Uctění památky obětí komunismu – 26. 6. 2014, Písek

Svornost si 26. června 2014 s Českobratrskou církví evangelickou a Klubem Milady Horákové společně v Písku připomněla dvě nejznámější oběti komunistického teroru – doktorku Miladu Horákovou a generála Heliodora Píku. Akce se uskutečnila v souvislosti se Dnem památky obětí komunistického režimu, který připadá na 27. červen, na den popravy právě připomínané doktorky Milady Horákové.

Čtvrteční dopoledne patřilo vzpomínce na Dr. Miladu Horákovou u desky na Fügnerově náměstí. Za účasti pamětníků, studentů Obchodní akademie i široké veřejnosti, farář ČCE Jiří Ježdík zahájil setkání filosofickou podstatou rozdílnosti, stejnosti a tolerance. Ale i popisem reality samotného Československa:

„Komunismus k nám přišel dveřmi demokracie, která si nedovedla vážit sebe samé. Také demokracie v některých představitelích nebyla věrohodná, aby ji lidé bránili. To je poučení pro dnešek: Ti, kteří zneužívají svobodu jen pro svůj vlastní prospěch, činí demokracii nevěrohodnou. Když skončily hrůzy stalinismu padesátých let a ruská okupace v osmašedesátém vyléčila mnohé z iluze, že komunismus může být spojen s demokracií, nasadil si komunismus u nás rafinovanější zdání – dobu normalizace. Ta stála na lhostejnosti k nepřítomnosti svobody. Což je korupce duchovní, mravní i ekonomická.“

V návaznosti na jeho slova pokračoval ředitel Obchodní akademie a syn politického vězně Pavel Sekyrka. Celé setkání pak zakončila a s díkem se rozloučila paní Radka Křivánková, která se s Miladou Horákovou setkala jako čtrnáctiletá dívka. V průběhu setkání zazpíval Jan Franců několik písní, mimo jiné i píseň Karla Kryla s názvem Jeho veličenstvo kat.
Druhá, odpolední vzpomínková akce se konala u památníku politických vězňů na Husově náměstí. Účastni byli zástupci různých organizací, např. Konfederace politických vězňů, ale i čestní hosté v podobě žijících obětí komunistického režimu. Aleš Procházka ze sdružení Svornost zde, u příležitosti půlkulatého 65. výročí, zmínil zavraždění legionáře, vlastence a hrdiny protinacistického odboje na východní frontě – generála Heliodora Píky.
Kromě důvodů zavraždění československého generála, byla zmíněna i poslední slova generála Píky, slova z dopisu na rozloučenou, které přednesl pan Jindřich Prach:

„Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu; přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu. Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše »credo« – zděděné od mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!“

Aleš Procházka připomněl, že příběh generála Píky nebyl jen příběhem o statečnosti a hrdosti, kdy se generál nepřiznal k vykonstruovaným a lživým obviněním, ale byl především příběhem o odvaze a lásce, když jeho syn, přes všechny útrapy a šikanu od komunistů, očistil jméno svého otce. A je také, jak to bohužel u nás bývá i příběhem nespravedlnosti, kdy Karel Vaš, bývalý komunistický prokurátor, který proces pečlivě připravil a na vraždě se přímo podílel, beztrestně zemřel v roce 2012 v Praze.
Na závěr vyzval přítomné, aby nezapomněli na oběti i viníky těchto zločinů. Neboť národ, který nezná své dějiny, je odsouzen si je zopakovat.

Kateřina Boháčková,
ve spolupráci s Alešem Procházkou