„Operace Dunaj“, jak se také označoval vojenský plán na okupaci Československa v srpnu 1968, se kromě Rumunska zúčastnily všechny státy Varšavské smlouvy. Hlavní odpovědnost nesla samozřejmě Rudá armáda, zastoupení ostatních států – NDR, Polska, Maďarska a Bulharska – bylo spíše symbolické.
Vpádu do Československa se v první fázi účastnilo 22 divizí, později 27 divizí, 12 tankových, 13 motostřeleckých, 2 výsadkové, podporované 3 leteckými armádami. Z to byly 2 divize polské, 1 maďarská a Bulhaři vyslali 2 pluky. Praha byla obsazena díky leteckému „mostu“ sovětskou 7. gardovou výsadkovou divizí, Brno a Náměšť nad Oslavou pak 103. gardovou výsadkovou divizí.
Skupiny A (sovětské a polské jednotky) zahájily nástup z prostoru Legnice – Krakov (Polsko), Skupina B (jednotky SSSR a NDR) z Görlitz, Zittau, Drážďan a Kliegenthalu (NDR) a C (sovětské, maďarské a bulharské jednotky) z oblasti Györu (Maďarsko).
Invazní jednotky byly označeny bílým pruhem, aby se zabránilo případným střetům mezi jednotlivými intervenčními jednotkami, navíc bylo potřeba odlišit invazní jednotky od československých jednotek, které používaly shodnou techniku jako ostatní země Varšavské smlouvy. Z hlediska vojenského byla invaze výborně připravena a čs. armáda neměla šanci k obraně, ani v případě, že by rozkaz k obraně byl vydán. Útok směřoval na Prahu a další velká města za masivního využití letectva.
Intervenčním jednotkám velel generál J.G. Pavlovskij a měl k dispozici obrovské zdroje, na 750 tisíc vojáků s 800 letadly, 6300 tanků a 2000 děl a raket.
Účast vojsk NDR byla nakonec rozhodnutím sovětského ministra obrany Andreje Grečka omezena na specialisty, aby účast německých vojáků, vzhledem k českým antipatiím nevyvolávalo ještě negativnější reakci. Nicméně němečtí „specialisté“ včetně svých tanků byli viděni na mnoha místech Prahy, např. na tábořišti pod Havlíčkovými sady. Jejich účast potvrzoval ve své výpovědi i sovětský výsadkář Boris Šmeljov: „Neviděl jsem přímo mrtvoly (československých občanů, pozn. red.), ale lidi padající po střelbě východoněmeckých vojáků. Byl to jen okamžik. Projížděli jsme kolem, nedokážu říct jestli to byla vražda nebo jen nehoda, ale i tak to samozřejmě bylo hrozné.“
Sovětští parašutisté obsadili ve 3:30 předsednictvo vlády a „zatkli“ předsedu vlády Oldřicha Černíka, kolem 5:00 pak obsadili budovu ÚV KSČ a internovali všechny přítomné včetně Alexandra Dubčeka. Ten i další představitelé státu byli následně odvlečeni do Moskvy a pod obrovským tlakem donuceni podepsat tzv. Moskevské protokoly, kterým popřeli celou reformu „komunismu s lidskou tváří“ a přijali „bratrskou pomoc“ států Varšavské smlouvy. Podepsat odmítl jen člen předsednictva ÚV KSČ MUDr. František Kriegel, mj. pozdější signatář Charty 77.
„Odmítl jsem podepsat tzv. Moskevský protokol. Odmítl jsem to proto, že jsem v tomto protokolu viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že podepsání se dělo v ovzduší vojenského obsazení republiky, bez konzultace s ústavními orgány a v rozporu s cítěním lidu této země… Hlasoval jsem proti ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu vojsk na našem území… Tato smlouva o dočasném pobytu vojsk na našem území postrádá základní náležitost řádné smlouvy, tj. dobrovolnost… Smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů…“ (František Kriegel, Projev na zasedání ÚV KSČ, podzim 1968)
Invaze se nezúčastnila vojska Rumunska, přestože bylo členem Varšavské smlouvy. Důvodem byl zřejmě fakt, že rumunský vůdce Nicolae Ceauşescu se snažil o více na Moskvě nezávislou politiku. Inspirací mu byl zřejmě jugoslávský diktátor Josip Broz-Tito. Ceauşescu se rovněž sám, i díky relativně kladnému vztahu k Jugoslávii obával sovětské invaze, mj. budoval v horách a na sovětských hranicích různá opevnění.
Jugoslávští představitelé i prostí občané, zejména Srbové, tradičně Čechům a Čechoslovákům přátelsky nakloněni, vyjadřovali Československu obrovskou solidaritu, v jugoslávských městech probíhaly masové demonstrace a Jugoslávie dokonce vyhlásila částečnou mobilizaci.
Odpor k invazi veřejně demonstrovaly i menší skupiny a jednotlivci v celém východním bloku. Nejznámější byla demonstrace 8 ruských disidentů 25. 8. 1968 na Rudém náměstí v Moskvě, kteří pak skončili na dlouhá léta v kriminálech a psychiatrických léčebnách. Další byla oběť, kterou přinesl Ryszard Siwiec 8. září 1968, když se sám upálil na stadionu ve Varšavě při celonárodních oslavách dožínek.
Domácím stalinistům se dlouho situaci nedařilo zvládnout. Občané se spontánně postavili proti agresi a na mnoha místech se jim dařilo Pokusy o ustavení prosovětské dělnicko-rolnické vlády selhaly. Představitelé státu i tehdy vládnoucí reformní části komunistické strany deklarovali odpor k okupaci.
Známé provolání předsednictva ÚV KSČ z oněch dnů:
„Všemu lidu Československé socialistické republiky: Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR.
Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů.V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany.
Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.
Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.
Všichni vedoucí funkcionáři strany a Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členy svých orgánů zvoleni podle zákonů a jiných nařízení, platných v ČSSR. Ústavními činiteli je okamžitě svoláno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, a předsednictvo ÚV KSČ svolává plénum ÚV strany k projednání vzniklé situace.“
Vláda na mimořádné schůzi odsoudila invazi a předala zástupcům pěti států, které se okupace zúčastnily oficiální protest. Ten den se o ČSSR jednalo i na mimořádném jednání Rady bezpečnosti OSN. Spojené státy a Velká Británie předložily rezoluci odsuzující invazi jako akt agrese. Přestože drtivá většina členů Rady ji přijala, Sovětský svaz prostřednictvím svého zástupce Jakova Alexandroviče Malika využila svého práva a rezoluci vetovala. Západ sám neměl zájem na skutečné změně situace v Československu a respektoval hegemonii Sovětského svazu ve východní Evropě. Západní demokracie splnily svou morální povinnost a oficiálně protestovaly, více je však osud Československa nezajímal, podobně jako v roce 1938.
Ve dnech po invazi (do 3.9.) bylo podle oficiálních zdrojů zabito 72 československých občanů, 267 jich bylo zraněno těžce a 442 lehce.
Připravil: Marek Štěpán, Zdroje: mvcr.cz, totalita.cz, ceska.televize.cz, nezapomeneme.cz
