Postavení demokracie v EU

Občané České republiky starší osmnácti let mohou již dvě desetiletí volit své zástupce organizované v politických stranách a hnutích, případně i kandidáty nezávislé, do parlamentu a místních zastupitelstev. Lid ve volbách zmocňuje své zástupce, aby za něj vykonávali veškeré povinnosti spojené s řízením státu, a to ku prospěchu a potřebám všech – v ideálním případě. Demokratické zřízení není již ze své podstaty dokonalé. Dokonalý není sám člověk, a protože i politici a úředníci jsou lidé, dělají chyby, které mohou někdy méně, jindy více poškodit jednoho či více jedinců ve společnosti na jejich právech zaručených zákony této země.
Přes nedostatky, kterými demokratický režim oplývá, vede řada lidí spokojený život, a nemá snahu na současném stavu cokoli měnit. Ti snaživější cítí prostor pro zlepšení, kterého je mnoho. Najdou se i tací, kteří sní o lepším uspořádání státu, ale zpravidla narážejí na nepochopení svého okolí. Nežijeme v pohádce, a život bývá složitější než jednoduché teoretické modely, které se v takových snech objevují. Proto není obvykle jiné cesty, než po malých krocích zlepšovat současný stav, např. volbou jiné politické strany ve volbách, nebo – pokud ty stávající nemají co nabídnout – založením strany nové, jejíž program vytyčuje vhodnější cestu ke zlepšení.
Oproti prvním rokům po roce 1989, kdy se zakládaly strany na zelené louce a všechny – s výjimkou stran Národní fronty, zejména Komunistické strany – byly pro voliče něčím novým a neznámým, je dnes cesta k moci pro novou stranu poměrně obtížná. Na domácích příkladech vidíme, že pro průměrného člověka by bylo založení nové strany a volební úspěch mnohdy mimo jeho možnosti. Dostatek peněz, velký zájem sdělovacích prostředků nebo např. podpora Hradu, a nejlépe více možností současně může novou stranu uvést dostatečně ve známost. Možná se najde i mnoho lidí, kteří takové straně odevzdají hlas. V obecních a krajských zastupitelstvech, jakož i v senátu se taková uskupení či kandidáti objevují v každých volbách, někdy se dostaví i úspěch a volbami projdou. V případě poslanecké sněmovny se objevuje známá těžko prostupná překážka v podobě pětiprocentní hranice hlasů. I tu některé (staro)nové politické subjekty překonají, připomeňme si např. Unii svobody ve volbách v roce 1998 nebo Stranu zelených v roce 2006. Pokud se novopečené parlamentní straně podaří obstát v politických tahanicích bez toho, aby se přespříliš zašpinila, může přežít i další volby. První jmenované straně se úspěch podařilo zopakovat jen jednou. O tom, jak si bude stát ta druhá, rozhodneme v parlamentních volbách už za několik týdnů.
Dnes tu máme novopečenou Stranu svobodných občanů, která kromě dostatku peněz prorazila i do sdělovacích prostředků a zaujala i Hrad, leč v eurovolbách příliš neuspěla, a od rozdávání stowattových žárovek o ní nebylo mnoho slyšet.
Z politického důchodu se touží navrátit Miloš Zeman se Stranou práv občanů. Strana zjevně má dostatek peněz na volební kampaň, její předseda opět objíždí Česko ve svém autobusu Zemáku (bohužel už ne české výroby) a vede dlouhé monology před voliči. Zeman, jakožto předseda vlády, která s velkými rozpočtovými schodky u nás začala, o sobě tvrdí, že zná cestu z krize, ale voliče navnadí spíše sám na sebe. Lidé se bojí nevyzkoušeného, čehož využil Kalouskův a Schwarzenbergův TOP. Ten vznikl z ničeho nic hned po pádu vlády a téměř ze dne na den předstihl v oblíbenosti Stranu lidovou, přestože právě z ní řada lidí včetně Kalouska odešla.
Další nová strana, Věci veřejné Radka Johna, může těžit jak ze známého novináře ve svém čele, tak ze svého líbivého programu stavějícího zejména na přímé demokracii. a razantním zeštíhlení a zefektivnění státních institucí. Je otázkou, zda voliči odhalí částečný rozpor přímé demokracie a efektivního, rozhodného státu. Zajímavá je podpora přímé demokracie na evropsko-unijní úrovni. Je otázkou, jak toho chtějí dosáhnout, protože demokracie na této úrovni neexistuje.

Evropsko-unijní demokracie

Jak bylo naznačeno, český volič může mít – i v případě, že je se současnými vládními i opozičními politiky znechucen – pocit, že může sám spolu s ostatními voliči založit novou opoziční stranu. Pokud k tomu nemá dostatek prostředků a sil, může to za něj udělat někdo jiný.
Evropský parlament, do něhož se již brzy budou konat volby, je však docela odlišný. V současnosti má 785 poslanců, z toho jen 24 je z České republiky. Evropská unie má 27 členů, podíl 785:27 je nepatrně větší než 29. Pokud by každá země měla 29 europoslanců, bylo by jich celkem 783.
Pro srovnání uveďme rozdělení mandátů členským zemím v současné době a pro další období podle nedávno schválené Lisabonské smlouvy¹.
Posouzení počtů laskavě ponecháváme na čtenáři. Ovšem i pokud pomineme přesné počty a budeme uvažovat o stejném počtu mandátů pro každou zemi, tak i jednotné hlasování poslanců dané země může být přehlasováno zeměmi ostatními. Taková situace je sice v demokracii přirozená, jenže Evropa nemá žádný démos, lid, stejně jako neexistuje jeden evropský národ. Evropa se po staletí skládá ze svrchovaných států a přehlasování jednoho státu tak může být právem v onom státě přijímáno s pohoršením a pocitem křivdy.

Faktem však je, že pravomoci evropského parlamentu jsou natolik malé, že výše uvedené nedostatky – byť jsou zajímavé a hodné pozornosti – nepůsobí bezprostředně žádné škody. Hodné pozornosti jsou i jiné instituce:
Rada Evropské unie, instituce, v níž zasedají ministři členských zemí podle tématu projednávané záležitosti. Tato rada má zákonodárnou moc, tak jako Evropský parlament. Dále uděluje pravomoci Evropské komisi. Předsednictví Rady přebírá vždy jedna členská země na dobu půl roku.
Evropská komise se skládá z komisařů jmenovaných členskými státy Unie, nezastupují však jejich zájmy, ale zájmy celku stojící nad národy. Předsedu navrhuje Rada Evropské unie a schvaluje Evropský parlament. Evropská komise má postavení jakési „vlády“ Evropské unie. Lisabonská smlouva má Radě Evropské unie udělit pravomoc jmenovat Evropskou komisi. Společně se tak mohou stát svébytnou výkonnou mocí Evropské unie.
Evropská komise je rovněž výhradním navrhovatelem zákonů – obvykle na vyžádání Rady Evropské unie či Evropského parlamentu. Evropská komise má rovněž zodpovědnost za uvádění zákonů do praxe po schválení Radou Evropské unie a Evropským parlamentem.
Evropská rada je nejvyšší institucí Evropské unie. Zasedají v ní hlavní představitelé členských států a předseda Evropské komise. Předsednictví je dáno předsednictvím Rady Evropské unie. Evropská rada nemá moc výkonnou ani zákonodárnou, určuje však směr vývoje Evropské unie. Tím je myšleno zejména zavedení společné evropské měny, přijímání nových členských zemí, Evropská ústava a nyní Lisabonská smlouva.
Tři jmenované instituce tedy mají větší moc než Evropský parlament. Pro úplnost uveďme ještě hlasy jednotlivých členských zemí v Radě Evropské unie³. Kvalifikovaná většina je 255 hlasů z 345, což je téměř 74 %. Podíl 345:27 je asi 12,8, počet hlasů připadajících Česku vychází jen o něco menší než jedna sedmadvacetina z celkového počtu. Většina členských zemí je na tom jinak.
Důležité ovšem je, že s výjimkou Evropského parlamentu nemají občané možnost v těchto institucích vybírat své zástupce. Navzdory tomu představitelé členských států i celé Unie přesvědčují voliče, že integrace je potřebná a převádějí některé pravomoci na úřady EU. Tvrzení, že tato integrace a přesun pravomocí probíhá ku prospěchu všech a že není jiné cesty, může být pravdivé, ale neexistuje pro něj jediný důkaz. Navíc je ve sporu se starším všeobecně přijímaným tvrzením, že demokratické uspořádání společnosti je i přes své chyby nejlépe schopno zajistit svobodu a prospěch občanům. Výše jmenované instituce Evropské unie jsou nedemokratické. Nemůže tomu ani být jinak, protože byly vybudovány původně za účelem spolupráce jednotlivých států. Rozhodnutí ze spolupráce vyplývající byla dříve v pravomoci výhradně členských států, a tyto demokratické byly. Nyní však tyto instituce vydávají vlastní rozhodnutí, která mohou být členským státům vnucována. Pěkným příkladem je např. tzv. „antidiskriminační“ zákon⁴. Takové počínání neodpovídá představám demokracie v Česku ani v Evropě, přesto je některými politiky obhajováno (převážně iracionálními a lživými) argumenty.

Evropská unie není demokratická

Volby do Evropského parlamentu neovlivní složení Rady Evropské unie, Evropské komise ani Evropské rady. Navzdory tomu mají svůj smysl, ten ale nespočívá v samotné volbě zástupců. Skutečným smyslem je udržování iluze demokratičnosti Evropské unie, tedy klamání občanů a voličů ve členských zemích. Kromě toho jsou tyto volby výbornou příležitostí k vedení předvolební kampaně politickými stranami v jednotlivých státech, k peněžnímu zisku za dostatečný počet hlasů a k zisku dobře placených pohodlných a novináři většinou opomíjených funkcí v Evropském parlamentu.
Při volbách do Evropského parlamentu se současný stav změnit nemůže. Jediná cesta ke změně vede přes volby do národních parlamentů. Na otázku, jak si v nich letos správně vybrat své zástupce, si však každý čtenář musí odpověď najít sám.

Autor: Tomáš Záležák

Prameny:

¹Převzato z Euractiv, uvedeno též v ² v čl. 190 na str. 62.
²Smlouva o založení Evropského společenství.
³Rozhodování v Radě EU.
⁴Oficiální název zní Zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, vychází ze směrnic Rady 2000/43/ES z 29. 6. 2000 a 2008/28/ES z 27. 11. 2000.