Ve středu 27. června 2012 pořádala jihočeská regionální organizace občanského sdružení Svornost v Českých Budějovicích a Písku vzpomínkové akty ke Dni památky obětí komunistického režimu, který připadá k výročí justiční vraždy Milady Horákové.
Tentokráte to byl, pro jihočeskou regionální organizaci, den výjimečný hned ze dvou hledisek. Za prvé skutečnost, že se pořádaly dva akty souběžně na dvou místech a dále fakt, že ač se v Písku akt uskutečňuje u památníků politických vězňů na Husově náměstí každoročně, letošní ročník vzpomínkového aktu byl pořádán přímo naší regionální organizací – v rámci projektu „Město Písek, nejen pětačtyřicátý“, jež se snaží oživovat historii na Písecku. A tím převzala pomyslnou štafetu od paní Věnceslavy Skřivánkové, někdejší první porevoluční starostky města Písku, jež se v minulém roce pořádání dalších vzpomínkových aktů zřekla.
Významným hostem na tomto setkání byla paní Radka Křivánková, členka ZO ČSBS Písek, žena pamatujíc jak nacistické zločiny, tak i komunistickou zlovůli v naší zemi. Paní Křivánková se jako dítě v Písku setkala přímo s Miladou Horákovou.
Letošní českobudějovický vzpomínkový akt byl na stránkách Svornosti již vzpomenut v článku Uctění památky obětí komunismu – 27. 6. 2012, České Budějovice.
Obě místa letošních setkání mají pro nás symbolický význam. V českobudějovické věznici byli v 50. letech přímo zadržováni političtí odpůrci komunistického režimu. Naproti tomu byl Písek místem, kde doktorka Milada Horáková měla v letech 1946 až 1948 svou poslaneckou kancelář, kterou, jako členka České národně socialistické strany, měla k dispozici pro občany z jihočeského kraje.
U památníků politických vězňů na Husově náměstí v Písku, byl pronesen i projev ke vzpomínce na lidi, kteří neváhali položit za svobodu to nejcennější co měli a byla zmíněna i absurdita dnešní doby. Doufáme, že vzpomínku na oběti režimu, který svou třídní nenávistí zavraždil nespočet občanů vlastního státu, si budeme moci připomínat každoročně i se stále více lidmi, kterým historie a budoucnost naší vlasti není lhostejná.
-
- Den památky obětí komunismu, 2012
Krátký projev zástupce Svornosti:
„Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové,
jmenuji se Aleš Procházka a vítám vás zde jménem občanského sdružení SVORNOST a projektu Město Písek, nejen pětačtyřicátý.
Dnes jsme se zde sešli, abychom si připomněli památku obětí komunistického režimu. Abychom si připomněli památku těch, kteří se neváhali postavit bezpráví i za cenu ztráty osobní svobody a mnohdy i vlastního života. Lidí, kteří chtěli svobodně žít ve své zemi. Chtěl bych využít této příležitosti a vyzdvihnout zásluhy účastníků protikomunistického odboje v boji za naši svobodu. Zároveň bych chtěl poukázat na jednu absurdní věc, které jsme v dnešní době svědky. A tou je rozdílný pohled velké části našeho národa na dva totalitní režimy – na nacismus a komunismus.
Zatímco nacismus drtivá většina společnosti odsuzuje, vůči komunismu jako národ projevujeme zvláštní toleranci. Tolerujeme existenci KSČM, která jen velmi těžko skrývá, že je reálnou následovnicí KSČ, tolerujeme komunistické symboly nebo dokonce nám ani nepřijde divné, když některý z dlouholetých členů komunistické strany kandiduje na post prezidenta naší republiky.
A přitom oba tyto režimy, nacismus i komunismus, byly uhněteny ze stejného těsta. Ideologie obou těchto režimů byla založena na jedné z nejodpornějších lidských vlastností – na nenávisti. Nacismus se vyznačoval nenávistí národnostní a rasovou, komunismus nenávistí o nic méně odpornější – nenávistí třídní. V případě obou těchto režimů měla jejich nenávist za následek politické procesy, vraždy, koncentráky a gulagy, miliony mrtvých, nespočet zničených životů a morální depresi národa, společnosti. Ani jeden z obou režimů nepřipouštěl opozici a jakýkoliv náznak kritiky tvrdě trestal. Nacisté i komunisté dokázali mistrně zneužívat slabostí demokracie k tomu, aby ji nakonec zlikvidovaly a nastolily svou totalitu. Ano, vážení, jsem přesvědčen, že nacismus a komunismus patří do stejného pytle. Patří do pytle, na němž by měl být napsán nápis „již nikdy neotvírat“. Patří do pytle, který by měl jednou provždy skončit na smetišti dějin. A proto stejně jako si vážíme a oceňujeme činy bojovníků proti nacismu měli bychom si vážit a ctít ty, kteří – i se zbraní v ruce – bojovali proti komunistickému teroru. Těmto lidem jsme totiž za mnoho vděčni. Jsme jim především vděčni za to, že dnes víme co znamená svoboda. Tito lidé mnohdy již mezi námi nejsou, přesto jejich potomci si tuto dobu uvědomují a dobře ví, co tím myslím. Ač jsem tuto dobu nezažil, pouze ji studuji a dělám si své úvahy a závěry – věřím, že mnozí zde přítomní si to též uvědomují a neberou věc na lehkou váhu, byť se chtějí pouze zviditelnit. Nedivím se, že mnozí lidé kteří tuto dobu zažili tu s námi dnes nejsou, neboť tato vzpomínka je pro ně stále bolestivá. A i jim patří velká úcta.“
