V současné době se média opět předhánějí v senzačních zprávách a politici si na dění v posledních dnech opět přihřáli svou polívčičku boje proti extremismu i „extremismu“. Do tohoto boje hodlají nadále pozvolna balit ovládání myšlenek a chování každého z nás tak, jak jim samotným se to hodí.
Mnozí z nás jistě četli Orwellův román „1984“. Byl napsán před více než 60 lety a pojednává o Straně, která se za každou cenu snaží ovládnout myšlení většiny, zcela ovlivnit a potlačit individuální osobnost a myšlení každého jednotlivce.
V dnešní době můžeme pozorovat, že se toto děje více než často. Bohužel to již není jen román, ale skutečnost. Reklamní kampaně, tisk, televize a rádio nám určují jak se oblékat, jak se chovat, co říkat, jak nakládat s penězi…
Média jsou si vědoma, že ovládnutí veřejnosti znamená větší přínos financí na jejich konta, dále na konta společností financující jejich provoz reklamou. Politici zase usilují o to, aby porobená většina, bezduchá masa tvorů myslících tak, jak Strana káže, se snadno ovládala. Díky tomu si tato masa lidí snadno nechá vše líbit a snadněji kývne na vše, co si politici odsouhlasí pro svůj vlastní prospěch.
První místa v mediální a politické masáži poslední roky zaujímá boj s extremismem a „extremismem“. Došel už tak daleko, že lidé na ulici si o nepříjemných kauzách a problémových skutečnostech na „rasová“ témata vyprávějí šeptem a obávají se, aby nebyli konfrontováni s tahanicemi po výsleších, soudech a obviněni z rasismu, xenofobie, antisemitismu, antisionismu, anti… čeho ještě? Termínů je spousta, téměř pod každou cifrou, za většinou slov, za většinou činů se „zcela jistě“ skrývá extremismus. Pro ty, kteří ho najít chtějí, je to snadné, a prakticky je možné do tohoto měřítka skutečně zahrnout vše. S „provinilci“ si poté už poradí tvrdě nastavený bič Strany, který se je snaží umlčet.
Zvolna ale dochází k tomu, že definice termínu „extremismus“ se stává čím dále širší a do tohoto pojmu spadá čím dál více „provinění“ lidí, častokráte již v oblasti myšlenek a nahlas vyslovovaných názorů. Média ve snaze být čitelnější a politici političtější, čím dál více v lidech pěstují pocit, že v naší zemi je extremismus, ať už jakýkoliv (nyní je v módě ten ultrapravicový), problémem číslo jedna, a že je třeba s ním bojovat všemi možnými i nemožnými prostředky, tedy útočit už i na myšlení lidí a projevy jejich názorů – třebaže jen slovní, nebo zpívané.
Kdo má v naší zemi patent na posuzování toho, co je již extremismus a co ještě ne? Pokud je známo, i samozvaní odborníci na extremismus v různých kauzách s tímto mívají velmi často problémy, jejich názory se rozcházejí, ale k nějakému kladnému výsledku se, až na nepatrné výjimky, vždy dojít musí.
Strana si to přeje, potřebuje pravidelný přísun viníků, aby mohla fungovat a aby mohla dále bojovat s nepřítelem číslo jedna a dokazovat svým voličům, že je tou správnou Stranou.
Média, ať už pro svou slepotu, nebo za jakýmkoliv jiným, jistě zištným účelem, ve stejném duchu masírují veřejnost a zasahují tak do myšlení každého z nás.
Není to tak dávno, kdy občané této země zakusili komunistický teror podobného vymývání mozků a tvrdého potlačování názorové plurality. Mnoho lidí za projevený názor zaplatilo životem, tisíce dalších se potýkaly s problémy. Velká část veřejnosti má tyto skutečnosti v živé paměti dodnes, a tak, když se denně probírá médii, ve kterých je na prvních stránkách pojednáváno o extremistech na každém kroku, o tvrdé xenofobii a naprosto nemyslitelném projevení vlastního názoru např. v textech písní, které naši zemi terorizují a dennodenně dusí, a jak s nimi bude tvrdě nakládáno, běžný občan v podstatě nechápe, co si již pod pojmem extremismus představit. Proto raději na veřejnosti mlčí, k ničemu se nevyjadřuje, masírován mediálními výhrůžkami dál slepě věří a bezděky přejímá „jistě správný“ směr Strany a aniž by třeba sám chtěl, pozvolna se začíná chovat tak, jak Strana žádá.
Tolik očekávaná a tolik oslavovaná demokracie a svoboda projevu v Česku je tak čím dál nápadněji obalena do různých bojů proti něčemu a potlačování něčeho nebezpečného, ale lidé si neuvědomují, že se stali součástí této hry a že jedno ze skrytých, ale skutečných nebezpečí se týká všech: svoboda projevu je sice stále oficiálně platná, ale jen do momentu, který je bez ohledu na skutečnou nebezpečnost i „nebezpečnost“ dovolen Stranou. Ta si pravidla a kritéria nastavuje sama, dle svého uvážení, bez ohledu na skutečnou potřebu svobody jednotlivce.
Je na nás, většinové populaci, zda dovolíme, aby s námi bylo takto čím dál více manipulováno a zda necháme politiky a masová média, aby za 5, 10, 15 a více let nastavili kritéria pro „extremismus“ tak, že bude legálních jen několik málo činností denně, jako např. cesta do práce a domů, nemluvit (nebezpečí extremistických výroků), nescházet se na veřejných místech (nebezpečí demonstrací a útoků), ani v soukromí (nebezpečí plánování čehokoliv proti Straně) a podobně. Není tomu tak dlouho, co podobná opatření tato země zažila. Už jste zapomněli?
Trojan
Zásadním problémem je absence svobody slova. Kdybychom měli toto ústavní právo opravdu funkční, tak by ten neonacistický póvl přestal vykrádat vlastenecký a národovecký slovník a v klidu by mohl „vybalit karty na stůl“. Média a represivní složky by fakticky nemusely používat zástupný termín „extremismus“.
Co se týče honu na čarodějnice – na jednu stranu mě to těší, protože náckové si už nemůžou být ničím jistí, ale na druhou stranu opravdu dochází k tomu zmiňovanému zkracování řetězu a směřování k orwellovskému světu.
Proto bychom se měli držet významu Masarykova hesla „Nebát se a nekrást“ a poukazovat na chyby i výhody demokracie, budovat seběvedomou, občanskou společnost, kde se nikdo nebude muset bát nazývat věci pravými jmény a kde slušní lidé budou mít navrch.