Nedávné krajské volby přinesly celou řadu zajímavých prvků a překvapení. Přinesly ale i celou řadu otázek – a v mnoha případech i ostrých reakcí. Zejména velký úspěch KSČM pro mnohé byl velmi znepokojující. Mnohý občan, který si pamatuje dobu minulého režimu, si tak dnes klade zásadní otázku – hrozí návrat oněch let? A mají se tedy dnes demokraté bát?
Není až tak překvapující to, že vyhrála levice – to se do značné míry dalo čekat. Mnohé způsobila hospodářská stagnace a krize, postihující prakticky celou Evropu, velkou vinu nese dnešní vláda, která vedle různých vnitřních rozkolů a hloupých korupčních kauz ztrácí důvěryhodnost i svou mnohdy až zbytečně asociální, nekoncepční politikou. Překvapující je spíš to, jaká levice uspěla. Neúspěch zaznamenala poměrně ambiciózní, profesionálně zdatná Zemanova SPOZ, vysloveným debaklem pak skončila NS-LEV 21 Jiřího Paroubka, které i přes všechny jejich chyby pro levicově smýšlejícího občana představovaly smysluplnou alternativu. Neuspěla ani Suverenita, kterou sice nelze řadit mezi strany levicové, ale která svou kampaň také zaměřovala na lidi nespokojené s dnešní vládou. O to více je zarážející úspěch KSČM, která se tak cítí plně společensky rehabilitována.
Analýza úspěchu KSČM by vystačila na samostatnou rozsáhlou studii – ostatně onen současný úspěch není nijak nahodilý, je výsledkem dlouhodobého procesu. Příčin úspěchu KSČM je celá řada – a nejde zdaleka jen o současnou ekonomickou situaci, o velice špatné sociální podmínky celé řady lidí, kteří přestože pilně pracují, mají čím dál nižší životní úroveň.
Ty příčiny jsou často mnohem hlubší, dlouhodobější. Jednou z těch výrazných příčin je i poměrně rozšířený, často nejen levicovými intelektuály oprávněně kritizovaný primitivní antikomunismus. Jím jsou komunisté prezentováni jako poněkud osamělí pohrobci minulého režimu, často jsou prezentováni jako jacísi poněkud komičtí přestárlí strejdové. Mnozí představitelé pravice je vnímají jako lidi s ne příliš výraznými intelektuálními schopnostmi, zabředlé do vzpomínek. A to je chyba. Podceňovaný nepřítel je vždy mnohem horší než ten, na kterého jsme připraveni
Dnešní KSČM lze označit za vysoce profesionální politickou stranu, v mnohém profesionálnější než strany jiné, často se utápějící ve vnitřních problémech a rozkolech. Disponuje početnou členskou základnou, mnohem početnější než členské základny stran jiných. I ta se sice zmenšuje, ale o to více snižuje její často vysmívaný vysoký věkový průměr. Pokud se člověk začte do kandidátek této strany, možná bude překvapen, jak moc je na ní lidí mladých, ale především lidí středního věku – tedy zralých a fakticky optimálních pro politiku. Výhodou KSČM je i velmi dobré hospodaření – mnohdy výrazně lepší než u stran jiných, které díky svým megalomanským kampaním mají i přes významný státní příspěvek často deficitní hospodaření, jen obtížně doplňované leckdy podezřelým sponzoringem.
Ale snad největší silou dnešní KSČM je její personální základna. Její představitelé, to rozhodně nejsou hlupáci, jak je občas některými prezentováno. V případě lidí typu lidí typu Vojtěcha Filipa, Jiřího Dolejše či Pavla Kováčika lze pochybovat o jejich morálce, etičnosti, o jejich schopnosti vnímat historickou zkušenost. Ale rozhodně to jsou lidé velice inteligentní, vzdělaní – a mnozí z nich jistě i velice exekutivně schopní.
Z hlediska myšlenkového, programového KSČM dnes nepřichází s ničím novým. O to více lze dnešní komunisty tak lze vnímat jako mistrné pragmatiky moci, v tomto směru skutečně plně navazují na leninský odkaz. Léta v opozici jim velice prospěla – stabilizovali svou základnu, konsolidovali síly a vytvořili si nové, schopné kádry . Jsou politicky vyspělí, profesionální – a plně připraveni převzít moc. A mnozí z těch dnešních padesátníků, to jsou někdejší ambiciózní třicátníci, které sametová revoluce připravila o jedinečnou životní příležitost, o skvělou kariéru – jsou tedy osobně motivováni. Představují tak vysoce profesionálního, nebezpečného protivníka.
A snad právě proto překvapila ČSSD. Ta do značné míry ohromená svým vlastním úspěchem jakoby zapomněla na svou vlastní historickou zkušenost, na své někdejší násilné sloučení s KSČ, na řady výrazných sociálních demokratů, kteří skončili v komunistických lágrech – a pustila se na nebezpečnou cestu spolupráce s KSČM.
ČSSD prostě zklamala, propásla svoji jedinečnou příležitost. V mnoha krajích se jí nabízela koalice s různými menšími, demokratickými stranami – např. v královéhradeckém kraji, ale i jiných. Místo toho sáhla po zdánlivě nejjednodušším, ale také nejošemetnějším řešení – po koalici s KSČM. často to odůvodňuje tím, že ve spolupráci s KSČM může prosadit nejvíce ze svého programu. Ale – není právě uměním demokracie umění ústupku, respektu vůči názorům a požadavkům jiných? Není to snad ČSSD, kdo v současné době tolik volá po shodě s opozicí na reformních krocích?
Nástup KSČM k reálné exekutivní moci v krajích vyvolává celou řadu otázek. Mnohý se může ptát, kam až tento neblahý trend dojde. Vždyť komunisté disponují silnou komunální politikou, nyní se plně zabydluje ve krajích – máme snad čekat, že brzy se objeví i ve vládě? Neporuší ČSSD svá vlastní pravidla, stanovená kdysi bohumínským sjezdem – po čemž již dnes volají mnozí významní sociální demokraté?
Takováto možnost samozřejmě vyvolává celou řadu velice nepříjemných historických reminiscencí. Vždyť v roce 1946 komunisté vyhráli v řádných volbách, které sice nebyly zcela demokratické, ale přece jen v nich byly respektovány i další strany. A za necelé dva roky později již provedli svůj puč, svůj Vítězný únor – a již brzy po něm začaly první politické procesy, došlo k popravě Milady Horákové a objevovaly se první, kruté lágry, v nichž byl vězněn každý, kdo měl jen trošku jiný názor nebo byl nějak podezřelý. Krutá minulost, od níž se KSČM i přes některé proklamace dosud nedokázala odstřihnout – a nanejvýš ji různě bagatelizuje. I tato historická zkušenost přináší pro dnešní KSČM základní otázku – je schopna a ochotna v případě svého úspěchu garantovat základní demokratické principy, elementární lidská práva a svobody?
Celá dnešní situace tak i nadále zůstává velice nepřehlednou, volby spíš vyvolaly nové a nové otázky, místo aby aspoň na některé odpověděly. Budoucnost tak zůstává velice nejistou, snad ještě víc než kdykoliv předtím. Měli by se jí proto demokraté bát? Zatím ne, nějaké akutní nebezpečí nehrozí. Ale rozhodně by měli být hodně na pozoru.
Autor: David Khol
