Heslo bojovníků za svobodu Československa, okupovaného nacisty, vyjadřovalo svůj hluboký vnitřní cit a lásku k naší zemi. V době ohrožení se dokázali lidé semknout a uvědomit si, co pro ně znamená skutečná vlast. Dokázali se vzdát i svého života, pro ty druhé. Po roce 1948 bylo mnoho z těch, kteří se rozhodli pro věrnost, odměněno namísto medaile, kusem provazu. Dnes je situace docela jiná.
Lidé, kteří se v dobách komunistického terorismu v Československu hřáli v teplých kancelářích prognostických ústavů obdrželi mnoho desítek vyznamenání (stačí nahlédnout na přehlídku medailí na internetových stránkách našich „nejvznešenějších“ představitelů) a „věrností“ vlasti přetékají ústa těch, kteří zrazovali svou vlast nejvíc, tedy opět ta krvežíznivá ústa fašistů a komunistů.
V období nacistického protektorátu i v době komunismu skutečně trpělo mnoho lidí na které se dnes vůbec nevzpomíná, za svého života tito lidé nezískali žádné vyznamenání či řád. Oni vlastně o žádný řád nikdy nestáli, šlo jim o něco docela jiného.
Komunisti začali od Píky, pokračovali přes Horákovou například ke Stanislavu Brojovi. Ovšem jména Bohumila Grubera, pplk. Josefa Gonice, faráře Františka Pařila nebo sochaře Miloslava Pospíšila dnes pravděpodobně nikomu nic neřeknou, stejně tak jako jména dalších 242 lidí z prvních politických procesů v éře Klementa Gottwalda. Vražedné procesy se však nezastavily v padesátých letech, ale pokračovaly. Na státní hranici bylo zastřeleno ze zálohy 147 lidí, 88 osob se usmažilo v elektrických drátech, při výsleších, pronásledování a na následky mučení či věznění zemřelo dalších téměř 10000 lidí.
Po roce 1968 to nebyl jen Palach či Zajíc, ale také Evžen Plocek, který se 4. dubna upálil v Jihlavě na protest proti společenskému „mlčenlivému“ vývoji. V souvislosti s „výročím“ normalizace, ve které jsem se narodil, bych byl moc rád, aby se nezapomínalo na to, že tato doba nebyla žádným „light socialismem“, ale i v této době bylo zavražděno, mučeno a ponižováno mnoho lidí. Nebyl to jen Pavel Wonka (+1988, umlácen k smrti), ale také kardinál Štěpán Trochta (+1974, uřván poručíkem STB) nebo Pavel Švanda (+1981), který byl nalezen zmasakrovaný na dně Macochy.
Lidé, kteří svým postojem i odvahou dokázali, co je to „věrni zůstaneme“ je mnoho a nemělo by se na ně zapomínat. Oni se jen těžko budou dnes domáhat vyznamenání, či chlubit se jimi na svých internetových stránkách. Většina z nich dnes leží na hřbitovech mimo zájem a úctu společnosti. Nezaslouženě. Ti, kteří přežili, nemají ze svého důchodu často ani na slušné živobytí, na rozdíl od svých tyranů, kteří si užívají „zaslouženě“ vydělané peníze či nějaký ten metál za „věrnost“ (nebo zradu?).
Jako farář věřím, že duše obětí komunistické zvůle našly pochopení, alespoň u Ježíše Krista, který slyší a vnímá volání nespravedlivě zabitých a nedopřává sluchu skuhrajícím či arogantním mocipánům a jejich nohsledům současnosti. V dnešním světě je bohužel to právě naopak. Možná je to také tím, že Ježíš žádné vyznamenání či řád neobdržel a věrnost Boží Pravdě dokázal svou smrtí na kříži, asi proto má k obětem blíž než k chlubilům.
V tomto státě, kterému se hanlivě přezdívá Česko, už dávno vymizely hodnoty Pravdy, které byly nahrazeny hodnotou peněz. Zmizela láska k vlasti a byla nahrazena hajlováním či trapným odvoláváním se na národní zájmy, které nejsou mocní mluvkové schopni jasně a zřetelně formulovat, tak jak to kdysi dokázal například T. G. Masaryk. V souvislosti s nespravedlností, kterou se dnes nikdo z politiků nechce vážně zabývat, si kladu otázku, zda ti, kteří trpěli v komunistických lágrech či v kancelářích estébáků, by si nezasloužili alespoň trochu úcty. Po dvaceti letech od pádu komunismu bychom si mohli dovolit zůstat věrni, alespoň jim.
Autor: Filip Štojdl
Jak definoval Masaryk národní zájmy?