Zikmund se narodil roku 1369 jako syn Karla IV. a jeho čtvrté a zároveň poslední ženy Alžběty Pomořanské. Po smrti Karla IV. se v Čechách ujal vlády jeho prvorozený syn Václav IV., kterému se vláda příliš nedařila a postupně se mu rozpadala pod rukama, což bylo zapříčiněno i z velké části ctižádostivým Zikmundem. Zikmund se ujal panování v Braniborské marce, (kterou obdržel od svého otce již ve svých čtyřech letech), v roce 1387 se stal uherským králem a v roce 1411 byl zvolen římským králem (po svém bratranci Joštu Moravském). V této době se Evropa nalézala v ohromných problémech. Mor zahubil čtvrtinu evropské populace. Pravděpodobně kvůli klimatické změně Evropa měla nedostatek potravy a docházelo k hladomorům, což vedlo k velkým mocenským otřesům, které měly již brzo propuknout i v Čechách. Katolická církev se otřásala v základech a procházela do té doby největší krizí, nastalo dvojpapežství (krátce dokonce trojpapežství). Jelikož právoplatný papež nebyl jistý, tak se církev ocitla v anarchii, čehož následkem byl morální úpadek kléru i celé společnosti. A zřejmě největším problémem, se kterým se Evropa musela potýkat byl mor přicházející z Asie – Turci. Turci se prokousávali kousek po kousku do Evropy a zdálo se, že je nemožné je zastavit. V roce 1354 Osmanská říše dobyla Byzantský přístav Gallipole a natrvalo se již Turci usadili v Evropě, postupně rozvrátili celou Byzanc a rozšířili se po Balkánském poloostrově. Lidé z porobených národů byli bráni do otroctví. V roce 1382 padla Sofie a roku 1389 zvítězili na Kosově Poli, čímž se jim otevřela brána do srdce Evropy. Turci stanuli na hranicích Uherska. Do této složité doby vstupuje mladý uherský král Zikmund, kterému se z počátku daří nad Turky vítězit, ovšem v roce 1396 je jím vedená křížová výprava proti Turkům u Nikopole na hlavu poražena, sám Zikmund jen s obtížemi vyvázne. Zikmundovi je příliš jasné, že není možné Turky porazit, pokud bude Evropa roztříštěna. Na Dunaji tak nechává vybudovat důslednou obranu, kterou Turci dlouhá léta nedokázali zdolat. Až v roce 1428 oslabenému Zikmundovi, který je donucen bojovat na dvou frontách, uštědří další porážku u Galambóce. Během této doby se snaží především bojovat na poli diplomacie.
Základem jeho politiky je nyní vyřešení problémů v církvi, což se zdá jako nadlidský úkol. Jeho idea je jednoduchá. Jen unie křesťanských národů dokáže Turkům vzdorovat. Zikmund ovšem rozhodně není tak pravověrným katolíkem jako jeho otec. Církev chápe značně pragmaticky. Věří, že by Církev měla být podřízena světské moci (což by se jistě též dalo označit za kacířství), dokonce neváhá sám jmenovat biskupy (za což by jej dnes postihla automaticky exkomunikace). V rámci urovnání rozkolu v Církvi nechává svolat Kostnický sněm, který má z definitivní platností rozhodnout o právoplatném papeži a vypořádat se všemi naukami, které působí rozkol. Tak je sněmu předvolán i Jan Hus, který má obhájit své učení jako slučitelné s katolickou vírou. Hus se rozhodne na sněm dostavit vzhledem k tomu, že mu Zikmund zaručil bezpečnost. Tento slib nedodržel. Důvodů pro to bylo více. Hus byl uznán kacířem, a jakožto takový představoval nebezpečí rozkolu, který Církev rozhodně nemohla potřebovat. V napjaté době bylo nutné, aby se křesťanstvo spojilo proti Turkům, místo toho, aby se utápělo ve vnitřních rozbrojích. Dalším, ale dle mého rozhodujícím faktorem bylo Husovo učení o tom, že poddaní mají právo vypovědět poslušnost panovníkovi, který se dopustil těžkého hříchu (krádež, smilstvo, vražda, cizoložství atp.), což se jistě prostopášnému Zikmundovi příliš nelíbilo. Jak se ukázalo později, tak rozhodnutí o Husově osudu bylo zřejmě největším a katastrofálním Zikmundovým selháním, které vedlo k přesnému opaku, než jaký byl záměr. Hus umírá na hranici 6. 7. 1415.
Kostnický sněm v roce 1917 rozhodl o právoplatném papeži. Od té doby Osmanská říše již nebyla schopna výraznějšího postupu, ale teprve až v roce 1684 se podařilo Svaté koalici zformované papežem Inocencem XI. Turky vyhnat z centrální Evropy a v značné míře i z Balkánu. Po upálení mistra Jana Husa se jeho stoupenci radikalizují. Král Václav IV. umírá po přijetí zprávy o defenestraci pravděpodobně na mrtvici 16. 8. 1419. Legitimním nástupcem Václava je jeho bratr Zikmund, což se pochopitelně husitům vůbec nelíbí. Kladou Zikmundovi nepřijatelné požadavky a zřejmě ani jedna ze stran netouží po dohodě. Husité si postupně Čechy podmaňují, k čemuž jim Zikmund dopřává téměř celý rok. Koncem května 1920 začal obléhat Prahu, ovšem Praha statečně vzdoruje. Po porážce na Vítkově se nechává 28. 7. 1920 urychleně korunovat českým králem. Po sérii proher rozpouští křížovou výpravu a opouští Čechy na celých čtrnáct let. Za českého panovníka jej přijala Morava, Slezsko, Lužice a čeští katolíci. Zikmund se opětovně věnuje především diplomacii a obraně Uher. V roce 1933 je korunován římským císařem (naposledy se této pocty dostalo Karlu IV.). Na poli diplomacie se mu tradičně daří podstatně lépe než na poli válečném, a tak využívá část umírněných husitů, kteří jsou ochotni jednání a kteří sami mají konflikty s radikální částí husitů. Zikmund nechává svolat koncil v Basileji, kam jsou přizváni husité, aby objasnili svou nauku (což vzhledem k názorové roztříštěnosti ani nebylo možné). Jednání nepřineslo okamžitý výsledek, krom toho, že se všichni husiti vrátili ve zdraví domů a obě strany vyjádřily ochotu k jednání, která brzy přinese ovoce v podobě přijetí kompaktáty, což byl určitý kompromis, který husitům zaručoval náboženskou svobodu, a zároveň se Církev vzdala nároku na majetek, který jí husité zabrali, ovšem znemožňovala pokusy o realizaci sociálně utopistických myšlenek. Přijetí kompaktáty se pochopitelně nelíbilo radikálním husitům, kteří se vzdali svého majetku ve prospěch komunity, tedy vlastně neměli vůbec nic a ani se neměli kam vrátit. Kalich jde proti kalichu. Radikální husité vyhlašují boj proti umírněným. Husité, kteří přijali kompaktáta a katolíci vytváří panskou jednotu, která do zpustošených Čech konečně přinese mír. 30. května 1434 poráží husitsko-katolická koalice tábority a sirotky v bitvě u Lipan. Zikmund se ujímá vlády až v roce 1436, ovšem příliš dlouho se z ní neraduje. Poslední Lucemburk a zároveň poslední potomek rodu Přemyslovců na českém trůně umírá 9. prosince 1437 ve Znojmě.
Milan Fatka
Zdroje:
www.panovnici.cz, Životopisy on-line, www.liter.cz, iHNed.cz, www.libri.cz, www.ct24.cz, www.wikipedie.cz (heslo Zikmund Lucembusrký), www.husitstvi.cz, http://web.sks.cz/prace/SMRCINOVA/smrcinova.htm, , www.lovecpokladu.cz, www.21stoleti.cz, www.wikipedie.cz (heslo Osmanská říše), www.cdw.cz, www.wikipedie.cz (heslo Svatá liga), www.euportal.cz, http://147.213.145.2/pekarova/WEBClanky/NovinyPekarova2.pdf.
