V současnosti ani v nedávné minulosti se vlastenectví netěšilo přílišnému zájmu veřejnosti, a když už, tak jen v souvislosti s úspěchy českých sportovců (v tom lepším případě) či s akcemi extrémistů, kteří se vlastenectvím ohánějí. Projevy vlastenectví jsou povětšinou brány s despektem a reminiscencemi na komunistický režim, který hojně zneužíval atributy vlastenectví pro propagaci svých zločinných myšlenek. Přitom právě a jenom díky víry a vlastenectví našich legionářů vznikl v roce 1918 samostatný československý stát a během druhé světové války českoslovenští vlastenci dokázali celému světu, že si jej opravdu zasloužíme. Nedá se říci, že by v naší zemi nebylo dostatek vlastenců, viz již zmíněné oslavy úspěchů našich sportovců. Zdá se, že Češi se za své vlastenecké projevy stydí, hlavně na té individuální rovině, a vyjádření svých postojů se nechávají strhnout až s davem – nechám na posouzení sociologů a psychologů, nechť popíšou potenciální hrozby takových „hurá akcí“.
Jako klíčový problém vidím v absenci moderního pojetí a vymezení českého národa a vlasti – vždyť naposled tak seriózně učinil Tomáš Garrigue Masaryk, a jako determinující prvky vyzdvihoval jazyk a půdu (prakticky tím navázal na F. Palackého). Samozřejmě není nutné „znovuobjevovat kolo“, je zapotřebí reagovat na současnou situaci, globalizaci, civilizační vývoj. Také by bylo krátkozraké myslet si, že v uplynulých sto letech se tímto tématem nikdo nezabýval. Osobně se domnívám, že vlastencům a vlasteneckým organizacím chybí jednoduše reprodukovatelná definice vlastenectví, národa a vlasti, a tím pádem i argumentace na obranu těchto hodnot (inspirací nám může být apologetika). Když už jsme u hodnot – je to již takové zaklínadlo – „tradiční hodnoty české země“ – kolik z nás by dokázalo bez dlouhého přemýšlení vyjmenovat smysluplný seznam? A kolik z nás by je dokázalo poté i obhájit? To mě vede k myšlence, že vlastenectví v ČR je hlavně otázkou formy, ale s velice chudým obsahem, proto je vlastenectví tolik podceňováno a haněno – za vznešenými slovy se neskrývá často opravdový obsah. Jen slova… To bude i důvodem toho, že v českých zemích se vlastenectví dařilo v době národního ohrožení, kdy vlastenectví dostalo jasný obsah – boj proti nepříteli jako záchrana českého národa, naší vlasti. Upřímně řečeno, to není stav, který by nás měl těšit, jelikož otevírá prostor k interpretaci vlastenectví v dobách míru šovinistickým směrem (přetrvává ta latentní potřeba bojovat proti nepříteli).
Určitě nejde očekávat, že se v národě ze dne na den objeví tisícovky angažovaných vlastenců, měli bychom raději usilovat o to, aby vlastenectví a úcta k určitým hodnotám nebyly považovány za cosi exotického, zkostnatělého a vyčpělého. Nepopírám, že se musíme poprat s některými jevy – nedostatečným národním zakořeněním u mladých lidí, zpřetrhanou tradicí vlasteneckých oslav, tak jak je známe z období první republiky, anebo znásilněním některých dějinných období, hodnot, pojmů v době komunismu.
Cílem a zároveň výzvou do budoucna je propagace a rozvoj vlastenectví a s tím spojených hodnot formou, která bude srozumitelná, obhajitelná a přitažlivá pro širší masy.
V článku jsem se záměrně vyhnul kategorickým definicím vlastenectví, národa, vlasti či tradičních hodnot – toto bude součástí navazujících článků, které by měly prezentovat oficiální stanovisko o.s. Svornost.
Autor: David Kohut – předseda o.s. Svornost
Mě to spíš připadá,že český národ byl totalitou záměrně odkláněn právě kvůli odstranění základních tradic první republiky,na kterých by se měly zakládat i tradice dnešního vlastenectví,a proto pokud generace ovlivněná demagogií by měla dál předávat své myšlenky,není se čemu divit,že se dnešní populace česká stydí projevit jakýkoliv svůj názor.
Jen tak dál, pánové. Sám jsem vlastenec a vím jak je těžké hlavně mladým lidem vštěpovat lásku k vlasti. Fandím Vám a na pokračování článku se mile těším!