Zlatá bula Karla IV. byla schválena na říšských sněmech 10. 1. 1356 v Norimberku (23 článků) a 25. 12. 1356 v Metách (7 článků). Tento základní říšský zákon stanovil nové regule pro volbu římskoněmeckých králů: zásadu podřízenosti menšiny většině (ze sedmi volebních hlasů kurfiřtů stačily nyní čtyři ke zvolení kandidáta); dosud nutná plná shoda (konsensus). Současně došlo k zásadní úpravě právního postavení kurfiřtů – stávali se jakýmsi poradním sborem římskoněmeckého krále.
Vycházela přitom z říšské právní tradice, kterou upravovala v zájmu lucemburské dynastie. Určila, že římského krále (po římské jízdě císaře) volí sedm kurfiřtů většinou hlasů; pominula přitom papežské nároky na potvrzení volby (tzv. aprobaci), které omezila na vyjádření formálního souhlasu s provedenou volbou. Volby se měly konat ve Frankfurtu nad Mohanem a iniciativa k jejich svolání náležela mohučskému arcibiskupovi. Bula stanovila pořadí kurfiřtů (duchovní: arcibiskup trevírský, kolínský a mohučský; světští: král český, falckrabí rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský) a zajistila českému králi výsadní postavení mezi nimi (měl předcházet jejich neshodám).
Ve vztahu českého státu a Říše potvrzovala bula jeho svébytnost a ojediněle privilegované postavení (na rozdíl například od Saska, Braniborska či Falce). Svého krále si Češi vybírali sami, bez cizího zasahování, přičemž českému králi příslušelo první místo mezi světskými kurfiřty. V případě vymření mužských potomků platila pro český trůn ženská posloupnost.
České království nebylo říšským lénem, císař mohl s volbou českého panovníka v Čechách vyjádřit jen formální souhlas a jako říšské léno mu udílel pouze říšské hodnosti – arcičíšnictví a kurfiřtství. Ostatní kurfiřti získali hospodářské, politické a soudní výsady, které je v jejich zemích povznášely téměř k postavení suverénů. Kurfiřtství jsou spojena s nedělitelným rodovým územím a jsou děděna na základě primogenitury. Synové kurfiřtů měli znát všechny říšské jazyky – němčinu, italštinu a samozřejmě češtinu. Bula dále obsahovala ustanovení o říšských vikářích a nařizovala všeobecné dodržování zemského míru. Některá říšská knížata (bavorská odnož Wittelsbachů a Habsburkové) odmítala Zlatou bulu uznat. Formálně byla hlavním ústavním dokumentem římsko-německé říše až do jejího zrušení 1806. Psána byla latinsky.
Zdroj: www.ptejteseknihovny.cz, www.libri.cz
