„Tak koukej, Jiříku, vnoučku můj, děda je hrdina. A dokonce má na to potvrzení a odznak. Pojď, zajdeme za dědkama, koupím ti tam U Výpitka limonádu a my si dáme s pardálama křenovku, abysme to moje hrdinství pořádně oslavili!“
„Ale dědo, máma říkala, žes ses tenkrát jen pořádně opil a pak vykřikoval na celou ulici a měl pořádný štěstí, že tě komanči nesebrali. A nebylo prý to jednou, babička říkala, jakej jsi byl prej výpitek a že se ta hospoda určitě jmenuje po tobě… Dědo, ty jsi stejně hustej!“
V posledních dnech jsme mohli zaznamenat alarmující vyjádření zejména ze strany KSČM o tom, že připravovaný zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu je paskvil a že činnost, kterou má prohlásit za odboj nebo odpor proti komunismu, byla jen rozvracením státu placeným západními mocnostmi. Pokud se s textem návrhu zákona seznámíte, zjistíte, že tomu tak není. Skutečně zde byla snaha o to, aby bylo přiznáno postavení účastníka odboje či odporu těm – zjednodušeně řečeno, kteří vyvíjeli protikomunistickou činnost.
Jenže v tom je právě kámen úrazu. Nejen v české kotlině platí, že po bitvě je každý generálem, takže nyní, 22 let po skončení zákonem definovaného období nesvobody, se zajisté objeví podstatně větší množství protikomunistických odbojářů, než kolik jich i teoreticky mohlo být. A že prakticky žádný z jejich činů nebyl příliš viditelný, to zřejmě nebude podstatné. O tom, komu bude postavení účastníka odboje či odporu přiznáno, rozhodne Ministerstvo obrany ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek a Ústavem pro studium totalitních režimů. Doufejme, že v příslušném orgánu budou zasedat nestranní (neřku-li neúplatní) odborníci, kteří v případě pochybností pečlivě posoudí činy druhých.
K návrhu zákona se principiálně – tj. co se týká předmětu jeho úpravy – stavím kladně. Je dobré, aby demokratická Česká republika ocenila lidi, kteří více méně nezištně usilovali o zlepšení práv v socialistickém státě a třebas i změnu celého zřízení. Mám ale dvě konkrétní připomínky:
Zaprvé, takový zákon měl být přijat mnohem dříve, v době, kdy si ještě lidé dobře pamatovali, kdo byl soudruh a „svině“ a kdo naopak byl bit (fyzicky či morálně) a za co. Nyní, obávám se, to již mnohým dost splývá a tak účel zákona nebude nejspíš naplněn. A to i proto, že řada významných bojovníků proti komunistickému režimu již není z důvodů omezené životnosti lidského těla mezi námi.
Zadruhé, ministerstvo, konkrétně tedy předpokládám nějaká komise či zaměstnanci určitého odboru, budou posuzovat velmi citlivé otázky a rozhodovat, čí činnost byla vůči komunismu podvratná a čí nikoliv. Zatímco o vině a trestu za trestný čin rozhoduje výhradně soud, tady bude jeden či více zaměstnanců státní správy rozhodovat o tom, zda určité jednání bylo například sabotáží, ale vlastně užitečnou, neboť tato byla bojem proti komunistickému režimu v Československu. To je více než zodpovědná činnost a nevěřím, že by nedocházelo k přehmatům.
Obávám se tedy, že výsledkem tohoto počinu (kromě snahy získat politické body v době, kdy vládě už snad nikdo nevěří anebo jí věří jen to, že co nyní předvádí, nemůže myslet vážně) budou další křivdy. Odhlédnuto od toho, co jsem uvedl již výše, tedy že skutečným osobnostem protikomunistického odboje, o nichž nebylo možno pochybovat, už žádný pamětní odznak nic platný nebude. Šanci vyrovnat se s komunistickým stigmatem jsme, bojím se, prováhali.
Mgr. et Bc. Tomáš Hodys
Podobné fámy se šířily všude možně a byl to jeden z impulsů pro tento post. Jak jsem napsal, snahu o co nejlepší definici nemohu tvůrcům zákona upřít, snažili se myslet na většinu situací, ale pregnantní to ani z povahy věci být nemůže! Pro zajímavost . jak byste Vy definovali protikomunistického „skutečného odbojáře“?
Prý v tom zákoně ani není definováno kdo ten odbojář je a dle toho zákona by se dalo říct, že se o tento „titul“ můžou hlásit i oběti režimu a nikoliv ti „skuteční“ odbojáři (pokud připustíme, že opravdu byli). Moje informace je z míst, které by to měli posuzovat, ale je však 3/4 roku stará a nevím jak se to dál vyvinulo.