Úvaha na téma – národovecká strana (1. část)

Je v české politice prostor pro národoveckou stranu?

Na český parlament se mnozí lidé dívají všelijak – a mnozí spíše kriticky. Jeden kritizuje to, jiný zase ono – těch důvodů pro kritiku by se našla celá řada, našlo by se i řada prvků systémově špatných. Za určité negativum člověk vlasteneckého, národoveckého cítění může vnímat i to, že v českém parlamentu není jediná strana národního typu, s národním programem.

Je to možná trochu smutný pohled. Pravda, i některé ze stávajících parlamentních stran mají ve svém programu určité národovecké prvky – lze hovořit o ODS, která svého času do značné míry vcelku vhodně hrála na národoveckou strunku. Obdobně se tak lze vyjádřit o ČSSD, u které minimálně část členské základny je tvořena lidmi s přirozeným národním, vlasteneckým cítěním. Ale bohužel pro tyto státostrany, ovlivněné kmotry, lobbingem a dalšími nešvary je typické, že toto téma vytáhnou vždy před volbami, kdy potřebují sehnat několik nerozhodnutých voličů – a jakmile je po volbách, tak na své sliby velmi rychle zapomenou. Je přirozené, že právě tento stav musí štvát každého národovce – a vede k neustálému hledání alternativ.

Pokusů o vytvoření strany národního typu zde byla celá řada. Jejich výčet by byl velice dlouhý, ale zároveň tak trochu smutný. Žádné z těch stran se nepodařilo dosáhnout relevantního úspěchu – o získání parlamentních pozic ani nemluvě. V mnoha případech se těmto stranám nepodařilo sestavit kompletní kandidátky, což je tak trochu ostudné, když to dokázaly i některé miniaturní středové strany (DL, STOP). To bylo do značné míry způsobeno i nepříznivými okolnostmi vnějšími – omezený mediální prostor, v mnohých případech i nešťastné působení různých figurek nasazených jak konkurenčními velkými politickými stranami, tak i BIS a dalšími státními orgány. Ale za mnohé si mohou i přímo samy tyto politické strany, které často vršily jednu chybu za druhou – a proto mnohdy nevydržely do dalších voleb. Má-li zde nějaká národovecká strana uspět, měla by se poučit alespoň z těchto bývalých chyb, které u národoveckých stran vedly nejen k neúspěchu, ale postupně i k jejich zániku.

Neuspěl pokus obnovit tradiční české národovecké strany – Národně demokratickou stranu a Českou stranu národně sociální. Národní demokraté i přes velice slibný začátek a určitou euforii ne-dokázali překonat svou počáteční fázi a přeměnit se ve standardní politickou stranu. Již od svého počátku byla strana až příliš rozdělena do dvou či spíše tří táborů, které nepřinášely ani tak nějakou politickou koncepci jako spíše prosazování svých představitelů. Vzhledem k omezené členské základně se tento bratrovražedný boj ukázal jako smrtící – strana sice několikrát dokázala sestavit kandidátky, ale nikdy nedosáhla úspěchu. zahleděna do svých vnitřních problémů prezentovala se pouze různými extrémistickými pokřiky – a pro faktickou, věcnou politiku již nezbýval čas. Strana proto de facto zanikla – a i když se několik jedinců i nadále snaží o práci na tomto poli, jejich perspektivy jsou prakticky nulové.

Obdobně tak skončila i další tradiční strana – Česká strana národně sociální. Strana ač byla zdánlivě velmi dobře vybavena ( početná členská základna, celorepubliková struktura, hmotné zabezpečení), nedokázala ani částečně navázat na odkaz prvorepublikových národních socialistů. ČSNS byla a dosud je determinována svou národněfrontovní minulostí, která ji do značné míry pokřivila.

Strana si přinesla do demokracie členskou základnu, zděděnou z minulého režimu, která možná zaujala svojí kvantitou, nikoliv však kvalitou. Vysoce problematickým se ukázal i zděděný aparát, který se obával o své pohodlí a kterému spíš vyhovovalo to, když strana nefungovala. onen rozpor mezi lidmi národněfrontovní orientace a lidmi orientujícími se spíše na tradice udržované exilem byl prostě až příliš velký – strana se tak stávala čím dál nečitelnější, což spolu s ekonomickým krachem vedlo až k jejímu zániku. Dnes zde fungují sice hned dvě strany snažící se navázat na tento odkaz, je ale zřejmé, že nedokáží překročit svůj vlastní stín a jejich reálná politika je jen opakováním starých chyb. Lze tedy říci, že i když strana i nadále bude nějakým způsobem fungovat, její šance na dosažení reálného úspěchu jsou minimální.

Stejně tak neúspěšně skončily i různé pokusy o založení nové, národovecké strany „na zelené louce“. Těch pokusů bylo až neuvěřitelně mnoho, za nejvážnější lze označit Národní stranu. I ta z počátku působila velice nadějně a perspektivně. Strana disponovala celou řadou zajímavých osobností, které se tématu národa dlouhodobě věnují (je ale typické, že právě tyto osobnosti byly spíše upozaďovány), byla poměrně dobře programově disponována – a za pozitivum bylo považováno i určité finanční krytí. Strana se ale postupně stávala spíše platformou ambiciózní, poněkud exhibicionistické Petry Edelmanové, která si okupovala veškerý mediální prostor – a díky tomu jí nezbýval ani čas na reálné řízení strany. Problematickou se stávala i reálná politika strany, která čím dál více upadala do extrémismu a populismu, díky čemuž spíše odpuzoval, místo aby přitahovala, což vedlo i k odchodu celé řady kvalitních členů. Strana se chybně profilovala ekonomicky jako až ultrapravicová, což je v rozporu s českou národní tradicí. Strana navíc nevěnovala dostatek pozornosti svému vlastnímu rozvoji, opomíjela členskou základnu, kvůli čemuž se postupně ani neúčastnila voleb a de facto zanikla.

Autor: David Khol