Frič se narodil v Praze 8. září 1882 v rodině právníka a náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče. Již od mládí vykazoval výjimečné nadání v přírodovědných oborech, které ho zajímaly. Jako malý kluk si přinesl domů kaktus Echinopsis eyriesii, původně jen jako rekvizitu pro pomstu na strážníkovi, který ho vždycky šacoval, zda nepřenáší vejce bez zaplacení patřičných poplatků. Nalézt po hmatu velmi pichlavý kaktus byla pro strážníka velmi bolestivá zkušenost a kaktus tak splnil svůj účel, byl tedy dán na okno a dlouhou dobu ponecháván bez povšimnutí. Posléze však vykvetl a to upoutalo Fričovu pozornost. Sám o tom později napsal: „Z tak neforemné, nevzhledné rostliny, která mohla mít pro mne význam jenom potud, pokud sloužila mi za nástroj odplaty, vyvinovala se krása, jakou jsem dosud nepoznal…“ Nově objevený svět Friče nadchnul. V 15 letech již byl považován za jednoho z největších znalců kaktusů ve střední Evropě a odborníci evropského formátu mu zasílali žádosti o konzultace při jejich určování a zvali jej na vědecké konference.
Mimo rozsáhlých znalostí o kaktusech samozřejmě sbíral také kaktusy samotné, v roce 1899 však celá jeho kolekce umrzla. Frič se poté rozhodl založit novou, z kaktusů, které si sám sesbírá. V letech 1901-1929 podnikl 7 cest do Jižní Ameriky a jednu do Severní, kde se soustředil jednak na sběr kaktusů, jednak objevování nových končin a sběr etnografických materiálů o divoce žijících indiánských kmenech.
Cesty
Fričova první cesta vedla do divokých končin Mato Grossa, kde se setkal s indiány kmene Šavantes. Z cesty se musel předčasně vrátit, neboť utrpěl strašlivá zranění při souboji s jaguárem. Šelma Friče zaskočila a on ji stihl výstřelem pouze zranit, načež se s ní střetl tělo na tělo. Ať už zvíře poté zabil nožem nebo opožděně zaúčinkovalo předchozí zranění, následky střetu byly pro Friče velmi zlé. Téměř zemřel, nejdříve ho celé týdny léčili indiáni a poté se musel vrátit do Evropy. Jakkoliv ale nešlo o zážitek, který by si někdy přál prožít znovu, v jistém smyslu pro něj znamenal požehnání. Nestal se pouze mužem, který zabil jaguára, což by mu už samo o sobě vyneslo velkou úctu a vážnost mezi indiány. Byl víc, byl mužem, který přežil v objetí jaguára. Takový člověk se už nepočítal mezi obyčejné smrtelníky. Téměř posvátná úcta, kterou byl díky tomuto obestřen, umožnila Fričovi později dosáhnout cílů, kterých by jinak dosáhnout nemohl.
Na své druhé cestě Frič prozkoumal pro paraguayskou vládu tok řeky Pilcomayo a proplul jím, což se nepodařilo žádné z předcházejících více než 20 expedic. Přitom též objevil hrob španělského geodeta Ibarrety (+ 1898) a zjistil, že ho zabili indiáni v rozmíšce, kterou svým neuváženým chováním vyvolal. Při této výpravě strávil delší čas u indiánského kmene Čamakoko (Chamacoco) v povodí řeky Paraguay a oženil se zde po indiánském způsobu s indiánkou Lora-y (česky Černá kachna). Z jejich svazku se narodila dcera Hermína (* asi v září 1905, zemřela 10. března 2009). Poté, kdy odjel domů (léto 1905), se s ní už zřejmě nesetkal.
Ze své třetí cesty si přivezl z Ameriky do Prahy Čerwuiše, indiána z kmene Čamakoko, jehož pobyt v Praze (1908-1909) inspiroval Jaroslava Haška k sepsání povídky Indián a pražská policie. Frič ho používal jako demonstrační pomůcku při přednáškách, ovšem skutečným důvodem bylo, že Čerwuiš trpěl záhadnou nemocí decimující jeho kmen a Frič chtěl, aby jej prohlédli lékaři specialisté. Jelikož v Jižní Americe odborníci neuspěli, odvezl jej až do Evropy. V Čechách se léčba povedla: ukázalo se, že nemoc zapříčiňují dosud neznámí střevní parazité (konkrétně měchovec Ancylostoma duodenale) a k léčbě že je možno použít silné projímadlo.
Čtvrtá cesta začala roku 1909 a Frič během ní dopravil Čerwiuše a patřičné léky ke kmenu Čamakoko (Chamacoco) v severní části Gran Chaca v Paraguayi.
Pátá cesta začala v roce 1919 a Frič na ní vystupoval nejen jako cestovatel a vědec, ale také jako oficiální pověřenec československé vlády. Uvažovalo se o jeho jmenování velvyslancem, ale nakonec z něj sešlo.
Rodinný život
Po návratu ze své 5. cesty se Frič oženil s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Ivana (* 1922). Jeho vnuk Pavel Frič s manželkou Yvonnou se snaží zvýšit povědomí o A. V. Fričovi, které je v jeho rodné zemi dost malé. Početné potomstvo (8 dětí) po sobě zanechala i Fričova jihoamerická dcera, kterou při svém odjezdu předal do péče náčelníka Magpioty a jejíž synové hrdě nosí jméno Fric. Obě větve rodiny se o sobě dozvěděly až v roce 2000, kdy Hermínu objevili čeští filmaři Alice Růžičková a Martin Číhák putující po stopách Čerwuiše.
Frič a kaktusy
Frič se postupně vypracoval na odborníka světového formátu, byl považován za největšího soudobého znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů a shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby (bohužel zanikla během druhé světové války, neboť se mu přes všechnu snahu nepodařilo sehnat dost topiva a kaktusy ve sklenících umrzly. Konec konců, nebyl to první případ už dříve mu čeští celníci na hranicích během zimy nechali kaktusy po otevření krabic zasypat sněhem a umrznout [A.V.Frič-O kaktech a jejich narkotických účincích]). Sbíral je všude, od Mato Grossa přes Gran Chaco až po strmé stráně And ve výšce přes 5000 m n. m. Navštívil kvůli nim i Střední a Severní Ameriku (1923). Publikoval spoustu fotografií krajiny porostlé kaktusy a zpopularizoval pěstování kaktusů, zejména ve střední Evropě.
Odborníky fascinoval, když v botanické zahradě umístěné v hlavním městě Mexika objevil druh Astrophytum asterias, který již byl považován za vyhynulý (bylo to tím paradoxnější, že zahradu odborníci na kaktusy často navštěvovali). Prováděl výzkum kaktusů s narkotizačními účinky (tzv. narkokaktusy), někdy je přitom zkoušel i sám na sobě. Zjistil například, že některé potlačují závrať, čehož využíval v Andách.
Jeho objevy byly obrovské, horší to ale bylo s publikací výsledků. Friče nijak nelákala ani tvorba strohých vědeckých prací, ani taxonomie jako striktní věda pro práci s názvy. Proto spousta jím objevených druhů byla nakonec přisouzena jiným, neboť se nepřiměl k tomu, aby je podrobně a přesně vědecky popsal. Jediné větší botanické práce, které snesou nejpřísnější měřítka vědecké práce (myšleno po formální stránce), jsou jeho Index kaktusů a unikátní herbář o několika stech položkách, nacházející se v Národním muzeu.
Po ukončení svých výprav se zabýval jednak pěstěním kaktusů, jednak šlechtěním a křížením exotických plodin a rostlin, velkých úspěchů dosáhl u rajčat.
Frič a indiáni
Frič během svých cest navštívil desítky kmenů a sestavil slovníky 36 indiánských jazyků. Pořídil o nich stovky fotografií a přivezl do Evropy tisíce upomínkových předmětů. Často se jedná o jediné podrobné materiály o tom, jak tito indiáni žili předtím, než byli zásadněji ovlivněni (nebo vybiti) bělochy. Celkově mezi nimi prožil asi deset let života a byly to podle jeho vlastních slov nádherné roky, bez ohledu na jaguára a další nehody a nemoci, které ho potkaly. Nejvíce času strávil u kmene Čamakoko, z něhož pocházela jeho indiánská žena. Jihoameričtí indiáni jej pojmenovali Karaí Pukú (česky Dlouhý lovec).
Frič později velice vzpomínal na své pobyty u nich a dával najevo, že se u nich cítil lépe než v pražské pokrytecké a maloměšťácké společnosti. Když byl mezi nimi, byl v podstatě indiánem, oblékal se jako oni a choval se jako oni. Později o tom napsal: „Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“
Nutno podotknout, že zatímco jako kaktusář byl Frič ctěn doma i ve světě, jako amatérský etnograf a znalec indiánů získal popularitu zejména v zahraničí, zatímco v Čechách byl přehlížen. Mnoho jeho sbírek skončilo v zahraničí, zejména v New Yorku a Petrohradě (byl oficiálním dodavatelem tamního 
Muzea antropologie a etnografie a členem-korespondentem Ruské akademie věd), jen malá část je k vidění v Náprstkově muzeu. I většina jeho odbornějších prací o indiánech vyšla v cizině (v německy mluvících zemích, Anglii, Rusku či v jihoamerických zemích.
Frič jako spisovatel
Psal jak odborné knihy a dobrodružné knihy pro mládež, v nichž čerpal ze svých zážitků na cestách. Ty druhé byly v Čechách velmi populární a dočkaly se několika vydání, doprovázené kresbami Zdeňka Buriana. Stěžejním dílem v oblasti etnografie jsou Indiáni Jižní Ameriky, v nichž na podkladu cestopisných črt popisuje indiánské zvyklosti. Vzpomínky na cestu do Evropy s indiánem kmene Čamakoko (1908–9), které vycházely za druhé světové války v časopise Pestrý týden, vydalo knižně v roce 2000 nakladatelství Titanic pod názvem Čerwuiš, aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu.
Konec života
Okupace zastihla Friče v Praze. Na protest proti ní odmítal opouštět svůj byt. Jeden kaktus, který si přivezl z cest údajně pojmenoval po Hitlerovi. Když mu jeden návštěvník pogratuloval k této skvělé myšlence, která se bude okupantům jistě líbit, Frič ho uzemnil komentářem, že to udělal proto, že ten kaktus je nedomrlý, nemocný a brzy chcípne. Poté mu ukázal nádherný a zdravý kaktus, který pojmenoval po Einsteinovi (Rebutia einsteinii). Ve svých sklenících údajně ukrýval zbraně.
V roce 1944 se škrábl o hřebík a onemocněl tetanem. Navrhoval lékařům, aby mu v rámci léčby aplikovali kurare (indiáni je proti tetanu podle něj relativně úspěšně používali), ale lékaři raději zůstali u standardní léčby, která spočívala ve zmírňování bolestí. Během své nemoci a umírání lékařům pečlivě popisoval své pocity a stavy, aby tak co nejvíce prospěl lékařské vědě. Mnoho jeho poznámek a dosud nepublikovaných prací po jeho smrti zmizelo.
Zdroj: Wikipedie
