pravého křídla našich jednotek. Při těchto obranných bojích se zvlášť vyznamenali příslušníci 6. pluku Hanáckého a 7. pluku Tatranského.
Rozhodnutí v této bitvě padlo prakticky 10. března. Na severní frontě podnikly československé jednotky pod velením kapitána Kadlece útok na stanici Doč. Naopak na západní frontě útok zahájili Němci a situace se stala pro nás kritickou až do půl čtvrté odpolední, kdy našim jednotkám přijel na pomoc záložní prapor Hanáckého pluku v čele se štábním kapitánem Ludvíkem Krejčím. Ten se ujal velení nad všemi silami západní fronty a nařídil všeobecný protiútok. Němci jistou dobu ještě odolávali, ale posléze začali ustupovat.
Aby se předešlo dalšímu krveprolití, bylo 11. března sjednáno příměří, které platilo pouze pro trať Kyjev – Bachmač a trvalo do 13. března 20. hodiny večerní. Protože na severní frontě nebyli Němci vázáni dohodou o příměří, pokusili se zde 13. března zvrátit konečný výsledek bojů ve svůj prospěch. Hlavní tíhu boje tentokrát nesl 4. pluk Prokopa Holého vedené por. Stanislavem Čečkem. Německý postup je zastaven kolem 13. hodiny, kdy přichází na pomoc celý prapor československé pěchoty a dvě bolševické roty. Bylo rozhodnuto – evakuace československého armádního sboru byla v podstatě ukončena. Poslední jednotky z obou front, včetně těch, které kryly ústup a ustupovaly pěšky, dorazily do Bachmače po 21. hodině. Poslední ze šedesáti souprav – ešalonů odjel v noci 14. března směrem k Penze.
V bojích o Bachmač mělo čs. vojsko 45 padlých, 210 raněných a 41 nezvěstných (zřejmě padli nebo byli zajati). Ztráty na německé straně se nikdy nepodařilo přesně zjistit. Velmi realistický odhad však hovoří o více než 300 padlých a několika dalších stech raněných.
Bitva u Bachmače prokázala nesporné kvality československého vojska. Obránci o síle ani ne dvou pluků zde čelila soustředěnému útoku nepřítele o síle armádního sboru, navíc vedeného ze dvou směrů. V hlášeních 224. pěší divize německé císařské armády jsou charakterizovány jednotky našich legií bojující u Bachmače, na rozdíl od bolševických, jako jednotky vysoké vojenské hodnoty, vyznačující se rázností, útočností, palebnou kázní, střeleckou výkonností a obratným vedením. Hrdinství legionářů ocenil v rozkaze také vrchní velitel na Ukrajině Antonov – Ovsejenko. Boj u Bachmače byl také předpokladem proslulé sibiřské anabáze legií, která skončila ve Vladivostoku.
Zdroj: www.turany.cz, www.valka.cz
